Za tajemstvími

Duch se na tebe smutně pousmál a lehce přikývl hlavou, když se mu představíš a nabídneš mu ruku. Na tvou otázku ale neodpověděl. Místo toho se scenérie začala měnit. Už jste nestáli pod dubem ale byly jste v jakési kapli. I když kapli, spíše by se dalo říci že je to chrám. Loď chrámu byla plná lavic a žádná z nich nebyla prázdná. U oltáře stála starší žena v jednoduchém bílém taláru a na jejím krku se houpal náhrdelník v podobě páva. Žena byla nejvyšší kněžkou Isiery, v jejímž chrámu jste se nacházeli. Spolu s kněžkou u oltáře stál mladý muž v prostém a čistém šatu. Poznala jsi v něm Bernarda.

”Byl to nádherný den,” ozve se duch po tvém boku, ”nejnádhernější ale byla ona.” Ukázal ti ke dveřím chrámu, které se právě otevřely. Všichni přítomní povstali, otočili se čelem ke dveřím a ti nejblíže do uličky začali vyhazovat do vzduchu květiny. Dveřmi prošla dívka v jednoduchým prostých šatech světle zelené barvy. V pravé ruce držela misku, v níž bylo položeno nějaké ovoce, zatímco v levé ruce držela žezlo s vrškem tvarovaným do podoby plamenů. ”Isieřiny atributy,” zašeptá starý Bernard. Nevěsta pomalým krokem procházela uličkou, svatebčani se za ní pomalu otáčeli a mladý Bernard jen zářil.

Dívka došla až k oltáři, velké ruměnce na tvářích prozrazovaly jak je nesvá, ale natěšená. Kněžka začala odříkávat a jediné, co šlo mimo to slyšet, bylo šumění větru v listoví stromů a štěbetání ptactva. Pak chrámem zaznělo jasné “Ano”, následované druhým a jakmile se novomanželé políbili, celý chrám začal jásat. ”Každý její polibek byl sladký, ale tenhle byl nejsladší,” dodal tiše duch, když vzpomínka opět vybledla.

Jakmile jsi dokázala vyselektovat správný pach, nebylo to už tak těžké jej následovat. ”Co se děje?” zeptá se tě tiše Howard, když zastavíš a pak si všimne tvého pohledu. Jen se pousměje (vypadá to poněkud děsivě) a pobídne tě, abys pokračovala. Opět se dáte na cestu a velmi brzy přijdete k menší mýtince, na které se nachází váš cíl. Tři srny a dva srnci. Jejich pach pro tebe začíná být pomalu až omamný a ty bezpečně poznáš, které kusy jsou mladé a které ne.
”Vidíš ji?” zeptá se tě lovec a ukáže na jednu srnu, která je jen o trochu dál od skupinky. ”Ta je naše,” řekne tiše a ty si všimneš, jak se mu zalesknou oči a skoro jakoby se mu o něco protáhla pusa/tlama a zuby, hlavně pak špičáky a řezáky, se o něco více zvýraznili. Howardovi tvůj pohled samozřejmě neunikne, ovšem místo toho, aby ti něco řekl, poukáže rukou na tebe (prsty má o něco delší a zakončené delšími černými drápy). Teprve teď si uvědomíš podivný tlak v ústech, stejně tak i že celkem výrazně sliníš.

Když se pokusíš dotknout se svých úst, div se neškrábneš. Stejně jako lovcovi, i tvé prsty jsou o něco delší a zakončené tuhými černými drápy. ”Už to začíná,” řekne tiše vlkočlověk. Už si ani neuvědomuješ, že vlastně huhlá. ”Vítr nám přeje. Obejdu to zleva, vyběhnu na ní, zkusím jí nasměrovat k tobě,” navrhne a než se do toho dá, vyčká, jestli tě nenapadne něco lepšího.

Berrik si tě zkoumavě prohlíží, viditelně se snaží na něco si vzpomenout a když se tak stane, vidíš v jeho očích onen výraz prozření.
”U Heliottova vozu, to mě podrž, vždyť to je malá Morgana le Fay,” rozesměje se obchodník, což si vyslouží překvapený výraz Artura a Jolky. ”Cožpak mě, mě se daří dobře. Ale jak se má váš pan otec, mladá paní?” rozesměje se a nezapomene tě i lehce popíchnout. Díky tomu si vzpomeneš, že vždy, když byl v Qasiru, tvůj otec jej pozval na návštěvu.

”Siatra Laskavá? Jasně, ta léčitelka. Osobně jsem ji nepotkal, ale když jsem byl v Omoru za obchodem, zaslechl jsem, že se toulá někde v horách, prý pátrá po nějaké vzácné bylině. Ale to je už týden, co jsem tam byl,” zamyšleně se podrbe na hlavě. ”Jestli jí chceš najít, určitě bych začal tam. Vím, že se jednu chvíli zdržovala v omorském lazaretu, kde pomáhala tamním kněžkám. Možná ony budou vědět, kde přesněji bys ji mohla najít,” poradí ti. ”Bude to ale hodně nebezpečná cesta, děvče. Měla by ses na ni pořádně připravit.”

Hostinského jsi viditelně potěšil, když jsi přijal korbel a rovnou se napil. V korbelu nebylo nic jiného, než domácí pivo. Hutné, to ano, ale celkem dobré a hlavně, chmelené.
”Ano, je tam hrad. Dávno zapomenutý a neobývaný. Je cestou, takže kolem něj musela určitě projít,” souhlasně přikývne a oba vznešení na sebe, při zmíňce hradu pohlédnou.
”Hm… bohužel nevím o nikom, kdo by tím směrem jel, je mi líto,” omluvně se pousměje. ”Zkus se poptat ve vesnici, ale nemyslím si, že bys měl štěstí,” dodá ještě a ohlédne se ke vznešeným. Ti, zdají se, už měli dopito, proto vzal džbán s pivem a oběma dolil. ”Když vyrazíš ještě dnes, do večera by ses měl dostat na hranici se Západem a do zítřejšího oběda bys mohl být u hradu,” pronese zamyšleně, když se vrátí k tobě. V tu chvíli na vás už jeden ze vznešených kouká, nutno dodat, že se zájmem.
”Když vyrazíš hned a půjdeš bez přestávky a rychlejším krokem, tak do půlnoci bys mohl být u hradu,” řekne tiše.
”Na to rychle zapomeň,” řekne ti se špatně skrývaným zděšením hostinský.
”Ale Torie, snad nevěříš těm bajkám,” zasměje se druhý ze vznešených.
”Věřím nebo ne, to je jedno. Je to nebezpečné, ten hrad je prokleté místo.”
”Takže věříš,” zasměje se první ze vznešených.

Za tajemstvími

Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Vědomosti je třeba schraňovat