”Každej má co mu vyhovuje. Hrier má například jen dýku a tu svojí hůl,” pokrčí rameny Ava a Bjorn si s chutí prohlíží svůj štít. Mezitím z hospody vyjde zbytek party. Rigon, vysoký mohutný nord, zamíří ihned k vozu se zbraněmi, odkud si vezme dvě sekery, jež si usadí do poutek u pasu a pak vytáhne nějaké popruhy, které si oblékne a do nich zavěsí na záda velkou dvoubřitvou sekeru.
”Hmmm,” uznale zamručí a zamíří do stájí. V tu chvíli ze stájí vyjdou bratři Korrin a Firro, oba rozjařený a jakmile spatří Rigona, úsměvy jim ztuhnou na tváři, oba se rozestoupí a s úklonou ukážou do stájí.
”Tupci,” zaslechneš tichý ženský hlas, který ale nepatří Avě. Když se ohlédneš, spatříš onu hubenou a celkem vytáhlou trpaslici, která, k tvému překvapení, nemá vousy. Tedy alespoň na první pohled. Na ten druhý si všimneš, že vousy má, ale jsou tak světlé, že nejdou vidět. Co je ale hlavní, je zhruba o půl hlavy vyšší než ostatní trpaslíci. Simena, vzpomeneš si na jméno. Také si přišla pro své zbraně, načež z hromady vytáhne pouze dvě dýky. Všimneš si ale, že u boku má prázdný toulec a na zádech se jí houpe další. ”Bejt tebou, těm dvoum se vyhýbám. V boji sou dobří, nikdy jsem neviděla tak dobře sehranou dvojici, ale mimo…” povzdechne si, schová dýky do pouzder a taky zamíří do stájí.

”Co je ti do toho?” odsekne ti s lehce nasupeným výrazem Fin. Jakmile se ale vyšvihne na kastlík kovářovo vozu, jen se na tebe ušklíbne a rozjede se.
”Ničím, jen mě sere, když ho vidím takhle zářit,” pokrčí rameny Ava, zatímco sleduje, jak odjíždí. Všimneš si Bjornova pohledu, který si můžeš vyložit mnoha způsoby.
”Pro zásoby,” dodá ještě a vrátí se zpět k vozu s výbavou. ”Hej, pitomci, zbraně!” křikne pak na sourozence, kteří se přestanou chichotat, když to samé, co předvedli Rigonovi předvedli i Simeně. ”Přestaňte se smát jak idioti a dělejte,” okřikne je.

V hospodě se už plně pracuje. Ohniště uprostřed nálevny už hoří, Stefan s Willim akorát připravují rošt, na který se pak dá sele.
”Selátko máme, zrovna ho nechávám marinovat. Získali jsme celý i s vnitřnostmi, tak udělám jitrnice a tlačenku z toho, co zbude,” rozplývá se Stefan, zatímco do úchytů na zemi zasazuje železné tyče.
”A Jan tě předběhl,” zasměje se, ”jen co jsme toho krasavce dostali sem, vydal se pro kořalku i pivo. Počítám že by měl každou chvíli přijít zpět,” informuje tě a jakmile jsou s Williamem hotoví, zamíří do kuchyně. ”Chleba, placky a housky uděláme vlastní,” slyšíš ještě kuchaře, jak vysvětluje kuchtíkovi. ”Připravíme těsta a pak hodíme sele na rožeň,” zaslechneš, než oba dva zmizí v kuchyni.

”Hm? Anna? Jo, už je tady. Poslala jsem jí poklidit pokoje po hostech. Většina už odešla, zůstal jen ten brnkal,” přikývne Mariana.
”Jasně,” usměje se na tebe a zapluje k barovému pultu. Když se zeptáš na barda, loupne pohledem do patra, přesněji k místu, kde má pokoj.

”Pak tedy doufám, že se ještě setkáme,” usměje se na tebe bard a začne hrát jakousi melodii.

”Byla jsi úžasná,” rozjařeně tě přivítá zpět u stolu. Spolu se usadíte, popíjíte, jíte objednaný koláč a povídáte si o všem možném. Nálevna se pomalu začne vyprazdňovat a i na vás dvě začne pomalu doléhat únava. Když navrhneš společnou koupel, Jolka bez ostychu souhlasí. Jakmile tedy dopijete a dojíte, vydáte se do patra, kde na vás už čeká připravená koupel. Místnost s kádí není naštěstí nějak daleko od vašeho pokoje a ve chvíli, kdy odcházíte je nálevna už poloprázdná.

Jak hostinský slíbil, v místnosti na vás už čekala poměrně prostorná kádě s horkou, ne však vařící vodou (pro představu). Místnost byla osvětlena několika stojany se svíčkami a hlavně pak poměrně velkým krbem. Krom kádě plné vody, byl v místnosti i stojan na oblečení, aktuálně ověšený dvěma osuškami. U kádě pak byl menší stolek s mýdlem a kartáčem.
”Horká voda,” vydechne Jolka a jen co se za vámi zavřou dveře, začne se svlékat.

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Probouzení jiskry

Oáza u Razihu, Aserai
30. května 1084, ráno

Vědomosti je třeba schraňovat

Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, podvečer

Toulky Strugií

Vlkomuž před tebou stál, snad jakoby nevěděl co udělat. Na jednu stranu jsi mohla odhadovat, že každou chvilkou zaútočí, na stranu druhou šlo vidět, že se svou zvířecí částí zápasí.
”Lov-kyně,” procedí skrze zvětšené zuby a pohlédne na tebe zuřivýma očima. Když ale sklopíš luk, napětí v jeho svalech trochu opadne, byť pořád je ve střehu. Udělá pár kroků doleva, pohled stále upřený tvým směrem, stále lehce přikrčen, jakoby se nemohl narovnat.
”Já… ne. Neroztrhal jsem,” zdá se, jakoby mu mluvení dělalo problémy, či spíše se mu ztěžka hledali správná slova. ”Vlci, oni,” u každého slova těžce oddechuje, jakoby mu dělalo obtíže mluvit.
Znovu poodejde pár kroků, dojde ti, že se snaží dojít ke vývratu, u kterého nejspíše nocuje. Pokud mu to umožníš, svalí se na něj a viditelně se uklidní, zvláště, když vidí, že dáš svůj luk stranou.

Chvíli tam jen tak sedí, pozoruje tě a hlasitě oddechuje. Skoro jakoby se snažil o nějaké dechové cvičení. Pak se zhluboka nadechne, na nějakou chvíli zadrží dech a celý se napne, jakoby zvedal něco těžkého. Když konečně vydechne, zdá se už o hodně klidnější.
”Nikomu neublížím. Nesmím. Já ne.” slova odsekává, jedno od druhého. ”Vlci, jsou tam. Tam,” ukáže ti hlouběji do lesa, na což znaveně spustí paži k zemi. ”Pro mě? Udělat?” podívá se na tebe a v jeho očích spatříš něco, co se hodně podobá smíření.
”Zabij,” řekne tiše, skoro až toužebně.