”Tvá proměna začala. Každý to má jinak a vždy závisí na fázi měsíce,” vysvětlí ti trollka.

”Vibeke, hezké jméno,” ten úsměv slyšíš, i když ho nevidíš. ”Zvídavá,” zasměje se, ”to je dobře, zvídavých lidí je třeba. Mě říkají Ur-Pora, ale můžeš mi říkat Poro. Pocházím z dalekého východu, z místa zvaného Simira.” Když se ti představí, stáhne si z hlavy kápy a ty ji konečně uvidíš. Dlouhé, do tlustého copu spletené stříbřité vlasy, delší, do špičky se sbíhající dlouhé uši. Ovšem není to jediné, co tě zaujme. Asi nejvýraznější jsou její kly, vystupující přes rty ze spodní čelisti a ostře řezaná brada. Nos, o něco výraznější než u lidí, nebo nordů, je trochu do špičky. Její modrozelená pokožka je výrazně zvrásněná a zářivé až pichlavě modré oči tě probodávají, jak tě sleduje a očekává tvou reakci (Snažila jsem se najít nějaký adekvátní obrázek trollky, aby alespoň trochu odpovídala popisu, ale bohužel jsem nic nenašla. Věřím ale tomu, že ti rukama WoW prošlo, takže zhruba tušíš, jak vypadají :) ).
”Ještě ses s trollem nesetkala, že?” usměje se. ”Není divu, můj druh není moc na cestování.”

Pora se zvedne od ohniště a přejde k Howardovi, kterému podá kalíšek. ”Vypij to,” přikáže mu. Ten je zprvu nedůvěřivý, ke kalíšku si přičichne, hodí pohledem i k tobě a pak na trollku, ale pak obsah kalíšku vypije a vrátí jej Poru.
”Lykantropie je nemoc. A nemoc jako taková se dá léčit. Jen na ni musíme najít správný lék,” promluví, když se vrátí zpět na své místo mezi vámi. ”Stejně jako u jiných nemocí, existují jedinci, někdy i celé druhy, které jsou na ně imunní. Třeba orkové jsou imunní vůči vampirismu. My trollové jsme imunní vůči lykantropii i vampirismu,” pohlédne přímo na tebe. ”To však neznamená, že tu nemoc neznám. Znám ji velmi dobře, abych ti mohla říci, že jsem schopná ti pomoci překonat přeměnu a umožnit ti ovládat ji. Stejně tak i Howardovi. Takže se nemusíš bát, Vibeke, nebudete si nebezpeční,” usměje se na tebe.

”O ano, ona byla vždy pečlivá.”

”Její deník, zapečetěný kouzlem. I když jej otevřeš, neuvidíš nic, než jen prázdné stránky. Teď už se ale bude papír rozpadat,” řekne tiše, zasněně, jakoby ponořen v minulosti. Vidíš, že sleduje jedno místo u okna, kde teď jsou jen zbytky něčeho, co kdysi mohl být stůl. Stačí jen chvilka a spatříš mladou ženu sedící u stolku a ve světle svíčky cosi píšící.
”Isieřin kámen,” řekne tiše, snad spokojeně stařík a objeví se u tebe, aby si mohl přívěšek prohlédnout. Dokonce se jej pokusí vzít z tvých rukou, ale jeho ruce projdou tvými a tebou projede ne zrovna příjemné mražení. ”Omlouvám se, neuvědomil jsem si to,” omluví se ti, když uvidí, jak se oklepeš.
”Dal jsem jí ho v den, kdy jsem se jí vyznal. Hned dva dny na to jsem požádal jejího otce o ruku,” řekne tiše a ty ho spatříš stát u deníku s rukou položenou na něm. ”Kéž bych ji mohl ještě jednou vidět,” povzdechne si tiše a opět se zahledí na místo, kde sedávala. Tentokrát se ale žádná vize neukáže.
”Myslíš… myslíš že bys pro mne mohla něco udělat, děvče?” zeptá se tě po chvilce, aniž by se na tebe podíval.

Za tajemstvími

Toulky Strugií

Howard na tvůj dotaz jen přikývl, zatímco postava zahalená v plášti se usadí nalevo od tebe u ohniště. Díky tomu i zahlédneš její tříprsté nohy, zatímco ona vezme pečínku z ohně, aby ji zkontrolovala. ”Ještě chvilku,” tiše zabrblá a vrátí ji nad oheň.
”Není zač děkovat. Když jsem přišla, nebylo pomalu co léčit,” mávne rukou a pak poukáže k tvé levačce. Když si ji prohlédneš, všimneš si, že je obvázaná plátnem, ale k tvému překvapení vůbec nebolí a prsty můžeš hýbat jako dříve.
”Ano, je. Díky tobě. Zbytek utekl. Zabili jsme čtyři,” odpoví ti vlkočlověk. Jeho hlas je mnohem klidnější, srozumitelnější. Když pak proneseš očividné, jen smutně sklopí pohled a sotva znatelně přikývne.
”Pokousal, bohužel,” promluví trollka a pohlédne na tebe. Ač je její tvář zahalená kápí, ve světle ohniště uvidíš výraznější spodní špičáky (spíše kly), trochu vystouplejší nos a ostře řezanou bradu. ”Staneš se jím, ale budeš mít možnost to ovládat. Stejně jako Howard. Úplněk je zítra. První bude divoký, možná si nebudeš nic pamatovat, možná ano, u každého je to jiné,” mluví tiše, klidným hlasem, přičemž sleduje oheň a pomalu otáčí kusem masa nad ním. Cítíš, jak se ti sbíhají sliny, jak žaludek začíná křičet po kousku.

”Tady, sněz to,” stařena sundala pečínku z ohně a obratně ji na kusu dřeva naporcovala na tři stejné porce. Jednu podala Howardovi, který se do ní hned pustil, druhou dala tobě a třetí si ponechala. ”Jsou v tom bylinky a koření z mé domoviny. Pomohou ti, udrží tě do úplňku v klidu,” vysvětlí ti a poukáže na Howarda, který se opravdu zdá klidný.
”Jak se jmenuješ, děvče?”

”Prrr,” zahřímal Boris a zastavil svůj vůz. Za ním začali postupně zastavovat ostatní vozy a kolem nich se rozmístilo osm jezdců. Stáli jste na cestě, po levé ruce jsi měl malou vesničku, které dominoval velký mlýn s vodním kolem. Po ruce pravé byly jen rozsáhlé louky postupně přecházející v lesy. Z jednoho takového jste před necelou hodinou vyjeli. ”Tak jsme tu, Belhare. Támhle to,” holohlavý muž ukázal na vesnici, ”je Lantheas. Rhesos je ještě dál na západ, zhruba tak dva tři dny pěšmo. Jedinej most v okolí je právě v tý prdeli. Když se budeš držet tý cesty, tak ta tě tam dovede. Povede kolem starýho Rhesoskýho hradu, to nemůžeš minout,” vysvětlí ti ještě cestu a nastaví dlaň, čekajíc platbu, kterou jste si ráno dohodli.
”Hodně štěstí a bezpečnou cestu, elfe,” rozloučí se s tebou, poté, co mu zaplatíš a seskočíš z vozu. V jeho hlase jde slyšet upřímnost, žádná jízlivost, ani pohrdání.

Dříve toho dne

Ráno ses vzbudil opravdu brzy. Slunko se ještě ani nestihlo vyloupnout k obzoru a ty jsi byl již oblečený a nachystaný jít k jižní bráně. Vyšel jsi z pokoje, hostinec byl tichý, klidný a jen pár svící na schodech svítilo, aby takový jako ty nezakopli na schodech. Potichu jsi sešel po schodech a na barovém pultu jsi nalezl nůši s ovesnými plackami, překrytou utěrkou, džbán vody a na tácu, též překrytým utěrkou, kousky kozího sýra. Nikde však žádný vzkaz. Nejspíše všimné od hostinského, pro takové, jako jsi ty.

Ať už sis snídani vzal, či nikoliv, tiše jsi vyklouzl z hostince. Ač byl pozdní květnový den, brzké ráno bylo ještě chladné. Obloha začínala pomalu světlat, ale i tak ještě neposkytovala dost světla na to, aby noční strážní mohli zhasnout louče. Však jsi i jednu, dvě skupinky stráží sám potkal. Nikdo si tě ale moc, krom letmých pohledů, nevšímal.
Najít jižní bránu nebylo nějak těžké. Možná kdyby byli ulice plné lidí, trvalo by ti to mnohem déle, ale takhle jsi u ní byl velmi brzy. Vrata brány byly dokořán otevřené, mříž vytažená a v podloubí stála stráž. Tedy stála, ve stoje se opírala o zeď a zdálo se, že podřimuje. Ani když jsi přišel dřív, nejevil žádnou aktivitu. Snad až ve chvíli, kdy jsi procházel kolem něj se zhluboka nadechl, trochu sebou zašil, snad aby našel pohodlnější polohu.

V těsné blízkosti hradeb se nacházelo několik větších budov (obydlí lidí za hradbami ani nezmiňuji), ze kterých se tu a tam ozývalo frkání koní. O kus dál byl pak větší plac, na kterém stálo celkem dvanáct vozů. Když jsi přišel blíže, viděl jsi, že jen u dvou z nich jsou zapřažení koně. Také sis všiml, že v jedné ze stájí se svítí, odtamtud se také ozýval největší hluk. Po chvilce ze stáje vyšel chlapík, vedoucí dva statné koně a zamířil s nimi do ohrazené plochy, aby je zapřáhl k nějakému z vozů. Chvilku po něm vyšel další s další dvojicí koní. První si tě nevšiml, ten druhý ale již ano a když tě spatřil, zastavil se a pohlédl na tebe.
”Jsi tu brzy. Umíš s koňmi?” poznal jsi v něm jednoho z party, přesněji toho, který jako první hřímal, když vešli do hospody. Ať už jsi na jeho otázku odpověděl jakkoliv, kývl na tebe, ať ho následuješ a zamířil k vozům. U jednoho z nich zastavil a s názorně ti ukázal, jak zapřáhnout koně. Nechal tě zapřáhnout druhého a když byl spokojen s tvou snahou, mávl na tebe, aby jsi šel s ním do stájí. Tam ti ukázal, jak koně navléci do postrojů a pak ti řekl, abys šel zapřáhnout poslední pár. Popsal ti, který vůz je jejich a sám se šel věnovat osedlávání ostatních koní.

”Ten pitomec to hodil na tebe? Heh…” ušklíbl se na tebe jiný z party, když jsi dorazil k vozům. Ovšem místo toho, aby si koně od tebe převzal, ukázal ti jen který vůz je jejich, dal ti pár rad a se slovy, abys za nimi pak přišel do stájí, odešel.
”Jsi tu brzy elfe!” zaslechneš za sebou známý hlas, zrovna ve chvíli, kdy jsi dokončoval uvázání druhého koně. ”Chlapci tě hned využili, dobrá,” spokojeně pokývá hlavou, pak se otočí na zbytek svých lidí a rozdá jim rozkazy. ”Takže tedy do Lantheasu. To je při nejmenším půl dne cesty. Trochu sis odpracoval, takže bych řekl, že dvacet denárů bude přiměřená cena, nemyslíš?” zeptá se tě a nezdá se, že by byl ochoten smlouvat. Je ovšem pravda, že v jeho hlase slyšíš respekt. Jakmile si plácnete a karavana je přichystaná, vyrazíte na cestu, která až k Lantheasu probíhá v klidu a vlastně i mlčky. Boris, zdá se, není muž, který by plýtval slovy.

U Lantheasu

Sleduješ, jak se karavana pěti vozů a osmi jezdců vzdaluje, jen se prach zvedá z cesty. Stojíš na téčkové křižovatce, kdy karavana odjíždí po cestě dále na jih, zatímco jediná odbočka, která zde je, vede právě do vesnice poblíž řeky, jejíž dominantou je velký vodní mlýn. Co je však zvláštní, v dohledu nevidíš žádné pole. Je ale pravdou, že taky nevidíš co je dál na západ. Tedy krom mlýna a několika domů, či spíše chalup.

Toulky Strugií