Hledání léčitelky

U Omoru, Strugia
05. července 1084,
ráno

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

SPORY NA HRANICI

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Hledání léčitelky

Sníh se tiše snášel z nebe na spící město a zakrýval tak špínu tamních ulic. Nebyl však nikdo, kdo by tu tichou krásu viděl. Nebo snad? V jedné temné uličce se na krátkou chvilku jasně zablesklo. Modrorudý ostrý záblesk na krtoučký okamžik osvítil celou uličku, odpařil veškerý sníh a zase zhasl, jakoby tam ani nebyl. Ulička byla stále stejná, snad až na absenci sněhu, který se však pomalu začínal vracet. A pak taky na postavu v kápi nehnutě stojící na místě. Chvilku se nic nedělo, skoro až se zdálo, jakoby to byl jen sen, iluze nebo hra stínů. Pak se ale postava pohnula. Pomalu, vrávoravě, jakoby se snažila získat zpět ztracený balanc. Udělala jeden, dva kroky kupředu, zavrávorala a skoro spadla, ale včas se dokázala zachytit stěny domu a pádu předejít. Stále opřená o zeď domu se postava předklonila a naprázdno zadávila. Ještě nějakou chvíli takto stála, snažila se uklidnit rozbouřený žaludek. Když se zdálo, že je již dobře, narovnala se, promnula si čelo a pomalu vyrazila pryč z uličky. Ještě nějakou chvíli byl její krok nejistý, ale jen co došla ke konci, jistotu opět získala.

Postava zastavila na konci uličky ústící do mnohem větší ulice. Rukou se opřela o roh budovy, rozhlédla se a chvilku přemýšlela. Pak zvedla druhou ruku, něco tiše zadrmolila a na dlani se jí objevila malá kulička slabě modrého světla. Postava zvedla ruku k ústům a tiše řekla: ”Veď mě.” Světlo, jakoby mělo vlastní duši, se pohnulo postavě po dlani, obkroužilo ji a pak z dlaně vzlétlo do výše očí. Chvilku létalo zleva doprava, zepředu dozadu, než se konečně ustálilo a vyrazilo jedním směrem. A postava se, po krátkém čekání, vydala za ním.
A sníh tiše padal dál.

Lea na tvé zamlaskání zareaguje téměř ihned a jen vejde do hostince, získá si pozornost všech místních. Mnozí se dokonce i zvednou ze svých míst a pomalu a opatrně poodejdou dál od vás. Šelma si jich ale nevšímá, místo toho zamíří rovnou k tobě a vtiskne ti svou hlavu do dlaně.
Lina se mezitím vrátí i s pivem a na představení zdejšího lovčího jen přikývne. ”Dva jsem poslala k řece, jeden je támhle a čtvrtej zůstal venku,” zopakuje ti, zatímco se usadí vedle tebe. Když se pak zvedneš, jen si tiše povzdechne, ovšem nezvedne se. Jen se otočí k tobě čelem. Promluvíš k celé hospodě, všichni tě sledují, nikdo ani nedutá. Zmínka o životu kolem hradu se zdá je pro místní novinkou, protože někteří si mezi sebou začnou hned něco šuškat a podle výrazů se zdá, že jsou vcelku překvapení.
”Omlouvám se sire, ale nikdo z nás k hradu nechodí. Nemáme proč. Většinu času trávíme na polích nebo u nedalekých břehů,” Adrien se zvedne ze svého místa a při mluvení roztáhne ruce, aby dal najevo, že mluví za všechny.
”Hradní si pro zásoby posílají své lidi, ale jak jsem již říkal, půl roku tu nikdo nebyl. Přišlo nám to divné, ale nestarali jsme se,” dovysvětlí ještě a rozhlédne se po svých sousedech, kteří mu přikyvují k souhlasu.
”Nemyslím si, že lže,” řekne ti tiše za zády Lina.

Dívka, viditelně nadšená tvou reakcí, hrdě přikývne: ”Ale jen praktickou.”
”Jeden, možná dva další, ale ti jsou teď někde venku,” odpoví na tvou otázku, než ti ukáže pokoj. Když jej přijmeš, spokojeně se usměje, podá ti klíč i svíčku.
”Kdyby něco, budeme ještě nějakou dobu venku. Klidně se zabydli,” předá ti klíče a pak s úsměvem a zamáváním zmizí na schodech.
Zůstaneš v chodbě sama, jen s klíčem a svíčkou, před dveřmi, které jsou jednou tak velké jak ty. Na kliku ale bez problémů dosáhneš. Jakmile pokoj otevřeš a nahlédneš dovnitř, ukáže se, že dívka měla pravdu. Pokoj byl opravdu prostorný, dost pravděpodobně zamýšlený jako pokoj pro pár. Postel, hlavní dominanta pokoje, byla obrovská. Přímo naproti dveřím bylo jedno velké okno. Pod ním, spíše více k pravému rohu, bylo postavený stůl a u něj dvě židle. Hned v pravém rohu vedle dveří, byla velká váza s jakousi květinou (nedokázala jsi ji poznat). Nalevo, hned vedle dveří, byl menší toaletní stolek a na něm hluboká nádoba s vodou (vlažná). O kus dál stála skříň, dost velká na to, aby se tam vešlo jedno rytířské brnění. A hned naproti skříni byla ona velká postel.

Jak dívka řekla, okno bylo do vesnice, takže když jsi z něj vykoukla, viděla jsi na stromy, pod kterými místní hodovali. Zdálo se, že tam ještě nějakou chvilku pobudou. Tlumené hovory a smích se nesl až sem. Ovšem okna měly lehké závěsy, které sis mohla zatáhnout.

Turid se bezmocně podívá Vibeke do očí, slzy má na krajíčku, jak se snaží zorientovat v nepřeberném množství různých vůní a pachů. Jakmile ji ale Vibeke začne radit, dívenka se zhluboka nadechne a pak začne lehce točit hlavou ze strany na stranu. Morganě to téměř okamžitě připomene nějakého psíka, který hledá ten správný pach. Pak se zarazí, několikrát začichá a ve tváři se jí rozlije blažený výraz.
”Cítíš to?” zeptá se tiše. ”Sladká, horká vůně. Hmm… jablka a… a… skořice… rozinky…” tiše šeptá a jak čarodějka, tak i lovkyně na ní mohou vidět, jak se jí sbíhají sliny. Vibeke netrvá moc dlouho, než tu vůni taky zachytí. Jakmile se na ni začne soustředit, dokáže, stejně jako Turid, přebýt všechny ostatní pachy.
”Hm? Aha… no… ano. Ty ne?” chvilku trvá, než se dívka vrátí zpět do reality. ”Hm… když mi začali růst zoubky,” vycení na lovkyni zuby a pak se rozesměje. Nejde si nevšimnout, že má špičáky a řezáky o něco výraznější, než normální lidé (ano Vib, ty také).
”Já chci to voňavé,” pronese Turid, když Morgana zmíní, že něco zakousnou. ”Co to je?” zeptá se pak zvědavě Vibeke.

Mezitím se dívky opět pomalu rozejdou vesnicí. Cesta vede mezi poli, lemována z jedné strany stromy a několika domy, u kterých se povětšinou pohybují nějací lidé (ať už lidi, kříženci nordů, tak i tu a tam vidíte elfy a dokonce i pár trpaslíků). Čím více se blíží k hradbám, tím více vůně štrůdlu zesiluje. Když pak minou poslední pole, rozlehne se před nimi několik stanových městeček s odstavenými vozy (tábory karavan) na jedné straně a menší tržiště na straně druhé. Za stromy, ještě před hradbami, se pak ukrývá větší budova v jejímž blízkém okolí je poměrně rušno. Po chvilce i uvidí že je před budovou několik stolů a nad vchodem je vývěsní štít hlásající “U Jižní brány”.
”Jde to tamodtud,” Turid najednou zatahá Vibeke za rukáv a ukáže na tržiště, které mají po pravé ruce. Tržiště, které je plné lidí, zvířat a různých pachů. Některé se i vtíravě snaží přebít vůni štrůdlu.

Skupina se konečně přiblíží k vjezdu, kde stojí Stella s Torrakem. První jezdci prostě projedou bez jakéhokoliv slova, dokonce se i zdá, jakoby si dvojice nevšimli. Na jednu stranu není se co divit, vypadají hodně zbytě. Jeden z jezdců ale nakonec zastaví a není to nikdo jiný, než samotný Kladivo. Zbytek jeho družiny mezitím pokračuje dál do tábora.
”Čekali nás. Oni… tam… kd-kde je Jugrin?” nepřítomně se podívá na Torraka. Zdá se, jakoby se k němu chtěl naklonit, ale místo toho začne bezmocně klouzat z koně.
”Blíží se…” stihne ještě dodat, než odpadne do bezvědomí.