Bylo to, jakoby se to stalo včera. Tak dobře sis vzpomínala na místo, kde Bernard padl. Stála jsi na tom místě, držela kameny a chtěla je uložit na zem, aby sis to místo označila. Ve chvíli, kdy ses ohnula, aby jsi uložila kámen, z kapsy ti vyklouzl Isieřin kámen a dopadl kousek od místa, kam jsi uložila značící kámen. Zvedla jsi šperk ze země a cítila jsi, jak silně hřeje. Ne však natolik, aby pálil. Když ses pak podívala na kámen v jeho středu, s překvapením jsi zjistila, že zeleně opalizuje. Udělala jsi pár kroků do strany a světlo kamene osláblo, stejně tak i teplo z něj sálající. Vrátila ses však zpět, záře pět zesílila a teplo z něj vycházející bylo znatelnější. Když jsi udělala ještě pár kroků do strany, kámen začal svítit téměř oslepujícím světlem.
Ať už to znamenalo cokoliv, to samé se odehrálo i když ses začala přibližovat k místům, kde měli ležet jejich děti. Čím blíže jsi byla, tím šperk více zářil a hřál.

Místa jejich posledního odpočinku jsi našla, ovšem co dál, ptala ses sama sebe. Neměla jsi s sebou žádný nástroj, kterým by sis dopomohla a kopat rukama nepřicházelo v úvahu, už jen pro množství hlíny, které se zde za tu dobu nashromáždilo. Ještě než jsi vzala ostrý kámen, rozhlédla ses, odhodlána kopat tím, co jsi měla po ruce. Při onom rozhlédnutí jsi v dálce na cestě zahlédla siluetu nějakého osamělého cestovatele, či tuláka. Čím déle jsi jej sledovala, tím více ti ona silueta připadala povědomá. A pak, v jeden krátký okamžik, ucítila jsi známou a nezaměnitelnou energii. Věděla jsi, kdo se k tobě blíží.

Fin ti nevěnuje ani pohled, jen spatříš, jak se zašklebí, když projedeš kolem. Bjorn s Rigonem se zařadí za vozy, Simena začne kroužit kolem v dost velkém okruhu, aby se s nikým nesrazila a ty srovnáš krok s Jugrinovým koněm.
”Nečekám, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Navíc, civilizovaná země skončila tam,” ukáže na brány města, ”tam dál je už jen nespoutaná divočina. Nikdy nevíš, co na tebe může vyskočit.”

Pozdně jarní slunko pěkně hřeje, ale tady na severu a zvláště u paty hor nemá takovou sílu jako níže. I přes to, že je obloha bez mraku a slunce je již nad obzorem a navíc je konec května, tady se zdá, jakoby jaro nikdy nepřišlo. Všude kolem tebe se třpytí sníh, všem jde od úst pára a mrazivý vzduch se nepříjemně zařezává pod oblečení. Kdyby ses ohlédl, viděl by jsi, že Stella i Hrien mají přes ramena přehozené tlusté a huňaté kožešiny, zatímco oba nordové jsou téměř polonazí. Ano, i oni mají nějaké to teplejší oblečení, ale to je většinou omezeno jen na teplejší kalhoty a kožešinové přehozy přes ramena.
”Do večera bychom se měli dostat na dohled Radakmedu. Nebudeme vjíždět do vesnice, utáboříme se před ní a další den zamíříme více na sever, dokud neskončí cesta. Tam uklidíme vozy a dál budeme pokračovat koňmo. Jeskyně, kde se pravděpodobně ukrývají je zhruba patnáct kiláků od vesnice,” Jugrin přednese plán pro následující den.
”Jugrine, dál na sever žádná cesta už nevede. Poslední cesta končí v Radakmedu,” upozorní ho elf klidným hlasem. Trpaslík se na něj v sedle ohlédne a zkoumavě si ho prohlédne. Pak jen přikývne: ”U Radakmedu necháme vozy a druhý den budeme pokračovat koňmo.” Na to už jen všichni souhlasně zamručeli.

Celá cesta až k Radakmedu probíhala klidně. Ovšem čím více jste mířili na sever, tím tužší byla zima. Kolem poledne jste zastavili u malého zamrzlého potůčku, hlavně proto, aby se koně napojili a trochu odpočali a i vy, aby jste si protáhli nohy a něco málo snědli před další cestou. V tu chvíli jsi zjistil, že každý má na cestách své povinnosti. Dvojčata měla na starost koně, Stella s Hrienem jídlo, Simena průzkum okolí, Fin kontrolu a případnou údržbu vozů a nordové, krom nošení dříví, měli první hlídku. Tebe si nakonec k pomoci přitáhl Fin. Než ti ale stihl cokoliv ukázat, Ava se do toho vložila a poslala tě se Simenou na průzkum, který nakonec stejně nic neukázal.

Po krátké pauze jste se opět vydali na cestu. Tentokrát Jugrin změnil rozložení. On se vezl na vozu s dvojčaty a Ava jela na jeho koni vpředu, spolu s tebou. Než stihlo zapadnout slunce, dorazili jste na dohled vesnice, načež Jugrin přikázal zastavit. ”Vem sebou mladýho,” zaslechneš ho promluvit k Simeně, která na tebe jen mávne a rozjede se napřed. ”Bjorne, mi jedeme do vesnice, ohlásit se,” křikne pak na norda, převezme si od Avy svého koně a i se jmenovaným vyrazí k vesnici.

”Hledej dostatečně velké místo, které bude dobře chránitelné a ne tolik na očích,” řekne ti Simena, když ji doženeš a tobě dojde, že hledáte místo k utáboření. Ono se jí to celkem lehce říká, najít takové místo. Vzhledem k tomu, že jste už poměrně dost vysoko (téměř celou dobu jste jeli do kopce), i jehličnatých lesů začalo už povážlivě ubývat a jediné, co zůstávalo byly nízké jehličnaté křoviska a spousta kamenů. Nakonec se ti ale takové místo najít podaří a dokonce i nedaleko od něj vyvěrá pramen. ”Dobrý, obhlídnu to tady, ty mezitím zajeď pro zbytek a doveď je sem. Vozem by se sem měli v klidu dostat,” uznale pokývá Simena a bez dalších slov se dá do průzkumu okolí.

”Neznám její pravé jméno, ale můj lid jí říká bílý klid,” pousměje se. Dojde až k tobě a převezme si od tebe hrabičky i tvé “úlovky”. ”To už bude na tobě, jestli jej budeš pít i dál. Ovšem ochudíš se o přirozené reflexy a nějaké další schopnosti, které přeměnou získáš,” odpoví ti a pomalu se rozejde zpět k táboru. ”Znala jsem jednoho jako jsi ty. Pravidelně ten výtažek pil, dokonce si jej i dochucoval. Byl klidnější, netrpěl emočními přeměnami a úplněk většinou v klidu prospal, ale byl pomalý, nehojil se tak rychle jak by měl a i jeho čich a sluch trochu otupěli. Dalo by se říci, že se z něj stal takový domácí mazlíček,” pronese se skrytým varováním v hlase.
”Když si dáš občas před úplňkem, pomůže ti ho lépe zvládnout, ale je to jen oblbování přírody. Radši se spolehni na svou vlastní vůli, děvče, uvidíš, že ti to přinese výhody,” mrkne na tebe.

Pomalu se prodíráte lesem zpět do tábořiště, když spatříš, jak sebou trollka trochu zacuká. ”Bohové jsou nevyzpytatelní, snad proto můj lid od nich už dávno opustil a obrátil se k našim předkům. Ale ano, musela to být nějaká vyšší síla, která nás svedla dohromady,” uslyšíš její, smíchem prosycený hlas.
”Hádáš správně. Co jsem potřebovala mám, vám jsem pomohla jak jsem jen mohla a je na čase jít dál. Není však všem dnům konec. Možná duchové dají a znovu se setkáme,” ohlédne se na tebe a ty v ní spatříš něco, co by se dalo považovat za tajné přání, aby se tak někdy stalo. ”Možná během svých cest narazíš na něco, co by mohlo pomoci v mém úkolu,” mrkne na tebe.

”Hm… jednou… ne, dvakrát jsem jej potkala. Celkem bručoun, ten váš vůdce,” zamyšleně si promne bradu. ”Je to už několik let nazpět, když jsem procházela severními pláněmi nad Simirou,” trochu zavzpomíná.
Přes vůni pečeného masa je složité vnímat jiné pachy, ovšem snaha se ti vyplatí, podaří se ti alespoň trochu se od té vůně odprostit a s tím zachytíš i jiný pach. Uvědomíš si, že jsi jej již cítila a velmi brzy si jej spojíš s Howardem. Táborák už není tak daleko od vás.

”Hm?” podívá se na tebe Jan, když jej oslovíš a jakmile položíš svou otázku, zamyšleně se podívá k baru a pak na tebe. Skoro to vypadá, že chce odmítnout, ale nakonec s úsměvem souhlasí. ”Ty víš, že ano,” mrkne na tebe a zase se někam ztratí, nejspíše zkontrolovat zásoby a nebo je nanosit do nálevny, aby byli po ruce.

”Co? Nemám čas, sakra,” ozve se z kuchyně, ale po chvilce z ní vykoukne Stefanova hlava, celá od mouky. ”Vykřičenej dům,” začne se smát a jen uvidí Marianin výraz, zase zmizí v kuchyni, kde pokračuje v bůh ví čem.
”Zábavu? Tak barda máme,” zamyslí se dívka a poškrábe se na spánku, ”možná ještě nějaký kejklíře. Ale kde bych je hledala fakt nevím. Dlouho se tu žádnej neukázal.”
”To protože páni hrozí válkou,” ozve se z kuchyně Stefan.
”Něco na tom bude,” zaslechneš za zády hlas Kierana, který právě schází ze schodů. ”Bojíš se, že nebudu pro pobavení lidí stačit?”

Jen co jste vešly do obchodu, zahalila vás vůně kožených výrobků. Obchůdek nebyl bůh ví jak velký. Měl spíše čtvercový půdorys a pokud jsi doufala, že se budeš moci mezi zbožím procházet, byla jsi zklamána. Před tebou byl pult, který se stáčel do Lkového tvaru, čímž zamezil zákazníkům v pohybu po prodejně. Napravo od dveří bylo okno a jediný průchod kolem pultu, který byl nyní zahrazený tlustým provazem. U pultu stál usměvavý a celkem podsaditý chlapík s malými brejličkami na nose a velkou lysinou na hlavě.
”Krásné dopoledne, ctěné slečny. Vítejte v Richardově koženářství,” uvítá vás vesele a rozpřáhne ruce, aby umocnil uvítání. Všude za ním jsou regály plné zboží a mezi jedním regálem je pak schovaný vchod do zadní části domu.

Přímo naproti dveřím má, za pultem, postavený stojan, na kterém je navěšená kompletní kožená zbroj s umělecky tvarovanou a zdobenou hrudní částí. Za ním pak v regálech vidíš různé druhy brašen, rukavic a dalšího zboží. Když přijdeš k pultu, zjistíš, že je prosklený a pod sklem je vyskládáno další zboží. Převážně se jedná o různá pouzdra na nože, či jiné nářadí, peněženky, menší váčky či jiné podobné taštičky. Dokonce i uvidíš kožené vázání kůže, což nejspíše slouží jen jako připomínka toho, že tuto službu taky nabízí. V kratší části pultu (napravo od dveří) pak najdeš k vidění nástroje používající se při zpracování kůže.
”Jak vám mohu pomoci, slečny?” zeptá se vás s úsměvem.

Eleonor byla vskutku překvapená, když jsi odrazil i její třetí střelu. Tvou střelu ale odklonit nedokázala (31%). Možná ji nečekala, možná ji překvapila.

”Ty jeden, počkej, tohle si slízneš,” zasměje se a začne vytvářet další, mnohem větší, než jaké dělala doteď.

Bylo ti jasné, že jestli tě tahle trefí, budeš kompletně mokrý. Ovšem stále jsi měl šanci ji trefit svou koulí a zrušit jí tak její pokus.

Rozhodneš-li se pro protiútok, tak hod více jak 50%
a protiútok se vydaří. Bude-li ale méně jak 50%
protiútok se nevydaří a přijdeš o možnost obrany.
Rozhodneš-li se pro obranu,
tak hod více jak 50% střelu odkloní

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, dvě hodiny po půlnoci

Za tajemstvími

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Vlčí volání