Čarodějka se natolik soustředila na vytvoření co největší vodní koule, že si nevšimla tvých pohybů. Nezaregistrovala, jak vytváříš svou kouli, ani neviděla, jak ji vrháš proti ní. Ve chvíli, kdy k ní letěla, měla nad hlavou už poměrně slušnou kouli. V ní by se utopil nejeden námořník. Ve chvíli, kdy se ji na tebe už připravovala vrhnout, všimla si vody, která letěla přímo proti ní. Všiml sis ještě, jak překvapeně rozšířila oči, než celá zmizela v proudu vody. Zaslechl jsi překvapené zapištění a pak neovladatelný smích.
”Vyhrál jsi, vzdávám se,” voda se rozlije po ulici a ty konečně spatříš skrz na skrz mokrou Eleonor, klečící na kolenou a smějící se od ucha k uchu. ”Hezké kontra, Errone, tohle se ti opravdu povedlo,” směje se a pak na tebe mávne, abys jí pomohl na nohy.

Jakmile se Eleonor postaví, roztáhne ruce a prohlédne se. ”Jsem mokrá jak slepice,” zasměje se a podívá se na tebe, ”ty ale taky.” Když se na sebe podíváš, musíš uznat, že má pravdu. Jediné, co tě může těšit je fakt, že ona má na sobě více vody, než ty ve svém měchu. ”Udělej trochu prostoru,” požádá tě a jakmile o pár kroků odstoupíš, roztáhne ruce, zavře oči a začne si cosi mumlat. Nerozumíš ani jednomu slovu, ale jak mumlání pokračuje, cítíš jak kolem ní narůstá ona energie, kterou jsi cítil, když probudila studnu k životu. Spolu s mumláním pomalu dává ruce k sobě a čím blíže jsou u sebe, tím více je suchá, zatímco mezi rukama se jí tvoří další vodní koule. Ovšem tahle už nemá tak perfektní kulatý tvar. Skoro si ani neuvědomíš, že i ty sám jsi najednou suchý. Eleonor pak domumlá a vodní kouli pošle k nádrží, do které se šplouchnutím a drobným cákancem padne.
”Tak pojďme,” usměje se a jemně tě chytí za rameno.

”Oh, ale kdeže. Já jsem Mateáš. Richard byl můj otec,” usměje se kupec, evidentně zvyklí na takovéto omyly. ”Tahle?” ukáže na tu na stojanu a trochu zkoumavě povytáhne obočí. ”Tisíc denárů a s úpravami na vaši postavu by to bylo patnáct stovek,” nasadí profesionální výraz. ”Úpravy samozřejmě zahrnují jak přizpůsobení vaší velikosti, tak i uzpůsobení zbroje dle vašich přání,” dodá s úsměvem, snad aby ospravedlnil cenu. Zaslechneš Jolku, jak jen tiše zalape po dechu, ale nic neřekne.
”Váček, jistě, a přála byste si větší, či menší, s popruhem nebo bez? Či snad s oddělenými fochy? Měl bych tu i jednu speciální brašničku s úložným prostorem pro herbář a nástroje,” jak mluví, vytahuje jednotlivé váčky, od úplně obyčejných v různých velikostech, po poměrně sofistikované s různými kapsičkami a v poslední řadě i vytáhne menší brašnu, do které se vejde herbář, jež jsi dostala od babky kořenářky a ještě v něm zbyde dost místa na bylinky, flakonky a další nástroje, nehledě na to, že na vnější straně má našité další kapsy a kapsičky, většina uzavíratelných.

”Do chladu…” zamyslí se a zkoumavě se rozhlédne. ”Jistě, jistě, mám vše, co by vás mělo udržet v teple. Od rukavic vyšívaných kožešinou,” položí před tebe na pohled celkem tenké rukavice. Když je vezmeš do ruky (vše co položí na pult ti dovolí si prohlédnout, případně vyzkoušet), jsou poměrně slabé, ale je cítit, že vnitřek je vyšit hustou krátkou kožešinou a nijak neomezují v pohybu. Poté vytáhne boty, vysoké do půli lítek, uvnitř opět vyšívané podobnou kožešinou jako rukavice, stahované různými přezkami a s překvapivě pevnou podrážkou. K tvé smůle jsou ale jak boty, tak i rukavice větší, než bys potřebovala. ”Vše jde samozřejmě přizpůsobit vašim proporcím,” ihned zareaguje, když vidí tvůj výraz.
”Teplejší oblečení? Hm… jediné co vám mohu nabídnout je tento cestovní plášť,” chvilku mu trvá, než zmíněný kousek oblečení vyhrabe, ale nakonec na pult položí dlouhý plášť opět obšitý kožešinou, hlavně pak ve vrchní části. Plášť má dokonce i kápi, na vnitřní straně obšitou. ”Je sice těžký, ale zaručeně vás udrží v teple a dá se nosit oboustranně,” položí na něj hrdě ruku.

Obě děvečky se na tebe podívají a pak se podívají jak na vchod do kuchyně, tak i na Jana, který ještě ani nestihl zmizet. Ten tě právě sleduje pohledem, o kterém můžeš říci, že není nijak nadšený. O chvilku později se začnou obě dívky smát.

”Nápad to není špatný,” usměje se Kieran a hned jak zmíníš horkou koupel paničkám, úsměv se mu ještě více rozšíří. Děvčata opět propuknou v smích a přítomní hosté se jen zvědavě rozhlíží, co se to tu děje.
”To abych připravila nějaký pokoj,” vyprskne smíchy Mariana. Kieran na ni jen hodí zakabonělý obličej a opře se o barový pult.
”Jestli tu bude hudba a samotná krčmářka do ní bude rajtit a skákat, myslím si, že to bude něco, na co tohle město dlouho nezapomene,” zazubí se a pak se natáhne přes pult, aby si našel nějaký korbel. ”Navíc, věřím, že až bude po všem, rozkřikne se to do nejbližšího okolí a pak možná i do toho širšího a budeš tu mít tolik lidí, že budeš muset nabrat další pomoc,” vyloví korbel a nalije si do něj trochu vody.

”A příště nebudeme píct sele, ale rovnou tele ne?” vykoukne Stefan opět z kuchyně, s úsměvem od ucha k uchu.

Pora se nad tvou dedukcí o Svenovi ani nepozastaví, jen ti s lehkým zasmáním přikývne.
”Chrání mě duchové,” řekne tajemně, ale tvůj citlivý sluch v jejím hlase rozpozná drobné pobavení. ”Snáším ho stejně jako každý jiný tvor,” zasměje se pak, ”v táboře mám těžký cestovní plášť, co mne většinou před chladem ochrání. A když nepomůže ten, vyvolám si totem a ten už pomůže,” vysvětlí ti.

Howard při vašem příchodu vypadal spokojeně. Pečlivě otáčel srnou nad ohněm, ještě pečlivěji ji podléval, takže když jsi zakrojila nůž, maso odpadalo od kosti. Oba dva si s díky vzali svou porci a když ses do masa zakousla, bylo to, jako bys přišla do Valhally a ochutnala to nejlepší jídlo, které ti Gorrvandur nabídl. Nejen, že bylo maso dobře propečené, ale Howard do vody, kterou srnu podléval, musel něco přidat, co dodalo masu ještě lepší chuť. Nějakou bylinku, možná kořínek, nedokázala jsi tu chuť identifikovat, ale musela jsi uznat, že ve spojení se srnčím to bylo asi to nejlepší, co jsi za poslední dobu jedla.

Kdyby vás Pora nekrotila, nejspíše byste s Howardem snědli srnu celou. Takhle jste spořádali jen polovinu. Ať už jste den vyplnili čímkoliv, večer se neúprosně blížil a ty jsi začínala pomalu pociťovat tu zvířecí touhu se na něco, nebo někoho vrhnout. Trollka samozřejmě věděla, co se děje, ale svůj nápoj vám zatím nepřipravila. Místo toho vám říkala, abyste se soustředili, abyste se snažili ovládat. Bylo to složité, zvláště soustředit se, chvílema jsi měla návaly vzteku, občas téměř nezkrotnou chuť něco nebo někoho rozsápat, ale vždy, když jsi zaslechla Pořin hlas, dokázala ses alespoň částečně ovládnout.

Jakmile se slunce nachýlilo za obzor, Pora vám oběma podala pohárky s čirou tekutinou. Stálo tě mnoho sil, ovládnout se a nevykopnout jí to z ruky. Nakonec jsi ale obsah pohárku vypila a jen dva tlukoty srdce trvalo, než se začali projevovat účinky. ”Tohle je poslední, který vám dám, zbytek je na vás. Nebude to příjemné, ani bezbolestné, ale vy to zvládnete. Zůstanu tu s vámi až do rána a nedovolím, abyste odsud utekli. Pokud to nezvládnete, omráčím vás, abyste si neublížili,” řekne vám, když si od vás vezme zpět pohárky a pak se zvedne a někam odejde.
Podle pachu i sluchu poznáš, že nešla nějak daleko. Zaslechneš, že cosi zpěvavě mumlá, v jakém jazyku ale nepoznáš. Zpěv je rytmický, občas i hrdelní. Jakmile jej ukončí, místo, kde stála se rozzáří světle modrým světlem, které hned zhasne. Pora pak o několik metrů poodejde a znovu začne prozpěvovat. Opět se rozzáří světle modré světlo, které hned na to zhasne. Tahle scénka se opakuje ještě několikrát, než se nad vámi zničehonic rozzáří kopule světle modré barvy, která po nějaké chvilce zmizí.

”Okolo tábora jsem rozmístila několik totemů. Jejich úkolem je udržet vše uvnitř, nepřekonáte ho ani kdybych zemřela. Sám zmizí až s prvními slunečními paprsky,” informuje vás. ”Myslíš… že… to bude tak… strašné?” vyheká ze sebe Howard a ty si uvědomíš, že se jeho vlčí rysi začínají více prohlubovat. Když se pokusíš promluvit, zjistíš, že i tobě se ztěžka mluví.
”Doufám, že ne, ale připravena musím být na vše,” řekne klidným hlasem a usadí se do tureckého sedu u ohniště.

Nějakou dobu se nic neděje, díky nápoji jste s Howardem schopni snášet výkyvy nálad, stejně tak i nutkání odsud utéci. Pomalu se začíná zdát, že vše proběhne v pořádku. To zdání zmizí ve chvíli, kdy se nad stromy vyloupne úplněk ve své plné kráse.

Ať už stojíš, nebo sedíš, ta bolest, která tě najednou zasáhne tě donutí padnout na kolena. Doslova cítíš, jak se ti protahují kosti. Jak se ti protahuje hlava, ústa a nos se mění v čenich a mordu vlka, zuby se bolestivě protahují a uši se přemisťují na vršek hlavy a protahují se ještě o něco více. Cítíš, jak se ti natahují nohy, mění se ve vlčí běhy, chodidla se mění v tlapy a nehty v drápy, které trhají boty (pokud tě nenapadlo si je sundat). Stejně tak i ruce a prsty se ti protahují, drápy, které jsi již měla ještě o něco zesílý a prodlouží se. Ucítíš, jak se na tobě trhá blůza a velmi brzy zjistíš, že to není jen blůza. Celá proměna bolí tak, že se ani slovy popsat nedá.
”Bolí to, vím. Soustřeďte se, ovládejte se. Myslete na ty, které milujete. Myslete na to, že jsou tady s vámi,” jako z dálky k tobě proniká Pořin uklidňující hlas.

Hoď si prosím K% a k hodu přičti 15.
Čím vyšší číslo, tím lépe zvládneš přeměnu a uchováš si čistou mysl.
Nad 50% si zachováš čistou mysl. Pod, zdivočíš a Pora tě omráčí.

Vědomosti je třeba schraňovat

Rhesoský hrad, Severní Impérium
28. května 1084, poledne

Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
brzké dopoledne

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
30. května 1084, ráno

Když promluvíš, kroky utichnou, stejně tak i hlasy, zato srdce se zběsile rozbuší. Vnímáš celkem sedm překvapeně bijících srdcí tak jasně, jakoby stáli přímo před tebou. Nějakou chvilku je ticho, i tlukot srdcí se pomalu uklidňuje a ty začneš cítit jisté napětí, které se prolomí ve chvíli, kdy jeden z dvojice vyjde z křoví. Muž pomalu dojde na pět kroků od tebe a s křivým úsměvem si tě prohlédne. V pravé ruce se mu, ve svitu měsíce, blýská dlouhý zubatý tesák, zatímco v levé se matně leskne krátký obušek. ”Taj má někdo dobrej sluch,” zakření se a zhnuseně si odplivne. ”Když tak dobře slyšíš, co kdybys nám taj nechal všecko co máš u sebe a prostě vodešel?” v odpudivém úšklebku odhalí křivé zuby. Aniž bys chtěl, všimneš si, že mu minimálně čtyři chybí. Jakmile pronese svou otázku, vyjde z křoví další chlapík, o hlavu vyšší než on a také o mnoho mohutnější. O rameno má opřený kyj a obličej velmi nehezky zjizvený. Stejně tak zaslechneš, jak se pětice nohou rozprostře kolem tebe. Všichni jsou od tebe na délku paže a půl a zatím se nezdá, že by chtěli vzdálenost zkrátit.
”Přece nezahodíš život kvůli jednomu pitomýmu váčku,” promluví opět křivozubka a mlsně vyplázne jazyk.