Procházím těmi obrovskými dveřmi - proč jsou tak velké? To sem snad chodí i obři? Jen ta představa!... S bázní a úctou, stejně jako kolem po zuby ozbrojených trpaslíků, kteří vážně budí respekt. Ovšem to ještě není nic ve srovnání s halou, která se ukrývá za vstupem dovnitř. Zůstanu na to bez dechu hledět, něco takového vidím... Prvně v životě. Připadám si tak maličká. Jako mravenec. Nebo existuje vlastně ještě něco menšího než mravenec?

Málem nadskočím, když mě zastaví a promluví na mě ten člověk. Zastavím se na místě a kmitnu k němu pohledem, načež se rychle ukloním. "Septima, služebnice mistra Ingolfa Balaara," vyhrknu rychle a zamrkám, když se začne dotazovat na to, zda mám u sebe nějaké zbraně. "Ah, ne, to já, to já u sebe nenosím, pane," zavrtím hlavou. Když se zeptá na magii... Polknu. "Ano," kývnu hlavou.
Záhy k nám - ke mně - přistoupí elf - a mne polije horkost. "Já... Udělala jsem něco, pane?" zeptám se s jen těžko skrývanou úzkostí a strachem v hlase, když mne vybídne k tomu, abych mu podala ruku.

Směr? Aserai!

Lindorn, Battania
2. června 1084, brzké ráno

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Stařík se na tebe podíval a mile se pousmál. ”Jsi první po dlouhé době, kdo odhalil mou pravou podstatu,” souhlasně přikývne. ”Máš pravdu děvče, uvízl jsem zde. Před mnoha lety mi bylo zamezeno odejít do dalšího života,” stařík posmutněl a podíval se na oblohu. Pokud bys ho napodobila, všimla by sis, že slunko už dávno nevisí přímo nad hlavou. Již pomalu započalo svou cestu k obzoru.
”Ani netuším, jestli mi jde pomoci,” tiše si povzdychne, ale už jen tvá nabídka mu trochu rozjasní skleslý pohled. Nakonec ale nepatrně přikývne a s obtížemi se zvedne z lavičky. ”Následuj mne,” pousměje se na tebe.

Stařík zamíří dál do hradu. Projdete spolu prvním nádvořím, vnitřní branou a ocitnete se v druhém, o něco větším nádvoří. I zde je vidět silný zub času, většina vstupů je zasypaných, nebo v nich jsou nějaké jiné překážky. Stařík zamíří k velkým dveřím, které, jako jediné, jsou lehce nastevřené. ”Kdysi tu žilo spousta lidí,” řekne tiše a ty máš v tu chvíli pocit, jako bys slyšela ruch, který tu kdysi byl. Zastavíte se u vstupních dveří a duch se ohlédne. ”Támhle bývala hospoda, hehe, kolik času jsme tam trávili,” zasměje se a když se tím směrem podíváš, na krátký okamžik spatříš skupinku lidí postávající před vchodem. Dokonce i uslyšíš hluk linoucí se z toho domu a rozpoznáš písně dávno zapomenutých bardů. Sotva ale mrkneš, obraz zmizí. ”Pojď,” pokyne ti stařík a projde dubovými dveřmi, jakoby tam nebyli.

Pokud jej následuješ, spatříš jej, jak stojí u velkých kamenných schodů. Samotná hala je obrovská a v jejím vzdálenějším konci je něco, co vypadá jako podium a před ním je několik rozpadlých stolů. ”Tam sedával pán hradu každý večer a přijímal lidi z blízkého okolí,” jen co to dořekne, spatříš mlhavý obraz toho, jak to vypadalo. Hala prosvícená snad tisíci svícemi a loučemi, velké ohniště na obou stranách a uprostřed dlouhý stůl obsypaný lidmi různých ras. Úplně vzadu, na onom podiu pak vidíš sedět siluetu statného muže a před ním stát siluety dalších lidí. Opět výjev trvá jen co mrkneš jedním okem.
Stařík je tou chvílí už na schodech, které se postupně rozpadají. Vidíš jej, jak pomalu a nemotorně postupuje výše, pečlivě dávajíc nohu před nohu. Netrvá ti dlouho ho doběhnout. ”Vždy tu bývalo živo,” pronese tiše, trochu zadýchaně. Vystoupáte až na vršek schodů a stanete před dvoukřídlými dveřmi, kterými stařík opět projde, jakoby tam nebyly. Ty však musíš zabrat, abys dveře otevřela.

Vejdeš do komnat, staříka ale nikde nevidíš. Místo toho vidíš velkou místnost, které vévodí obrovský krb. Uprostřed, ne příliš daleko od krbu, se nachází velká rozložitá postel. Tedy spíše to, co z ní zbylo. Jen hrubé torzo rozpadajícího se dřeva. Když se rozhlédneš, spatříš dvě okna a mezi nimi polorozpadlý stolek. Na druhé straně se pak nachází velká šatní skříň bez dveří a jen se zbytky látek na dně.
”Jdi ke krbu,” zaslechneš starý hlas, jeho vlastníka ale nikde nevidíš.

Zamíříš k velkým vratům banky, větším než jsi kdy viděla. Jsou dokořán otevřené a lidi jimi vchází i vychází ven, vždy pod bedlivým dohledem obrněných trpaslíků. Všimneš si, že i uvnitř jich několik stojí. Když procházíš kolem venkovní stráže, oba dva trpaslíci si tě prohlédnou, ale nic více neudělají. Projdeš dveřmi a ocitneš se v obrovské hale, načež tě zalije pocit malosti a snad i méněcennosti. Hned u vchodu tě zastaví člověk v lehké kroužkové zbroji s mečem u pasu.
”Omlouvám se, slečno, ale musíme vás prohledat. Banka má přísný zákaz vnášení zbraní,” oznámí ti úředním hlasem a ty si všimneš, že tím samým prochází všichni, jež vchází do banky. Naopak ti, jež vychází si od stráží vybírají své věci, které jsou považovány za zbraně.
”Postavte se prosím tady. Máte u sebe nějaké zbraně? Nože, meče, sekery, či jiné ostré předměty? Nesete s sebou nějaké kuše, či magické hůlky nebo jiné očarované věci?” zeptá se tě.
”Ovládáte magii?” zeptá se nakonec a jakmile přikývneš, přistoupí k vám vysoký elf s dlouhým světlými vlasy v ladně vypadajícím hábitu. ”Podejte mi prosím vaši pravou ruku,” promluví k tobě uctivě.

Knížečka se ukázala být deníkem, psaný kostrbatým písmem. Místy bylo velmi těžké cokoliv z toho rozluštit, zvláště pak poslední záznamy. Co tě ale zaujalo byl datum posledního zápisu. 20. května, tedy zápis z minulého týdne. Rukopis pod tímto datem byl hodně roztřesený, ale dokázala jsi z toho přeci jen něco rozluštit.

20. kvetna

Cim dal tim vice ztracim kontrolu. Den ode dne je to horsi a horsi. Musim to zvladnout. Nemuzu tomu podlehnout. Nesmim. Musim vydrzet, jeste par dni, pak to prejde. Urcite. Musi....

A tím záznam skončil. Další data už tam nebyla. Pokud jsi ale přelistovala o pár stránek zpět, našla jsi další, vcelku zajímavý záznam.

15. dubna

V nasich lesich se zacali objevovat vlci. Dnes jsem stopoval jednu smecku, ktera mne dovedla hluboko do lesu. Asi pul dne od vesnice, ve stare dulni sachte se usadila cela smecka. Je tam snad dvacet kusu. Mlady i stari, dokonce i stenata jsem videl. Vypadalo to, jakoby tudy jen prochazeli a v tom dole se zastavili jen na odpocinek. Budu muset do vesnice svolat par chlapu a pripravit se, kdyby nahodou zacali delat neplechu. Zitra se tam vratim a poradne to prozkoumam. Odpoledne by mohli byt na lovu, mohlo by jich tam byt mene.

16. dubna

Sakra, ze ja tam lezl. Stezi jsem se odtamtud do

Zbytek textu je zalitý zaschlou krví.

20. dubna

Uz tri čtyři dny lezim. Nemam silu cokoliv udelat. Vcera tu byla babka korenarka, ta rana na ruce se mi zanitila, tak mi na to dala nejake masticky. Mel jsem k ni zajit hne

Tento zápis končí dlouhou čarou táhnoucí se od písmene e až ke spodnímu rohu stránky.

5. kvetna

Uz se zacinam citit lepe. Predchozi dny byly skoro jako bych prochazel peklem. Nebyl jsem schopen niceho. Svaly me palily, jako bych v nich mel ohen. Nebyl jsem schopen se zvednout, sakra, ja nebyl schopen ani myslet. Nebyt korenarky, asi bych tu uz nebyl. Zachranila me, starala se o me. Ted uz ale zacinam citit, jak se mi vraci sila, dokonce i chut.

Následující záznamy jsou jen o úlovcích a další pozorování vlků v lesích. Poslední opravdu zajímavý zápisek je z desátého května.

10. kvetna

Neco se se mnou deje. Jsem rychlejsi, silnejsi a hlavne, porad mam chut na krvave maso. Tuhle jsem se pristihl, jak hladove civim na Borrovo ovce. Neco se mnou neni v poradku. Za korenarkou nemuzu, odjela do Marabrotu pro nejake veci.

Vzpomnel jsem si, ze jsem tu nekde mel knihu od babicky. Kdysi mi vypravela o lidech, co se menili v castecne vlky. Vlkodlaci, jim rikala. Myslel jsem si, ze me jen strasila, ale podle te knihy. Bohove.

Další zápisky popisují o jednom záchvatu, kdy málem rozmlátil veškerý nábytek v domě (od toho ty škrábance, taky popisuje jak to vše uklidil a dal do pořádku). Ten záchvat jej přinutil vynést si zásoby na půdu a tam se zavřít, aby nikomu neublížil. Podle toho, co se prý psalo v té knize, stačilo vydržet dva měsíce od kousnutí bez ochutnání syrového masa a prý se vše vyřešilo samo. Nyní se ale zdálo, že to asi nebude úplně tak pravda.

”Před obědem budeme muset vyrazit na cestu zpět,” odpoví ti Artur. ”Však se mnou nemusíte jít. Jakmile vejdeme do města, běžte si na nákupy,” pousměje se. Jde vidět, že ho zlost z Jolčiny přítomnosti již přešla. Jolka samotná se tvářila jakoby tu nebyla, snad jakoby se snažila strýce ještě více nedráždit.
”A ty se přestaň tvářit jako kakabus,” zakření se na ni. V tu chvíli, jakoby z ní spadl kámen a s obnovenou chutí začne ještě více hltat polévku.

”Klíče mám já,” odpoví ti a hned na to ti ho dá. Pak akorát dojí polévku, dopije pohár a vše od sebe odsune. Než stihneš odběhnout k hostinskému, zvedne se ze židle a podívá se na vás obě: ”Jdu na kutě. Neponocujte dlouho, zítra vyrážíme s východem slunce, to by brána už mohla být otevřená.” Poté vám jen popřeje dobrou noc (poté co jej Jolka láskyplně obejme) a zamíří do patra, kde jsou vaše pokoje.

”Hm… něco nasládlého? Mám tu hruškový cider, není tak silný a nasládlý taky je, chceš džbánek, nebo demižon? A koláč? Vydrž, děvče. Marie!”
”Ano?”
”Jsou ještě ty tvarohové koláče?”
”Ano.”
”Připrav mi tři,” křikne do kuchyně a otočí se zpět k tobě. Při tvé poslední prosbě se zamyslí a pak jen zavrtí hlavou. ”Na pokoj ne. Ale máme tu koupelnu. Káď je tam dost velká a vodu vám děvčata ohřejou do půl hodinky. Můžete si ji pronajmout na hodinu.”

Tajemství Rhesoského hradu

Chvíli jen tak bezradně stojím na okraji náměstí a vytahuji se na špičky ve snaze udělat si tady aspoň trochu přehled a... Zároveň nikomu nezavazet. Aj, aj! Náměstí je veliká a já si připadám strašně maličká. Tedy já moc vysoká ani nejsem a velké mi přijde všechno, ale... To už je vedlejší. A tak chvíli popocházím mezi stánky a snažím se zorientovat. Můj pohled neustále přitahuje honosná budova čnící nade vše k níž vede schodiště lemované sochami, které... No, přijdou mi trochu děsivé. Jejich netečné tváře shlížejí na vše a všechny kolem, soudí, pozorují. Nedivila bych se, kdyby se nějaká z nich pohnula a vykročila přímo do davu lidí.
Jsou to ovšem právě ty sochy, které mi přijdou něčím... Kde jen... Beleth! Náhle mi to dopne, dokážu si takřka živě i vybavit zlatě zdobené tmavé desky vázané knihy pojednávající o božstev a kultech jim zasvěceným a... A taky to, že právě tuhle knihu nenávratně poničil požár. Zbyly z ní jen ohořelé zbytky vazby a části stránek. Ach jo. Beleth, bůh, který soudí i odpouští a sedí na žulovém trůně v popředí své věrné družiny. Po pravici mu sedí smrt a po levici lovčí. Přišlo mi to... Trochu znepokojivé. Uhm.

Pořád se musím ohlížet po těch sochách. Přísahám, že... No. Trochu se mi uleví, když se mi podaří konečně dopátrat budovy, kde sídlí banka. Tedy vážně jen trochu, protože jsem nervózní jak pes, že bych tam měla jít bez Mistra, přitom tam bez něj jít musím, protože jinak ho nenajdu. Kousnu se do rtu, trpaslíci stojící před vchodem vypadají nebezpečně. Co když mě nepustí? To bych... Ne, ne, ne. Nadechnu se a zase vydechnu. Spravím s vlasy. Zkontroluji svoje šaty, zda nejsou někde špinavé nebo uválené.

Až poté se rozhodnu mezi trpaslíky projít dovnitř, ač je ve mně tedy malá dušička.

Toulky Strugií