”Na mě nezáleží, děvče. Hlavní je, aby ony byly se svou matkou,” řekne tiše, smutně.

”Nevím jak to vysvětlit, ale cítím, že to tak je,” odpoví ti s neoblomnou jistotou.

Bernard ti hned neodpoví. Místo toho tě vyvede ven z hlavní ložnice a zamíří dolů ze schodů. Tam projde halou a zamíří si to rovnou do budovy o které ti předtím říkal, že bývala hostincem. ”Netuším jak bych ti mohl poradit. Snad jen, měj víru,” řekne tiše a po poslední větě se trochu uchechtne, ”to mi vždy říkávala Lili.” Vejdete spolu do bývalého hostince, který je, stejně jako zbytek hradu, vybrakovaný a v dezolátním stavu. Bernard zamíří ke krbu hlavní místnosti a pak jednoduše projde zdí. Jen o kratičkou chvilku, sotva se stihneš jednou nadechnout a vydechnout, je zase zpátky. ”Zmáčkni tuhle cihlu,” ukáže ti na jednu cihlu v poměrně zachovalém krbu. Když tak učiníš, uslyšíš tiché zasyčení, nějaké kovové klapání a pak tlumené zadunění. Vedle krbové římsy se otevře stěna a naskytne ti pohled na hezky zachovalý pokojík.

”Tenhle úkryt nechal vystavět ještě můj otec,” řekne tiše a pokyne ti, abys vešla. Vzduch v místnosti je lehce zatuchlý a je tu cítit prach, který ulpívá na všem, co zde je. Ovšem veškerý nábytek, který zde je vypadá, jakoby se jej zub času nikdy nedotkl. Jen co vejdeš do místnosti, rozžehne se lucerna zavěšená na stropě a odhalí ti celé proporce pokoje. Nepříliš velký, obdélníkového půdorysu s jednou velkou postelí (dle odhadu se na ni vejde až pět lidí), pracovní stůl s židlí a svícnem a velká skříň. Stěny pokoje jsou obložené koberci s různými motivy (hlavně draci, víly a podobné). ”Ve skříni by měly být přikrývky,” prozradí ti. ”Vím na co se chceš zeptat,” usměje se a usadí se na postel. ”Otec znal mocného čaroděje, který tuto místnost začaroval a postavil ji mimo čas. Nebo tedy veškeré vybavení té místnosti. Prý vydrží tisíciletí,” pronese hrdě a pak trochu posmutní, ”kdo mohl tušit, že o pouhých čtyřicet let později už nebude nikdo, kdo by místnost využil.” Po nějaké chvilce se zvedne a zamíří k východu. ”Přeji ti dobrou noc, Mirien,” řekne tiše a zmizí.

27. května

Další den jsi prospala skoro celý. Inu, není se ani čemu divit, vždyť den před tím jsi ušla dlouhou vzdálenost a ještě ke všemu jsi fungovala jako medium pro ducha, jež toužil po svém spasení. Únava se kterou jsi usínala byla tak silná, že ti povolila probudit se jen jednou nebo dvakrát za celou tu dobu a to jen aby sis odskočila a něco málo snědla.
Bernard to ale chápal a nespěchal na tebe. Dopřál ti odpočinku kolik jsi jen potřebovala, věděl totiž, že tě čeká nelehký úkol. I ty sis tu skutečnost uvědomovala.
Když ses probrala potřetí, byla venku již tma. Bernard seděl u stolu a tiše tě pozoroval. Jakmile si všiml, že jsi vzhůru, uvítal tě tichým kývnutím. Poté se zvedl a vybídl tě, aby jsi jej následovala. Spolu jste se vyšplhali na vrcholek nejvyšší hradní věže. Tam ukázal směrem na louku, kde se odehrála poslední bitva. Zprvu jsi nechápala, co ti chce ukázat a když ses zeptala, jen ti řekl, ať se pozorně díváš.

Nejdříve se nic nedělo, pak se ale před tvýma očima začalo dít něco neuvěřitelného. Viděla jsi louku tak, jak byla když jsi k tomuto místu přišla. Ovšem ta louka se začala pomalu měnit, jakoby se vracela v čase. Viděla jsi, jak tráva mizela pod sněhem a opět se objevovala, jak půda pomalu klesala. nakonec se obraz zastavil na výjevu poslední bitvy.
”Je tomu již dvě stě let,” řekl pak tiše, když výjev zmizel. ”Netuším, co udělali s našimi těly, ale vím, že od té doby tudy prošlo jen málo lidí. Taky vím, že tam někde jsou,” řekne ti tiše. ”Měj víru,” dodá ještě, než zmizí a ty zůstaneš ve věži sama. Ač jsi prospala celý den, cítila ses opět unavená.

28. května

Tentokrát ses probudila brzy, spolu s východem slunce. Cítila ses svěže a hladově. Bernard opět seděl u stolu a trpělivě čekal. Usmíval se, jakoby věděl, že to budeš ty, kdo jej osvobodí a dopřeje mu klid, po kterém ta dlouhá léta toužil. Když ses už chystala k odchodu, zastavil tě: ”Vem si Isieřin kámen. Lil by chtěla, abys ho měla.”

Prosím dopiš svůj příspěvek až k poledni.

Jako hostinský, tak i oba vznešení ti popřáli hodně štěstí na tvé cestě. Vyrazil jsi opět na cestu, která tě, jak jsi doufal, měla dovést k tvému cíli. Věděl jsi, že tě čeká ještě dlouhá cesta, ale vidina toho, že se s ní opět po dlouhé době setkáš tě tlačila jít dál. Stejně tak i Rahleb.

Jakmile jsi opustil vesnici a nabral směr k hradu, tvůj společník jen spokojeně předl. Řeku jsi překročil u velkého mlýna, jež byl dominantou této malé vesničky a brzy ses ocitl na rozlehlých lukách. Cesta, kterou jsi šel byla dobře prošlápnutá a tak ti ubíhala poměrně rychle.
Když se slunko nachýlilo ke konci své cesty, Rahleb se probral ze svého spánku a nutil tě jít dál. Měsíc ti svítil na cestu, odhadoval jsi, že brzy bude úplněk. Šlapal jsi ještě pár hodin, než si únava začala vybírat svou daň. Nedokázal jsi odhadnout, jak daleko jsi došel, ale když ses podíval k obzoru, ve svitu měsíce jsi spatřil obrys velké stavby. Něco v tobě (a Rahleb to nebyl) se spokojeně zatetelilo, byl jsi blízko a tak sis konečně mohl dovolit na chvilku spočinout. Našel sis bezpečné útočiště a sotva jsi ulehl na provizorní lože, usl jsi jako špalek.

Další den ráno tě probralo šimrání slunečního svitu na tváři a chlad linoucí se od země. Chvíli ti trvalo se zorientovat, dokonce ti Rahleb musel napovědět, než sis vzpomněl, kde to vlastně jsi. Něco málo jsi posnídal, pobalil sis své věci a opět ses vydal na cestu. Silueta z předešlé noci se pomalu začínala měnit v hrad samotný. Než se k němu ale dostaneš, zbývá ti ještě pár hodin chůze. Něco ti ale říkalo, že ti ty hodiny uběhnou velmi rychle.
Čím blíže jsi k hradu byl, tím ses cítil lépe, veseleji. Snad za to mohl tvůj věrný společník, možná myšlenka toho, že ji brzy uvidíš. Nebo jsi v to alespoň doufal. Už jen pár kroků a spočinul jsi pod hradem, který jsi měl po pravé ruce. Tebe však zaujalo cosi po tvé levé ruce. Byla tam velká louka, která se v dálce zvedala do menšího kopce, na jehož vrcholu rostl rozložitý dub. To ale nebylo to, co tě zaujalo. Tvou pozornost přitáhla drobná postava stojící uprostřed louky. Nebyl jsi schopen říci, kdo to je, ale cosi ti říkalo, že tu postavu znáš.

Jolka se trochu zachychotá, když ji líbneš na tvář a pak se zhluboka nadechne. ”Jakto, že tě ti dva znali? A… a… proč ti říkali slečno le Fay?” vychrlí po chvilce a trochu se začervená. Cupitá vedle tebe, usmívá se jako sluníčko a po chvilce tě chytne za ruku.

Přístav, ač je poměrně brzy ráno, je plný života. Vozy jezdí sem a tam, lidé a hlavně námořníci (poznáš je od pohledu) nosí zboží sem a tam, zatímco se mezi nimi proplétají obchodníci. Vidíš zde i několik různých obchodů, od řemeslných (truhláři, bednáři, kováři, plachtaři), přes prodejce ryb, zeleniny a ovoce až po prodejce exotického zboží (převážně zboží z Aserai, jako koření, hedvábí apod.). Klenotníky ale žádné nevidíš, stejně tak ani krejčí, nebo koželuhy.
Jakmile ale opustíte přístav, složení obchodů se postupně změní, zvláště když dorazíte na náměstí, kde se pomalu rozjíždí trhovci se svými nabídkami.
”Kam jako první?” zeptá se tě Jolka, když spatří ten mumraj, který na náměstí pamuje.

Howard se na tebe jen smířlivě pousměje a dál se věnuje pomalému opékání srny. Po chvilce si uvědomíš, že se do té činnosti úplně ponořil.
”Pojď, chvíli nás tu nebude potřebovat,” vybídne tě Poru a ztěžka se zvedne ze země. ”Podíváme se po bylinkách, tvůj nos by se mohl hodit,” mrkne na tebe a aniž by cokoliv dalšího řekla, zamíří pryč z tábora.

Ujdete od tábora slušný kousek, když se zastaví a cosi začne štrachat v malé brašně. ”Tady, pořádně si přivoň, ať chytíš její pach. Roste brzy z jara a měla by se vyskytovat všude,” natáhne k tobě dlaň, v níž leží malá, napůl uschlá květina s bílými okvětními lístky. Ještě než si k bylince přičichneš, lehce ji promne, aby více uvolnila její vůni.
”Vím, že se ti teď mísí hodně pachů, vím i, že se ty pachy i vidíš,” řekne trochu nadnešeně, zatímco si tě zkoumavě prohlíží. ”Pořádně si k té květině přivoň, ulož si její vůni v paměti,” poradí ti. Pak květinu schová zpět do vaku a zvědavě tě sleduje.

“Viděla” jsi kolem sebe spoustu pachů. Spousta z nich byla smíšená, ale některé z nich už byly jasné. Dokázala jsi už poznat vůni hlíny, dřeva, mízy. Poznala jsi pachy zajíců a veverek, jehličí a listů. Některé pachy jsi už dokázala rozeznat, ale pořád to byl jen zlomek z toho, co jsi cítila. Pach téhle bylinky byl ale specifický, lehce nakyslý, místy trochu trpký se sladkou koncovkou. Stejně jako ta voda, kterou vám dávala pít. A po chvilce se ti i začala objevovat její barva. Bílá s lehkým nádechem zelené. Ovšem ne ostré zelené, spíše takové jemné, měkké a uklidňující. Netrvalo dlouho a brzy jsi dokázala pach lépe uchytit. Nedaleko odtud byl pach výraznější. Věděla jsi, že je to blízko onoho paloučku, kde jste našli srnky.

Eleonor se na tebe zkoumavě podívá, skoro jakoby přemýšlela, jak odpovědět. ”Řekněme, že ne vždy budeš vítaný,” odpoví spíše vyhýbavě a jakmile máte zabaleno a poklizeno, zamíří bez dalších slov z oázy pryč, směrem k městu.

Dojít do Razihu netrvá už tak dlouho a cesta je i celkem příjemná. Vzduch je, díky blízkosti vody, poměrně svěží i když zatím ještě trochu chladnější, než co jsi zvyklí. Je ti ale jasné, že jak se bude slunko šplhat do výši, bude větší a větší horko. Opět se dostanete do předměstí Razihu, které se pomalu probouzí k životu. Vidíš lidi vylézat z jejich domovů, muže loučit se s dětmi a ženami, ženy začínající svou každodenní práci a děti jež se rozbíhají všude možně.
Procházíte po prašné cestě mezi domy, míříc přímo k branám města, které jsou obsypané různými stánky. U nich se začínají hemžit jejich majitelé, jež rozbalují a vyskládávají své věci a připravují se na další den prodejů.

”Uvidíme, jestli tu někdo využije našich služeb,” zaslechneš Eleonor, když se přiblížíte k branám města. Ty jsou otevřené dokořán a stojí u nich dva muži s kopími a štíty. Jakmile se více přiblížíte, oba dva se na vás přísně podívají, ale ani jeden z nich nic neřekne a nechají vás v klidu projít.

Jen co projdete branami, je to, jako bys vešel do úplně jiného světa. Středem široké ulice se táhne dlouhá vodní nádrž, jež je lemována vysokými palmami a s trochou snahy je možno dohlédnout až na druhou stranu, která ústí do přístavu. Je tedy pravda, že abys viděl až do přístavu, musíš trochu ukročit, buďto vlevo, či vpravo, protože uprostřed se tyčí vysoká fontána, z níž tryská voda.
Nádrž tímto způsobem rozděluje ulici na dva břehy, které jsou, v pravidelných vzdálenostech, propojené menšími můstky.
”Byl jsi tu někdy?” zeptá se tě Eleonor, zatímco se rozhlíží po ulici. Domy, jež ulici po obou stranách lemují, svítí různými, většinou světlými barvami a téměř všechny mají nějaký baldachýn, který majitelé domů právě roztahovali. Stejně tak byly baldachýny roztažené i mezi jednotlivými domy, aby poskytovali stín v uličkách. ”Vsadím se, že tu mají vodu na každém kroku,” řekne trochu nespokojeně a pomalu vyrazí kupředu.
”Zkusíme se podívat po nějakém lazaretu, nebo klášteru, kde bychom mohli nabídnout pomoc.”

Okno povolilo na první pokus a dokonce ani nezavrzalo. Buďto jej nedávno měnili, nebo tu měli dobrého údržbáře. A nebo jsi měl prostě štěstí. Dostat se neslyšně k posteli pro tebe nebyla žádná výzva a to dokonce ani v kožené zbroji, která občas mívá tendenci nečekaně a krajně nevhodně zavrzat.
Stanul jsi nad kupce, dýka se ti blýskla v rukou, ostří mu přejelo po krku jakoby tam odjakživa patřilo. Čerstvá krev vystříkla, provoněla místnost (pro tebe) a teprve až v tu chvíli se kupec probudil. Pohotově jsi mu zacpal ústa, zatímco on se začínal topit ve své vlastní krvi. Bylo na tom cosi uspokojivého. Dokonce tak uspokojivé, že jsi ani neměl chuť jeho krev, i přes tu téměř omamnou vůni, ochutnat. Nehledě na to, že sis vzpomněl na varování upírky. Když ses trochu více soustředil, zachytil jsi v pachu jeho krve cosi nezdravého.

Na krku měl náhrdelník, o kterém ti upírka řekla, obyčejný s trochou stříbra a drahého kamení. Náhrdelník byl zborcen krví, ale to ničemu nevadilo. V jeho věcech jsi našel jen onu dýku, kterou také zmínila a slušně naditý měšec (odhadem pět set denárů v drobných). Také jsi našel menší svazek klíčů a balíček asi dvaceti nevyplněných směnek. Ty byly již podepsané a stačilo jen doplnit částku.

Opustit pokoj nebylo tak složité. Vyjít oknem ven bylo asi nejjednodušší řešení. Stačilo trochu soustředění, abys seznal, že strážný, který tě střídal stále spal. Koní ve stájích také bylo dostatek, ale žádný z nich nebyl osedlán. Zabralo ti to trochu času, než jsi alespoň základně osedlal koně a vyvedl jej ven. Vše se ale povedlo bez vzbuzení jakékoliv nechtěné pozornosti.
Ani ne o dvě hodiny později jsi dorazil k místu, kde jsi na karavanu narazil. Najít své věci pak bylo už jen otázkou času, stejně tak i shodit zbroj dávno mrtvého muže, který ležel jen kousek od tebe.
”Vidíš, říkal jsem ti to,” zaslechneš tichý hlas, ozývající se ze křoví nedaleko od místa, kde jsi právě stál a urovnával si své oblečení. ”Vrátil se,” zašeptá jiný hlas překvapeně. Teprve teď si začneš uvědomovat, že kolem sebe vnímáš více než jednoho živého jedince. Jestli si dovolíš chvilku soustředění, zjistíš, že v onom křoví kousek od tebe se skrývají dvě individua a dalších pět je rozmístěno v nepříliš velkém půlkruhu okolo tebe. Stejně tak si uvědomíš, že slyšíš tlukot jejich srdcí, že vnímáš pachy jejich nemytých těl a vzrušení, minimálně toho jednoho, že měl pravdu. Nemluvě o tom, že slyšíš několikery pomalé a opatrné kroky.

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, půlnoc

Za tajemstvími

Probouzení jiskry

Oáza u Razihu, Aserai
30. května 1084, ráno

Vlčí volání