Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Vědomosti je třeba schraňovat

”Dobře, dobře, nečerti se hned,” zasměje se a obranně zvedne ruce. ”Představ si tedy, že máš rukavice. Chladivé rukavice, které ti umožní sáhnout na cokoliv horké. Máš?” Představit si rukavice není nic složitého, dokonce ani to, že jsou chladivé, stačí si vzpomenout na pocit, který jsi měl jen chvilku před tím, než sis vyléčil ruku. Netrvá ti dlouho a velmi brzy na obou dlaních ucítíš chladivý dotek. ”Jestli jsi si jistý, zkus zvednout misku. Ale opatrně,” pobídne tě Eleonor. Nejdříve možná s jistou nedůvěrou, ale pokud se o to pokusíš a pomalu přiblížíš ruce k misce, ucítíš teplo, ale ne horko, jako před tím. ”Zkus se jí opatrně dotknout. Měla by příjemně hřát.” Opatrně se dotkneš a opravdu. Miska už není horká, ale příjemně teplá a ti si všimneš, že v místech, kde se misky dotýkáš jde vidět slaboulinké namodralé světlo. Nebo alespoň máš ten pocit, že to vidíš.

”Paráda,” usměje se na tebe. ”Jez ale opatrně, miska tě sice už nepálí, zato obsah je ještě dost horký, tak foukej,” varuje tě čarodějka a sama se opět pustí do jídla. Tobě mezitím po ruce přeběhne Myst a zastaví se kousek od misky. Vidíš ho, jak opatrně přičichne a pak se ohlédne na tebe, skoro jakoby něco chtěl říci. Znovu se čumákem přiblíží k obsahu misky, ale ani se nedotkne a hned ucukne. Trochu se nakrčí, trochu zaprská a pak na ten malý kousek šlehne modrým plamenem. Teprve pak se obsahu misky opět dotkne, tentokrát se do něj už pustí. ”Měl by sis pospíšit, než ti to sní,” Eleonor jen s obtížemi dusí smích.

Artur si jen povzdechl, pousmál se a pustí se taky do jídla. ”Někdo musí být zodpovědný,” zakření se na tebe.

”Ano, půjdeme rovnou za ním. Jemu vezu to zboží,” souhlasně přikývne. ”Zamíříme hnedle do přístavu, kde se s ním mám sejít. Až tam dorazíme, můžeš se ho zeptat na co potřebuješ,” usměje se na tebe. Pak dožvejká poslední kousek, zapije ho a zvedne se ze židle.
”Do oběda toho stihnete hodně. Cetrum města se točí hlavně kolem přístavu a většina obchodů je taky tam, takže to ani nebudete mít nějak daleko. Jakmile si zařídíte vše, co je třeba, sejdeme se v jednom hostinci, cestou vám ho ukážu. Tam se můžeme spolu naobědvat a my dva,” podívá se na Jolku, ”pak vyrazíme zpět, abychom do setmění byli zpět ve Vesinu. A teď šup šup, ať to všechno stihneme,” pobídne vás a sám zamíří pryč z hostince. Ještě než opustí místnost, kývne na pozdrav hostinskému.

”Času budeme mít více než dost,” řekne Jolka, jakmile Artur odejde. Poté odsune prázdné prkénko, dopije svůj mošt a podívá se na tebe, zda jsi připravena vyrazit.

”Hyjé,” Artur pobídne koně k chůzi a ti se líně rozejdou. K bráně je to jen kousek, ani ně tři minutky cesty. Strážní tam jsou již jiní a branou prochází jen pár lidí. Vy projedete bez jakýchkoliv problémů a Artur začne vůz pomalu stáčet k přístavu. I tak se ale nevyhnete hlavnímu náměstí, které hned sousedí s přístavem.
”Tam se pak sejdeme,” řekne Artur, když projíždíte kolem hostince, na jehož vývěsním štítu je umě vyveden kejklíř a nad ním je v oblouku napsáno “U Veselého kejklíře”. Ještě než zajedete za roh, můžeš spatřit, jak zrovna z hostince vychází zmalované děvče s širokým úsměvem ve tváři (Viz Naliin příspěvek z 12. října).

”Jsme tady,” vůz se zastaví před skladiště, které je jen pár kroků od mola, u nějž právě kotví nepříliš velké bárka. Z její paluby právě sestupoval muž v celkem slušivém a nejspíše i drahém oblečení.
”Jestli tohle není náhodou muj drahý přítel Artur,” vesele rozpřáhne ruce a zamíří rovnou k vám.
”Berriku, ty liško podšitá,” zasměje se Artur a seskočí z vozu, aby se s kupcem přivítal.
”Co mi to vezeš, ty stará školo?”
”To nejlepší víno z našeho sklípku.”
”No ne, pověstné Arturovo víno. To já rád,” zasměje se kupec. Pak se otočí, mávne na pár mužů a ukáže na vůz.
”Pojď, příteli, probereme detaily,” vezme Artura kolem ramen a natočí ho směrem ke skladu.
”Ještě než se pustíme do obchodu, Berriku, měl bych na tebe prosbu,” zastaví se Artur a významně se podívá na tebe.
”Ale jistě, drahý příteli.”
”Tady mladá slečna Morgana by na tebe měla pár dotazů.” V tu chvíli se Berrikova pozornost zaměří na tebe a ty cítíš jeho zkoumavý pohled. Čím více si ho prohlížíš, tím víc ti začíná být povědomí. Skoro bys až řekla, že ho odněkud znáš.

Howard jen tiše přikývne a ještě několikrát začichá. ”Dvě možná tři. A nedaleko je i mladý srnec.” I ty už dokážeš rozlišit jednotlivé pachy zvířat a jsi schopná určit, kolik jich je. Tři srny a dva srnci, z toho jeden mladý.
”Na co čekáte? Alespoň jednu srnu ulovte, ať máme co k jídlu,” pobídne vás šamanka. Tvůj i Howardův pohled se střetne a ty v něm spatříš touhu po lovu. Ke svému překvapení ji ucítíš i v sobě. Howard pak jen kývne a ze sedu vyskočí na nohy a zamíří za pachem.

”Je jich pět,” řekne tiše, jakmile se k němu přidáš. ”Dvě mladé srny, jedna starší. Dva srnci, jeden mladší. Vezmeme jednu mladou srnu,” navrhne tiše, zatímco pomalu a nenápadně postupuje dál po pachu, zatímco neustále sleduje pohyb větru tak, aby vždy šel proti němu.

Postupujete porostem a ty zjišťuješ, že se ti zostřili všechny smysly. Nejen čich, ale i zrak a hlavně sluch. Slyšíš každé zašumění listu, každé zaškrabání veverek a hlavně, dokážeš velmi přesně určit odkud zvuk jde. Stejně tak i pach. Čím víc se blížíte, tím pachů přibývá. Cítíš nejen skupinku, ale do nosu se ti prodere i pach veverek, rozkvétajících stromů, vlhké hlíny a samozřejmě i ne příliš příjemný pach výkalů a moči. Howard si všimne tvého měnícího se výrazu, když k tobě dojdou jednotlivé pachy a začnou se mísit a překrývat. ”Je jich tu hodně,” řekne tiše a ty víš, že myslí ty pachy. Taky je cítí, ale nezdá se, že by jimi byl nějak rozhozený. Ovšem on se mění už půl měsíce, možná i trochu déle. ”Taky jsem byl zmatený. Soustřeď se na ten jeden,” poradí ti.
Není to tak lehké, jak se zdá. Zprvu se všechny pachy najednou ještě více zvýrazní a ty máš dokonce i pocit, že je vidíš. Zprvu mají všechny stejnou barvu, je to jen velký mišmaš ve kterém se nedokážeš vyznat. Pak k tobě přijde Howard a cosi drží v ruce. ”Přičichni si, zapamatuj si ten pach,” zvedne dlaň k tobě a ty spatříš mokrou půdu. Když uděláš jak říká, barva pachu se změní z šedavé za zelenohnědou a ty najednou uvidíš, jak se tahle barva drží u země.

Ještě párkrát ti dá k něčemu přičichnout a jakmile to uděláš, získá pach svou barvu a tvůj pohled na svět se najednou změní. Uvědomíš si, že ho nevnímáš už jen očima, ale i nosem. A dokonce i když zavřeš oči, jsi stále schopná se velmi dobře orientovat, neboť barvy pachů zůstávají a i když velmi roztřepeně, rozmazaně a nejasně, ale i tak ti ukazují, jak to před tebou vypadá. ”Zachyť pach, soustřeď se na něj,” řekne tiše vlkočlověk. Když tak učiníš, uvědomíš si, že jedna z barva se zvýrazní a skoro jakoby se před tebou objeví dlouhá linka tvořená tou barvou. Je to téměř jako barevný dým, který se táhne jedním směrem, zatímco ostatní barvy trochu vyblednou a ustoupí do pozadí.
”Máš? Tak veď.”

”O Aserai toho není moc co říci. Snad jen, že je plná písku a suchých keřů. Žít se dá jen u těch pár oáz, nebo u nějakého toku. Sice existuje pár vesnic a městeček, co jsou někde v poušti, ale život tam musí být tak těžký, že o jejich návštěvě ani nepřemýšlej,” jeho odpověď je neochotná, skoro jakoby o svém rodišti nerad mluvil.
”Jestli mi chceš nabídnout stálé místo, tak… mohl bych o tom popřemýšlet,” zazubí se a zanotuje veselejší tóninu.

Místo odpovědi na tvou otázku se jen ušklíbne a přizvedne obě obočí. Ví že ty víš a nemá potřebu to komentovat.
”Vlanďanka,” uznale pokyne hlavou, skoro jakoby se snažil o nějakou úklonu. ”Prosím, ptej se.”

”Na tu si vzpomínám. Milé děvče,” usměje se hostinský a položí na pult korbel. Poté vedle korbelu položí i džbán s hustou pěnou.

”Jsou to tak dva dny, co tudy procházela,” pronese a naplní korbel, který pak posune k tobě. Evidentně nemá rád, když se někdo jen vyptává a nic nekupuje.

”Šla přes řeku, kolem mlýna, cestou do Rhesosu. Touhle dobou by už tam měla být,” dodá a vyčkává, jestli si korbel vezmeš.

Vědomosti je třeba schraňovat

Probuzení jiskry

Oáza u Razihu, Aserai
30. května 1084, ráno