”Rhesos? Hm, to je na západ,” zamyšleně si promne bradu. ”Možná ta jižní pojede tím směrem,” pokrčí rameny a opět upije ze svého korbelu. V tu chvíli se otevřou dveře hostince a dovnitř se navalí skupinka lidí (opravdu jen lidí). Všichni zamíří k největšímu stolu, ne daleko tomu u kterého zrovna sedíš.
Rozesadí se podél celého stolu a tobě trvá jen chvilku spočítat kolik jich vlastně je. Patnáct chlapů a tři ženy.
”Hostinský, nos na stůl dokud nedojde jídlo a pití, nebo dokud nepadneme pod stůl,” zavolá jeden z nich celkem rozjařeně, což mezi ostatními stolovníky vyvolá nadšené jásání. Tedy až na jednoho muže s šedým strništěm a holou hlavou. Je to vskutku kus chlapa, vysoký a vitální, jen dle vzhledu můžeš usuzovat, že většinu života strávil venku prací.
”Nic takového,” ozve se pevným, velitelským hlasem, ”jídla pro každého tak akorát a pití jen abychom jídlo spláchli.” Jeho společníci se na něj nešťastně podívají, ale nikdo nic nenamítá. Pár z nich se to evidentně nelíbí a rádi by protestovali, ale muž je jen zpraží pohledem. ”A řekni mi, hospodáři, máš dost pokojů, abychom se všichni vešli?” zeptá se ještě.
”Mám čtyři volné pokoje, všechno dvojlůžka,” odpoví mu, zatímco do většího džbánu čepuje pivo.
”Hm… jen čtyři?”
”Támhle pan elf má pátej,” ukáže na tebe a pozornost velkého stolu se přesune k tobě, byť jen na chvilku.
”Dobrá, beru ty čtyři. Nějaké deky na víc ale máš ne?” přikývne nakonec holohlavec, což hostinský kvituje pouze souhlasným kývnutím.

”Vidíš chlapče? Občas stačí jen chvíli počkat,” usměje se na tebe stařík. Od dlouhého stolu se ozývají hovory, ze které sice moc dobře neslyšíš, ale něco málo jsi pochytit přeci jen dokázal. Bavili se o nějaké cestě a také zmínili dvě města, Onira a Amitatys. Věděl jsi, že jedno leží v Jižním a druhé v Západním Impériu.

Stefan na tebe chvilku jen tak zírá, když pak přijde i Jan a ty mu odpovíš, probere se a trochu zrudne na tvářích. ”Já… promiň, jasně…” trochu se zakucká. Než ale stihne odejít, zaslechne tvůj nápad se seletem, což ho přinutí zůstat, ba dokonce se i vrátit ke dveřím.
”Jestli chceš píct sele, tak mi musíš dát víc jak nějaké denáry. Bude potřeba nakoupit víc zeleniny, určitě musíme doplnit pivo a kořalku. Navíc by bylo fajn mít nějaký koření, slyšel sem včera, že do přístavu připlula loď z Aserai s nákladem koření. A taky by bylo dobrý dát vědět lidem, že budeme dělat sele, aby…. už mlčim, už du,” stichne, když spatří Janův pohled. S hlavou staženou mezi rameny pleskne Williho po rameni a mávne mu, že odchází.
”Ukecanej chlap…” povzdechne si Jan, ”ale má pravdu. Sele seženu, v tom není problém. To koření by bylo taky fajn, mohli bychom trochu zvednout ceny, víš jak je drahý.” Jde na něm vidět, že mu tvůj nápad není úplně tak proti srsti. ”Půjdu se Stefanem, bude vědět kde sehnat pěkné selátko a stejně, lepší s ním být, když bude mít takovej obnos,” řekne nakonec souhlasně a s tím i zavře dveře a zamíří do nálevny.

Jen co se oblékneš a opustíš pokoj, spatříš Marianu, jak připravuje snídani pro ubytované hosty. Annu nikde nevidíš a ani není s podivem. Nejspíše je doma a dělá… vlastně ani nevíš co by ta holka mohla dělat.
”Nalie, dobré ráno,” pozdraví tě, když tě spatří. ”Co si to Stefan prozpěvoval o tom koření a seleti?”

Zamířila jsi do lesa. Obešla jsi dům, našla díru ve střeše a tím směrem ses vydala do lesa. Jen co jsi prošla kolem prvních stromů jsi mohla říci, že se tudy prořítilo něco velkého. Kůra na některých stromech byla odřená, spodní větvičky olámané a tu a tam visela nějaká ta srst. Stopy na zemi také nějaké byly, ale byly staré, špatně viditelné. Nedalo se z nich téměř nic poznat, snad jen přibližný směr, kudy ta bytost běžela. To ale šlo poznat i podle polámaných větviček.

Postupovala jsi lesem, sledovala stopu, až ses dostala ke starému vývratu. Mohutný smrk kdysi zasáhl blesk, dost možná i způsobil požár, ale to bylo už dávno. Strom byl oslaben a pak jej nějaká silná bouře vyvrátila, čímž vytvořil menší úkryt. A k tomu vývratu jsi teď došla. Už z prvního pohledu šlo poznat, že ten vývrat někdo používal jako úkryt. Větší množství velkých větví jehličnanů, ohlodané kosti drobné zvěře a špatně zahrabané zbytky ohniště. Někdo tu nějakou chvíli trávil.

Zkoumáš malé ležení, když tu za sebou zaslechneš prasknutí větvičky. Všechny ostatní zvuky jakoby najednou zmizeli, jak se soustředíš na to, co stojí za tebou. Slyšíš klidné, hluboké oddechování, těžko ale dokážeš identifikovat komu patří. Když se nadechneš, ucítíš pach vlhké srsti. Pokud se jen trochu pootočíš, abys viděla za sebe, spatříš něco (obrázek čistě pro představu) mezi člověkem a vlkem. Z vyprávění stařešinů z vesnice jsi o vlkodlacích slyšela. Stejně jako ostatní jsi to vyprávění považovala za pohádky. I tak tě ale vždycky udivovala ta míra detailů, které si dokázali vymyslet. Třeba to, co jsi viděla za sebou popsali do posledního detailu. Tvor mezi vlkem a člověkem, vlkodlak v poloviční cestě. Dle jejich vyprávění jsi věděla, že dokud nedosáhne měsíc úplňku, bude nový vlkodlak vypadat takhle. Až během úplňku dojde k plné přeměně (Viz HP). Stejně tak jsi i díky těm vyprávěním věděla, že se díky tomu může vlkodlak naučit kontrolovat své chování. A to, že na tebe ještě nezaútočil…

”Kdo jsi? Co chceš?” zeptá se tě hrubým vrčivým hlasem.

”Ano, sám,” odpoví ti, než vejdete do komnat.

Propleteš se zpráchnivělou podlahou až k mohutnému kamennému krbu, zatímco stařík se objeví v křesle před ním. Tedy, ne že by tam nějaké křeslo bylo, spíše jen jeho zbytky.
”Tohle kdysi bývali mé komnaty,” řekne tiše, smutně. Z krbu na chvilku ucítíš příjemné teplo, zahlédneš plápolající plameny a před ním spatříš velkého psa. Jen co mrkneš, výjev opět zmizí. ”Už ani netuším, jak je to dlouho,” pokračuje, ”býval jsem pánem tohoto hradu, všichni mne tu zdravili, když mě spatřili, všichni se usmívali, když se mnou mluvili.” Když se podíváš na staříka, neuvidíš staříka, ale muže v nejlepších letech, hrdě a rovně sedícího v křesle. Opět ale stačí jedno mrknutí a opět v křesle sedí stařík. ”Měl jsem vše, co jsem potřeboval. Milující ženu, dvě krásné dcery a silného syna. Oddanou posádku a šťastné poddané. Byl jsem váženým mužem, obávaným vojevůdcem,” mluví tiše, smutně, plně ponořen do vzpomínek.

”Sáhni do krbu. Do komína,” řekne ti po chvilce mlčení. ”Najdi tam jeden kámen, už na pohmat se ti bude zdát jiný, než ostatní. Vytáhni jej,” poradí ti. Chvilku ti trvá, než jej nahmatáš. A opravdu, zatímco ostatní kameny jsou hrubé, ten který hledáš je hladký, jakoby ohmataný. Vytáhneš jej, poměrně snadno. Není nijak těžký, ale i tak ti vyklouzne z prstů, jen co jej vytáhneš z jeho uložení. ”Měl by tam být balíček, vyndej jej,” pronese po chvilce. Opět ti to chvilku trvá, musíš se hodně natáhnout, abys jej nahmatala, abys jej mohla vůbec uchytit. Balíček není nijak velký. Na pohmat poznáš, že je to něco tvrdého zabalené v kůži.
”Rozbal ho,” požádá tě a když tak uděláš, najdeš malou truhličku, dost velkou na to, aby se do ní vešla menší kniha. Truhlička je ale uzamčená a tak ji nemůžeš hned otevřít. ”Jistě, má milovaná ji vždy uzamykala. Klíček, kde jen byl?” zamyslí se a zmizí z křesla, které se rozplyne.
”Tady, pod tím obrazem. Je tam kámen, stejně jako v krbu. Bude malý, ohlazený. Na první pohled nerozeznatelný od ostatních, ale po hmatu jej poznáš,” objeví se u starého, vybledlého obrazu. Ten je už tak vybledlý, že nejde poznat co na něm bylo. Když k němu ale dojdeš, na krátký okamžik na něm uvidíš usměvavé tváře tří dětí.
”Ten klíček, prosím,” řekne tiše stařec. Teď, když víš co hledat, ti to už netrvá tak dlouho. Najdeš správný kámen, vytáhneš jej a na zem vypadne klíček. ”Dala ho tam obráceně,” vydechne tiše a ty bys přísahala, že se mu ve tváři objevila slza. Zvedneš klíček, vložíš jej do truhličky a tu odemkneš. Jakmile tak uděláš, klíček se zlomí, ale truhlička je otevřená.
”Řekni mi, co v ní je?” požádá tě. Když ji otevřeš, spatříš malou knihu zabalenou v kůži, kousek uhlíku na psaní a přívěsek, jehož řetízek se časem rozpadl. Nejvíce tě na něm ale zaujme zelený kámen, který není ničím přichycen ke zbytku.

”Sen? Hm… nikdy jsem o tom nepřemýšlela,” podívá se na tebe zamyšleně. ”Ono ani nebylo kdy o tom přemýšlet. Pořád v jednom kole,” pokrčí rameny a zasměje se. Když odcházíš k bardovi, Jolka se stále tváří zamyšleně, jakoby jí tvá otázka stále vrtala hlavou.

”Sličná slečno, dobrého večera,” bard se ti až přehnaně ukloní a na tvá slova překvapeně zamrká a vrhne pohledem po hostinském.
”Jistě, milerád zapěji i zahraji, co jen si budete přát, krásná paní,” rozzáří se, když mu ukážeš dlaň plnou denárů. Jen co si od tebe vezme denáry, které rychle schová, drnkne do strun a začne hrát. Jakmile píseň dokončí, podívá se na tebe s očekáváním.

Písně si vyber jaké chceš. Jakmile mu řekneš co chceš zahrát, začne hrát.

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Za tajemstvími

Toulky Strugií

Vědomosti je třeba schraňovat

Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, odpoledne