Knížečka se ukázala být deníkem, psaný kostrbatým písmem. Místy bylo velmi těžké cokoliv z toho rozluštit, zvláště pak poslední záznamy. Co tě ale zaujalo byl datum posledního zápisu. 20. května, tedy zápis z minulého týdne. Rukopis pod tímto datem byl hodně roztřesený, ale dokázala jsi z toho přeci jen něco rozluštit.

20. kvetna

Cim dal tim vice ztracim kontrolu. Den ode dne je to horsi a horsi. Musim to zvladnout. Nemuzu tomu podlehnout. Nesmim. Musim vydrzet, jeste par dni, pak to prejde. Urcite. Musi....

A tím záznam skončil. Další data už tam nebyla. Pokud jsi ale přelistovala o pár stránek zpět, našla jsi další, vcelku zajímavý záznam.

15. dubna

V nasich lesich se zacali objevovat vlci. Dnes jsem stopoval jednu smecku, ktera mne dovedla hluboko do lesu. Asi pul dne od vesnice, ve stare dulni sachte se usadila cela smecka. Je tam snad dvacet kusu. Mlady i stari, dokonce i stenata jsem videl. Vypadalo to, jakoby tudy jen prochazeli a v tom dole se zastavili jen na odpocinek. Budu muset do vesnice svolat par chlapu a pripravit se, kdyby nahodou zacali delat neplechu. Zitra se tam vratim a poradne to prozkoumam. Odpoledne by mohli byt na lovu, mohlo by jich tam byt mene.

16. dubna

Sakra, ze ja tam lezl. Stezi jsem se odtamtud do

Zbytek textu je zalitý zaschlou krví.

20. dubna

Uz tri čtyři dny lezim. Nemam silu cokoliv udelat. Vcera tu byla babka korenarka, ta rana na ruce se mi zanitila, tak mi na to dala nejake masticky. Mel jsem k ni zajit hne

Tento zápis končí dlouhou čarou táhnoucí se od písmene e až ke spodnímu rohu stránky.

5. kvetna

Uz se zacinam citit lepe. Predchozi dny byly skoro jako bych prochazel peklem. Nebyl jsem schopen niceho. Svaly me palily, jako bych v nich mel ohen. Nebyl jsem schopen se zvednout, sakra, ja nebyl schopen ani myslet. Nebyt korenarky, asi bych tu uz nebyl. Zachranila me, starala se o me. Ted uz ale zacinam citit, jak se mi vraci sila, dokonce i chut.

Následující záznamy jsou jen o úlovcích a další pozorování vlků v lesích. Poslední opravdu zajímavý zápisek je z desátého května.

10. kvetna

Neco se se mnou deje. Jsem rychlejsi, silnejsi a hlavne, porad mam chut na krvave maso. Tuhle jsem se pristihl, jak hladove civim na Borrovo ovce. Neco se mnou neni v poradku. Za korenarkou nemuzu, odjela do Marabrotu pro nejake veci.

Vzpomnel jsem si, ze jsem tu nekde mel knihu od babicky. Kdysi mi vypravela o lidech, co se menili v castecne vlky. Vlkodlaci, jim rikala. Myslel jsem si, ze me jen strasila, ale podle te knihy. Bohove.

Další zápisky popisují o jednom záchvatu, kdy málem rozmlátil veškerý nábytek v domě (od toho ty škrábance, taky popisuje jak to vše uklidil a dal do pořádku). Ten záchvat jej přinutil vynést si zásoby na půdu a tam se zavřít, aby nikomu neublížil. Podle toho, co se prý psalo v té knize, stačilo vydržet dva měsíce od kousnutí bez ochutnání syrového masa a prý se vše vyřešilo samo. Nyní se ale zdálo, že to asi nebude úplně tak pravda.

”Před obědem budeme muset vyrazit na cestu zpět,” odpoví ti Artur. ”Však se mnou nemusíte jít. Jakmile vejdeme do města, běžte si na nákupy,” pousměje se. Jde vidět, že ho zlost z Jolčiny přítomnosti již přešla. Jolka samotná se tvářila jakoby tu nebyla, snad jakoby se snažila strýce ještě více nedráždit.
”A ty se přestaň tvářit jako kakabus,” zakření se na ni. V tu chvíli, jakoby z ní spadl kámen a s obnovenou chutí začne ještě více hltat polévku.

”Klíče mám já,” odpoví ti a hned na to ti ho dá. Pak akorát dojí polévku, dopije pohár a vše od sebe odsune. Než stihneš odběhnout k hostinskému, zvedne se ze židle a podívá se na vás obě: ”Jdu na kutě. Neponocujte dlouho, zítra vyrážíme s východem slunce, to by brána už mohla být otevřená.” Poté vám jen popřeje dobrou noc (poté co jej Jolka láskyplně obejme) a zamíří do patra, kde jsou vaše pokoje.

”Hm… něco nasládlého? Mám tu hruškový cider, není tak silný a nasládlý taky je, chceš džbánek, nebo demižon? A koláč? Vydrž, děvče. Marie!”
”Ano?”
”Jsou ještě ty tvarohové koláče?”
”Ano.”
”Připrav mi tři,” křikne do kuchyně a otočí se zpět k tobě. Při tvé poslední prosbě se zamyslí a pak jen zavrtí hlavou. ”Na pokoj ne. Ale máme tu koupelnu. Káď je tam dost velká a vodu vám děvčata ohřejou do půl hodinky. Můžete si ji pronajmout na hodinu.”

Tajemství Rhesoského hradu

Chvíli jen tak bezradně stojím na okraji náměstí a vytahuji se na špičky ve snaze udělat si tady aspoň trochu přehled a... Zároveň nikomu nezavazet. Aj, aj! Náměstí je veliká a já si připadám strašně maličká. Tedy já moc vysoká ani nejsem a velké mi přijde všechno, ale... To už je vedlejší. A tak chvíli popocházím mezi stánky a snažím se zorientovat. Můj pohled neustále přitahuje honosná budova čnící nade vše k níž vede schodiště lemované sochami, které... No, přijdou mi trochu děsivé. Jejich netečné tváře shlížejí na vše a všechny kolem, soudí, pozorují. Nedivila bych se, kdyby se nějaká z nich pohnula a vykročila přímo do davu lidí.
Jsou to ovšem právě ty sochy, které mi přijdou něčím... Kde jen... Beleth! Náhle mi to dopne, dokážu si takřka živě i vybavit zlatě zdobené tmavé desky vázané knihy pojednávající o božstev a kultech jim zasvěceným a... A taky to, že právě tuhle knihu nenávratně poničil požár. Zbyly z ní jen ohořelé zbytky vazby a části stránek. Ach jo. Beleth, bůh, který soudí i odpouští a sedí na žulovém trůně v popředí své věrné družiny. Po pravici mu sedí smrt a po levici lovčí. Přišlo mi to... Trochu znepokojivé. Uhm.

Pořád se musím ohlížet po těch sochách. Přísahám, že... No. Trochu se mi uleví, když se mi podaří konečně dopátrat budovy, kde sídlí banka. Tedy vážně jen trochu, protože jsem nervózní jak pes, že bych tam měla jít bez Mistra, přitom tam bez něj jít musím, protože jinak ho nenajdu. Kousnu se do rtu, trpaslíci stojící před vchodem vypadají nebezpečně. Co když mě nepustí? To bych... Ne, ne, ne. Nadechnu se a zase vydechnu. Spravím s vlasy. Zkontroluji svoje šaty, zda nejsou někde špinavé nebo uválené.

Až poté se rozhodnu mezi trpaslíky projít dovnitř, ač je ve mně tedy malá dušička.

Toulky Strugií

Charas, Vlandia
27. května 1084,
večer

”Promiň,” omluví se ti, když se objímáte. Je ti jasné, že by tohle Anke nedovolila. Jolka se na tebe usmívá a ve tváři jí jde poznat, že ji mrzí, že se nemohla rozloučit už u farmy.
”Tak, zařídil jsem nám dva poko… JOLKO! Co tu děláš?” než Jolka stihne odpovědět, vyjde z hostince Artur. Zastaví se na místě a překvapeně (a nutno dodat, že i naštvaně) kouká na Jolku. Ta se vystrašeně přikrčí a schová se za tebe.
”Promiň strýčku já…”
”Sakra, holka, tvý rodiče musí strachy šílet, takhle jim zmizet,” rozčiluje se.
”Já…”
”Mělas jim to říci, vždyť jsi mohla jet s námi normálně!”
”Já…”
”Já, já, já… jaký já pořád. Víš jak budou naštvaní?”
”Napsala jsem jim dopis, že se vrátím s tebou,” konečně ze sebe vyhrkne dívka, aby zastavila strýcův příval. Ten se jen nadechne, že chce něco říci a zase zmlkne. Pak se ještě jednou nadechne, vydechne a nakonec přikývne. ”Ty to doma schytáš. Ale co už, pojďme ustájit koně a zabezpečit vůz. Pak se půjdeme najíst,” rozhodne se nakonec, tentokrát už o něco klidnější.

Jakmile je postaráno o koně a vůz zabezpečen, vejdete všichni do hostince. Hlavní sál hostince je poměrně velký a z větší části zaplněný lidmi (pouze lidmi). Když vejdete, několik hostů se podívá vaším směrem. Artur vám ukáže prázdný stůl, jeden z mála, který ještě zbývá. Usadíte se a za krátkou chvilku k vám přiběhne děvečka s džbánem jablečného moštu a dvěma miskama polévky (zelňačka) a chlebem na prkénku. ”Přines nám ještě jednu a jeden pohárek,” požádá ji Artur a svou polévku přesune k Jolce, která se do ní hned s chutí pustí.
”Jsi praštěná, víš to?” podívá se na ní Artur a trochu se uchechtne. Jolka se jen o trochu více přikrčí u polévky, ale nic neříká. O chvilku později se děvečka vrátí i s třetí miskou polévky a dalším pohárkem. ”Budete se muset spokojit s jednou postelí,” řekne ještě, než se pustí do jídla.

”Elvar to tak nebere. Prý byl rád, když Fin vyrazil s Jugrinem,” usměje se Bjorn.

Ava se na tebe jen zaksichtí a zamíří k vozu, aby začala skládat přivezenou výbavu. Jakmile narazí na sadu nožů, krátký meč a malou sekerku, ihned je zabaví a usadí na místo ve své zbroji. Stejně tak i Bjorn, jakmile narazí na kulatý štít, sekeru a pět vrhacích seker. Dojde ti, že to jsou jejich zbraně.
Přendavání zboží na druhý vůz nějakou chvilku trvá a než s tím skončíte, dorazí i Fin. Už z dálky jde poznat, že se spokojeně usmívá. Buďto u Elvara pochodil dle svých představ, nebo někde potkal nějakou trpaslici.
”Ava bez masky? Dneska máme svátek? Nebo sis dávala koupel?” rýpne si se smíchem a připojí se k vykládce. Byť už zbytečně, posledních pár kousků neseš ty.
”Hele, Fin, rozzářenej jak slunéčko na hnoji,” zaksichtí se na něj Ava. Bjorn se jen uchechtne, ale jinak to nekomentuje. Místo toho se otočí k tobě a významně loupne očima na vůz. Víš, co po tobě chce.
”Fin ho odveze,” všimne si Bjornova pohledu Ava.
”Jseš si jistá?”
”Bez debat. A hned zpátky, slyšíš? Jakmile se vrátí Hrier se Stellou, vyrážíme,” poručí trpaslice, což Finovi trochu shodí úsměv ze rtů.

”Syn,” opraví tě a usměje se. Nezdá se, že by mu vadilo jak o hospodě mluvíš. Skoro až bys řekl, že má na to stejný názor, ale už dávno vzdal jakoukoliv snahu o to to změnit.
”Poutník,” uznale přikývne. ”Taky mě to kdysi táhlo do světa, putovat po říši, ale časy byly víc… divočejší. Tedy ne, že by teď byly nějak klidné,” zasměje se.
”Možná bych o něčem věděl, ale záleží kterým směrem míříš. Zítra vyráží z města tři kupecký karavany. Jedna je u severní brány, druhá u východní a jedna tady u jižní. Kam ale jedou netuším, jen vím, že vyráží brzy z rána,” pokrčí rameny a opět se napije z korbelu.
”Co ale vím, neradi mezi sebe berou cizince,” omluvně se pousměje.

Seděl jsi u vody, sledoval klidnou hladinu, která se jen občas zavlnila pod vlivem slabého větříku a dělal si starosti o svého nového přítele. Únava na tebe padala stále více a více, než jsi nakonec usnul.

Další den tě probrali hřejivé paprsky slunce na hlavě a chladivé tlapky na krku. S trhnutím ses probral, nevědíc kde to vlastně jsi, ses rozhlížel, než jsi spatřil hladinu tůně, měkkou trávu pod zadkem a Eleonor sedící u menšího ohníčku, připravující jídlo.
”Dobré jitro, ospalče,” usměje se na tebe. Jak se hneš, aby ses k ní otočil, ucítíš jak se cosi zavrtí u tvého krku, ukryté pod šátkem. Stačí ti jen chvilka, aby sis uvědomil, že je to Myst.
”Říkala jsem, že se vrátí,” usměje se na tebe čarodějka a mávne na tebe, ”pojď, připravila jsem snídani.” Až teď si začneš uvědomovat, že cítíš vůni ovesné kaše a čerstvého ovoce.

”Měli jsme štěstí. Oáza má fíky, nějaké jedlé bobule, dokonce jsem našla i mango a datle,” usměje se a nabídne ti malý plecháček s kouřící kaší a dřevěnou lžící. ”Nespal se,” varuje tě a ty si všimneš, že ona drží plecháček holýma rukama.