”Promiň,” omluví se ti, když se objímáte. Je ti jasné, že by tohle Anke nedovolila. Jolka se na tebe usmívá a ve tváři jí jde poznat, že ji mrzí, že se nemohla rozloučit už u farmy.
”Tak, zařídil jsem nám dva poko… JOLKO! Co tu děláš?” než Jolka stihne odpovědět, vyjde z hostince Artur. Zastaví se na místě a překvapeně (a nutno dodat, že i naštvaně) kouká na Jolku. Ta se vystrašeně přikrčí a schová se za tebe.
”Promiň strýčku já…”
”Sakra, holka, tvý rodiče musí strachy šílet, takhle jim zmizet,” rozčiluje se.
”Já…”
”Mělas jim to říci, vždyť jsi mohla jet s námi normálně!”
”Já…”
”Já, já, já… jaký já pořád. Víš jak budou naštvaní?”
”Napsala jsem jim dopis, že se vrátím s tebou,” konečně ze sebe vyhrkne dívka, aby zastavila strýcův příval. Ten se jen nadechne, že chce něco říci a zase zmlkne. Pak se ještě jednou nadechne, vydechne a nakonec přikývne. ”Ty to doma schytáš. Ale co už, pojďme ustájit koně a zabezpečit vůz. Pak se půjdeme najíst,” rozhodne se nakonec, tentokrát už o něco klidnější.

Jakmile je postaráno o koně a vůz zabezpečen, vejdete všichni do hostince. Hlavní sál hostince je poměrně velký a z větší části zaplněný lidmi (pouze lidmi). Když vejdete, několik hostů se podívá vaším směrem. Artur vám ukáže prázdný stůl, jeden z mála, který ještě zbývá. Usadíte se a za krátkou chvilku k vám přiběhne děvečka s džbánem jablečného moštu a dvěma miskama polévky (zelňačka) a chlebem na prkénku. ”Přines nám ještě jednu a jeden pohárek,” požádá ji Artur a svou polévku přesune k Jolce, která se do ní hned s chutí pustí.
”Jsi praštěná, víš to?” podívá se na ní Artur a trochu se uchechtne. Jolka se jen o trochu více přikrčí u polévky, ale nic neříká. O chvilku později se děvečka vrátí i s třetí miskou polévky a dalším pohárkem. ”Budete se muset spokojit s jednou postelí,” řekne ještě, než se pustí do jídla.

”Elvar to tak nebere. Prý byl rád, když Fin vyrazil s Jugrinem,” usměje se Bjorn.

Ava se na tebe jen zaksichtí a zamíří k vozu, aby začala skládat přivezenou výbavu. Jakmile narazí na sadu nožů, krátký meč a malou sekerku, ihned je zabaví a usadí na místo ve své zbroji. Stejně tak i Bjorn, jakmile narazí na kulatý štít, sekeru a pět vrhacích seker. Dojde ti, že to jsou jejich zbraně.
Přendavání zboží na druhý vůz nějakou chvilku trvá a než s tím skončíte, dorazí i Fin. Už z dálky jde poznat, že se spokojeně usmívá. Buďto u Elvara pochodil dle svých představ, nebo někde potkal nějakou trpaslici.
”Ava bez masky? Dneska máme svátek? Nebo sis dávala koupel?” rýpne si se smíchem a připojí se k vykládce. Byť už zbytečně, posledních pár kousků neseš ty.
”Hele, Fin, rozzářenej jak slunéčko na hnoji,” zaksichtí se na něj Ava. Bjorn se jen uchechtne, ale jinak to nekomentuje. Místo toho se otočí k tobě a významně loupne očima na vůz. Víš, co po tobě chce.
”Fin ho odveze,” všimne si Bjornova pohledu Ava.
”Jseš si jistá?”
”Bez debat. A hned zpátky, slyšíš? Jakmile se vrátí Hrier se Stellou, vyrážíme,” poručí trpaslice, což Finovi trochu shodí úsměv ze rtů.

”Syn,” opraví tě a usměje se. Nezdá se, že by mu vadilo jak o hospodě mluvíš. Skoro až bys řekl, že má na to stejný názor, ale už dávno vzdal jakoukoliv snahu o to to změnit.
”Poutník,” uznale přikývne. ”Taky mě to kdysi táhlo do světa, putovat po říši, ale časy byly víc… divočejší. Tedy ne, že by teď byly nějak klidné,” zasměje se.
”Možná bych o něčem věděl, ale záleží kterým směrem míříš. Zítra vyráží z města tři kupecký karavany. Jedna je u severní brány, druhá u východní a jedna tady u jižní. Kam ale jedou netuším, jen vím, že vyráží brzy z rána,” pokrčí rameny a opět se napije z korbelu.
”Co ale vím, neradi mezi sebe berou cizince,” omluvně se pousměje.

Seděl jsi u vody, sledoval klidnou hladinu, která se jen občas zavlnila pod vlivem slabého větříku a dělal si starosti o svého nového přítele. Únava na tebe padala stále více a více, než jsi nakonec usnul.

Další den tě probrali hřejivé paprsky slunce na hlavě a chladivé tlapky na krku. S trhnutím ses probral, nevědíc kde to vlastně jsi, ses rozhlížel, než jsi spatřil hladinu tůně, měkkou trávu pod zadkem a Eleonor sedící u menšího ohníčku, připravující jídlo.
”Dobré jitro, ospalče,” usměje se na tebe. Jak se hneš, aby ses k ní otočil, ucítíš jak se cosi zavrtí u tvého krku, ukryté pod šátkem. Stačí ti jen chvilka, aby sis uvědomil, že je to Myst.
”Říkala jsem, že se vrátí,” usměje se na tebe čarodějka a mávne na tebe, ”pojď, připravila jsem snídani.” Až teď si začneš uvědomovat, že cítíš vůni ovesné kaše a čerstvého ovoce.

”Měli jsme štěstí. Oáza má fíky, nějaké jedlé bobule, dokonce jsem našla i mango a datle,” usměje se a nabídne ti malý plecháček s kouřící kaší a dřevěnou lžící. ”Nespal se,” varuje tě a ty si všimneš, že ona drží plecháček holýma rukama.

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
28. května 1084, krátce po půlnoci

Vědomosti je třeba schraňovat

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

Obhledáváš místnost, ale krom onich škrábanců nic zajímavého nenalezneš. Nahlédnutí do kamínek ti prozradí to samé, co ti napověděl již prach. Již delší dobu nebyly používané. Přijdeš k posteli, prohlédneš deku i jednoduchý hadrový polštář vycpávaný jinými hadry, nahlédneš i pod slaměnou matraci, ale nic. Snad jen dlouhá a úzká bedna ležící pod postelí. Ač se ti to příčí, vytáhneš bednu, prohlédneš si ji a vzhledem k tomu, že na ní visí zámeček, zase ji zasuneš zpět. Můžeš se jen domýšlet, co v ní je, ale podle délky bys mohla odhadnout, že by tam mohla být nějaká zbraň. Meč, nebo možná i luk by se do ní jistě vešel.

Nakonec ti nezbyde nic jiného, než vylézt na půdu. Po tvém zabušení i hlasitém zvolání se nic neozve. Dokonce ani cupitání myších nožiček, které by se tu dalo očekávat. Nakonec tedy zvedneš poklop, trochu vrže, ale jde celkem zlehka. Vylezeš po schodech a první na co ti padne pohled, je díra ve střeše, směrem k lesu. Když jsi přicházela k chajdě, nevidělas ji, už jen proto, že jsi přišla z druhého směru a navíc, ani tě moc nenapadlo koukat na střechu domu.
Díra je dost velká na to, aby ses jí bez problému protáhla, i kdybys měla o padesát kilo více a byla v plné zbroji. Když si ji prohlédneš blíže, všimneš si, že na rozlámaném dřevě jsou zachycené nějaké chlupy. Na první pohled bys řekla, že se jedná o vlčí, ale je to jen hrubý odhad.

Když se rozhlédneš po půdě, všimneš si, že na podpůrném sloupu visí vyhaslá lucernička a pod ní je deka a do podoby polštáře namuchlané hadry. Hned vedle těch hadrů je několik svíček v různém stádiu vyhoření a co je hlavní, leží tam i malá kniha vázaná v kůži a vedle ní psací tuha. Mimo to tam ještě najdeš malý džbán s nelibě vonící vodou, ztvrdlé kousky chleba a plísní obalený sýr. I podle toho poznáš, že zde dlouho nikdo nebyl (nemluvě o nánosu prachu).
Nejzajímavější nález tě ale čeká zhruba v polovině vzdálenosti mezi podpůrným sloupem a dírou ve zdi. Je to roztrhané oblečení průměrně rostlého člověka (pro tebe průměrně rostlého), které, k tvé překvapenosti, nenese žádné známky krve.

Na půdě je samozřejmě vícero harampádí,
ale k výše uvedenému mi to přijde jako irelevantní.
Pokud ale chceš, můžeš si vymyslet cokoliv (v určitých mezích),
nic z toho ale nebude mít žádný vliv na tvé “vyšetřování” ;)

Stařík tě poslouchá, zamyšleně přikyvuje a zdá se, jakoby přemýšlel. ”Impérium se tedy rozpadlo,” pronese zamyšleně, spíše pro sebe, než pro tebe. Pokračuješ dál ve výčtu a on tě bedlivě poslouchá. Když se jej pak zeptáš, nějakou chvíli trvá, než si to vůbec uvědomí.
”Dlouho, dlouho,” přikývne. ”Kolik je tomu let, co se Impérium rozpadlo?” zeptá se tě a ty si až teď uvědomíš, co zvláštního ti na oné energii přijde. Již jsi ji jednou potkala, na svých cestách. Tehdy jsi procházela močáli Jižního Impéria, poblíže vesničky Canterion, která, dle slov svědků, byla vypálena vládci nedalekého Lycaronu. Prý se ve vesnici rozmohl nějaký mor, kdy mrtví vstávali z hrobů a napadali živé, proto se mocipáni z Lycaronu rozhodli poslat tam vojsko, aby to prozkoumali. Jednalo se o malou, ale dobře vyzbrojenou a vycvičenou jednotku. Nikdo z nich se však nevrátil. Lycaronští se proto rozhodli vesnici celou zlikvidovat a k tomu si najali pár ohnivých mágů, kteří danou oblast celou spálili.
Když se to doneslo do vašeho řádu, někoho chytrého napadlo, že to mohlo být způsobené kouzlem. Ty jsi tehdy byla nejblíže a tak ti poslali zprávu, aby ses tam vydala a prozkoumala to. Jak se řád očekával, onen “mor” byl opravdu způsoben temným kouzlem (zde se mohla projevit tvá touha najít Zakázanou univerzitu). Po kouzlu tu ovšem zbyla už jen slabá rezidua, která byla navíc přebitá kouzli ohnivých mágů, jež vesnici opravdu spálili na popel i se všemi obyvately.

Ovšem to nebylo to, co jsi cítila teď. Když ses nějakou dobu motala po Canterionské oblasti, narazila jsi na pár míst, kde jsi cítila tuto energii. Čistá, bez náznaků nebezpečí. Zpočátku jsi ji cítila jen slabě, měla jsi za to, že jsou to také zbytky nějaké magie, ale čím déle ses v těch místech motala, tím silněji byla energie cítit. Až pak, skoro ke konci tvého pobytu v této oblasti, ses dozvěděla, co je to vlastně za energii. Když ses totiž chystala k odchodu, zjevil se ti duch malého chlapce, který zemřel při “očistě” země. Krátce na to se ti začali zjevovat další a další duše, které zemřeli při spalování vesnice. Nechtěli ti ublížit, jen tě žádali o pomoc. Chtěli odejít, ale nemohli. Zprvu jsi nevěděla jak jim pomoci, pak jsi ale potkala duši kněze nějakého božstva (můžeš si vymyslet), který ti s tímto nelehkým úkolem poradil. Stačilo všechny pohřbít.

Tu samou energii jsi cítila i teď, byť ne tak silně jako tehdy. Když ses na staříka podívala, všimla sis, že místy jeho tělo prosvítá. V tu chvíli sis byla jistá. Stařík na hradě trávil už dlouhá léta.

Ohledně Canterionské oblasti a toho, co jsem popsala:
cokoliv si můžeš upravit dle svého, doplnit co by se ti hodilo apod.