Probouzení jiskry

Oáza u Razihu, Aserai
30. května 1084, ráno

Za tajemstvími

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, půlnoc

Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Obchodník s Arturem se s vámi rozloučili, přičemž vám ještě nezapomněl připomenout, kde se kolem oběda sejdete. Jolka celá nadšená z toho, že uvidí velké město a den stráví s tebou, poskakovala vedle tebe, zatímco jste obě mířili k menší obchodní lodi.
”Záleží kdo se ptá,” ozve se z lodi na tvé volání a po chvilce se objeví větrem ošlehaný a sluncem osmahlý námořník. Nějakou chvíli se na vás dívá, zvláště tebe si prohlíží. Pak zmizí někde v lodi. O chvilku později vyjde starší chlapík s bílým plnovousem a turbanem na hlavě, v koutku úst dýmku. Poznáš ho hned na první pohled, je to totiž jeden z otcových kapitánů.
”Slečna le Fay,” vesele se usměje a s roztaženýma rukama sejde po můstku z lodi na souš. ”Jste daleko od domova, slečno,” dojde až k tobě a lehce se ti ukloní. Abdul, vzpomeneš si na jeho jméno. ”Nečekal bych, že vás ze všech měst potkám zrovna tady,” narovná se a zpříma se na tebe podívá.
”Co pro vás mohu udělat?”

Howard ti jen lehce zmáčkne rameno a pousměje se. Poté se skloní k srně a bez sebemenší námahy si ji přehodí přes rameno. ”Nezešílela. Jen bys byla divoká a nezkrotná,” řekne tiše. ”Vysvětlila mi to, když jsi spala. Kdyby nás nenašla, nejspíše bychom se během úplňku porvali, nebo bychom naopak utvořili smečku. Každopádně by to hodně špatně dopadlo pro vesnici. Takhle se budeme schopni ovládat, i když to bude těžké,” vysvětlí ti, zatímco se vracíte zpět do tábora u padlého stromu.

”Krásný kus,” přivítá vás trollka, starající se o ohniště. Všimneš si, že je zde více dřeva, než bylo před vaším odchodem, stejně tak jsou u ohniště zabodnuté dva klacky, na které se pak zavěsí srna.
”Nejsem první a určitě ani poslední, co opustila svůj kmen,” usměje se na tebe a když před ní Howard svalí srnu, ihned se pustí do práce. Uvědomuje si, že pro tebe i lovce by to bylo až moc velké pokušení. ”Vypijte to,” ukáže na dva velké poháry, které jsou až po okraj naplněné. Howard jeden vezme a jedním rázem jej naklopí do sebe.
”Odešla jsem, abych našla lék. Jsem šamanka, dítě a jako taková léčím svůj lid, stejně tak všechny, kteří to potřebují,” promluví klidně, zatímco rozřezává břich srny. Vůně krve, vnitřností i čerstvého masa je omamná, ale jakmile vypiješ pohár, zjistíš, že už není tak lákavá jako před několika okamžiky.
”Před dlouhými lety náš kmen navštívil jeden muž, nord to byl. Byl ošklivě potrhaný, jeho tělo bylo v horečkách a oči měl podlité krví. Náčelník jej chtěl nechat jeho osudu, ale já byla proti a muži jsem pomohla. Stejně jako ty nebo Howard, i on byl nakažen lykantropií. Tehdy jsem o té nemoci sotva slyšela.” na chvilku se v práci zastaví a zahledí se skrze větve stromů kamsi k nebi. ”Ani ne o tři dny později po zraněních nebylo ani památky. Jenže nemoc se začínala projevovat a on se začínal měnit. Nevěděla jsem si rady, tak jsem mu dávala bylinky na uklidnění,” ukáže na pohárky, které jste vyprázdnili, ”a kupodivu to pomáhalo. Alespoň trochu. Muž mi pak začal vyprávět stejné příběhy, které znáte vy oba. Legendy vašeho lidu.” Konečně se jí podaří proříznout břicho mrtvého zvířete, načež ho začne pomalu vyvrhovat. Ještě než ale vyndá první orgán, Howard před ní rozprostře svůj potrhaný plášť. ”Děkuji. Vyprávěl mi o vlkodlacích, o legendách jejich vzniku a o bajkách, které stařešinové vašeho lidu vyprávějí. Rozhodla jsem se mu pomoci projít jeho proměnou. Dávala jsem mu bylinky na uklidnění, snažila jsem se ho držet při vědomí. A povedlo se. Při prvním úplňku, když se poprvé změnil, byl schopen vnímat, dokázal se udržet. A pak i dokázal své přeměny ovládat.” Plocha pláště se pomalu plní vyvrženými vnitřnostmi. Pora se na nějakou chvíli odmlčí, aby dočistila zbytek zvířete a pak se pustí do sundavání kůže. ”Někde u kmene by měly být dvě vědra, skočte pro vodu,” vybídne vás.

”Spřátelila jsem se s tím mužem,” pokračuje, když se vrátíte. To už má zvíře z poloviny stažené. ”A on se spřátelil s naším kmenem. Začali jsme ho brát za jednoho ze svých. Jenže po roce nás zničehonic opustil. Zmizel. Dva lovci se vydali ho hledat, vrátil se jen jeden, polomrtví a se zprávou, že se omlouvá. Tehdy jsem zjistila, že můj druh je imunní. A taky jsem se dozvěděla, že můj přítel zemřel rukou lovců, kteří si říkají Stříbrná kuše. Tehdy jsem mu slíbila, že najdu lék a pomůžu všem, které postihla stejná nemoc,” dovysvětlí tichým, smutným hlasem.
”Howarde, buď tak hodný,” ukáže na dlouhý silný klacek.

”Děkuji,” vděčně se pousměje, zatímco dál vyhrává tichou melodii.

”Pak tedy zůstanu, dokud vás neomrzím,” tentokrát se rozzáří. A kdo by se nerozzářil, pod vidinou pravidelné stravy, střechy nad hlavou a možná i nějakého drobáku. ”Pokusím se tě nezklamat,” s úsměvem se v sedu ukloní a zanotuje nějakou veselou skladbu. Nečekala jsi, že se rozhodne tak rychle a jemu je to více než jasné. ”Budu hrát, dokud nepřijdu o hlas a prsty mi nebudou krvácet,” zasměje se.

Všichni tři elfové se na tebe podívají a pak se podívají jeden na druhého.
”Na hradě straší,” pronese vznešený blíže k tobě a nasadí vážný výraz.
”Říká se, že tam bloudí duše posledního pána,” přisadí si stejně vážným výrazem jeho společník.
”Většina lidí se tomu místu vyhýbá a radši hrad obcházejí co největší oklikou,” dodá hostinský a s korbelem v ruce naznačí, že ti dolije.
”Vypráví se, že ten kdo tam zabloudí už nikdy z hradu nevyjde. Prý tam šlo už hodně dobrodruhů, ale ani jednoho z nich už nikdy nikdo neviděl,” promluví opět ten blíže ze vznešených.
”Měl by ses tomu místu vyhnout,” přikývne s vážným výrazem jeho společník.