Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Obhledáváš místnost, ale krom onich škrábanců nic zajímavého nenalezneš. Nahlédnutí do kamínek ti prozradí to samé, co ti napověděl již prach. Již delší dobu nebyly používané. Přijdeš k posteli, prohlédneš deku i jednoduchý hadrový polštář vycpávaný jinými hadry, nahlédneš i pod slaměnou matraci, ale nic. Snad jen dlouhá a úzká bedna ležící pod postelí. Ač se ti to příčí, vytáhneš bednu, prohlédneš si ji a vzhledem k tomu, že na ní visí zámeček, zase ji zasuneš zpět. Můžeš se jen domýšlet, co v ní je, ale podle délky bys mohla odhadnout, že by tam mohla být nějaká zbraň. Meč, nebo možná i luk by se do ní jistě vešel.

Nakonec ti nezbyde nic jiného, než vylézt na půdu. Po tvém zabušení i hlasitém zvolání se nic neozve. Dokonce ani cupitání myších nožiček, které by se tu dalo očekávat. Nakonec tedy zvedneš poklop, trochu vrže, ale jde celkem zlehka. Vylezeš po schodech a první na co ti padne pohled, je díra ve střeše, směrem k lesu. Když jsi přicházela k chajdě, nevidělas ji, už jen proto, že jsi přišla z druhého směru a navíc, ani tě moc nenapadlo koukat na střechu domu.
Díra je dost velká na to, aby ses jí bez problému protáhla, i kdybys měla o padesát kilo více a byla v plné zbroji. Když si ji prohlédneš blíže, všimneš si, že na rozlámaném dřevě jsou zachycené nějaké chlupy. Na první pohled bys řekla, že se jedná o vlčí, ale je to jen hrubý odhad.

Když se rozhlédneš po půdě, všimneš si, že na podpůrném sloupu visí vyhaslá lucernička a pod ní je deka a do podoby polštáře namuchlané hadry. Hned vedle těch hadrů je několik svíček v různém stádiu vyhoření a co je hlavní, leží tam i malá kniha vázaná v kůži a vedle ní psací tuha. Mimo to tam ještě najdeš malý džbán s nelibě vonící vodou, ztvrdlé kousky chleba a plísní obalený sýr. I podle toho poznáš, že zde dlouho nikdo nebyl (nemluvě o nánosu prachu).
Nejzajímavější nález tě ale čeká zhruba v polovině vzdálenosti mezi podpůrným sloupem a dírou ve zdi. Je to roztrhané oblečení průměrně rostlého člověka (pro tebe průměrně rostlého), které, k tvé překvapenosti, nenese žádné známky krve.

Na půdě je samozřejmě vícero harampádí,
ale k výše uvedenému mi to přijde jako irelevantní.
Pokud ale chceš, můžeš si vymyslet cokoliv (v určitých mezích),
nic z toho ale nebude mít žádný vliv na tvé “vyšetřování” ;)

Stařík tě poslouchá, zamyšleně přikyvuje a zdá se, jakoby přemýšlel. ”Impérium se tedy rozpadlo,” pronese zamyšleně, spíše pro sebe, než pro tebe. Pokračuješ dál ve výčtu a on tě bedlivě poslouchá. Když se jej pak zeptáš, nějakou chvíli trvá, než si to vůbec uvědomí.
”Dlouho, dlouho,” přikývne. ”Kolik je tomu let, co se Impérium rozpadlo?” zeptá se tě a ty si až teď uvědomíš, co zvláštního ti na oné energii přijde. Již jsi ji jednou potkala, na svých cestách. Tehdy jsi procházela močáli Jižního Impéria, poblíže vesničky Canterion, která, dle slov svědků, byla vypálena vládci nedalekého Lycaronu. Prý se ve vesnici rozmohl nějaký mor, kdy mrtví vstávali z hrobů a napadali živé, proto se mocipáni z Lycaronu rozhodli poslat tam vojsko, aby to prozkoumali. Jednalo se o malou, ale dobře vyzbrojenou a vycvičenou jednotku. Nikdo z nich se však nevrátil. Lycaronští se proto rozhodli vesnici celou zlikvidovat a k tomu si najali pár ohnivých mágů, kteří danou oblast celou spálili.
Když se to doneslo do vašeho řádu, někoho chytrého napadlo, že to mohlo být způsobené kouzlem. Ty jsi tehdy byla nejblíže a tak ti poslali zprávu, aby ses tam vydala a prozkoumala to. Jak se řád očekával, onen “mor” byl opravdu způsoben temným kouzlem (zde se mohla projevit tvá touha najít Zakázanou univerzitu). Po kouzlu tu ovšem zbyla už jen slabá rezidua, která byla navíc přebitá kouzli ohnivých mágů, jež vesnici opravdu spálili na popel i se všemi obyvately.

Ovšem to nebylo to, co jsi cítila teď. Když ses nějakou dobu motala po Canterionské oblasti, narazila jsi na pár míst, kde jsi cítila tuto energii. Čistá, bez náznaků nebezpečí. Zpočátku jsi ji cítila jen slabě, měla jsi za to, že jsou to také zbytky nějaké magie, ale čím déle ses v těch místech motala, tím silněji byla energie cítit. Až pak, skoro ke konci tvého pobytu v této oblasti, ses dozvěděla, co je to vlastně za energii. Když ses totiž chystala k odchodu, zjevil se ti duch malého chlapce, který zemřel při “očistě” země. Krátce na to se ti začali zjevovat další a další duše, které zemřeli při spalování vesnice. Nechtěli ti ublížit, jen tě žádali o pomoc. Chtěli odejít, ale nemohli. Zprvu jsi nevěděla jak jim pomoci, pak jsi ale potkala duši kněze nějakého božstva (můžeš si vymyslet), který ti s tímto nelehkým úkolem poradil. Stačilo všechny pohřbít.

Tu samou energii jsi cítila i teď, byť ne tak silně jako tehdy. Když ses na staříka podívala, všimla sis, že místy jeho tělo prosvítá. V tu chvíli sis byla jistá. Stařík na hradě trávil už dlouhá léta.

Ohledně Canterionské oblasti a toho, co jsem popsala:
cokoliv si můžeš upravit dle svého, doplnit co by se ti hodilo apod.

Eleonor jen přikývla a spolu jste se vydali k obydlím. Čarodějka se zastavila hned u prvního domku, ke kterému jste došli a který ještě svítil. S nadějí v očích se na tebe pousmála a zaklepala na dveře. Hluk, který se z domku ozýval, když jste k němu došli utichl, jakoby obyvatelé uvnitř nevěřili svým uším. Eleonor proto zaklepala ještě jednou, nepříliš silně, ale zato výrazně. Zaslechl jsi nějaké šeptání, poté sis všiml, jak někdo poodrhnul závěsy na okně a teprve až pak jsi zaslechl kroky, které se zastavily před dveřmi.
”Kdo ste a co chcete?” ozve se zpoza dveří mužský hlas.
”Pouzí pocestní, co hledají nocleh pro dnešní noc,” odpoví jim čarodějka znaveným hlasem. Odpovědi se vám hned nedostane, místo toho oba slyšíte opět šepot.
”Táhněte dál, vandráci,” hlas je nevrlý. Hned na to znovu zaslechneš kroky vzdalující se od dveří a světlo v místnosti krátce na to zhasne.

”Ne všude jsou tak přívětiví,” povzdechne si Eleonor, ”zkusíme to dál.” Odstoupíte ode dveří a pokračujete dál. Ovšem podobným způsobem to pokračuje i u dalších domů, některé dokonce zhasnou dříve, než k nim stihnete dojít. ”Zdá se, že dnes budeme nocovat pod širým nebem,” pronese a znaveně se na tebe pousměje. Poté zamíří dál od stavení, k místu, kde zabydlená oblast pomalu přechází v poušť. Unaveným krokem jdete dál do pouště, dál od města, až je nakonec mezi vámi a předměstím menší duna. Únava se na vás už začíná hodně podepisovat, čas od času někdo z vás zavrávorá, nebo dokonce zakopne. Když zakopneš ty, Myst se probere ze svého spánku a začne se nervózně vrtět v tvém šátku. Po chvilce se mu podaří se vymanit a vyšplhá se ti až na hlavu. Chvilku ti po ní krouží, než se pak na jednom místě zastaví a zahledí se na jedno místo. Než si toho Eleonor stihne všimnout a nějak na to zareagovat, ucítíš něco podobného co jsi cítil pod převisem. Cítíš vůni i chlad vody. Ovšem ne nosem. ”Myst něco větř… Taky to cítíš?” uvědomí si to i Eleonor a podívá se stejným směrem jako Myst. Tím směrem už koukáš i ty.

Uběhne jen chvilka, co se vydáte tím směrem a narazíte na malou oázu. Několik vysokých palem, nízká listnatá křoviska a zelená tráva. Za zelenou hradbou se pak nachází malá tůně, dost široká na vykoupání a nejspíše i dost hluboká na to, aby byla schopná oázu uživit. Když jste došli až k vodě, Myst ti hned seběhl z těla a než jsi stihl cokoliv říci, zmizel ve vodě. ”Neboj se, on se vrátí,” uklidní tě čarodějka, která se mezitím znaveně svalí na zem. Ani si nedokáže vytáhnout alespoň pokrývku a už spí.

Artur je tvou náladou celkem překvapený a ze začátku se snaží zjistit, co se děje, ale nakonec svých snah nechal a radši sledoval cestu.

Když se konečně přibližujete k branám Charasu, Artur začne zpomalovat vůz, až nakonec zastaví před samotnou branou, která je nyní již zavřená.
”Hou hou, je mi líto, ale dnes už nikdo do města nevstoupí,” vyjde vám vstříc voják v královských barvách (rudá a zlatá, na erbu je had obtáčející zkřížené sekery).
”Proč to, pane?”
”Z nařízení pana krále!” s tím se otočí a zamíří zpět na své stanoviště.
”Ksakru,” uleví si Artur. ”Zdá se, má drahá, že se budeme muset vrátit k tomu hostinci, co jsme potkali cestou,” omluvně se na tebe pousměje a začne otáčet vůz. ”Radan? Jasně, že vím, kde je, však za ním jedu,” mrkne na tebe a zasměje se. ”To víno, co tam mám je pro něj. Dneska přespíme v hostinci a zítra tě s ním seznámím,” slíbí ti. To už míříte zpět k hostinci, který jste zhruba před půl hodinou potkali u cesty.

”Počkáš tu chvilku? Skočím do hostince, zajistit nám spaní a hlavně stání pro koně a vůz. Za chvilku tu budu,” požádá tě Artur, když konečně zastavíte u hostince. Stáli jste před hostincem, jen kousek od vjezdu do dvora, ze kterého se ozývaly zvuky jiných koní. Zdálo se, že hostinec nemá o hosty nouzi.
Uběhla sotva minuta, co Artur zmizel v krčmě, když jsi z nákladní části vozu zaslechla nějaké zašramocení. Než ses ale stihla vůbec otočit a podívat se, kdosi tě chytil kolem krku. Ne však silně, spíše přátelsky. Chvilku na to jsi ucítila šimrání dlouhých vlasů na tváři a čísi hlavu opřenou o tvé levé rameno.
”Myslelas, že se nerozloučím?” zeptal se tě škádlivě známý dívčí hlas.

Sotva jsi začal mluvit o vylepšování pověsti hostinců, všiml sis, jak si hostinský odfrkl a zmizel někde v kuchyni. Stařík se na to jen uchechtl a nechal tě pokračovat, byť ti bylo jasné, že si plácáš játra zbytečně.
”Ještě chvilku takhle pokračuj a dneska spíš na ulici,” zasměje se a zplna hrdla se napije. Pak si přisedne o něco blíže, tuší, že po něm budeš něco chtít.
”Já tu žiju,” zakření se, vyprázdní korbel a mávne směrem k baru. Od něj vystartuje divka s plným v ruce, který dá staříkovi a prázdný si od něj vezme.
”Děkuji Baru,” řekne dívce a jemně ji pohladí po tváři. Dívka jej odmění milým úsměvem a hned odběhne zpět k baru. Hostinský je stále schovaný v kuchyni, dle zvuků, které se odtamtud linou ti prozrazují, že nejspíše myje nádobí. ”Moje vnučka, moc hodné děvče,” prozradí ti a chvilku sleduje dívku, jak zápolí s pípou, aby mohla načepovat pivo jinému zákazníkovi.
”A co sem přivádí tebe?” zeptá se tě, hned po tom, co se napije.

Toulky Strugií

Tajemství Rhesoského hradu

Probuzení jiskry

Razih, Aserai
28. května 1084, krátce po půlnoci