”Hm? Aha, Myst. Nejspíše se šel svlažit, nabrat sílu a prozkoumat jezírko,” usměje se, zatímco opatrně míchá svou kaši. Jakmile vezmeš svůj plecháček do rukou, spálíš se.
”Hou, pozor,” vyhrkne Eleonor a pohotově jej zachytí, ještě před tím, než dopadne na zem a převrhne se. Opatrně jej položí na zem a přisune se blíže k tobě. Bez jakýchkoliv slov odloží svou snídani, vezme tvé ruce do dlaní a začne je prohlížet. Cítíš, jak tě dlaně pálí a dokonce i vidíš jak postupně rudnou.
”Říkala jsem, že je to horké,” zavrtí hlavou. Pak si klekne před tebe, tvou levou si položí na své pravé stehno dlaní nahoru, zatímco tvou pravou ruku drží ve své levé ruce. Pravačkou pak cosi vytáhne z kapsy. Než ale stihne něco dalšího udělat, zpoza šály se vyhrabe Myst a seběhne ti po ruce až k popálené pravé dlani. Zastaví se ti na zápěstí, chvilku jemně očichává tvou dlaň, občas se jí lehce dotkne čumáčkem (cítíš chladivé doteky) a pak udělá něco, co vypadá, jakoby se na ruku snažil dýchat.
Eleonor jej jen sleduje a vyčkává. Myst znovu zopakuje svůj pokus a z jeho malé tlamičky vyšlehne něco, co vypadá jako malý plamínek. Ten lehce olízne spodní část tvé dlaně a ty ucítíš příjemný chlad (pokud budeš chtít ucuknout, Eleonor ti bude pevně držet ruku na místě), stejně tak uvidíš, jak zarudnutí na onom místě pomalu mizí. Myst se netrpělivě a možná i trochu nespokojeně zavrtí a zkusí to znovu. Tentokrát se mu podaří z tlamičky dostat o hodně větší modrý plamen, který ti olízne celou ruku. Je to pocit, jako bys dlaň položil do příjemně chladivé vody. Ani ne tak studené, ale zase ne moc teplé. Prostě tak akorát.

”A hele ho, šikulku,” užasle se usměje čarodějka, když sleduje malého salamandra, jak právě míří k tvé levé ruce. ”E-e-e, kdepak Myste,” zarazí plaza těsně před tím, než dosáhne kýženého místa. Ten na ni hodí zmatený pohled a hned na to se postaví do bojového postoje. Tedy, přikrčí se, zvedne ocásek a vycení zoubky. ”Hou, klídek, malý válečníku,” zasměje se Eleonor. ”Je to dobrá příležitost, aby se Erron naučil léčit,” řekne a salamander zvědavě upře pohled na tebe, jakoby čekal tvůj souhlas.

Prozradila jsi bardovi písně, které bys ráda slyšela a on s úsměvem přikývl. Obě znal, první začal hned hrát. Už při jeho prvním hraní se výčep trochu utišil, jen tlumené hovory byly slyšet a mnoho lidí obrátilo pohled k vám. Jakmile jsi ale začala zpívat, utichli i ty nejtišší hovory a tys na sobě ucítila pohledy snad všech. Každý z přítomných hltal tvá slova, přítomné dívky a ženy se lehce vlnily do rytmu, zatímco mnozí muži objímali své drahé polovičky.

Během chvíle, cos zpívala první píseň, sis všimla, že se minimálně třikrát otevřeli dveře a dovnitř vstoupili další pocestní. Všichni zamířili k hostinskému, aniž by spustili pohled od vás. Tiše si objednali, vzali volné místo a sledovali vás.

První píseň skončila a sálem se ozval bujarý potlesk i oslavné pískání lidí. Všichni byli nadšení, všichni chtěli další píseň. Dokonce i na krčmářovi šlo vidět, že se mu vystoupení líbilo. Bodejť ne, lidi to udrží sedět a on více prodá.
Řekla jsi bardovi o druhou píseň, i na tu ti řekl, že ji zná. Chvilku tě sledoval, poté zahrál první tóny, pohlédl na tebe a jakmile jsi přikývla, začal hrát.

”Svou krásnou píšťalu ti dám
Hraje devět tónu na devět stran
Když půjdeš se mnou lásko má
A když mě budeš chtít”

Při posledních slovech na tebe pohlédl, stejně tak jako pokaždé, tvář soustředěnou, načež se místností začali ozívat i další nástroje, které podtrhávali váš zpěv.

Párkrát jsi koukla do sálu, pohledem přejela po osazenstvu, viděla jsi pohledy lidí, jejich pohyby. Dalších pár přišlo, krčma se postupně naplnila. Mezi hosty se proplétali děvečky, hostinský spokojeně plnil jeden pohár za druhým. Píseň se nachýlila ke konci, bard zahrál poslední tóny a pak se uklonil. Nejdříve obecenstvu, poté tobě. Když pak lidé začali tleskat, nasměroval je, s úklonou, k tobě.
”Řekni, krásná paní, nechtěla bys se mnou cestovat? Zpívat a tančit?” zeptá se tě bard, jakmile utichne potlesk a hovor v místnosti se zase rozjede do plných obrátek.

Toulky Strugií

Vědomosti je třeba schraňovat

Probouzení jiskry

Oáza u Razihu, Aserai
29. května 1084, dopoledne

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Odstranit strážného pro tebe nebyl žádný problém. Ukryl jsi své ošacení, ukryl jsi i mrtvého strážného a v převlečení jsi vešel do tábora. Nikdo si tě moc nevšímal. Snad jeden ze strážných na tebe pohlédl, ale když ses připojil ke sklízení tábořiště, zase se věnoval svým povinnostem.
”Berhoku, teď pojedeš vpředu spolu s Guriem a panem Oolikem,” zaslechneš něčí hlas. Když zvedneš hlavu, spatříš mohutného temného elfa, jak kouká na tebe a druhého jmenovaného. Druhý jmenovaný, Gurie, jen kývne a jde připravit koně a od tebe se evidentně očekává to samé.

Tábor je uklizen, karavana připravená na další cestu. Tvůj společník, Gurie, se s koněm zařadí do čela, na levou stranu, ty se zařadíš napravo od něj a kupec se tak ocitne mezi vámi. O chvilku později je zaveleno k odjezdu a celé procesí se dá do pohybu.
Jedete dlouho, zprvu lesem, z toho ale po dvou hodinách vyjedete z lesa a ocitnete se na otevřených lukách. Slunce je vysoko na obloze a snad jen díky strážcovo zbroje tolik nepociťuješ jeho sílu. I tak tě ale trochu, nepatrně oslabuje. ”Gurie, jeď napřed, zjisti jak daleko je nějaký hostinec mimo vesnici. Nechce se mi nocovat v tý špíně,” ozve se po nějaké době Oolik, načež tvůj “společník” jen přikývne a pobídne koně. ”Jsi nezvykle tichý, Berhoku,” promluví k tobě, ale pohledem stále sleduje vzdalujícího se strážného.

”Rhesos? Hm, to je na západ,” zamyšleně si promne bradu. ”Možná ta jižní pojede tím směrem,” pokrčí rameny a opět upije ze svého korbelu. V tu chvíli se otevřou dveře hostince a dovnitř se navalí skupinka lidí (opravdu jen lidí). Všichni zamíří k největšímu stolu, ne daleko tomu u kterého zrovna sedíš.
Rozesadí se podél celého stolu a tobě trvá jen chvilku spočítat kolik jich vlastně je. Patnáct chlapů a tři ženy.
”Hostinský, nos na stůl dokud nedojde jídlo a pití, nebo dokud nepadneme pod stůl,” zavolá jeden z nich celkem rozjařeně, což mezi ostatními stolovníky vyvolá nadšené jásání. Tedy až na jednoho muže s šedým strništěm a holou hlavou. Je to vskutku kus chlapa, vysoký a vitální, jen dle vzhledu můžeš usuzovat, že většinu života strávil venku prací.
”Nic takového,” ozve se pevným, velitelským hlasem, ”jídla pro každého tak akorát a pití jen abychom jídlo spláchli.” Jeho společníci se na něj nešťastně podívají, ale nikdo nic nenamítá. Pár z nich se to evidentně nelíbí a rádi by protestovali, ale muž je jen zpraží pohledem. ”A řekni mi, hospodáři, máš dost pokojů, abychom se všichni vešli?” zeptá se ještě.
”Mám čtyři volné pokoje, všechno dvojlůžka,” odpoví mu, zatímco do většího džbánu čepuje pivo.
”Hm… jen čtyři?”
”Támhle pan elf má pátej,” ukáže na tebe a pozornost velkého stolu se přesune k tobě, byť jen na chvilku.
”Dobrá, beru ty čtyři. Nějaké deky na víc ale máš ne?” přikývne nakonec holohlavec, což hostinský kvituje pouze souhlasným kývnutím.

”Vidíš chlapče? Občas stačí jen chvíli počkat,” usměje se na tebe stařík. Od dlouhého stolu se ozývají hovory, ze které sice moc dobře neslyšíš, ale něco málo jsi pochytit přeci jen dokázal. Bavili se o nějaké cestě a také zmínili dvě města, Onira a Amitatys. Věděl jsi, že jedno leží v Jižním a druhé v Západním Impériu.

Stefan na tebe chvilku jen tak zírá, když pak přijde i Jan a ty mu odpovíš, probere se a trochu zrudne na tvářích. ”Já… promiň, jasně…” trochu se zakucká. Než ale stihne odejít, zaslechne tvůj nápad se seletem, což ho přinutí zůstat, ba dokonce se i vrátit ke dveřím.
”Jestli chceš píct sele, tak mi musíš dát víc jak nějaké denáry. Bude potřeba nakoupit víc zeleniny, určitě musíme doplnit pivo a kořalku. Navíc by bylo fajn mít nějaký koření, slyšel sem včera, že do přístavu připlula loď z Aserai s nákladem koření. A taky by bylo dobrý dát vědět lidem, že budeme dělat sele, aby…. už mlčim, už du,” stichne, když spatří Janův pohled. S hlavou staženou mezi rameny pleskne Williho po rameni a mávne mu, že odchází.
”Ukecanej chlap…” povzdechne si Jan, ”ale má pravdu. Sele seženu, v tom není problém. To koření by bylo taky fajn, mohli bychom trochu zvednout ceny, víš jak je drahý.” Jde na něm vidět, že mu tvůj nápad není úplně tak proti srsti. ”Půjdu se Stefanem, bude vědět kde sehnat pěkné selátko a stejně, lepší s ním být, když bude mít takovej obnos,” řekne nakonec souhlasně a s tím i zavře dveře a zamíří do nálevny.

Jen co se oblékneš a opustíš pokoj, spatříš Marianu, jak připravuje snídani pro ubytované hosty. Annu nikde nevidíš a ani není s podivem. Nejspíše je doma a dělá… vlastně ani nevíš co by ta holka mohla dělat.
”Nalie, dobré ráno,” pozdraví tě, když tě spatří. ”Co si to Stefan prozpěvoval o tom koření a seleti?”