Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Vědomosti je třeba schraňovat

Sledoval jsi tábor, ukryt ve stínu stromů a čekal jsi na příležitost. Jenže ta se nedostávala. Během doby, kterou jsi čekal, se po cestě prohnal jezdec na koni směrem kterým jsi přišel, tedy nejspíše na Jalmarys. Krom toho vojáci u ohně dojedli a začali po sobě uklízet. Přesněji, jeden z nich zahrabával ohniště, další dva šli obhlédnout vozy a zbylí tři zamířili ke koním. I u druhého ohniště se začali hýbat. Jeden ze strážných se od ostatních vzdálil, nejspíše šel vykonat potřebu, druhý strážný začal zahrabávat oheň a vozkové (jak jsi pochopil) šli připravit vozy na cestu. Jen cíl zůstával ještě nějakou chvíli seděl u ohniště, než zamířil ke svému koni.

Viděl jsi strážného, který si musel odskočit. Kožená zbroj (strážný má kalhoty) vypadala levně. Vzpomněl sis, co ti říkala upírka, stejně tak sis i všiml kvality zbroje ostatních. Kupec šetřil kde se dalo, bylo s podivem, že s ním ti muži jsou. Ovšem čeho sis ještě všiml bylo, že strážný byl temný elf.

”Já vím, že ano,” usměje se na tebe kořenářka na rozloučenou a chvilku tě ještě sleduje, než se zase otočí ke své práci.
Rozběhneš se zpět ke statku, probíháš vesničkou, která se pomalu probouzí k životu a lidé, kteří jsou již venku si tě zvědavě prohlížejí. Doběhneš ke statku, k tvému překvapení je Arturův vůz již připraven a on sám se právě loučí s bratrem a švagrovou. Jolku ale nikde nevidíš.
”A tady jsi, už jsem se bál, že budu muset vyjet bez tebe,” zamává na tebe Artur, zatímco Anke a Robert se na tebe jen usmějí. ”Netuším kde je, zmizela hned po snídani, jen co nám řekla, že jdeš za babkou kořenářkou,” promluví Anke ještě dříve, než se stihneš zeptat. Z tvého rozhlížení poznala, na co se budeš chtít zeptat. ”Říkala ale, že tě mám za ni obejmout a omluvit se, že se s tebou nemůže rozloučit,” omluvně se na tebe pousměje a pak tě, jak slíbila Jolce, obejme.

”Tak nasedat, Morgan. Musíme vyrazit, pokud chceme být do večera v Charasu,” pobídne tě Artur, který již sedí na kozlíku vozu a přebírá od Roberta nějaký balíček. Jakmile se doobjímáš s Anke, přejde k tobě Robert a podá ti ruku. Pokud ji přijmeš, přitáhne si tě k sobě a skoro až otcovsky tě obejme. ”Rád jsem tě poznal, Morgano. Dávej na sebe pozor v tom širém světě,” usměje se na tebe, jakmile se od sebe odtáhnete.

Hoď si prosím K%. Pokud hodíš více jak 50% zahlédneš Jolku jít k babce kořenářce.
Příspěvek můžeš (a nemusíš) dopsat až do příjezdu k branám Charasu, kam přijedete k večeru.

Mladý elf se na tebe překvapeně podívá, když ho plácneš přes ruku, ale nic víc neudělá. Jen se na tebe zakření a zmizí v davu lidí. Vyrazíš dál ulicemi města až ke svému cíli. Není to už tak daleko, jak to zprvu vypadalo a ani ne po deseti minutách chůze konečně dorazíš na náměstí o kterém ti říkal strážný. A že je to náměstí. Obrovská obdélníková plocha, lemovaná vysokými domy, do níž ústí další tři velké ulice a nespočet menších. Zhruba uprostřed náměstí se nachází velká kašna a před ní (blíže k tobě) se rozprostírají stánky. Z druhé strany kašny (pro tebe na druhé straně náměstí a vlastně naproti tobě) se nachází obrovská honosná budova. Ke vchodu oné budovy vede veliké schodiště lemované sochami. Sochy ti přijdou povědomé, jistě jsi je už viděla v nějaké knize, jen si nedovedeš vzpomenout v jaké. Chvilku ti trvá, než si uvědomíš, že hledíš na chrám nějakého božstva. Jakého, to si bohužel nejsi schopna vzpomenout.

Rozhlížíš se po náměstí, sleduješ budovy i lidi. Hledáš a pátráš. Nakonec musíš popojít ještě pár kroků, abys viděla i budovy stojící hnedle vedle tebe. A ještě že tak, banka, kterou hledáš je hned vedle tebe. Caldarijská velká banka, stojí vytesáno nad mohutnými vraty. Před vchodem stojí čtyři trpaslíci v plné kovové zbroji se sekerami nebo kladivy na zádech, či u pasu a přísně sledují každého, kdo vstupuje do banky. Konečně jsi našla co jsi hledala, teď už jen vejít dovnitř a najít bankéře Golddusta.

Pokud chceš, hoď si K%[/gray] a pokud ti padne více jak [font color=gray]50%,
vzpomeneš si jak se jmenuje božstvo, jemuž je chrám zasvěcen
a i knihu kde jsi to četla. To vše si můžeš vymyslet.

A konečně je to tady. Malá Pim vyráží na cestu, kterou si už kdysi dávno vysnila.

Loučení se všemi bylo těžké. Sourozenci tě doprovodili k hospodě, připojili se k rodičům, když se s tebou loučili. Taťka ti dal do brašny ještě něco jídla, hlavně sušené maso, chlebové placky a dokonce i malé skleněnky s kořením. Co kdybys náhodou měla čas na vaření, no ne? Ač to bylo těžké, nakonec ses dokázala odtrhnout a vyběhnout z hospůdky. A že to bylo hodně těžké, protože rodina nebyla jediná, kdo se s tebou loučil. Jen co jsi vyšla z hospody, potkávala jsi sousedy, každý si s tebou chtěl potřást ruku, popřát ti hodně štěstí na cestách. Vždyť jsi teprve druhý hobit, co opouští Lindorn a vydává se na dlouhou cestu do toho nebezpečného světa.

Nějak se ti podařilo promanit se davem sousedů a dostat se až k Tondovi. Ten už na tebe čekal a s usměvem tě vítal. S ním loučení bylo rychlejší a možná i jednodušší. Ještě než jsi vyrazila z vesnice, poradil ti, abys nešla rovnou na jih. Cestu, kterou ti navrhl byla sice o trochu delší, ale zase o to více bezpečnější. Jeho cesta vedla přes Dunglanys, kolem Druimmorské pevnosti a pak na hranice se Západním Impériem, kolem Pendraického hradu. Tam bys měla překročit hranice Battanie a Západu a vydat se dále na jih, přes Lagetu, Thorioský a Onický hrad a nakonec ve vesničce Onica překročit řeku přímo do Aserai.
Ovšem mohla jsi jít i svou cestou, to už bylo na tobě.

”Myst, pěkné jméno,” usměje se na tebe čarodějka a narovná se. Chvilku se rozhlíží kolem sebe a pak se otočí směrem k Razihu. ”Měli bychom vyrazit, pokud chceme večer nocovat jinde než na zemi,” pobídne tě.

Zbytek cesty už probíhá klidně. Myst se ti uvelebil zprvu na rameni, poté si ale přelezl za tvůj šátek a ty jsi ucítil jeho chladivou kůži na svém krku. Po pár kilometrech jsi ho už ani nevnímal. Během cesty jste toho s Eleonor moc nenamluvili, šetřili jste síly, hlavně pak vodu. Ačkoliv bylo již pozdní odpoledne, slunko pálilo jako čert. Ovšem k tvému překvapení, nebylo ti takové horko.

Když slunce zapadlo a trochu se ochladilo, dovolili jste si na chvilku se zastavit, něco málo se najíst a napít (Myst si vyškemral trochu sušeného masa a vodu). Ty ses, během večeře, od čarodějky dozvěděl, že díky salamandrovi ti není takové horko (proto si zalezl pod šátek a dotýká se tě na kůži) a že slyšela o případech, kdy se čaroděj a jeho salamandr naučili spolu komunikovat. Jak to ovšem nevěděla. Jen věděla, že si vzájemně rozuměli. Pak ještě dodala, že až bude starší, budeš díky jeho přítomnosti schopen dýchat pod vodou.

Nakonec jste opět vyrazili na cestu. Srpek měsíce (je v ústupu, do tří až čtyř dnů bude nov) vám slabě svítil na cestu a noční vzduch začínal být pomalu mrazivý. Co ale bylo hlavní, byla únava, která se na vás pomalu začínala projevovat. ”Už jen kousek a budeme tam,” řekne čarodějka, jen aby vás povzbudila. Možná ani nevěděla, jak blízko pravdě je. Jen jste vyšli na jednu menší dunu, naskytl se vám pohled na úrodné údolí rozprostírající se u břehu Perasoského jezera. Hned pod vámi bylo několik nízkých domků, v jejichž oknech se ještě svítilo. I přes pokročilou hodinu, pár lidí bylo stále vzhůru. A pak, dál za domky, se tyčily vysoké hradby Razihu. ”Zkusíme se poptat, jestli by nám někdo neposkytl nocleh,” navrhne El a zamíří k nejbližšímu z domků, ve kterém se ještě svítí.

Dorazíš k lovcovu domku, na tvé volání se ale nikdo neozývá. Zamíříš proto ke dveřím, ale ty jsou, zdá se, zamčené, nebo něčím zevnitř zabarikádované. Obejdeš tedy chajdu (díky tomu vidíš pracovní stůl s nástroji, rám na kůže a kádě, aktuálně prázdné), obhlížíš kudy by ses tam mohla dostat a k tvému štěstí si všimneš pootevřeného okna. Když nahlédneš dovnitř, vidíš jen prázdnou místnost (chajda má jen jednu místnost), plnou zaprášeného nábytku.
Opatrně otevřeš okno a ještě opatrněji vlezeš dovnitř. Chajda naštěstí není tak nízká jako statkářův domek, z čehož usoudíš, že lovec není trpaslík. Jakmile si tvé oči navyknou na šero v místnosti, vyjeví se ti mnohem více detailů, jež jsi z venku neviděla. Chajda je čtvercového půdorysu, kdy na levé straně (z tvého pohledu) je stůl se dvěma židlema, pult natěsnaný u zdi a malá kamna, která nejspíše slouží jak k vaření, tak i k vytápění. Naproti tobě, blíže k levé straně domu, se nachází i vchodové dveře (uzavřené na petlici) a hned u nich je na zdi natlučeno několik poliček a držáků s kousky oblečení. Poznáš v nich hlavně zástěry. Mezi dveřmi a levým rohem ještě stojí velká komoda. Horní část jsou poličky s nádobím a jiným kuchyňským náčiním, spodní část je pak dvoudveřová skříňka s dvěma šuplíky.

Pravá strana domku je zabrána velkou truhlicí (nad kterým je rozbité okno), žebříkem na půdu a samozřejmě postelí. Hned vedle okna, kterým jsi vlezla dovnitř, se nachází další stůl a na něm několik nářadí, hlavně hoblíky, kladivo a spoustu provázků. Nad stolkem je pak polička, na které leží několik pergamenů. Pod poličkou, na zdi, je pověšená stará a již nefunkční past.

Celý vnitřek je zaprášený, ale ani prach nedokáže schovat vše. Sice se musíš podívat ještě jednou, ale škrábance poznáš. Jakmile víš, co sledovat, vidíš škrábance skoro všude. Co ti ale přijde zvláštní, je jejich velikost a hlavně, je tu minimum poškozených věcí (trochu rozházených ano).

Toulky Strugií

probuzení jiskry

Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, odpoledne