Zamrkám, zatímco poslouchám elfovu odpověď. Trochu mě uklidní, i když si pro změnu připadám tak hloupá, že jsem to nevěděla. Ošiju se a mimoděk si všimnu toho, že stejný náramek má hned několik dalších návštěvníků zdejších prostorů banky. Pokusím se o úsměv a pomalu kývnu hlavou. O nic nejde, jedná se jen o formalitu. I když by mě ani nenapadlo zde používat kouzla... Proč bych to vůbec dělala?

"Já, erhm, samozřejmě, jistě, pane," kývnu hlavou, "omlouvám se, že vás zdržuji. Můžete mi dát ten náramek, pane, já, souhlasím s tím," vyhrknu vzápětí a natáhnu před sebe pravou ruku, aby mi elf mohl náramek nasadit.

Probouzení jiskry

Oáza u Razihu, Aserai
30. května 1084, ráno

Vědomosti je třeba schraňovat

Za tajemstvími

Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Duch starce ještě nějakou chvíli mlčí, sleduje místo, kde sedávala jeho žena, než najednou zmizí. Když se znovu objeví, sedí opět v křesle u krbu, které tam není. Všimneš si, že ti rukou kyne, aby jsi k němu přišla.
”Máš moc, ovládáš čáry. To ale není to, co tě dělá speciální,” řekne po chvilce ticha. ”Nejsem první duch, kterého vidíš. Nejsi jako ostatní, jsi všímavá,” mluví tiše, skoro jakoby se v něčem potřeboval ujistit. ”Ty vize, které jsi viděla, to jsem nedělal já. Já nikdy nebyl schopen zapálit ani svíčku. Lilien byla ta schopnější, ona ovládala magii. Ne tak dobře jako mistři z univerzity, ale jednoduchá kouzla uměla.”

Stojíš vedle duchovního křesla, ve kterém sedí stařík, jež hledí do vyhaslého ohniště. Ten se pak podívá na tebe a mile se usměje. ”Posaď se, prosím. Rád… rád bych něco zkusilm,” ukáže ti na zem vedle křesla, kde jsou zbytky nějakého nábytku. Jestli se usadíš, stařík se objeví před tebou. Chvilku na tebe jen kouká, ale pak před tebou poklekne a natáhne k tobě ruku. ”Lilian mi říkávala, že Isieřin kámen má zvláštní moc. Víš kdo je Isiera?” zeptá se tě, ale na odpověď nečeká. ”Isiera je bohyní plodnosti, domova a míru. Nikdy jsem nebyl nějak moc zbožný, ale má Lilian měla víru za nás oba,” jeho pohled změkne, při vzpomínce na jeho ženu. ”Říkávala mi, že pokud máš Isieřin kámen, vždy si vzpomeneš na teplo domova. Nevím jak přesně to myslela, ale… ale chtěl bych něco zkusit,” pronese, ”podej mi ruku, prosím. Tu s přívěskem.”

Pokud mu ruku podáš, opět tebou projede ten studený pocit, ale po nějaké chvilce přestane být tak intenzivní. Není to sice nějak příjemné, ale dá se to vydržet. ”Představ si tenhle hrad v jeho největší slávě. Vysoké pevné hradby, nad kterými vlaje vlajka impéria. Je léto, slunko hřeje ve tváři, ptáci zpívají a po cestě před hradem projíždí spousta vozů, chodí tam hodně lidí a všichni se smějou a baví. Za cestou je louka, rozlehlá, plná květin a vysoké trávy. Vidíš ji? Je tam kopec a na tom kopci roste mohutný a rozložitý dub. Pod tím dubem stojí ona ve své celé kráse. Vidíš ji?”

Druhého dne tě probudí klepání na dveře a hlas Artura: ”Děvčata, vstávat. Bránu už otevřeli, měli bychom vyrazit. Tak šup šup, počkám na vás dole, u snídaně.” Jeho hlas vzbudil jen tebe. Jolka jen tiše zavrněla, trochu se zavrtěla a více se přitiskla k tobě. Nezdálo se, že by se chtěla v nejbližší chvíli probrat.
”No tak, holky, vstávejte,” ozve se znovu Artur, když se mu nedostane žádné odezvy a dokonce i zkusí vzít za kliku, ale dveře se neotevřou. ”Nedá pokoj dokud mu neodpovíme,” tiše, rozespale zabrumlá dívka ve tvé náruči a přitiskne se o něco více. Jakoby ji Artur slyšel, znovu zabušil na dveře.
”Vždyť už jdeme,” ozve se nakonec otráveně a rozespale Jolka a pomalu se zvedne do sedu. Zpoza dveří se akorát ozve souhlasné zamručení a vzdalující se kroky. ”Dobré ráno,” usměje se na tebe, poté, co se vyzývá a protáhne. Hned na to si zase lehne vedle tebe, obejme tě a políbí tvář.

”Asi bychom měly jít, nebo se vrátí,” řekne po chvilce ležení a velmi neochotně se začne zvedat z postele.