Tajemství Rhesoského hradu

Chvíli jen tak bezradně stojím na okraji náměstí a vytahuji se na špičky ve snaze udělat si tady aspoň trochu přehled a... Zároveň nikomu nezavazet. Aj, aj! Náměstí je veliká a já si připadám strašně maličká. Tedy já moc vysoká ani nejsem a velké mi přijde všechno, ale... To už je vedlejší. A tak chvíli popocházím mezi stánky a snažím se zorientovat. Můj pohled neustále přitahuje honosná budova čnící nade vše k níž vede schodiště lemované sochami, které... No, přijdou mi trochu děsivé. Jejich netečné tváře shlížejí na vše a všechny kolem, soudí, pozorují. Nedivila bych se, kdyby se nějaká z nich pohnula a vykročila přímo do davu lidí.
Jsou to ovšem právě ty sochy, které mi přijdou něčím... Kde jen... Beleth! Náhle mi to dopne, dokážu si takřka živě i vybavit zlatě zdobené tmavé desky vázané knihy pojednávající o božstev a kultech jim zasvěceným a... A taky to, že právě tuhle knihu nenávratně poničil požár. Zbyly z ní jen ohořelé zbytky vazby a části stránek. Ach jo. Beleth, bůh, který soudí i odpouští a sedí na žulovém trůně v popředí své věrné družiny. Po pravici mu sedí smrt a po levici lovčí. Přišlo mi to... Trochu znepokojivé. Uhm.

Pořád se musím ohlížet po těch sochách. Přísahám, že... No. Trochu se mi uleví, když se mi podaří konečně dopátrat budovy, kde sídlí banka. Tedy vážně jen trochu, protože jsem nervózní jak pes, že bych tam měla jít bez Mistra, přitom tam bez něj jít musím, protože jinak ho nenajdu. Kousnu se do rtu, trpaslíci stojící před vchodem vypadají nebezpečně. Co když mě nepustí? To bych... Ne, ne, ne. Nadechnu se a zase vydechnu. Spravím s vlasy. Zkontroluji svoje šaty, zda nejsou někde špinavé nebo uválené.

Až poté se rozhodnu mezi trpaslíky projít dovnitř, ač je ve mně tedy malá dušička.

Toulky Strugií

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

”Promiň,” omluví se ti, když se objímáte. Je ti jasné, že by tohle Anke nedovolila. Jolka se na tebe usmívá a ve tváři jí jde poznat, že ji mrzí, že se nemohla rozloučit už u farmy.
”Tak, zařídil jsem nám dva poko… JOLKO! Co tu děláš?” než Jolka stihne odpovědět, vyjde z hostince Artur. Zastaví se na místě a překvapeně (a nutno dodat, že i naštvaně) kouká na Jolku. Ta se vystrašeně přikrčí a schová se za tebe.
”Promiň strýčku já…”
”Sakra, holka, tvý rodiče musí strachy šílet, takhle jim zmizet,” rozčiluje se.
”Já…”
”Mělas jim to říci, vždyť jsi mohla jet s námi normálně!”
”Já…”
”Já, já, já… jaký já pořád. Víš jak budou naštvaní?”
”Napsala jsem jim dopis, že se vrátím s tebou,” konečně ze sebe vyhrkne dívka, aby zastavila strýcův příval. Ten se jen nadechne, že chce něco říci a zase zmlkne. Pak se ještě jednou nadechne, vydechne a nakonec přikývne. ”Ty to doma schytáš. Ale co už, pojďme ustájit koně a zabezpečit vůz. Pak se půjdeme najíst,” rozhodne se nakonec, tentokrát už o něco klidnější.

Jakmile je postaráno o koně a vůz zabezpečen, vejdete všichni do hostince. Hlavní sál hostince je poměrně velký a z větší části zaplněný lidmi (pouze lidmi). Když vejdete, několik hostů se podívá vaším směrem. Artur vám ukáže prázdný stůl, jeden z mála, který ještě zbývá. Usadíte se a za krátkou chvilku k vám přiběhne děvečka s džbánem jablečného moštu a dvěma miskama polévky (zelňačka) a chlebem na prkénku. ”Přines nám ještě jednu a jeden pohárek,” požádá ji Artur a svou polévku přesune k Jolce, která se do ní hned s chutí pustí.
”Jsi praštěná, víš to?” podívá se na ní Artur a trochu se uchechtne. Jolka se jen o trochu více přikrčí u polévky, ale nic neříká. O chvilku později se děvečka vrátí i s třetí miskou polévky a dalším pohárkem. ”Budete se muset spokojit s jednou postelí,” řekne ještě, než se pustí do jídla.

”Elvar to tak nebere. Prý byl rád, když Fin vyrazil s Jugrinem,” usměje se Bjorn.

Ava se na tebe jen zaksichtí a zamíří k vozu, aby začala skládat přivezenou výbavu. Jakmile narazí na sadu nožů, krátký meč a malou sekerku, ihned je zabaví a usadí na místo ve své zbroji. Stejně tak i Bjorn, jakmile narazí na kulatý štít, sekeru a pět vrhacích seker. Dojde ti, že to jsou jejich zbraně.
Přendavání zboží na druhý vůz nějakou chvilku trvá a než s tím skončíte, dorazí i Fin. Už z dálky jde poznat, že se spokojeně usmívá. Buďto u Elvara pochodil dle svých představ, nebo někde potkal nějakou trpaslici.
”Ava bez masky? Dneska máme svátek? Nebo sis dávala koupel?” rýpne si se smíchem a připojí se k vykládce. Byť už zbytečně, posledních pár kousků neseš ty.
”Hele, Fin, rozzářenej jak slunéčko na hnoji,” zaksichtí se na něj Ava. Bjorn se jen uchechtne, ale jinak to nekomentuje. Místo toho se otočí k tobě a významně loupne očima na vůz. Víš, co po tobě chce.
”Fin ho odveze,” všimne si Bjornova pohledu Ava.
”Jseš si jistá?”
”Bez debat. A hned zpátky, slyšíš? Jakmile se vrátí Hrier se Stellou, vyrážíme,” poručí trpaslice, což Finovi trochu shodí úsměv ze rtů.

”Syn,” opraví tě a usměje se. Nezdá se, že by mu vadilo jak o hospodě mluvíš. Skoro až bys řekl, že má na to stejný názor, ale už dávno vzdal jakoukoliv snahu o to to změnit.
”Poutník,” uznale přikývne. ”Taky mě to kdysi táhlo do světa, putovat po říši, ale časy byly víc… divočejší. Tedy ne, že by teď byly nějak klidné,” zasměje se.
”Možná bych o něčem věděl, ale záleží kterým směrem míříš. Zítra vyráží z města tři kupecký karavany. Jedna je u severní brány, druhá u východní a jedna tady u jižní. Kam ale jedou netuším, jen vím, že vyráží brzy z rána,” pokrčí rameny a opět se napije z korbelu.
”Co ale vím, neradi mezi sebe berou cizince,” omluvně se pousměje.

Seděl jsi u vody, sledoval klidnou hladinu, která se jen občas zavlnila pod vlivem slabého větříku a dělal si starosti o svého nového přítele. Únava na tebe padala stále více a více, než jsi nakonec usnul.

Další den tě probrali hřejivé paprsky slunce na hlavě a chladivé tlapky na krku. S trhnutím ses probral, nevědíc kde to vlastně jsi, ses rozhlížel, než jsi spatřil hladinu tůně, měkkou trávu pod zadkem a Eleonor sedící u menšího ohníčku, připravující jídlo.
”Dobré jitro, ospalče,” usměje se na tebe. Jak se hneš, aby ses k ní otočil, ucítíš jak se cosi zavrtí u tvého krku, ukryté pod šátkem. Stačí ti jen chvilka, aby sis uvědomil, že je to Myst.
”Říkala jsem, že se vrátí,” usměje se na tebe čarodějka a mávne na tebe, ”pojď, připravila jsem snídani.” Až teď si začneš uvědomovat, že cítíš vůni ovesné kaše a čerstvého ovoce.

”Měli jsme štěstí. Oáza má fíky, nějaké jedlé bobule, dokonce jsem našla i mango a datle,” usměje se a nabídne ti malý plecháček s kouřící kaší a dřevěnou lžící. ”Nespal se,” varuje tě a ty si všimneš, že ona drží plecháček holýma rukama.

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
28. května 1084, krátce po půlnoci

Vědomosti je třeba schraňovat