Vědomosti je třeba schraňovat

Lantheas, Jižní Impérium
27. května 1084, odpoledne

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Jugrin na tvou odpověď jen přikývne. Pak se v sedle narovná, aby se rozhlédl. ”Dobrá, jdi si pro koně a popožeň ty, co tam jsou,” hodí na tebe nic neříkající pohled a obrátí se k Avě, ”vyrazíme. Fina nabereme cestou, Kriena taky, stejně musíme projet celým městem.”

Pak se dá vše do pohybu. Ava se vyhoupne na vůz, Bjorn zamíří s tebou do stájí, přičem minete Simenu s Rigonem, jak si vedou své koně. Sourozenci se vyhoupnou na vůz k Avě a jakmile se ze stáje dostanete i vy dva, Jugrin zavelí k odchodu.

Cestu, kterou se vydáte poznáš, je to stejná cesta, kterou jste jeli ke kováři, stejná cesta, kterou jsi měl vést vůz, jež nakonec dostal na starosti Fin. Ten právě vycházel z kovárny, takže první, na co mu padl pohled byl Jurgin. Fin mu zaparodoval úklonu a rozběhl se k vozu, na který se, aniž by vůz zastavil, vyhoupl. Neobešlo se to sice bez pomoci jednoho z bratrů, ale vás to alespoň nezpomalilo.
Projet městem, i takhle ráno, nebylo nic snadné, zvláště čím více jste se do něj nořili a to i přes to, že jste jeli po hlavní ulici. Čím více jste se blížili k centru, tím více přibývalo lidí.
”Pojeď Torraku,” houkne na tebe Bjorn a trochu více popožene koně, aby předjel vůz i Jugrina. Pokud jej následuješ, dostanete se do čela. Jugrinovi dojde, co má Bjorn v plánu a taky popožene koně. Tak se dostane opět do popředí, nechá Bjorna kousek za sebou. Ten ti ukáže, aby jsi jel vedle něj, přesně na šíři vozu. Utvoříte tak něco v podobě klínu, což nutí obyvatele v ulicích vám uhýbat a zajišťuje vám tak lepší průchod městem.

Jakmile projedete centrem, dostanete se do severní části města, která je na počet lidí skoupější. Po nějaké chvíli se dostanete až k bráně, kde už spatříš vůz a na něm sedící dvě známé tváře. ”Akorát na čas,” přivítá vás Stella. Nechají vás projet a se svým vozem se zařadí za vás. Když kolem nic projíždí první vůz, Fin zkušeně přeskočí.
”Bjorne, vem si zadek s Rigonem, já pojedu vpředu s Torrakem. Simena bude kroužit,” přikáže velitel, jakmile vyjedete z města ven.

Myst se na tebe skoro až pohoršeně podívá, chvilku mu trvá, než si uvědomí, žes to jen hrál. Jakmile se ale pustíš do jídla, pustí se do něj s tebou. Dá si ještě pár soust, než se stáhne od misky a přesune se zpět na své místo ve tvém šátku.

”Měli bychom pomalu vyrazit,” promluví po chvilce Eleonor. Svou snídani již snědla a nyní začíná postupně uklízet vaše tábořiště. ”Vždycky se ujisti, že po sobě nezanecháš žádné stopy,” řekne tiše, zatímco zahlazuje stopy po ohništi. ”Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit,” dodá. Poté se odsune od bývalého ohniště a začne balit své věci.

Jakmile jsi najezený a pobalený, Eleonor již čeká u jednoho stromu. Je natočená směrem k městu. ”Zamíříme do Razihu, zkusíme nabídnout své služby a doplníme si zásoby. Pak se rozhodneme, kam půjdeme dál,” nadhodí plán na dnešní den a jakmile k ní dojdeš, vyrazíte opět na cestu.

Duch tě sleduje uslzeným pohledem. ”Je to dávná doba,” souhlasně přikývne, ”mám ale víru. Teď už ano.”
Zvedneš se a přejdeš k oknu, kde zjistíš, že slunko již zapadlo. Je skoro až k neuvěření, že to, co se zdálo tak krátké, trvalo nakonec téměř půl dne. ”O mě nejde,” řekne tiše a ty si uvědomíš, že stojí vedle tebe a taky kouká ven. Z okna máš výhled na louku, kde kdysi stály stany, kde proběhla Bernardova poslední bitva. ”O těla padlých nepřátel se nikdy nikdo nestará,” řekne smutně. Ve tmě se ti podaří zahlédnout strom, pod nímž se Bernard a Lilien zasnoubili a jeho pohybující se větve ti prozradí, že se zvedá vítr. O chvilku později se zpoza mraků vynoří měsíc. Poznáš, že nejdéle do tří dnů bude v úplňku.

”Ne, to určitě ne. Sice nemohu opustit hrad, ale vím, že tam nejsou. Jejich duše určitě šli dál, jen se asi nesetkali se svou matkou,” zavrtí hlavou a poodejde od okna. ”Pojď, ukážu ti, kde se můžeš prospat, musíš být unavená,” vybídne tě.

Jak sis mohl myslet, pokoj jsi neměl jen pro sebe. Spolu s tebou v něm byli ještě tři další strážci, kteří již zhluboka dřímali, takže tě u tvé kontroly nikdo nerušil. Opustil jsi pokoj, prošel již prázdnou nálevnou a potichu jsi vyšel ven na dvorek. Strážný, který tě měl vystřídat nebyl nikde vidět, ale když ses na chvíli zaposlouchal, zaslechl jsi tiché a spokojené oddechování, které rozhodně nepatřilo koním. Kdybys chtěl, s trochou snahy bys strážného našel nataženého v jednom z vozů a ztraceného v hlubinách snů.

Vylézt k požadovanému oknu nebylo tak snadné, jak se zprvu zdálo, ale s trochou snahy a pár nadávkami jsi to zvládl. V pokoji byla tma, což ti zas tolik nevadilo. Pokoj nebyl bůh ví jak velký, dveře hned naproti oknu, na pravé straně (z tvého pohledu) byla postel, na první pohled o mnoho pohodlnější než ty v pokoji strážců, na levé straně byla vysoká skříň a vedle ní truhlice. Hned pod oknem byl malý stolek s židlý a na něm zhasnutý svícen se svíčkou do poloviny vyhořelou. Kupec ležel v posteli, zachumlaný v péřové peřině. V pokoji byl sám, což ti hrálo do karet. Přes okno jsi ale nebyl schopný poznat, jestli už spí, nebo teprve usíná.
Okno bylo zevnitř zavřené na petličku, to však nebyl neřešitelný problém. S trochou snahy a správným nástrojem jsi mohl petličku vyháknout a okno bezpečně otevřít.

Kieran už nic více neřekne, jen se opět zaměří na svou loutnu. Když odcházíš z pokoje, zaslechneš ještě pár veselých tónů, které po chvilce umlknou.

Nálevnou se rozléhá slabá vůně pečeného selete, u kterého stojí Willi a pomalu jím otáčí. Také má u sebe menší hrnec s naběračkou, ze které občas něco nabere a polije tím maso, až oheň zasyčí. Za výčepem aktuálně stojí Mariana, i když stojí. Opírá se oběma lokty o pult a bradu má položenou ve dlaních. Ve tváři se zdá zasněná, i její úsměv něco o zasnění vypovídá. Anna zase s koštětem prochází po nálevně a zametá.

Ze všech stolů, které tu máš jsou obsazené jen dva. U jednoho sedí dva námořníci, kteří si dopřávají pozdní oběd a u druhého zase sedí nějaký obchodník, či měšťan, jež se věnuje nějaké knize. Všimneš si, že u knihy má i inkoust a cosi si do knihy zapisuje.

V kuchyni mezitím pobíhá Stefan a jak se zdá, zadělává těsta na chléb či nějaké jiné pečivo, do toho cosi vaří v hrncích a snad i něco peče. Spatříš, že na pracovním pultu má cosi rozkrájené a i přes to, že ve tváři se mu objevuje lehce uhnaný výraz, znáš ho už dost dlouho na to, abys dokázala říci, že si to užívá.
Ve chvíli, kdy už začínáš přemýšlet o tom, kde je vlastně Jan, vyjde z jedněch dveřích a v rukou nese nějaký soudek. Nejspíše již přivezli pivo a kořalku a on vše teď nosí kam je třeba.

Howard na tvou nabídku pomoci jen děkovně kývne a spolu pak napíchnete obrané tělo srnky na dlouhý klacek. Poté jej spolu přehodíte na rošt.

”Možná při svých cestách narazíš na něco, co by mohlo pomoci,” usměje se na tebe Pora. Mezitím, co jste dávali srnu nad oheň, ona začala zpracovávat kůži.
”Málokdo ví, že je to nemoc,” ozve se smířlivě trollka. ”Většinou to mají za nějaké prokletí, nebo zlé čáry. A už je v povaze lidí zničit to, čeho se bojí, nebo čemu nerozumí,” povzdechne si.

”Co si pamatuji,” odvětí lovec, zatímco zlehka polévá srnu vodou. ”Narodil jsem se ve vesnici, táta byl lovec, máma vlastně taky,” na chvilku se zastaví u své činnosti a zavzpomíná. ”Tak nějak jsem to zdědil,” dodá pak a opět se začne věnovat své práci. ”A co sem přivedlo tebe?” zeptá se po nějaké chvilce ticha.

”Jistě slečno, jen donaložíme zbytek zboží a vyrážíme,” přikývne. Svitek, který mu podáváš přijme oběma rukama skoro stejně, jako když od tvého otce přijímá výplatu. ”Vaše zpráva je u mě v bezpečí. Ihned jak přistaneme v Qasiru, zamířím za vaším panem otcem a předám mu ji,” slíbí ti a zprávu schová za kazajku. Pak se rozhlédne po přístavu a když se pohledem vrátí k tobě, jen smutně zavrtí hlavou.
”Je mi líto, slečno. Ten, koho bych vám doporučil tu momentálně není,” vysvětlí. ”Ale jestli mohu poradit, hledejte kapitána z řad nordů. Jsou to skvělí mořeplavci a vždy doplují do cíle,” poradí ti alespoň. ”Musím se omluvit, slečno, ale čeká mne ještě práce,” omluvně se ti ukloní a ukáže na námořníky, kteří se k lodi blíží. Všichni z nich něco nesou. Jakmile jej propustíš, rozloučí se s tebou a začne korigovat své muže.

”Vyrazíme do města?” zeptá se tě Jolka, která ti celou dobu mlčky stála po boku. Je na ní vidět, že se chce na něco zeptat, ale buďto nedokáže najít správná slova, nebo odvahu svou otázku pronést.

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno