Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, poledne

”Dobře, dva tedy. Holky vám to hned přinesou?” přikývne krčmář, řekne ti cenu (75Đ) a nakonec ti vrátí drobné. Když se pak zeptáš na barda, krčmář se na něj podívá a trochu se zamračí.
”Ten budižkničemu? Přišel včera, povyprávěl nějaký příběhy, zahrál jednu dvě písničky a pak zase zmizel. Dal jsem mu jídlo i pití, dokonce i pokoj jsem mu poskytl, ale začínám toho litovat. Dneska nezahrál ještě ani jednu notu,” odfrkne trochu naštvaně. ”Promiň, ale nejsi tu sama,” omluví se ti a odběhne k dalším zákazníkům, kteří postávají u baru.

Vrátíš se k Jolce, která trpělivě čeká u stolu, rozhlíží se po nálevně a vypadá vyloženě nadšeně. Skoro až máš pocit, že nikdy neopustila rodnou vesnici.
”Dobrého? Koupel?” vyvalí na tebe oči, jakoby nevěřila vlastním uším. ”To muselo stát celé jmění,” vyhrkne.
”Píseň? Hm… nemám žádnou,” podívá se na barda a pak se pohledem vrátí k tobě, ”nechám to na tobě.”

Hoď si prosím K%. Pokud hodíš více jak 50%, všimneš si,
jak se po vás podívali dva chlapíci o stůl dál,
jakmile Jolka zmínila, že to muselo stát jmění.
Pokud hodíš méně, ničeho si nevšimneš.

Další ráno a další den před tebou. Už je to několik týdnů, co ses stala hrdou majitelkou malého hostince známého jako U Veselého kejklíře. Personál si na tebe zvykl rychle, dokonce jim to ani tolik nevadilo, že je vede mladá holčina, jako jsi ty. Snad jen Mariana (v životopise najdeš info k hospodě) ze začátku trochu prskala, ale velmi brzy se uklidnila a přijala tě jako novou šéfovou. Pro všechny bylo hlavní, že se vlastně nic nezměnilo. Práce bylo stále dost, návštěvníci stále chodili a i teď bylo nutno brzy vstát a postarat se o ty, kteří zde zrovna jsou.

Předešlého večera se ti tu sešlo poměrně slušné osazenstvo. Krom stálých štamgastů (klidně si je můžeš pojmenovat) se ve vchodu objevil i královský posel, který hledal nocleh. Krátce po něm do hostince nakráčel párek strážných a o nějakou tu hodinu později přišli i vojáci z posádky charaského pána. Nehledě na těch pár kupců, co tu byly. A dokonce i jedna malá skupinka hobitů, kteří si zabrali druhý největší pokoj v hostinci.
Celý večer jsi strávila za barem a nalévala a připravovala pití, křičela na Stefana, aby pohnul s jídlem, posílala Annu i Marianu k různým stolům s objednávkami a v nejednu chvíli jsi musela jít i ty sama. Krátce před setměním do tvého hostince zavítal i potulný bard, který se usadil u baru a čekal, až se k němu vrátíš. Jakmile ses k baru dostala, udělal ti nabídku. Prý zazpívá a povypráví příběhy, když mu dáš najíst a napít. A pokud se ti jeho hraní bude líbit, tak když mu poskytneš jídlo a přístřeší, bude hrát dokud ho tu budeš chtít. S tím, že pokud mu někdo hodí nějakou minci, nechá si ji, samozřejmě.
Nálevna byla plná skoro k prasknutí a jediné zvuky, které se zde ozívaly byly hovory hostů. Nakonec jsi souhlasila a bard si, po tom, co se najedl a napil, našel místo u ohniště a začal hrát. A denáry se jen sypaly.

Včerejší večer byl výnosný. Hostinec jsi zavřela dlouho po půlnoci, to když přišli městské stráže podívat se, co se tu děje. Samozřejmě, jejich kolegové je ještě na chvíli usmlouvali, ale pak jsi musela opravdu už zavřít. Lidé se rozešli a jediní, co zůstali, byly hobiti, dva kupci, královský posel a bard. A o ty ses musela dnešního rána postarat.
”Nalio, jsi vzhůru?” zaslechneš klepání na dveře a Stefanův hrubý hlas. Nečeká, až ho vyzveš, prostě otevře dveře a vejde do tvého pokoje.
”Potřebuju peníze na nákup. Včera nás úplně vyjedli,” pronese zamručeně a ty za jeho mohutnými zády zahlédneš krčícího se Williho.
”Byl sem schopnej uklohnit k snídani aspoň chlebový placky a trochu sejra s nějakou zeleninou, ale nevím, estli to bude stačit. A estli přijde někdo na vobědy, nebudeme mít jak ho nasytit,” zabručí.
”Nali… Stefane, co ty tady?” ve dveřích se objeví i Jan a překvapeně civí na kuchaře jak stojí mezi dveřmi.

”Oh, kdepak, slečno. Musím vám jen nasadit tento náramek,” uklidní tě elf s přívětivým úsměvem a klidným a vstřícným hlasem. ”Je to nařízení guvernéra. Všichni návštěvníci s magickými schopnostmi jej musí mít. Náramek vám zabrání používat kouzla. Pokud byste se o to i přes to pokusila, tento kámen zčervená a přenese vás ven před budovu banky,” vysvětlí ti klidným, skoro až otcovským hlasem a ty si všimneš, že přesně ten samý náramek má spousta jiných lidí. ”Bez něj vás bohužel nemůžeme vpustit dovnitř,” ozve se strážný, který tě prvně zastavil. Elf před tebou jen stojí s náramkem a s úsměvem vyčkává na tvou odpověď.

Opustila jsi rodnou vísku, procházela dlouhými lány malých políček, na kterých se už od časného rána pracovalo. Viděla jsi louky, na kterých se pásl dobytek a někde pod stromem jistě ležel i pasáček a vedle něj určitě seděl i jeho pes. Políčka a louky pomalu přecházeli v lesy, zprvu listnaté, prosvětlené a živé, později se začínaly mísit s jehličnatými a byly čím dál více hustší a hustší, cesta ovšem byla stále vidět. Věděla jsi, že cesta do Dunglanysu ti pěšky potrvá minimálně den a půl, ne-li déle, však záleželo na tobě, jak rychle půjdeš.

Blížil se čas oběda a hlad už o sobě dává vědět. Začala jsi hledat místo, kde se zastavit, najíst se. Ke svému štěstí jsi zaslechla zurčení vody a když ses tím směrem vydala, ani ne o pár kroků od cesty jsi nalezla malý potůček, který si hledal svou cestu hustým lesem. Voda v potůčku byla čirá a už od pohledu jsi věděla, že voda je čistá. Ono, jakmile jsi spatřila dva malé ráčky, jak se chvilku po tvém příchodu schovali pod břeh, nebylo o čem pochybovat. U potůčku byla malá mýtinka, tak akorát na to, aby ses tam mohla posadit, poobědvat a trochu si odpočinout. Však už to bylo třeba. Nožky tě začínaly pobolívat a i únava se už taky pomalu dostává.
Usadila ses, nedaleko vody a pustila se do jídla. Slunko se vyšplhalo na vrchol oblohy a hřálo čím dál tím více. Jak jsi v tichosti obědvala, zaslechlas v nedalekém křoví tichý šramot. Šustění větviček a listů upoutal tvou pozornost. Ani ne o chvilku později z křoví vyskočil malý hnědý zajíček. Zprvu si tě nevšímal, snad hledal něco k jídlu. Pak se ale zarazil, začichal a podíval se přímo na tebe. Nějakou chvilku tě pozoroval, jakoby se rozhodoval, co udělá. Uteče, nebo snad přijde blíže?

Procházím těmi obrovskými dveřmi - proč jsou tak velké? To sem snad chodí i obři? Jen ta představa!... S bázní a úctou, stejně jako kolem po zuby ozbrojených trpaslíků, kteří vážně budí respekt. Ovšem to ještě není nic ve srovnání s halou, která se ukrývá za vstupem dovnitř. Zůstanu na to bez dechu hledět, něco takového vidím... Prvně v životě. Připadám si tak maličká. Jako mravenec. Nebo existuje vlastně ještě něco menšího než mravenec?

Málem nadskočím, když mě zastaví a promluví na mě ten člověk. Zastavím se na místě a kmitnu k němu pohledem, načež se rychle ukloním. "Septima, služebnice mistra Ingolfa Balaara," vyhrknu rychle a zamrkám, když se začne dotazovat na to, zda mám u sebe nějaké zbraně. "Ah, ne, to já, to já u sebe nenosím, pane," zavrtím hlavou. Když se zeptá na magii... Polknu. "Ano," kývnu hlavou.
Záhy k nám - ke mně - přistoupí elf - a mne polije horkost. "Já... Udělala jsem něco, pane?" zeptám se s jen těžko skrývanou úzkostí a strachem v hlase, když mne vybídne k tomu, abych mu podala ruku.

Směr? Aserai!

Lindorn, Battania
2. června 1084, brzké ráno

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Stařík se na tebe podíval a mile se pousmál. ”Jsi první po dlouhé době, kdo odhalil mou pravou podstatu,” souhlasně přikývne. ”Máš pravdu děvče, uvízl jsem zde. Před mnoha lety mi bylo zamezeno odejít do dalšího života,” stařík posmutněl a podíval se na oblohu. Pokud bys ho napodobila, všimla by sis, že slunko už dávno nevisí přímo nad hlavou. Již pomalu započalo svou cestu k obzoru.
”Ani netuším, jestli mi jde pomoci,” tiše si povzdychne, ale už jen tvá nabídka mu trochu rozjasní skleslý pohled. Nakonec ale nepatrně přikývne a s obtížemi se zvedne z lavičky. ”Následuj mne,” pousměje se na tebe.

Stařík zamíří dál do hradu. Projdete spolu prvním nádvořím, vnitřní branou a ocitnete se v druhém, o něco větším nádvoří. I zde je vidět silný zub času, většina vstupů je zasypaných, nebo v nich jsou nějaké jiné překážky. Stařík zamíří k velkým dveřím, které, jako jediné, jsou lehce nastevřené. ”Kdysi tu žilo spousta lidí,” řekne tiše a ty máš v tu chvíli pocit, jako bys slyšela ruch, který tu kdysi byl. Zastavíte se u vstupních dveří a duch se ohlédne. ”Támhle bývala hospoda, hehe, kolik času jsme tam trávili,” zasměje se a když se tím směrem podíváš, na krátký okamžik spatříš skupinku lidí postávající před vchodem. Dokonce i uslyšíš hluk linoucí se z toho domu a rozpoznáš písně dávno zapomenutých bardů. Sotva ale mrkneš, obraz zmizí. ”Pojď,” pokyne ti stařík a projde dubovými dveřmi, jakoby tam nebyli.

Pokud jej následuješ, spatříš jej, jak stojí u velkých kamenných schodů. Samotná hala je obrovská a v jejím vzdálenějším konci je něco, co vypadá jako podium a před ním je několik rozpadlých stolů. ”Tam sedával pán hradu každý večer a přijímal lidi z blízkého okolí,” jen co to dořekne, spatříš mlhavý obraz toho, jak to vypadalo. Hala prosvícená snad tisíci svícemi a loučemi, velké ohniště na obou stranách a uprostřed dlouhý stůl obsypaný lidmi různých ras. Úplně vzadu, na onom podiu pak vidíš sedět siluetu statného muže a před ním stát siluety dalších lidí. Opět výjev trvá jen co mrkneš jedním okem.
Stařík je tou chvílí už na schodech, které se postupně rozpadají. Vidíš jej, jak pomalu a nemotorně postupuje výše, pečlivě dávajíc nohu před nohu. Netrvá ti dlouho ho doběhnout. ”Vždy tu bývalo živo,” pronese tiše, trochu zadýchaně. Vystoupáte až na vršek schodů a stanete před dvoukřídlými dveřmi, kterými stařík opět projde, jakoby tam nebyly. Ty však musíš zabrat, abys dveře otevřela.

Vejdeš do komnat, staříka ale nikde nevidíš. Místo toho vidíš velkou místnost, které vévodí obrovský krb. Uprostřed, ne příliš daleko od krbu, se nachází velká rozložitá postel. Tedy spíše to, co z ní zbylo. Jen hrubé torzo rozpadajícího se dřeva. Když se rozhlédneš, spatříš dvě okna a mezi nimi polorozpadlý stolek. Na druhé straně se pak nachází velká šatní skříň bez dveří a jen se zbytky látek na dně.
”Jdi ke krbu,” zaslechneš starý hlas, jeho vlastníka ale nikde nevidíš.

Zamíříš k velkým vratům banky, větším než jsi kdy viděla. Jsou dokořán otevřené a lidi jimi vchází i vychází ven, vždy pod bedlivým dohledem obrněných trpaslíků. Všimneš si, že i uvnitř jich několik stojí. Když procházíš kolem venkovní stráže, oba dva trpaslíci si tě prohlédnou, ale nic více neudělají. Projdeš dveřmi a ocitneš se v obrovské hale, načež tě zalije pocit malosti a snad i méněcennosti. Hned u vchodu tě zastaví člověk v lehké kroužkové zbroji s mečem u pasu.
”Omlouvám se, slečno, ale musíme vás prohledat. Banka má přísný zákaz vnášení zbraní,” oznámí ti úředním hlasem a ty si všimneš, že tím samým prochází všichni, jež vchází do banky. Naopak ti, jež vychází si od stráží vybírají své věci, které jsou považovány za zbraně.
”Postavte se prosím tady. Máte u sebe nějaké zbraně? Nože, meče, sekery, či jiné ostré předměty? Nesete s sebou nějaké kuše, či magické hůlky nebo jiné očarované věci?” zeptá se tě.
”Ovládáte magii?” zeptá se nakonec a jakmile přikývneš, přistoupí k vám vysoký elf s dlouhým světlými vlasy v ladně vypadajícím hábitu. ”Podejte mi prosím vaši pravou ruku,” promluví k tobě uctivě.