Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, dvě hodiny po půlnoci

Vše šlo hladce podle mého plánu, žádné zbytečné zdržování, žádné problémy. Takové akce jsem měl vždy rád. Pobral jsem v pokoji vše, co nebylo přibité a vešlo se mi do váčku u opasku, ze kterého jsem už v lese musel vysypat těch pár cetek, které tam mrtvý voják měl. Peníze, řetízek... všechno šlo se mnou, a když jsem dozajista nasytil svou hamižnost, vyskočil jsem oknem ven. Ve stáji narychlo osedlal koně a modlil se, abych z něj hned před stájemi nesletěl dolů. Naštěstí se tak nestalo a já jej hnal do lesa, daleko od místa činu. Doufal jsem, že mezi muži nejsou žádní detektivové, kteří by hned namířili podezření na mě, ale pak jsem si uvědomil, že i kdyby tomu bylo tak, budou si myslet, že to udělal ten mrtvý voják.

A když je o něm řeč, najít jeho hnijící tělo v lese nebyl moc obtížný úkol. Věděl jsem, že nedaleko jeho těla budou zahrabané i moje věci, a poté, co jsem je našel a převlékl se, uklidil jsem pečlivě všechny nakradené věci k sobě. Až na pár drobných, které jsem nechal u mrtvoly. Už jsem se chtěl vydat domů, když mě zastavil hlas z křoví. Automaticky jsem sáhl po dýce a ušklíbl se, protože se zdálo, že budu mít další oběť, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Ten člověk (pokud tedy vůbec to byl člověk) tu nebyl sám. Pečlivě jsem zvážil své možnosti, a pak skryl dýku podél předloktí, aby nebylo vidět, že ji držím v ruce.

"Proč se ukrýváte jako banda zbabělců?" Řeknu klidně, jsem si jist, že mě je dobře slyšet. Dávám si přitom dobrý pozor na kroky, které se přibližují. Pokud vycítím, že jsou dostatečně blízko, nebudu váhat s útočením.

Za tajemstvími

26.května

„ Bernarde, postoupit dál potřebujete všichni. Včetně vás. Vlastně hlavně vy. Oni už jsou dál, podle toho, co říkáte. Ale vy ještě ne.“
Povzdechla jsem si a následovala jsem ho cestou až k hostinci kam mě vedl. Když zmínil víru, pousmála jsem se. Jakmile ukázal na cihlu, trošku zaraženě jsem se podívala na to, co ukazoval, ale pak jsem mírně pokrčila rameny a udělala to, co po mě chtěl. Stiskla jsem místo, na které mi ukázal. Překvapeně jsem otočila hlavou směrem, odkud se ozvalo klapání a vrzání pantů. Tohle bylo dost …
„ Popravdě v hospodě bych tajné místnosti nehledala. Moc dobré…“
Kývla jsem uznale na Bernarda a vešla jsem do pokojíku, kde mi, pravda dost hluboko, poklesla brada. Všechno tady bylo, časem nezničené, nedotčené.
„ No páni…“
Vydechla jsem a ohlédla jsem se na Bernarda. Ani jsem se nemusela na nic ptát, rovnou ukojil mou zvědavost. Zatímco vyprávěl, prohlížela jsem pokoj, bylo to… prostě magické.
„ Děkuji Bernarde. Moc děkuji.“
Pousmála jsem se na duši a došla jsem ke skříni. Zprvu jsem měla trochu strach se jí dotknout, ale byla tam. Opravdová, naprosto v bezvadném stavu. Dokonalé.
Vytáhla jsem ze skříně přikrývku, o které mluvil, stáhla jsem přehoz z lůžka a postel jsem rozestlala. Jsem strašně unavená, takže trocha prachu, je asi to nejmenší, co by mě teď trápilo.
„ Dobrou noc, Bernarde.“
Pousmála jsem se, a když zmizel, začala jsem sundávat své věci, uložila jsem je v truhlici. Pečlivě, každou na své místo. Nakonec jsem zalehla do lůžka a usnula jsem.

27.května

Takto dlouho jsem nespala už velmi dlouho. A že jsem se za tu dobu dvakrát probrala? To mám víceméně v mlze. Napotřetí to už ale bylo jiné. Bernard seděl za stolem, jeho přítomnost by možná kdokoliv jiný přehlédl, ale já ne. Protřela jsem si rozespalé oči, posadila jsem se. Jakmile mi naznačil, že někam půjdeme, rychle jsem se obula a vydala jsem se za ním. Nebyla jsem si úplně jistá, co všechno mi chtěl ukázat. Vydechla jsem, jakmile mi došlo, jak hluboko ta louka původně byla.
Zadívala jsem se nejistá na Bernarda.
„ Bernarde.“
Šeptla jsem. A pak přišlo jen jeho: měj Víru. A byl pryč. Povzdechla jsem si.
„ Víra nevykope těla takový nános hlíny… Potřebovala bych spíš lopatu nebo někoho, kdo s tím umí pracovat.“
Dodala jsem sama pro sebe. Naposledy jsem se podívala na ztemnělé okolí a vydala jsem se na pomalou unavenou cestu do hospody plnou nástrah v podobě rozbitých schodů a podlah. Duchové mají tyhle věci v malíčku, aniž by si to uvědomovali…
Došla jsem sama, po tmě, utahaná a málem s dírou po třísce v dlani, do hospody, zula jsem si boty a ani jsem se neobtěžovala je urovnat vedle lůžka, jako obvykle, rovnou jsem zalehla a usnula jsem.

28.května

Slunce mne šimralo ve tváři, když jsem se probouzela. Posadila jsem se na lůžku s mírným úsměvem, Bernard už seděl u stolu a čekal na mne. Pozdravila jsem ho, upravila jsem se, obula. Ustlala jsem lůžko, abych tu nenechala nepořádek a měla jsem v plánu vyrazit na tu louku, když mě zastavil. Pohlédla jsem na kámen, který zmínil. Nechala jsem ho ležet na stole, tam kde sedával. Přišlo mi špatné si ho bez dovolení brát.
„ Děkuji, Bernarde.“
Pokývla jsem a vrátila jsem se pro šperk, sevřela jsem ho v dlani a vydala jsem se ven. Když jsem vyšla z hradu ven, přešla jsem most, začala jsem sbírat cestou kameny, abych si alespoň dokázala vyznačit místa, kde Bernard a jeho děti byli naposledy. To, co se tu stalo, je už strašně dávno a nebude tak jednoduché je tam odtud dostat.
Jakmile jsem na to místo došla, pustila jsem všechny kameny na zem a sebrala jsem pouze jeden. Zavřela jsem oči a vrátila jsem se tam. Tam, kde zemřel Bernard, na místo, kde zůstalo jeho tělo bezvládně ležet pod útoky nepřátel. Bylo to neuvěřitelně živé, i když mne do ramen hřálo slunce, jako bych byla v noci na tom místě, skoro jsem cítila ohně, které tam hoří a železitý pach krve, která vytékala z padlých těl. Zachvěla jsem se a položila jsem kámen na místo, kde by měl být Bernard. Pak jsem vzala další tři kameny a postavila jsem se na místo, kde Bernard padl.
„ Omlouvám se, Bernarde, vím, že je to neuctivé.“
Šeptla jsem dolů k hlíně pod svýma nohama. Jestli tam opravdu leží, tak mu právě stojím na zádech…Otřásla jsem se. Od něj jsem přešla na tři místa, kde měly být jeho děti. Zmasakrované, pro divadélko, připravené pro Bernarda. Bylo mi to tak líto.
Každé z těch míst jsem si pečlivě označila.
„ No jo… ale co teď?“
Rozhlédla jsem se kolem. Louka byla krásná, rozkvetlá. A pár desítek centimetrů pod porostem jsou kosti mnoha padlých. Vydechla jsem a vzala jsem poslední kámen, podstatně ostřejší než ty, kterými jsem si označila místa, kde by těla mohla být a začala jsem se hrabat v hlíně. Lopata začíná být dost … zajímavý předmět, který si dost možná jednou prostě budu muset na své cesty pořídit…

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

"Jdu na to."

Odpovím a s otočením na patě se rozběhnu do stáje. Jo ten běh je asi zbytečný, ale já jsem se těšil, že vyrazíme. Byl jsem zvědavý, kam mě zavede první cesta s tímhle společenstvím.

"Prej se máme pohnout. Jugrin vypadal celkem netrpělivě."

Řeknu všem, kdo jsou ve stájích. Po tom všem jsem ztratil přehled kdo tu má bejt, ale jelikož můžou bejt poschovávaný ve stáních pro koně, tak radši dost nahlas, aby to slyšeli všichni. Vezmu svého koně a vyvedu ho ze stájí. Všechna čest, že byl už osedlaný, takže místní pacholek se činil. Pro jistotu jsem ještě zkontroloval sedlo. Ne, že bych nevěřil, ale tohle je věc, kterou musíte dělat, pokud se chcete dožít dlouhého věku a koně Vám sedlá někdo jiný než Vy. Vyhoupl jsem se do sedla a zařadil se někam k Avinu vozu. Určené místo jsem neměl, tak jsem se držel, kde se mi to zdálo nejrozumnější. Ava se mnou aspoň celkem komunikovala, takže jsem se držel s ní.

"Hezký Fine. Dopad by potřeboval vylepšit, ale jinak, dobrý."

Komentuju ten akrobatický kousek, který by možná bez pomoci jednoho z bratrů skončil pod koly a místo Fina by byla placka. Město i takhle brzo bylo plné všech možných jedinců, který s nejvyšší rychlostí šel za svým cílem. Což se neshodovalo zase s cílem jiných a už vůbec ne naším.

"Už jedu."

Popoženu koně za Bjornem a spolu s Jugrinem razíme cestu. Lidem se to moc nelíbí, ale když proti Vám jde kůň a na něm okovaný trpaslík nebo velký nord…prostě uhnete. Takže jsme mohli nabrat další z našich vozů a být svědky další Finovi akrobacie.

"To bylo lepší! Ty už jsi to někdy asi dělal že?"

Ptám se naoko jako blbec Fina. Na rozkaz jen přikývnu. Opouštíme město, takže sranda a nic nedělání skončilo.

"Čekáme problémy pane?"

Zeptám se Jugrina možná moc formálně, ale furt má v mých očích dost úcty. Oči nechám pátrat v okolí, jak se na přední hlídku sluší.

Vlčí volání

Vesnice Ov, Strugia
29. května 1084, poledne

"A jak se ta květina jmenuje?" zajímám se, když se snažím podle jejích instrukcí neponičit kořínky. "Budeme muset ten výluh pít i po proměně nebo už to bude spíše...na nás?" zajímám se dál. Jemná práce pro tyhle pracky je vskutku něco. Ale myslím, že mi to nakonec celkem jde, když se nezapomenu.

Činnost by to mohla být na první pohled nudná, ale nyní se hodí. Čas plyne a já mám pocit nějaké smysluplnosti. Snad tyhle byliny pomohou i jiným, které Poro na svých cestách potká. "Nevím, zda tvůj lid má své bohy, ale myslím, že ti moji a Howardovi k nám byli štědří, když se naše kroky zkřížily." pousměju se na trollku. Bez její pomoci a znalostí by to to všechno mohlo mít dost špatný konec...nejen pro vesnici. "Hádám, že se zítra rozejdou kroky nás všech." vzpomenu si na polovlka a jeho společenskost. A je mi z toho trochu smutno. Známe se sice všichni jen chvilku, ale sdílíme něco, co pak budu muset držet jako tajemství. A vždy je lepší, když se lze o břímě podělit. Takový je ale život.

"Poro, ty jsi se setkala se Svenem Železným?" zeptám se ji na rovinu, zatímco se těším na pečenou srnu a cvičně u toho zkouším zachytit Howardův pach.

Den jako každý jiný

Charas, Vlandia
28. května 1084, krátce po poledni

Z dnešního dne jsem měla dobrý pocit. A to byl jen v půlce. Teda den jako takový byl v půlce, ale pracovní den teprve pořádně začne až večer.
Spokojeně jsem se dívala na to, jak probíhají přípravy na večer. Sele se točí, sudy se točí, v kuchyni se něco děje a holky jsou zabavený tak akorát na to, jakej je tady teď nátřesk.

Sama přemýšlím nad tím, pokud se sejde hodně lidí, zda večer obohatit ještě o nějakou drobnost. Barda? Máme. Sele? Máme. Kořalku? Máme. Jen by to chtělo něco navíc oproti jiným podnikům.

"Jane?" Oslovím svého přítele hned jak bude mít chviličku čas. "Zvládl bys večer stát za barem kdyby bylo potřeba?" Vím, že by to zvládl. Jen jestli se mu chce. Nu a pokud ano, já můžu vesele přemýšlet dál nad večerem.

"Mariano? Stefane?" Jen na okamžik je nyní potřebuji. "Kdybyste hledali ve městě zábavu, co by to bylo?"

Ve městě

Charas, Vlandia
28. května 1084,
brzké dopoledne

Pohlédnu na Jolku když zastaví a zvědavě povytáhnu obočí. Pukrle to bylo velice povedené, ale určitě nebylo nutné. Počkat.. Že ona si ze mně strílí? "Neblbni, nejsem Vlandijská princezna". Zaculím se a když mohu tak Jolku opět vezmu za ruku a pokračujeme dál.

S veselým výrazem na tváři pomalu procházíme náměstí a pozorně sleduji co je kolem. Když tu náhle spatřím jednu dívku. Vypadá to že se nebojí vzít na sebe kostým a odvést svou práci. A že ji dělá dobře. Počkat.. To je přeci ta co jsme ji viděly už dříve, ne? Jak že to bylo.. U veselého kejklíře? Jestlipak tam bude až půjdeme na oběd? Ještě chvilku si ji prohlížím, než mně z myšlení vytrhne Jolka.

"Hmm?" Pohlédnu na ni a pak na místa která ukazuje. "No vyda". Spokojeně se usměji, natáhnu se k Jolce a líbnu ji na tvář. "Pojď". Stisknu jí ruku a vyjdeme k té prodejně s koženým zbožím. V tom krejčovství by také mohli něco mít, ale napřed se chci podívat sem, jelikož by mohli mít věci hotové a nemusela bych na ně čekat.

Pokud budou již mít otevřeno, vejdeme dovnitř a zvědavě se rozhlédnu po obchodu. Prvně se podívám zda mají nějaké věci vystavěny, konkrétně hledám rukavice, boty a hlavně plášť či kabát do zimy. Sleduji i Jolku zda ji nezaujme nějaká konkrétní věc.. Pokud by tu toho moc vystavěno neměli, zeptám se obsluhy.

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
30. května 1084, ráno

Nakonec se nestalo ani to ani ono, ale něco úplně jiného. Kde se vzala, tu se vzala, rozšplýchla se mi na tváři vodní koule. Překvapeně zamrkám a rozhlédnu se kolem, hledaje místní děti, které z ranní koupele poderžívám. Ale na jejich místě najdu jen Eleonor a její pobavený úsměv.

Teprve teď dojdou její slova a já skoro rozpaky zrudnu. Přesto ale nesklopím zrak a jedině dobře.V témže okamiku na mě letí koule. Snad zázrakem nebo snad nějakým podvědomím reflexem, mávnu rukou a vodní koule se neškodně rozprskne vedle.

Teď koukám ještě udiveněji, než předchvílí. Zdá se však, že mojí mistryni to přijde velmi zábavné, neboť se už chystá k další ráně. I já se připravím. Sice nemám ponětí, jak se mi to povedlo, ale hodlám to zopakovat (77%) a následně jí taky oplatit vodní koulí, (66%)protože ji přeci nemohu ochudit o ranní osvěžení.