”Koláč…” pronese zamyšleně dívenka, ale pak znalecky zavrtí hlavou. ”E-e to nebude koláč. Tam nejsou rozinky.” Když pak Vibeke i Morgan začnou dívku pošťuchovat, začne opět natahovat. Jakmile ji ale Morgana pohladí a usměje se, i Turid se rozzáří štěstím a souhlasně začne vrtět hlavou.

Dívky nakonec dojdou až k hostinci, který byl situován na samotném okraji vesnice, mezi dvěma mosty, přičemž jeden z nich vedl přímo do města. Vývěsní štít hlásal “U Jižní brány” a i v těchto ranních hodinách vycházel zevnitř hluk. Před budovou bylo pár stolů (čtyři, dva kulaté pro čtyři lidi, dva dlouhé až pro dvacet lidí), všechny byly volné. U dveří pak seděl stařík v houpacím křesle a v rukou držel dýmku, kterou si spokojeně bafal, zatímco sledoval dění v táboře přes cestu.
”Ránko, děvčata,” dotkne se zlehka čela, když Vibeke s Torud dojdou blíže. ”Vuvnitř je sicejc marast, ale místa dosti. Bětka právěj chystá sňudaňu.”

Mezitím Morgana zamířila na tržiště, odkud její malá společnice cítila vůni jablečné mlsky. Jak brzy měla zjistit, nejednalo se o koláč, ale štrůdl. Ovšem dostat se k němu chvilku trvalo. Totiž, i když bylo krátce před dopolednem, tržiště bylo plné lidí. Skoro až se zdálo, že dávají něco zadarmo. Morgana nakonec nalezla kýžený stánek, u kterého se potloukalo několik děcek a ostřížím pohledem je sledovala postarší silnější paní s utěrkou v ruce.
”Jestli si něco chcete koupit prosím, jinak zmizte,” přísně sjela nejbližší děcka a ohnala se utěrkou jako kdyby odháněla mouchy. Skoro zasáhla jednoho prcka, který jen uskočil pár kroků a rozesmál se. To ženu samozřejmě rozzuřilo. Opět se po něm rozehnala a chlapec zase o něco uskočil. Toho rozptýlení však využil jiný chlapec, který z pultu stánku rychle uzmul jednu nohu štrůdlu a dal se na zběsilí úprk. A s ním i zbytek dětí.
”Vy parchanti, počkejte, já vás dostanu,” zahlaholí za nimi žena a už už se chystá rozběhnout, když v tom zakročí usměvavý chlapík a chytí ji za ruku.
”Nech je bejt, Maruš, jsou to jen děti. Navíc, stejně jsi toho zase napekla víc, než jsme schopní prodat,” snaží se jí chlácholit, zároveň se však kryje před případnou ranou od utěrky.
”Ale…” zkusí něco žena, muž ji však zarazí a hodí výrazným pohledem na přihlížející čarodějku. Marie rázem změní výraz a s úsměvem hodným královny se rozejde směrem k Morganě.
”Dobré ráno, drahoušku. Copak by sis dala?” zeptá se medovým hláskem, zatímco utěrku spěšně šťouchá za zástěru.

Lena na tvé rozkazy přikývne a podívá se na přítomné muže. Všichni se najednou tváří jakoby měli spoustu práce. Ještě než opustíš hostinec, zaslechneš, jak vybere první čtveřici. Jakmile vyjdeš z hostince, uvítá tě kývnutím jeden z tvých mužů, ten, kterého nechala Lena venku.
”Všude klid, kapitáne,” řekne ze zvyku a pousměje se na pumu, která mu ve chvíli, kdy promluvil, věnovala krátký pohled. Nenápadnost s pumou po boku je poměrně složitá, ale k tvému štěstí se venku pohybuje jen minimum lidí a ti co tam jsou, mají dost svých starostí na to, aby si tě všímali.

Lovec vyšel jen chvilku po tobě a bez jakéhokoliv rozhlížení si to volným krokem zamířil ke kraji vesnice, kde, jak jsi ještě stihl zahlédnout, zmizel v jednoduché chajdě. Podle kůží pověšených na zdi a pracovního stolu před domem jsi usoudil, že je to jeho dům.
Cesta k řece nějakou chvilku zabrala. Slunko se mezitím sneslo až k zemi a ty jsi dokázal odhadnout, že za necelou půlhodinku zapadne úplně. Řeka byla dlouhá a místy i docela široká, až sis říkal, zda je vůbec možné ji přejít i jinde než po mostě nedaleko hradu. Tu otázku velmi brzy zodpověděl brod, kterého sis za krátkou chvilku všiml. A u toho brodu stála postava s rozpřaženýma rukama. Chvilku ti trvalo, než jsi v postavě poznal vašeho čaroděje. Když ses pak rozhlédl, zprava jsi pak zahlédl dvě ozbrojené postavy, které k tobě pomalu mířili. Jakmile si tě všimli, či spíše si všimli tvé čtyřnohé společnice, zamávali ti na pozdrav a ty sis uvědomil, že jsou to ti dva vojáci o kterých Lena mluvila.
”Dobrý podvečer, kapitáne,” pozdraví tě jeden z nich, když přijdou blíže a hned nabídne Lee ruku, aby si jej očichala.
”Poručík nás poslala k řece, prozkoumat jedno místo. Když jsme sem přišli našli jsme tu Orena něco mumlat, tak jsme si řekli, že to projdeme až do zálivu. Teď jsme měli v plánu pokračovat až k mostu a potom to projít až k hranicím se Západem,” informuje tě druhý z vojáků.

Jak Torrak očekával, příjezd prvního Kladivouna do tábora opravdu vyvolal rozruch. Netrvalo dlouho a brzy byla celá těžařská osada na nohou. Torrak nemeškal, vzal Kladiva a rychle s ním zamířil do tábora, kde ho předal léčitelům. Než se ale stihl začít rozhlížet po Jugrinovy, jmenovaný si jej našel sám.
”U Torranova kladiva, Steborg,” ozve se jeho hrubý hlas, ”co se stalo? Říkal něco?” Jen co ho Torrak spravil o tom, co Kladivo říkal, svolal Jugrin všechny předáky a spolu s nimi začal vytvářet plán na obranu. Na trpaslících bylo něco dobrého. Jakmile šlo o obranu dolů, nezáleželo na tom, jestli jsou to horníci, stavitelé nebo kuchaři, všichni popadli nějakou zbraň a začali se chystat na boj. A přesně to se tu i dělo. Všichni trpaslíci zanechali své práce a dali se do nouzového opevňování osady.

I k bráně, kde stále hlídala Stella se brzy dobrouzdalo deset ozbrojených trpaslíků a vůz naložený až po okraj kameny. Dalších deset trpaslíků, kteří je následovali, táhli zase vůz plný klád. Jen co zastavili u vjezdu, jeden z trpaslíků začal komandovat ostatní a všichni spolu začali tvořit dodatečné zábrany a valy.
”Elfko, máš jít zpátky do tábora,” houkne na Stellu jeden z trpaslíků a dál si jí nevšímá.

Jakmile se Stella dostane zpět do tábora, zahlédne Torraka a Jugrina, jak jsou sklonění nad nějakým papírem (mapa osady a okolí, probíráte obranou strategii). Zároveň i může zahlédnout ostatní z kumpanie, jak se vrací ze svých prvotních postů.
”Jak moc je to špatný?” zeptá se Hrien, který přijde jako poslední.
”Z dvaceti Kladivounů jich je deset v kritickém stavu, tři jsou v bezvědomí a čtyři se nevrátili vůbec. Boje jsou schopní jen tři, ti právě odpočívají. Byl bych rád, kdyby ses na ty zraněné podíval Hrie. Avo, ty běž vyzpovídat ty tři ať víme, co proti nám stojí.”
”Jakou máme šanci, když sundali Kladivouny?” zeptá se Fin. Jugrin na něj vrhne jen neurčitý pohled, ale nic moc neřekne.
”Předáci po nás chtějí, abychom ochraňovali kovárny a sklad u nich,” pronese po chvilce a ukáže na místo na mapě. Kovárny i zmíněné sklady se nachází hned u vstupu do dolů.
”Oni zmasakrovali Kladivouny a myslí si, že horníci budou mít nějakou šanci?” nechápavě zavrtí hlavou Bjorn. ”Víc platný bychom byli u vstupů do tábora, než v týlu.” Jde na něm vidět chtíč po boji.
”Souhlasím,” přikývne Jugrin, ”Ale oni nás platí, takže…”

Hledání léčitelky

U Omoru, Strugia
05. července 1084,
ráno

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

SPORY NA HRANICI

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Hledání léčitelky

Sníh se tiše snášel z nebe na spící město a zakrýval tak špínu tamních ulic. Nebyl však nikdo, kdo by tu tichou krásu viděl. Nebo snad? V jedné temné uličce se na krátkou chvilku jasně zablesklo. Modrorudý ostrý záblesk na krtoučký okamžik osvítil celou uličku, odpařil veškerý sníh a zase zhasl, jakoby tam ani nebyl. Ulička byla stále stejná, snad až na absenci sněhu, který se však pomalu začínal vracet. A pak taky na postavu v kápi nehnutě stojící na místě. Chvilku se nic nedělo, skoro až se zdálo, jakoby to byl jen sen, iluze nebo hra stínů. Pak se ale postava pohnula. Pomalu, vrávoravě, jakoby se snažila získat zpět ztracený balanc. Udělala jeden, dva kroky kupředu, zavrávorala a skoro spadla, ale včas se dokázala zachytit stěny domu a pádu předejít. Stále opřená o zeď domu se postava předklonila a naprázdno zadávila. Ještě nějakou chvíli takto stála, snažila se uklidnit rozbouřený žaludek. Když se zdálo, že je již dobře, narovnala se, promnula si čelo a pomalu vyrazila pryč z uličky. Ještě nějakou chvíli byl její krok nejistý, ale jen co došla ke konci, jistotu opět získala.

Postava zastavila na konci uličky ústící do mnohem větší ulice. Rukou se opřela o roh budovy, rozhlédla se a chvilku přemýšlela. Pak zvedla druhou ruku, něco tiše zadrmolila a na dlani se jí objevila malá kulička slabě modrého světla. Postava zvedla ruku k ústům a tiše řekla: ”Veď mě.” Světlo, jakoby mělo vlastní duši, se pohnulo postavě po dlani, obkroužilo ji a pak z dlaně vzlétlo do výše očí. Chvilku létalo zleva doprava, zepředu dozadu, než se konečně ustálilo a vyrazilo jedním směrem. A postava se, po krátkém čekání, vydala za ním.
A sníh tiše padal dál.

Lea na tvé zamlaskání zareaguje téměř ihned a jen vejde do hostince, získá si pozornost všech místních. Mnozí se dokonce i zvednou ze svých míst a pomalu a opatrně poodejdou dál od vás. Šelma si jich ale nevšímá, místo toho zamíří rovnou k tobě a vtiskne ti svou hlavu do dlaně.
Lina se mezitím vrátí i s pivem a na představení zdejšího lovčího jen přikývne. ”Dva jsem poslala k řece, jeden je támhle a čtvrtej zůstal venku,” zopakuje ti, zatímco se usadí vedle tebe. Když se pak zvedneš, jen si tiše povzdechne, ovšem nezvedne se. Jen se otočí k tobě čelem. Promluvíš k celé hospodě, všichni tě sledují, nikdo ani nedutá. Zmínka o životu kolem hradu se zdá je pro místní novinkou, protože někteří si mezi sebou začnou hned něco šuškat a podle výrazů se zdá, že jsou vcelku překvapení.
”Omlouvám se sire, ale nikdo z nás k hradu nechodí. Nemáme proč. Většinu času trávíme na polích nebo u nedalekých břehů,” Adrien se zvedne ze svého místa a při mluvení roztáhne ruce, aby dal najevo, že mluví za všechny.
”Hradní si pro zásoby posílají své lidi, ale jak jsem již říkal, půl roku tu nikdo nebyl. Přišlo nám to divné, ale nestarali jsme se,” dovysvětlí ještě a rozhlédne se po svých sousedech, kteří mu přikyvují k souhlasu.
”Nemyslím si, že lže,” řekne ti tiše za zády Lina.