Za tajemstvími

”Určitě existuje,” přikývne. ”Jen ho zatím nikdo neobjevil. Kdo ví, možná to budeš zrovna ty, kdo jej nalezne,” usměje se a klackem trochu rozhrne žhaví v ohništi. Chvíli tiše sleduje oheň, poslouchá tvé otázky a ty vidíš, jak se jí ve tváří střídá několik výrazů.
”Ano i ne. Při každém úplňku se proměníte, ať budete chtít, nebo nikoliv. V té chvíli budete nejblíže svému zvířecímu já. Bude těžké se ovládat, ale ne nemožné,” souhlasně přikývne, ”mimo úplněk se ale taky můžete proměnit svévolně. Většinou je to ale spjaté s emocemi, nebo pocitem ohrožení. Čím více budeš rozrušená, nebo se budeš cítit v ohrožení, tím více bude šance, že se proměníš, aniž bys sama chtěla. To se dá ale ovládnout, jen to zabere hodně času a snahy. Pokud své nové já přijmeš, budeš schopná jej ovládat, budeš schopná udržet si jasnou mysl i během Velkého úplňku.” Velký úplněk, další pověst, kterou znáš jen z vyprávění. Děje se to jednou za rok, vždy kolem zimy, kdy starý rok končí a na jeho místo přichází nový. Tehdy je měsíc největší a dle pověstí je jeho moc nejsilnější. Tehdy jsi ještě nechápala, co to znamená, nyní to už víš.

”O Svenovi Železném jste určitě slyšeli, že?” zeptá se jak tebe, tak i Howarda, který jen přikývne. I on poslouchá, co šamanka říká. ”Ještě aby ne, když je to váš nejvyšší náčelník. Říká se o něm, že je taky vlkodlakem. Všichni si to jen šeptají, nikdo neví, kde je pravda, ale jedno vám povím, mládeži. Na každé zvěsti je zrnko pravdy,” tajemně se pousměje. ”Pokud je vlkodlakem, umí své vnitřní zvíře velmi dobře ovládat. Mezi vlkodlaky se tvrdí, že se umí ovládat natolik, že jej ani úplněk nedonutí k přeměně. Ovšem ani on se ale neubrání Velkému úplňku.”

Na nějakou chvíli se odmlčí, dojí svou porci, zapije ji vodou ze šálku a otočí se pro další kus dřeva, který vloží do ohně. ”Zítra před setmění vám připravím silný odvar, který vám pomůže s přeměnou. První přeměna je bolestivá, ale díky odvaru si udržíte čisté vědomí a díky tomu vám pak další přeměny nebudou dělat již problémy. Ovšem to je vše, co pro vás mohu udělat. Dál to bude už jen na vás a vaší vůli,” dodá ještě a pohodlně se natáhne podél ohně.

Vlčí volání

”Tvá proměna začala. Každý to má jinak a vždy závisí na fázi měsíce,” vysvětlí ti trollka.

”Vibeke, hezké jméno,” ten úsměv slyšíš, i když ho nevidíš. ”Zvídavá,” zasměje se, ”to je dobře, zvídavých lidí je třeba. Mě říkají Ur-Pora, ale můžeš mi říkat Poro. Pocházím z dalekého východu, z místa zvaného Simira.” Když se ti představí, stáhne si z hlavy kápy a ty ji konečně uvidíš. Dlouhé, do tlustého copu spletené stříbřité vlasy, delší, do špičky se sbíhající dlouhé uši. Ovšem není to jediné, co tě zaujme. Asi nejvýraznější jsou její kly, vystupující přes rty ze spodní čelisti a ostře řezaná brada. Nos, o něco výraznější než u lidí, nebo nordů, je trochu do špičky. Její modrozelená pokožka je výrazně zvrásněná a zářivé až pichlavě modré oči tě probodávají, jak tě sleduje a očekává tvou reakci (Snažila jsem se najít nějaký adekvátní obrázek trollky, aby alespoň trochu odpovídala popisu, ale bohužel jsem nic nenašla. Věřím ale tomu, že ti rukama WoW prošlo, takže zhruba tušíš, jak vypadají :) ).
”Ještě ses s trollem nesetkala, že?” usměje se. ”Není divu, můj druh není moc na cestování.”

Pora se zvedne od ohniště a přejde k Howardovi, kterému podá kalíšek. ”Vypij to,” přikáže mu. Ten je zprvu nedůvěřivý, ke kalíšku si přičichne, hodí pohledem i k tobě a pak na trollku, ale pak obsah kalíšku vypije a vrátí jej Poru.
”Lykantropie je nemoc. A nemoc jako taková se dá léčit. Jen na ni musíme najít správný lék,” promluví, když se vrátí zpět na své místo mezi vámi. ”Stejně jako u jiných nemocí, existují jedinci, někdy i celé druhy, které jsou na ně imunní. Třeba orkové jsou imunní vůči vampirismu. My trollové jsme imunní vůči lykantropii i vampirismu,” pohlédne přímo na tebe. ”To však neznamená, že tu nemoc neznám. Znám ji velmi dobře, abych ti mohla říci, že jsem schopná ti pomoci překonat přeměnu a umožnit ti ovládat ji. Stejně tak i Howardovi. Takže se nemusíš bát, Vibeke, nebudete si nebezpeční,” usměje se na tebe.

”O ano, ona byla vždy pečlivá.”

”Její deník, zapečetěný kouzlem. I když jej otevřeš, neuvidíš nic, než jen prázdné stránky. Teď už se ale bude papír rozpadat,” řekne tiše, zasněně, jakoby ponořen v minulosti. Vidíš, že sleduje jedno místo u okna, kde teď jsou jen zbytky něčeho, co kdysi mohl být stůl. Stačí jen chvilka a spatříš mladou ženu sedící u stolku a ve světle svíčky cosi píšící.
”Isieřin kámen,” řekne tiše, snad spokojeně stařík a objeví se u tebe, aby si mohl přívěšek prohlédnout. Dokonce se jej pokusí vzít z tvých rukou, ale jeho ruce projdou tvými a tebou projede ne zrovna příjemné mražení. ”Omlouvám se, neuvědomil jsem si to,” omluví se ti, když uvidí, jak se oklepeš.
”Dal jsem jí ho v den, kdy jsem se jí vyznal. Hned dva dny na to jsem požádal jejího otce o ruku,” řekne tiše a ty ho spatříš stát u deníku s rukou položenou na něm. ”Kéž bych ji mohl ještě jednou vidět,” povzdechne si tiše a opět se zahledí na místo, kde sedávala. Tentokrát se ale žádná vize neukáže.
”Myslíš… myslíš že bys pro mne mohla něco udělat, děvče?” zeptá se tě po chvilce, aniž by se na tebe podíval.

Za tajemstvími

Toulky Strugií