Vědomosti je třeba schraňovat

Za tajemstvími

Vlčí volání

Charas, Vlandia
28. května 1084,
ráno

Duch starce ještě nějakou chvíli mlčí, sleduje místo, kde sedávala jeho žena, než najednou zmizí. Když se znovu objeví, sedí opět v křesle u krbu, které tam není. Všimneš si, že ti rukou kyne, aby jsi k němu přišla.
”Máš moc, ovládáš čáry. To ale není to, co tě dělá speciální,” řekne po chvilce ticha. ”Nejsem první duch, kterého vidíš. Nejsi jako ostatní, jsi všímavá,” mluví tiše, skoro jakoby se v něčem potřeboval ujistit. ”Ty vize, které jsi viděla, to jsem nedělal já. Já nikdy nebyl schopen zapálit ani svíčku. Lilien byla ta schopnější, ona ovládala magii. Ne tak dobře jako mistři z univerzity, ale jednoduchá kouzla uměla.”

Stojíš vedle duchovního křesla, ve kterém sedí stařík, jež hledí do vyhaslého ohniště. Ten se pak podívá na tebe a mile se usměje. ”Posaď se, prosím. Rád… rád bych něco zkusilm,” ukáže ti na zem vedle křesla, kde jsou zbytky nějakého nábytku. Jestli se usadíš, stařík se objeví před tebou. Chvilku na tebe jen kouká, ale pak před tebou poklekne a natáhne k tobě ruku. ”Lilian mi říkávala, že Isieřin kámen má zvláštní moc. Víš kdo je Isiera?” zeptá se tě, ale na odpověď nečeká. ”Isiera je bohyní plodnosti, domova a míru. Nikdy jsem nebyl nějak moc zbožný, ale má Lilian měla víru za nás oba,” jeho pohled změkne, při vzpomínce na jeho ženu. ”Říkávala mi, že pokud máš Isieřin kámen, vždy si vzpomeneš na teplo domova. Nevím jak přesně to myslela, ale… ale chtěl bych něco zkusit,” pronese, ”podej mi ruku, prosím. Tu s přívěskem.”

Pokud mu ruku podáš, opět tebou projede ten studený pocit, ale po nějaké chvilce přestane být tak intenzivní. Není to sice nějak příjemné, ale dá se to vydržet. ”Představ si tenhle hrad v jeho největší slávě. Vysoké pevné hradby, nad kterými vlaje vlajka impéria. Je léto, slunko hřeje ve tváři, ptáci zpívají a po cestě před hradem projíždí spousta vozů, chodí tam hodně lidí a všichni se smějou a baví. Za cestou je louka, rozlehlá, plná květin a vysoké trávy. Vidíš ji? Je tam kopec a na tom kopci roste mohutný a rozložitý dub. Pod tím dubem stojí ona ve své celé kráse. Vidíš ji?”

Druhého dne tě probudí klepání na dveře a hlas Artura: ”Děvčata, vstávat. Bránu už otevřeli, měli bychom vyrazit. Tak šup šup, počkám na vás dole, u snídaně.” Jeho hlas vzbudil jen tebe. Jolka jen tiše zavrněla, trochu se zavrtěla a více se přitiskla k tobě. Nezdálo se, že by se chtěla v nejbližší chvíli probrat.
”No tak, holky, vstávejte,” ozve se znovu Artur, když se mu nedostane žádné odezvy a dokonce i zkusí vzít za kliku, ale dveře se neotevřou. ”Nedá pokoj dokud mu neodpovíme,” tiše, rozespale zabrumlá dívka ve tvé náruči a přitiskne se o něco více. Jakoby ji Artur slyšel, znovu zabušil na dveře.
”Vždyť už jdeme,” ozve se nakonec otráveně a rozespale Jolka a pomalu se zvedne do sedu. Zpoza dveří se akorát ozve souhlasné zamručení a vzdalující se kroky. ”Dobré ráno,” usměje se na tebe, poté, co se vyzývá a protáhne. Hned na to si zase lehne vedle tebe, obejme tě a políbí tvář.

”Asi bychom měly jít, nebo se vrátí,” řekne po chvilce ležení a velmi neochotně se začne zvedat z postele.

Za tajemstvími

”Určitě existuje,” přikývne. ”Jen ho zatím nikdo neobjevil. Kdo ví, možná to budeš zrovna ty, kdo jej nalezne,” usměje se a klackem trochu rozhrne žhaví v ohništi. Chvíli tiše sleduje oheň, poslouchá tvé otázky a ty vidíš, jak se jí ve tváří střídá několik výrazů.
”Ano i ne. Při každém úplňku se proměníte, ať budete chtít, nebo nikoliv. V té chvíli budete nejblíže svému zvířecímu já. Bude těžké se ovládat, ale ne nemožné,” souhlasně přikývne, ”mimo úplněk se ale taky můžete proměnit svévolně. Většinou je to ale spjaté s emocemi, nebo pocitem ohrožení. Čím více budeš rozrušená, nebo se budeš cítit v ohrožení, tím více bude šance, že se proměníš, aniž bys sama chtěla. To se dá ale ovládnout, jen to zabere hodně času a snahy. Pokud své nové já přijmeš, budeš schopná jej ovládat, budeš schopná udržet si jasnou mysl i během Velkého úplňku.” Velký úplněk, další pověst, kterou znáš jen z vyprávění. Děje se to jednou za rok, vždy kolem zimy, kdy starý rok končí a na jeho místo přichází nový. Tehdy je měsíc největší a dle pověstí je jeho moc nejsilnější. Tehdy jsi ještě nechápala, co to znamená, nyní to už víš.

”O Svenovi Železném jste určitě slyšeli, že?” zeptá se jak tebe, tak i Howarda, který jen přikývne. I on poslouchá, co šamanka říká. ”Ještě aby ne, když je to váš nejvyšší náčelník. Říká se o něm, že je taky vlkodlakem. Všichni si to jen šeptají, nikdo neví, kde je pravda, ale jedno vám povím, mládeži. Na každé zvěsti je zrnko pravdy,” tajemně se pousměje. ”Pokud je vlkodlakem, umí své vnitřní zvíře velmi dobře ovládat. Mezi vlkodlaky se tvrdí, že se umí ovládat natolik, že jej ani úplněk nedonutí k přeměně. Ovšem ani on se ale neubrání Velkému úplňku.”

Na nějakou chvíli se odmlčí, dojí svou porci, zapije ji vodou ze šálku a otočí se pro další kus dřeva, který vloží do ohně. ”Zítra před setmění vám připravím silný odvar, který vám pomůže s přeměnou. První přeměna je bolestivá, ale díky odvaru si udržíte čisté vědomí a díky tomu vám pak další přeměny nebudou dělat již problémy. Ovšem to je vše, co pro vás mohu udělat. Dál to bude už jen na vás a vaší vůli,” dodá ještě a pohodlně se natáhne podél ohně.

Vlčí volání