”Zůstanu,” řekne tiše a jen se tě dotkne, scenérie se změní. Stojíte na nejvyšší věži hradu a shlížíte na velké ležení rozprostřené podél cesty a hlavně před cestou k bráně. Když se ohlédneš, spatříš rudě zabarvenou oblohu. ”I přes to, že jsme byli součástí jednoho Impéria, neznamenalo to konec rivality mezi jednotlivými pány. Císař tyhle výboje toleroval,” pronesl tiše duch. Nad táborem vlály vlajky, ale na tuhle vzdálenost nebylo možné určit kterému rodu patří. Slunce pomalu zapadalo a v ležení se rozsvěceli pochodně a ohnivé koše.
”Tam, vidíš?” ukáže ti duch kamsi pod věž. Chvíli ti trvá, než spatříš co ukazuje, ale jakmile to uvidíš, ihned poznáš co to je. Malá skupinka mužů se právě vykradla z hradu a oklikou zamířila do ležení.
”Tam jsem já a deset nejlepších mužů,” pronese tiše. ”Vyrazili jsme z hradu, abychom našli velitele ležení a zabili jej. Doufal jsem, že je to přinutí odtáhnout pryč.” Jeho hlas je tichý, smutný.

Scenérie se změní a vy se ocitnete uprostřed ležení. Uvědomíš si, že se vznášíte kousek nad zemí a aniž bys ses nějak pohybovala, sledovali jste skupinu. Viděla jsi, jak se obratně proplétají mezi stany, tiše a nenápadně podřezávají hrdla osamocených vojáků, kteří jim stáli v cestě, až se dostali do samotného středu. Tam stál velký stan z honosného plátna, u kterého se skupina zastavila.
”Už by měli být v hradu, pane. Každou chvílí by se měli otevřít brány a naši muži z nich vyjdou s jeho mrtvolou,” ozve se ze stanu a celá skupina se zarazí. Všech deset mužů se podívá na Bernarda, kterému děsem zbělá tvář. Zděšení se změní ve vztek a stačí jen letmý pohyb rukou a skupina vletí do stanu.
”Měl jsem se tehdy rozhodnout jinak,” stařík vedle tebe nešťastně schová tvář do dlaní a zavrtí nad svou dávnou volbou hlavou. ”Věřil jsem ale, že když mě tam nenajdou, nic se nestane. O jak pošetilý jsem byl,” běduje tiše.

Scenérie se opět změní a vy nyní proplouváte hradem, který je celý vzhůru nohama. Vojáci zmateně pobíhají sem a tam, setníci křičí, kapitáni přikazují. Vy však sledujete mohutná záda muže, kterému všichni uhybají. Zpomalí až před otevřenými dveřmi svých komnat, ve kterých se tísní několik lidí. Bernard se začne bezohledně prodírat dovnitř a jen mu pohled spočine na tom, co tam je, všechno ztichne. Zaslechneš jen cinkot těžkého kovu o kamennou podlahu a sípavý dech zraněné ženy.
”Bernie…” sotva slyšitelně pronese Lilien. Bernard k ní ztěžka dojde, padne na kolena a s nevěřícím a zděšeným výrazem ve tváři vezme svou umírající ženu do náručí.
”Lilie ne… prosím… Lil,” zaskučí jako zraněné zvíře.
”Děti… mají… mají…” ztěžka vydechne a lehce se dotkne zakrvácenou rukou tváře svého muže.
”Ššš, nemluv lásko,” řekne tiše, pohladí ji po tváři a políbí na čelo. Nevolá léčitele, ví, že to nemá smysl. Zranění, které jeho žena utrpěla by nevyléčil nikdo.
”Mají… mají…”
”Ššš… najdu je. Nespočinu, dokud je nenajdu,” slíbí jí, zatímco ji tiskne k sobě. V té chvíli Lilien vydechne naposledy a Bernard se rozeřve jako raněný medvěd.

Scenérie se opět změní. Vidíš snad stovku mužů postupujících po cestě od hradu k ležení a dalších dvacet vycházejících z ukrytých dveří. Všichni míří do ležení, které je z poloviny sbalené, obléhatelé se právě chystají k odchodu. Muži z hradu vběhnou mezi obléhatele a rozpoutá se krvavá řež. Ty ale vidíš hlavně Bernarda, jak hlava nehlava bije nepřítele. Spolu s duchem se od bojiště odpoutáte, vznesete se do vzduchu a získáte tak lepší přehled. Teprve teď vidíš, jak většina Bernardovo mužů padla a on v poli zůstává sám, obklopen nepřítelem. I přes svá zranění se probije až k místům, kde stál stan velitele a jakmile se mu naskytne pohled na hrůznost, která jej tam čeká, ochromen tím výjevem padne na kolena, načež se zlomí v pase a jako zběsilé zvíře začne bít do rozbahněné země. Pak se ti ztratí, jak jej zakryjí nepřátelští vojáci.

”Teď už víš, co se stalo,” řekne tiše duch. Opět jste ve starém pokoji, jen ty sedíš na zemi, vyčerpaná a unavená, zatímco on sedí v duchovním křesle před krbem. ”Svůj slib jsem nedodržel. Nemohl jsem,” trochu se zalkne, poznáš, že pláče. ”To co jsem tam viděl by neměl vidět žádný rodič,” dodá tiše. ”Je těžké to od tebe žádat, ale prosím, pomož mi najít jejich těla a pohřbít je vedle jejich matky,” dodá tiše a s uslzenýma očima se na tebe obrátí.

Zhruba hodinu po tom, co jste zaparkovali u hostince se opravdu někdo objevil, aby ti přinesl jídlo. Kus pečeného kuřete a čtvrtka chleba, doplněná malým džbánkem vychlazeného piva. Voják, který ti to přinesl se s tebou chvilku zdržel, ale když seznal, že nemáš náladu na mluvení, zase odešel, se slovy, že tě za tři hodiny někdo vystřídá.

Hlídka byla nudná, ale aspoň jsi měl čas si promyslet jak to provedeš. Když nadešel čas střídání, nic se nedělo. Uběhla půl hodina, než konečně někdo z hostince vyšel a zamířil za tebou. ”Pokoj máme hned druhý dveře nalevo od schodů. A nespleť to, ty v těch prvních jsou kupci,” varuje tě a ukáže ti, abys šel dovnitř. Když vejdeš do hostince, je už poloprázdný. Jen u jednoho stolu ještě sedí dva strážní, o něčem diskutují nad pivem a když vejdeš, věnují ti jen krátký pohled a kývnutí. Vyjdeš po schodech akorát ve chvíli, abys viděl, jak někdo vchází do dveří naproti těm, kde jsou ubytovaní žoldnéři. Zahlédneš jen nohu, ale i podle kalhot poznáš, čí noha to je. Oolik má tedy pokoj naproti vám, s okny do dvora.

”Ale kdeže, jen jsou moc roztěkaný,” mávne nad nimi rukou.

”Tak jak? Máme vše?” ozve se ti za zády rázný hlas. Nepatří nikomu jinému než Jugrinovi. Když se otočíš, spatříš jej jak na vás shlíží ze sedla svého koně. Má na sobě šupinovou zbroj, u pasu se mu houpe mohutné kladivo a na boku koně má připevněný široký štít. U druhého boku je pak upevněné válečné kladivo s cípem na jedné straně.

”Krien se ještě nevrátil a Fin před chvílí odjel s kovářovým vozem,” informuje ho Ava bez pozdravu. Jugrin si jen odfrkne a trochu se zavrtá v sedle, aby našel trochu více pohodlí.

”A co ty Torrine? Máš vše připravené na cestu?” podívá se na tebe přísným pohledem.

Hosteska si tě chvilku prohlíží, pak si jen povzdechne a zvedne se ze židle. ”Počkejte tady, slečno,” řekne ti stroze a někam odběhne. Mezitím se k recepci přitočí další lidé, takže si tě ostatní recepční přestanou všímat a začnou se věnovat své práci.

Pomalu si začínáš myslet, že na tom místě vystojíš důlek, když se “tvá” recepční vrátí. ”Pan bankéř vás přijme, následujte mne, prosím,” řekne ti o poznání příjemnějším hlasem a vyzve tě, abys ji následovala.
Propletete se vstupní halou banky a zamíříte k jednomu z mnoha schodišť. Tyto jsou ale zvláštní tím, že před nimi stojí dva strážci a vstupu na ně zabraňuje červený pletený provaz. Když vás strážní zaregistrují, ihned odendají lano a nechají vás bez problému projít. Recepční jde poměrně svižným krokem, takže ani nemáš moc času se rozhlížet, a že je na co. Po celé chodbě jsou totiž rozmístěny obrazy s různými výjevy, hlavně pak z různých dolů, případně vzácných kamenů, či jiných, jistě velmi drahých materiálů. Tu a tam je k vidění i obraz nějakého trpaslíka či člověka v nadživotní velikosti.

V prvním patře vejdete do dlouhé chodby vykládané dlouhým kobercem zlatavě šedé barvy a plné dveří. Každou chvíli z nějakých dveří vyjde nějaký člověk (elf, nord apod.), který v doprovodu jiného člověka, jež má velmi podobné oblečení jako recepční (šedé kalhoty/sukně, bílá halena s červeným šátkem kolem krku), zamíří buďto do jiných dveří, nebo zmizí na nějakém ze schodišť.
Projdete chodbou a zastavíte se u temně hnědých dveří se stříbrnou číslovkou 26. Na stěně vedle dveří si všimneš mramorové tabulky, která hlásá: “Rogun Golddust, bankéř”. Recepční se zastaví, ukáže ti, kam se postavit a pak rázně zaklepe. ”Vstupte.” ozve se tlumený hlas, který vzdáleně poznáváš.
”Prosím, slečno,” recepční ti otevře dveře, nechá tě vejít a pak je za tebou zavře.

Ocitneš se v prakticky zařízené kanceláři, jež dominuje velký mahagonový stůl, za nímž se nahází obraz trpaslíka v nadživotní velikosti, jež je velmi podobný trpaslíkovi, který sedí za stolem a právě se zvedá, aby ti vyšel vstříc.
”Vítejte, slečno. Rogun Golddust, k vašim službám,” přivítá tě s mírnou úklonou a ukáže ti na křeslo před stolem.
”Netušil jsem, že pan Ingolf posílá i své sloužící,” usadí se za stůl a zvídavě si tě prohlédne.

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, večer

Za tajemstvími

Vědomosti je třeba schraňovat