Za tajemstvími

Vědomosti je třeba schraňovat

Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

”Hehe, moře je nebezpečné samo o sobě, ale tam ti většinou pomohou námořníci, pokud nepluješ sama. Ne kdepak. Myslel jsem Strugii a zvláště pak její hory. Jsou divoké, ledové a nemilosrdné. Říká se, že ti co se tam vydali se už nikdy nevrátili,” vysvětlí ti důležitě. ”Každopádně přípravu na tu cestu vůbec nepodceňuj. Byl jsem sice nejdál v Omaru, ale čím více na sever jdeš, tím více nebezpečnější to je.”
”Berriku, nestraš ji,” ozve se Artur, ale dočká se jen vážného výrazu v kupcovo tváři.

”Hm… v nejbližší době do Aserai nepopluji, ale vím o jedné bárce, co se tam chystá,” ukáže na malou obchodní loďku s jedním stěžněm a až po okraj naplněnou sudy. ”Znám kapitána, je z Qasiru, určitě bude tvého otce znát.”
”No, nerad vás ruším, ale jestli to vše chcete stihnout, měly byste vyrazit,” vmísí se do hovoru opět Artur a věnuje ti významný pohled. Jolka zdá se, se už nemůže dočkat až konečně vyrazíte do města a dokonce i Barrik souhlasně přikývne, že je nejvyšší čas věnovat se zase obchodu.
”Buď opatrná na svých cestách, maličká,” usměje se na tebe ještě kupec a skoro až otcovsky ti položí ruku na rameno. Vzpomeneš si, že ti takhle vždycky říkával, když se u vás objevil.

”Vykecal ses před tím, co?” zasměje se kupec a trochu popožene koně, kteří začnou zpomalovat. K tvé úlevě kupec nemá náladu na hovor a tak se tě dál neptá, proto další část cesty jedete v klidu a tichosti.

Uběhne snad hodina, slunko o něco více postoupí po obloze a tu a tam se schová za ojedinělé mraky. Cesta se zdá nekonečná, stejně tak i louky, po kterých právě míříte. A pak v dáli konečně zahlédneš jezdce. Ještě dříve, než si jej kupec všimne, poznáš, že se jedná o Guria. Když se konečně dostane až k vám a srovná chůzi svého koně s tempem tažného koně, promluví: ”Před námi není nic než jen menší les, spíš sad a pak rovnou vesnice. Tam ale hostinec nemají.”
”Nechtěl jsem vědět kde hostinec není!”
”Omlouvám se pane.”
”Našel jsi nějaký?”
”Ne pane ale…”
”Co ale?”
”Ve vesnici mi řekli, že hodinu cesty pěšky na severozápad od vesnice je hostinec u mostu přes řeku.”
”Do setmění to tam nestíháme.”
”To n-” zarazí se v polovině slova, protože Oolik zvedne ruku, aby ho umlčel.
”Kurva. Dobrá, nedá se nic dělat. Vyraž do toho hostince, tady,” hodí mu naditý měšec, který při dopadu sotva zacinká, ”jeď napřed, zaber místo ať se všichni vejdeme. A ať mají připravené jídlo a pití. A mě vyber nejlepší pokoj, je ti to jasný?” Gurie jen přikývne, pobídne koně a zase zmizí.

Během hovoru vás dojel další ze strážných na koních, aby zjistil, co se děje. Když si ho kupec všiml, nařídil mu, aby všem ostatním řekl, že přes vesnici se nejede a že mají přidat, aby jste stíhali dojet do hostince.

Do hostince jste opravdu dorazili dlouho po setmění. Ukázalo se ale, že hostinec je dost velký na to, aby dokázal pojmout i tak početnou skupinu, jako byla tato. Když jste zastavili na krytém dvorku hostince, kupec se svými společníky (ti bez zbroje) se sebrali a šli dovnitř. Vás ostatní si svolal jeden ze strážců, nejspíše velitel, aby vám rozdal rozkazy. Na tebe padla hlídka u vozů. O půlnoci tě měli přijít vystřídat a o jídlo ses prý bát neměl, že ti někdo něco přinese.

Jedná se o větší, dvoupatrovou budovu postavenou do podoby
hranatého písmene U, kdy pravá strana jsou převážně stáje,
levá strana jsou pak pokoje (horní patro) a ubytování pro zaměstnance (přízemí)
a střední část je samotná nálevna a pokoje (v horním patře).
Uprostřed je poměrně dosti prostorné nádvoří, kam by se vejde až šest vozů
a ještě zůstane dost prostoru pro manévrování.

Howard se jen s ušklíbne a krátkým přikývnutím zmizí mezi stromy. I tak jsi ale schopna jej sledovat, byť ne přímo očima. Cítíš jeho unikátní pach a nově nabytá schopnost ti umožňuje jej nadále sledovat, byť jen jako rozmazanou barevnou šmouhu. Sleduješ, jak se pomalu a nenápadně přibližuje k vybranému kousku, stále proti větru. Srna si stále v klidu pochutnává na lesní trávě, netušeje, co se na ni chystá.

Ty jsi mezitím v pozoru, připravená udeřit, chytit ji a hned skolit, nebo alespoň poranit ji natolik, aby neutekla daleko. A pak to začne. Howard vyskočí z tlumeným vrčením ze svého úkrytu, ostatní srny sebou lekavě trhnou a rozutečou se do všech stran, zatímco ta vaše zamíří přímo k tobě, nevěděje, že utíká do náruče smrti. To co se děje dál je spíše záležitost instinktů o kterých jsi nevěděla, že je máš. Jakmile byla srna v dosahu, vymrštila ses a skočila jí po krku, kterého ses hned na první pokus zachytila. Zaryla jsi do zvířete své drápy a zbylou kinetickou energií a svou vahou jsi ji skolila k zemi. Přišlo ti to, jako bys na zem pokládala malého psíka a ne plně vzrostlou a dospělou srnu. Ta se sice vzpouzela, ale nedokázala se z tvého sevření vymanit.

Tvé drápy se bořili hlouběji do jejího krku, ruce se ti zalévaly čerstvou teplou krví, která tak opojně voněla. Slyšela jsi, jak z ní pomalu vyprchával život, ale i přes to ještě našla trochu síly na poslední vzdor. Jenže to ses do krku už zakousla, jak jsi nedokázala odolat. Tvé čerstvě narostlé zuby drtili kůži a tvá ústa byla brzy celá od krve. Nakonec srna vydechla naposledy a ochabla ti v rukách.

Najednou na rameni ucítíš něčí ruku a je to, jako by ses právě probudila z rauše. Jakoby tě někdo, nebo něco tvrdě vzalo a vytáhlo z místa, kde bylo báječně. Uvědomíš si, že za tebou stojí lovec a jeho (o něco normálnější) ruka ti spočívá na rameni, zatímco on na tebe hledí spokojeným pohledem.
”Vrátíme se,” řekne jen. I přes to, že máš ohromnou chuť pustit se do srny tak jak je, dokážeš v sobě najít to něco, co tě přinutí lovce poslechnout a vrátit se.

”Máte domluvenou schůzku?” zeptá se tě elfka a začne listovat v nějaké knize. ”Omlouvám se slečno, ale pan Golddust na dnešek nemá domluvené žádné schůzky,” odvětí ti, když zvedne oči od knihy a s čirým nezájmem si tě prohlédne. Když se zdá, že tě její odpověď neuspokojila, natož pak tě ani nepřinutila odejít, znuděně si povzdechne a podívá se na tebe.

”V jaké záležitosti s ním potřebujete mluvit. A kdo mám říci, že s ním chce mluvit?” řekne nakonec otráveně a podívá se na tebe pohledem, kterým vyloženě říká, že kdyby ji nesledovali její kolegyně, tak už tě dávno poslala do míst, kde není moc hezky.

”Byli jsme šťastní,” přitaká duch, zatímco se výjev opět mění. Tentokrát se ocitnete zpět v komnatě pána hradu, jenže teď vypadá tak jako kdysi. Stěny jsou pečlivě obložené drahým dřevem, v krbu vesele plápolá oheň a postel dominující celému pokoji je v jednom nepoškozeném kusu. Matrace nadýchané, nebesa načechraná a peřiny… jen se do nich uložit. A v té posteli ležela Lilien a u ní stál mladý Bernard. V pokoji byly další tři lidé, z toho jedna stařenka a dvě mladé elfky. Ihned jsi poznala, co se děje. Lilien právě dávala život novému človíčku.

Uvědomila sis, že duch Bernarda už nestojí vedle tebe, ale stojí vedle sebe u postele a snaží se držet svou dávno mrtvou ženu za ruku. ”Moje malá Marion,” pronesl tiše, když přišlo první dítko na svět. A ty bys přísahala, že jsi v koutku oka staré duše zahlédla slzu. ”A tady je můj silák Adrien,” teď bys i řekla, žes slyšela lehké popotažení.

Duše mrtvého pána hradu se vrátila k tobě a znaveně se usadila na židli, která kdysi patřila jeho ženě. ”Děkuji ti, Mirien. Děkuji ti, žes mi umožnila je vidět ještě jednou,” řekne tiše, vděčně. ”Tyhle vzpomínky jsou to, co mě drželo před zblázněním a díky tobě jsem je mohl vidět,” dodá tiše a jeho očích vidíš smutek a vděk. ”Myslíš… já… poslední vzpomínku…” podívá se na tebe prosebně a opět k tobě natáhne ruku.