Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Elf se na tebe jen pousměje a na ruku ti připevní náramek. Krom toho, že cítíš jeho nepatrnou tíhu na ruce, se nic nezměnilo. Snad jen, že kdesi hluboko v podvědomí tě cosi šimrá, cosi, co ti říká, že ona věc je očarovaná, ale nespustí se, dokud ty něco neuděláš.
”Výborně, děkuji vám, slečno. Nyní můžete vstoupit. Pokud potřebujete s něčím poradit, prosím navštivte recepci, tam vám jistě poradí,” s úklonou ti poděkuje elf a ukáže ti kudy k recepci. Zároveň s tím se strážci rozestoupí a nechají tě projít. Jakmile poodejdeš, všimneš si, že stejnou proceduru podstupují všichni, kteří do banky vchází. Naopak ti, co odchází od strážců dostávají zpět své zbraně, stejně tak je jim sundaván onen náramek.

I přes to, že je v hale spousta lidí, zdá se, pro svou velikost, poloprázdná. Myšlenka toho, že celou tuto budovu postavili trpaslíci je skoro až neuvěřitelná. Dokonce i pár trpaslíků zahlédneš. Většinou v doprovodu jiného trpaslíka, nebo i bohatě oděného člověka či elfa. Většina přítomných trpaslíků je oděna v jednoduchých rouchách, které ovšem na první pohled prozrazují, že jsou z kvalitní a jistě velmi drahé látky.
Dojdeš až k recepci, o které ti pověděl elf. Jedná se o oválný stůl, za nímž sedí hnedle několik žen. Elfky, lidské ženy, dokonce i jedna nebo dvě nordky. Jen trpaslice žádná.
”Dobré dopoledne, madam. Jak vám mohu pomoci?” osloví tě jedna z žen a nasadí profesionální úsměv.

Ač to bard nedal znát, poznala jsi, že se mu ulevilo, když jsi mu řekla, že kvůli Anně za ním nejdeš. Na tvé varování se ale jen trpce pousměje. Nezdá se, že by to měl v plánu, ale známe bardy.
”Jsem tak nějak odevšad, ale to asi není to, co bys chtěla slyšet,” pousměje se, usadí se na židli a začne ladit svou loutnu. ”Původem jsem z Aserai, ale za svůj domov jej nepovažuji. Můj domov je tam, kde zrovna jsem,” zazubí se a zadrnká tichou melodii.
”Dokud nezačnu být na obtíž,” pokrčí rameny. Všimneš si, jak po tobě klouže pohledem a na jistých místech se zdrží déle, než je příhodné. Je ti jasné o čem přemýšlí, co se mu aktuálně honí hlavou.

”Je mi líto, krásná Nalie, ale nikoho z místních neznám. Ovšem jsem výřečný a lehce se spřátelím. Když tu někdo takový bude, určitě ti dám vědět,” mrkne na tebe.
”A teď já. Řekni, odkud pocházíš?”

Ruka pálí, cítíš jak bolestí pulzuje, ale i přes to v sobě najdeš dost síly na to, aby ses mohl soustředit. Opakuješ slova, která ti Eleonor předříkává. ”Nepřestávej je opakovat,” pronikne k tobě její tichý hlas. Když pak začneš formulku opakovat podruhé, ucítíš zvláštní a příjemnou energii, která tebou prochází a směřuje ke zdravé ruce. ”Nepřestávej.” Energie je stále silnější a silnější a ty cítíš, jak se ti hromadí v pravé ruce. A pak najednou ucítíš chladivý pocit na levačce, který se pomalu rozlézá. ”Otevři oči, podívej se.” Když tak učiníš, spatříš, jak popálenina pomalu mizí, zarudlá kůže světlá a narovnává se a tebou prochází chladivý pocit. Zároveň s tím vidíš, jak ti z prstů pravé ruky tryskají malé modré plamínky, které olizují tvou zraněnou ruku.

”Výborně. Skvělé,” usměje se nadšeně čarodějka, když kouzlo dokončíš. ”Slova nejsou důležitá, to si pamatuj. Slouží jen k tomu, aby ti pomohli se soustředit, zaměřit se na jednu věc. Až budeš zkušenější, můžeš je přestat používat úplně, když budeš chtít,” usměje se. ”A teď, když máš ruce v pořádku, představ si, že máš rukavice. Víš, co jsou to rukavice, že ano?”

Vyrazíš po cestě do vesnice. Netrvá dlouho a dorazíš k prvnímu domu s jednoduchým plotem. Zpoza plotu se ozve štěkot a u okna si všimneš nějaké tváře. O chvilku později uvidíš ve dveřích stát elfí dítko, které si tě zvědavě prohlíží. Jen co se vaše pohledy střetnou, dítko zaběhne do domu.
Jdeš dál, domů přibývá, stejně tak i obyvatel, všichni jsou to převážně elfové, hlavně pak temní elfové. Mnozí ti věnují jen letmý pohled. Spíše se ale věnují své práci. Dorazíš na malé náměstí, kterému vévodí malá kaplička poblíž uměle vypadajícího rybníčku. Ihned poznáš, že kaplička je zasvěcená Vykhe, bohyni, která je považována za matku temných elfů (Jen pro info, elfové mají tři bohy, Eolion, Ilienna a Vykhe. Každý z nich je považován za otce/matku dané podrasy. Ovšem Lesní Elfové za svou bohyni považují Matku Lesa - mnozí si myslí - mylně - že je to Ilienna).

Na náměstíčku se toho moc nedělo. Snad jen pár děcek si hrálo u vrby poblíž rybníčku, v okolí kapličky se pohybovali dvě temné elfky v jednoduchých, prostých rouchách a před jedním domem sedělo několik jiných elfů a cosi popíjeli z pohárů. Došlo ti, že to bude místní nálevna, už jen podle vývěsního štítu, který hlásal: “Zelený brčál”. Když jsi vešel dovnitř, byl tam klid. Z deseti čtyřmístných stolů nebyl zabrán ani jeden, jen u baru seděli dva vznešení a o něčem se bavili s hostinským, temným elfem. Jen co jsi vešel, hovor utichl a všichni tři pohlédli na tebe.
”Vykhe ti přej sílu, poutníku,” pozdraví tě hostinský, zatímco vznešení ti jen pokynou hlavou. ”Co tě k nám přivádí?”

”Ne, to určitě ne,” zamítavě zavrtí hlavou duch.

Zprvu byla tvá vize modravě šedá, bez barev, stejně jako ty, které jsi viděla při procházení hradem, ale čím více ses s duchem blížila k dubu, tím více vize nabírala na barvách. Tráva se zazelenala, nebe chytilo tu správnou modrou barvu a slunko mělo krásně sytou žlutou. V trávě jsi viděla mnoho barevných květin, spatřila jsi velkou plejádu motýlů, včel a jiného hmyzu.
”O ano, milovala je,” zaslechneš tichý hlas ducha.

Dojdeš až ke stromu a na jeho druhé straně spatříš sedět mladou dívku. Ne o moc starou než jsi ty sama. Dívka k tobě sedí zády a listuje si v nějaké knížce. Sotva se zastavíš u stromu, dívka si knihu založí a ohlédne se k tobě. Její tvář se rozzáří, dokonce se usměje a začne se zvedat ze země. Poznáš ji, byť jsi ji viděla jen jednou a o mnoho let starší.
”Věděl jsem, že tě tu najdu,” zaslechneš mužský hlas a když se otočíš, spatříš za sebou mladého muže. Statný hoch, tmavě hnědé vlasy lehce pod ramena, světle modré oči a na bradě mu sotva začínalo rašit strniště. Ušlechtilost z něj čišela. I jeho jsi již viděla, téže o mnoho let staršího.
”Bernarde,” nadšeně pronese dívka a vběhne chlapci do náručí.
”Lilian, já…”
”Copak?”
”Já… miluji tě a… a…” chlapec vyhrkne a zakucká se. Lilian se mezitím začne pomalu červenat a v očích se jí začínají tvořit slzy.
”Chtěl… chtěl bych s tebou strávit zbytek svých dnů. Staň… staň se mou ženou,” slova se z něj hrnou jako voda z proražené přehrady. Poté před dívkou poklekne a z kapsy vytáhne malou dřevěnou krabičku, kterou před dívkou otevře.
”Bernarde… já… jistě. Ano. Ano,” dívce jeho nabídka vyrazila dech, slzy se jí vyhrnuli do očí a hned se mu vrhla kolem krku. Nějakou chvíli se objímali, líbali, než se od sebe odtrhli, aby jí Bernard mohl dát svůj dar, přívěsek, který jsi stále držela v ruce.
”Ale co otec?”

”Za ním jsem šel o dva dny později, když se vrátili zpět z výpravy. Zprvu mi svolení dát nechtěl, ale když spatřil svou dceru a uviděl její šťastný výraz, souhlasil,” vize opět ztratí barvy, zvuky taky vymizí a ty opět stojíš u stromu, se staříkem vedle sebe. Oba sledujete mladý pár jak se objímá a raduje.

Než se ti podařilo usnout, zaslechla jsi ještě, jak si i Howard lehá, stejně tak jsi i slyšela vzdálené houkání sovy, tiché šramocení hlodavců a tlumené dupání ježků. Sny se ti žádné nedostavily, ale i tak jsi neměla klidné spaní. Pořád ses vrtěla, obracela a chvílemi jsi i měla pocit, že jsi plně vzhůru.

Ráno tě vzbudil pohyb u ohniště. Bylo to jen tiché zašramocení, jeden opatrný a kontrolovaný krok, ale ty jsi byla plně vzhůru a připravena na cokoliv.
”Vlkodlaci mají neklidné spaní,” řekne tiše Poru, když tě zahlédne. ”Jak se cítíš? Je ti lépe?” zeptá se tě. Dokud se nezeptala, asi by sis toho nevšimla. Cítila ses dobře a to i přes to, kde jsi spala. Nic tě nebolelo, ruka byla jako nová, byla jsi odpočatá a plna sil.

”Tady, sice to není to, na co bys asi měla chuť, ale posilní tě to,” podá ti misku s hutnou kaší. Už jen podle čichu poznáš, že je to ovesná kaše s nějakým ovocem. Ovšem ucítíš i něco jiného, něco, co v té kaši určitě není. Nedokážeš tomu odolat a prostě se v sedu narovnáš a začneš natáčet hlavou po pachu, stejně jako vlk na lovu. Koutkem oka si i všimneš, že Howard dělá to samé.
”Něco se k nám blíží?” všimne si vás trollka a i ona sama zpozorní.
”Srna,” řekne Howard a ty to můžeš potvrdit. Zároveň jsi ale schopná říci, že není sama.

Jolka se na tebe podívá, usměje se a polibek ti oplatí.
”Psát i číst umím,” usměje se na tebe a pak se rozesměje, načež tě pohladí po tváři. ”Dobře, budu. Ale ty mi budeš psát, popisovat vše, co jsi viděla na svých cestách a co jsi zažila,” zvedne prst a přísně se na tebe podívá. Pak se usměje, líbne tě na tvář a zamíří ke dveřím.

”No to je dost, jste ponocovali, což?” pozdraví vás Artur, když konečně sejdete do nálevny. Ta je, až na dva stoly, úplně prázdná. U jednoho sedí Artur, před sebou má kus chleba a sýra, dost i pro vás dvě a u druhého pak sedí dva chlapíci, kteří k vám zvednou pohled, když vás zaslechnou scházet. Věnují vám krátký pohled a pak se vrátí zpět ke svým záležitostem.
Barman za barem vám jen pokyne hlavou a dál se věnuje úklidu.
”Už jsem si začínal myslet, že za vámi budu muset zase zajít.”
”Ale strýčku,” zazubí se na něj Jolka a obejme ho, načež mu vlepí mlaskavou pusu do vousů, čímž ho trochu obměkčí.
”Najezte se a vyrazíme, máme nejvyšší čas.”