Howard ti jen lehce zmáčkne rameno a pousměje se. Poté se skloní k srně a bez sebemenší námahy si ji přehodí přes rameno. ”Nezešílela. Jen bys byla divoká a nezkrotná,” řekne tiše. ”Vysvětlila mi to, když jsi spala. Kdyby nás nenašla, nejspíše bychom se během úplňku porvali, nebo bychom naopak utvořili smečku. Každopádně by to hodně špatně dopadlo pro vesnici. Takhle se budeme schopni ovládat, i když to bude těžké,” vysvětlí ti, zatímco se vracíte zpět do tábora u padlého stromu.

”Krásný kus,” přivítá vás trollka, starající se o ohniště. Všimneš si, že je zde více dřeva, než bylo před vaším odchodem, stejně tak jsou u ohniště zabodnuté dva klacky, na které se pak zavěsí srna.
”Nejsem první a určitě ani poslední, co opustila svůj kmen,” usměje se na tebe a když před ní Howard svalí srnu, ihned se pustí do práce. Uvědomuje si, že pro tebe i lovce by to bylo až moc velké pokušení. ”Vypijte to,” ukáže na dva velké poháry, které jsou až po okraj naplněné. Howard jeden vezme a jedním rázem jej naklopí do sebe.
”Odešla jsem, abych našla lék. Jsem šamanka, dítě a jako taková léčím svůj lid, stejně tak všechny, kteří to potřebují,” promluví klidně, zatímco rozřezává břich srny. Vůně krve, vnitřností i čerstvého masa je omamná, ale jakmile vypiješ pohár, zjistíš, že už není tak lákavá jako před několika okamžiky.
”Před dlouhými lety náš kmen navštívil jeden muž, nord to byl. Byl ošklivě potrhaný, jeho tělo bylo v horečkách a oči měl podlité krví. Náčelník jej chtěl nechat jeho osudu, ale já byla proti a muži jsem pomohla. Stejně jako ty nebo Howard, i on byl nakažen lykantropií. Tehdy jsem o té nemoci sotva slyšela.” na chvilku se v práci zastaví a zahledí se skrze větve stromů kamsi k nebi. ”Ani ne o tři dny později po zraněních nebylo ani památky. Jenže nemoc se začínala projevovat a on se začínal měnit. Nevěděla jsem si rady, tak jsem mu dávala bylinky na uklidnění,” ukáže na pohárky, které jste vyprázdnili, ”a kupodivu to pomáhalo. Alespoň trochu. Muž mi pak začal vyprávět stejné příběhy, které znáte vy oba. Legendy vašeho lidu.” Konečně se jí podaří proříznout břicho mrtvého zvířete, načež ho začne pomalu vyvrhovat. Ještě než ale vyndá první orgán, Howard před ní rozprostře svůj potrhaný plášť. ”Děkuji. Vyprávěl mi o vlkodlacích, o legendách jejich vzniku a o bajkách, které stařešinové vašeho lidu vyprávějí. Rozhodla jsem se mu pomoci projít jeho proměnou. Dávala jsem mu bylinky na uklidnění, snažila jsem se ho držet při vědomí. A povedlo se. Při prvním úplňku, když se poprvé změnil, byl schopen vnímat, dokázal se udržet. A pak i dokázal své přeměny ovládat.” Plocha pláště se pomalu plní vyvrženými vnitřnostmi. Pora se na nějakou chvíli odmlčí, aby dočistila zbytek zvířete a pak se pustí do sundavání kůže. ”Někde u kmene by měly být dvě vědra, skočte pro vodu,” vybídne vás.

”Spřátelila jsem se s tím mužem,” pokračuje, když se vrátíte. To už má zvíře z poloviny stažené. ”A on se spřátelil s naším kmenem. Začali jsme ho brát za jednoho ze svých. Jenže po roce nás zničehonic opustil. Zmizel. Dva lovci se vydali ho hledat, vrátil se jen jeden, polomrtví a se zprávou, že se omlouvá. Tehdy jsem zjistila, že můj druh je imunní. A taky jsem se dozvěděla, že můj přítel zemřel rukou lovců, kteří si říkají Stříbrná kuše. Tehdy jsem mu slíbila, že najdu lék a pomůžu všem, které postihla stejná nemoc,” dovysvětlí tichým, smutným hlasem.
”Howarde, buď tak hodný,” ukáže na dlouhý silný klacek.

”Děkuji,” vděčně se pousměje, zatímco dál vyhrává tichou melodii.

”Pak tedy zůstanu, dokud vás neomrzím,” tentokrát se rozzáří. A kdo by se nerozzářil, pod vidinou pravidelné stravy, střechy nad hlavou a možná i nějakého drobáku. ”Pokusím se tě nezklamat,” s úsměvem se v sedu ukloní a zanotuje nějakou veselou skladbu. Nečekala jsi, že se rozhodne tak rychle a jemu je to více než jasné. ”Budu hrát, dokud nepřijdu o hlas a prsty mi nebudou krvácet,” zasměje se.

Všichni tři elfové se na tebe podívají a pak se podívají jeden na druhého.
”Na hradě straší,” pronese vznešený blíže k tobě a nasadí vážný výraz.
”Říká se, že tam bloudí duše posledního pána,” přisadí si stejně vážným výrazem jeho společník.
”Většina lidí se tomu místu vyhýbá a radši hrad obcházejí co největší oklikou,” dodá hostinský a s korbelem v ruce naznačí, že ti dolije.
”Vypráví se, že ten kdo tam zabloudí už nikdy z hradu nevyjde. Prý tam šlo už hodně dobrodruhů, ale ani jednoho z nich už nikdy nikdo neviděl,” promluví opět ten blíže ze vznešených.
”Měl by ses tomu místu vyhnout,” přikývne s vážným výrazem jeho společník.

”Zůstanu,” řekne tiše a jen se tě dotkne, scenérie se změní. Stojíte na nejvyšší věži hradu a shlížíte na velké ležení rozprostřené podél cesty a hlavně před cestou k bráně. Když se ohlédneš, spatříš rudě zabarvenou oblohu. ”I přes to, že jsme byli součástí jednoho Impéria, neznamenalo to konec rivality mezi jednotlivými pány. Císař tyhle výboje toleroval,” pronesl tiše duch. Nad táborem vlály vlajky, ale na tuhle vzdálenost nebylo možné určit kterému rodu patří. Slunce pomalu zapadalo a v ležení se rozsvěceli pochodně a ohnivé koše.
”Tam, vidíš?” ukáže ti duch kamsi pod věž. Chvíli ti trvá, než spatříš co ukazuje, ale jakmile to uvidíš, ihned poznáš co to je. Malá skupinka mužů se právě vykradla z hradu a oklikou zamířila do ležení.
”Tam jsem já a deset nejlepších mužů,” pronese tiše. ”Vyrazili jsme z hradu, abychom našli velitele ležení a zabili jej. Doufal jsem, že je to přinutí odtáhnout pryč.” Jeho hlas je tichý, smutný.

Scenérie se změní a vy se ocitnete uprostřed ležení. Uvědomíš si, že se vznášíte kousek nad zemí a aniž bys ses nějak pohybovala, sledovali jste skupinu. Viděla jsi, jak se obratně proplétají mezi stany, tiše a nenápadně podřezávají hrdla osamocených vojáků, kteří jim stáli v cestě, až se dostali do samotného středu. Tam stál velký stan z honosného plátna, u kterého se skupina zastavila.
”Už by měli být v hradu, pane. Každou chvílí by se měli otevřít brány a naši muži z nich vyjdou s jeho mrtvolou,” ozve se ze stanu a celá skupina se zarazí. Všech deset mužů se podívá na Bernarda, kterému děsem zbělá tvář. Zděšení se změní ve vztek a stačí jen letmý pohyb rukou a skupina vletí do stanu.
”Měl jsem se tehdy rozhodnout jinak,” stařík vedle tebe nešťastně schová tvář do dlaní a zavrtí nad svou dávnou volbou hlavou. ”Věřil jsem ale, že když mě tam nenajdou, nic se nestane. O jak pošetilý jsem byl,” běduje tiše.

Scenérie se opět změní a vy nyní proplouváte hradem, který je celý vzhůru nohama. Vojáci zmateně pobíhají sem a tam, setníci křičí, kapitáni přikazují. Vy však sledujete mohutná záda muže, kterému všichni uhybají. Zpomalí až před otevřenými dveřmi svých komnat, ve kterých se tísní několik lidí. Bernard se začne bezohledně prodírat dovnitř a jen mu pohled spočine na tom, co tam je, všechno ztichne. Zaslechneš jen cinkot těžkého kovu o kamennou podlahu a sípavý dech zraněné ženy.
”Bernie…” sotva slyšitelně pronese Lilien. Bernard k ní ztěžka dojde, padne na kolena a s nevěřícím a zděšeným výrazem ve tváři vezme svou umírající ženu do náručí.
”Lilie ne… prosím… Lil,” zaskučí jako zraněné zvíře.
”Děti… mají… mají…” ztěžka vydechne a lehce se dotkne zakrvácenou rukou tváře svého muže.
”Ššš, nemluv lásko,” řekne tiše, pohladí ji po tváři a políbí na čelo. Nevolá léčitele, ví, že to nemá smysl. Zranění, které jeho žena utrpěla by nevyléčil nikdo.
”Mají… mají…”
”Ššš… najdu je. Nespočinu, dokud je nenajdu,” slíbí jí, zatímco ji tiskne k sobě. V té chvíli Lilien vydechne naposledy a Bernard se rozeřve jako raněný medvěd.

Scenérie se opět změní. Vidíš snad stovku mužů postupujících po cestě od hradu k ležení a dalších dvacet vycházejících z ukrytých dveří. Všichni míří do ležení, které je z poloviny sbalené, obléhatelé se právě chystají k odchodu. Muži z hradu vběhnou mezi obléhatele a rozpoutá se krvavá řež. Ty ale vidíš hlavně Bernarda, jak hlava nehlava bije nepřítele. Spolu s duchem se od bojiště odpoutáte, vznesete se do vzduchu a získáte tak lepší přehled. Teprve teď vidíš, jak většina Bernardovo mužů padla a on v poli zůstává sám, obklopen nepřítelem. I přes svá zranění se probije až k místům, kde stál stan velitele a jakmile se mu naskytne pohled na hrůznost, která jej tam čeká, ochromen tím výjevem padne na kolena, načež se zlomí v pase a jako zběsilé zvíře začne bít do rozbahněné země. Pak se ti ztratí, jak jej zakryjí nepřátelští vojáci.

”Teď už víš, co se stalo,” řekne tiše duch. Opět jste ve starém pokoji, jen ty sedíš na zemi, vyčerpaná a unavená, zatímco on sedí v duchovním křesle před krbem. ”Svůj slib jsem nedodržel. Nemohl jsem,” trochu se zalkne, poznáš, že pláče. ”To co jsem tam viděl by neměl vidět žádný rodič,” dodá tiše. ”Je těžké to od tebe žádat, ale prosím, pomož mi najít jejich těla a pohřbít je vedle jejich matky,” dodá tiše a s uslzenýma očima se na tebe obrátí.

Zhruba hodinu po tom, co jste zaparkovali u hostince se opravdu někdo objevil, aby ti přinesl jídlo. Kus pečeného kuřete a čtvrtka chleba, doplněná malým džbánkem vychlazeného piva. Voják, který ti to přinesl se s tebou chvilku zdržel, ale když seznal, že nemáš náladu na mluvení, zase odešel, se slovy, že tě za tři hodiny někdo vystřídá.

Hlídka byla nudná, ale aspoň jsi měl čas si promyslet jak to provedeš. Když nadešel čas střídání, nic se nedělo. Uběhla půl hodina, než konečně někdo z hostince vyšel a zamířil za tebou. ”Pokoj máme hned druhý dveře nalevo od schodů. A nespleť to, ty v těch prvních jsou kupci,” varuje tě a ukáže ti, abys šel dovnitř. Když vejdeš do hostince, je už poloprázdný. Jen u jednoho stolu ještě sedí dva strážní, o něčem diskutují nad pivem a když vejdeš, věnují ti jen krátký pohled a kývnutí. Vyjdeš po schodech akorát ve chvíli, abys viděl, jak někdo vchází do dveří naproti těm, kde jsou ubytovaní žoldnéři. Zahlédneš jen nohu, ale i podle kalhot poznáš, čí noha to je. Oolik má tedy pokoj naproti vám, s okny do dvora.

”Ale kdeže, jen jsou moc roztěkaný,” mávne nad nimi rukou.

”Tak jak? Máme vše?” ozve se ti za zády rázný hlas. Nepatří nikomu jinému než Jugrinovi. Když se otočíš, spatříš jej jak na vás shlíží ze sedla svého koně. Má na sobě šupinovou zbroj, u pasu se mu houpe mohutné kladivo a na boku koně má připevněný široký štít. U druhého boku je pak upevněné válečné kladivo s cípem na jedné straně.

”Krien se ještě nevrátil a Fin před chvílí odjel s kovářovým vozem,” informuje ho Ava bez pozdravu. Jugrin si jen odfrkne a trochu se zavrtá v sedle, aby našel trochu více pohodlí.

”A co ty Torrine? Máš vše připravené na cestu?” podívá se na tebe přísným pohledem.

Hosteska si tě chvilku prohlíží, pak si jen povzdechne a zvedne se ze židle. ”Počkejte tady, slečno,” řekne ti stroze a někam odběhne. Mezitím se k recepci přitočí další lidé, takže si tě ostatní recepční přestanou všímat a začnou se věnovat své práci.

Pomalu si začínáš myslet, že na tom místě vystojíš důlek, když se “tvá” recepční vrátí. ”Pan bankéř vás přijme, následujte mne, prosím,” řekne ti o poznání příjemnějším hlasem a vyzve tě, abys ji následovala.
Propletete se vstupní halou banky a zamíříte k jednomu z mnoha schodišť. Tyto jsou ale zvláštní tím, že před nimi stojí dva strážci a vstupu na ně zabraňuje červený pletený provaz. Když vás strážní zaregistrují, ihned odendají lano a nechají vás bez problému projít. Recepční jde poměrně svižným krokem, takže ani nemáš moc času se rozhlížet, a že je na co. Po celé chodbě jsou totiž rozmístěny obrazy s různými výjevy, hlavně pak z různých dolů, případně vzácných kamenů, či jiných, jistě velmi drahých materiálů. Tu a tam je k vidění i obraz nějakého trpaslíka či člověka v nadživotní velikosti.

V prvním patře vejdete do dlouhé chodby vykládané dlouhým kobercem zlatavě šedé barvy a plné dveří. Každou chvíli z nějakých dveří vyjde nějaký člověk (elf, nord apod.), který v doprovodu jiného člověka, jež má velmi podobné oblečení jako recepční (šedé kalhoty/sukně, bílá halena s červeným šátkem kolem krku), zamíří buďto do jiných dveří, nebo zmizí na nějakém ze schodišť.
Projdete chodbou a zastavíte se u temně hnědých dveří se stříbrnou číslovkou 26. Na stěně vedle dveří si všimneš mramorové tabulky, která hlásá: “Rogun Golddust, bankéř”. Recepční se zastaví, ukáže ti, kam se postavit a pak rázně zaklepe. ”Vstupte.” ozve se tlumený hlas, který vzdáleně poznáváš.
”Prosím, slečno,” recepční ti otevře dveře, nechá tě vejít a pak je za tebou zavře.

Ocitneš se v prakticky zařízené kanceláři, jež dominuje velký mahagonový stůl, za nímž se nahází obraz trpaslíka v nadživotní velikosti, jež je velmi podobný trpaslíkovi, který sedí za stolem a právě se zvedá, aby ti vyšel vstříc.
”Vítejte, slečno. Rogun Golddust, k vašim službám,” přivítá tě s mírnou úklonou a ukáže ti na křeslo před stolem.
”Netušil jsem, že pan Ingolf posílá i své sloužící,” usadí se za stůl a zvídavě si tě prohlédne.

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, večer