Spory na hranici

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Dva vojáci vstanou a zastoupí lovci cestu. To samozřejmě neunikne pozornosti ostatních stolujících a hostincem se rozlehne podivné ticho. Lovec si tvé vojáky s povzdechem prohlédne a pak se otráveně otočí k tobě. Když mu řekneš, aby se usadil a vyčkal, než dorazí Lina se zbytkem mužů, tváří se více než neochotně. Nějakou dobu mu to trvá, ale nakonec se přeci jen usadí. Jeho pohled vypovídá co si o tobě myslí a nejspíše to není nic hezkého.

Sedíte v tichosti minimálně půl hodiny, než se dveře otevřou a dovnitř vejde tvá zástupkyně. Usměvavá a v doprovodu jednoho z vojáků se rozhlédne po lokálu a jakmile tě spatří, zamíří k tobě. Voják se zastaví dva kroky od vás, kývne na své druhy a pak jen nepatrně zavrtí hlavou. Mezitím Lina dorazí až ke stolu, pozorně si prohlédne Seitra a usadí se ke stolu vedle tebe.
”Lidé toho moc neví. Většinou se starají jen o své vlastní věci. Hlavně farmaření a tak. Děcka, na druhou stranu, toho zase ví až moc, jen těžko říci, co je pravda a co je smyšlené,” povzdechne si, rozhlédne se a jakmile spatří co hledá, zvedne se od stolu a zamíří k usazeným vojákům. Tam se natáhne pro džbán s pivem, nalije si do korbelu a s ním se vrátí zpět.
”Jedna skupinka dětí tvrdí, že před pár dny, krátce po východu slunce, viděli skupinku zbrojných přeplouvat řeku. Dokonce mi i popsali kde přesně. Poslala jsem tam dva chlapy, aby se na to místo podívali,” na chvilku se odmlčí, aby se napila, než bude zase pokračovat, ”další skupinka pak tvrdí, že v okolí hradu viděli více zbrojných než dříve. Ale nedokázali mi říci, jak vypadají. Prý mají zakázáno k hradu chodit, tak jej sledovali jen z velké dálky.” Opět se odmlčí, nechá tě, abys nově nabité informace zpracoval, zatímco si ona vychutnává studené pivo.
”A kdo je náš nový přítel?” zeptá se s kývnutím na lovce. Ten se jen zamračí, ale nic neřekne.

Zamířila jsi do hostince, kde jste se obytovali, když jste dojeli do města. Už jen podle několika koní jsi poznala, že Gurdo a jeho skupinka vojáků tam ještě je. Nebo alespoň část z nich. Když jsi vešla do hostince, u stolů sedělo několik ozbrojenců, které jsi znala ze skupiny, spolu s nimi tam seděla i ona černovlasá žena, u které sis předtím nemohla vzpomenout na jméno (Lucia). Ovšem Gurda, Sandru a dokonce i Marka jsi nikde neviděla. Taky sis uvědomila, že z původních dvaceti lidí Gurdovo skupiny (nepočítaje Gurda a obě ženy), jsi zde napočítala jen deset chlapů. Zdálo se, že se skupinka zmenšila.

”Tatínek říkal, že půjdeme daleko na sever, že tam je bezpečno,” pronesla s velkým důrazem na daleko. Těžko říci ale, jestli myslela jen Omor, či snad Sibir, nebo ještě dál. Vibeke ale věděla, stejně jako každý nord, že daleko na sever znamenalo většinou za hranice Caldarie, za hranice známého světa, zvláště, když se to řeklo ve Strugii. Stejně tak věděla, jako většina nordů a severských trpaslíků, že dál na sever jsou už jen hory (mnozí říkají, že nepřekonatelné, další tvrdí, že jsou prošpikované trpasličími městy a tunely) a za nimi… to už ví možná jen učenci. Když se pak dívky začnou domlouvat co dál, Turid tiše poslouchá, zatímco přežvykuje kousek sušeného masa.

”Hm,” s nadšeným úsměvem přikývne, když Vibeke rozhodne, že budou sestry, které hledají pomoc pro jejich nemocnou matku. Už i její pohled naznačuje, že má radost z toho, jak velkou sestru najednou získala.

Poté co se dívky domluvily, nasnídaly a zabalily tábor, vyrazily opět směrem k Omoru. Ten už, jak se brzy ukázalo, nebyl tak daleko. Omor bylo velké přístavní město. A na to, že to bylo druhé nejseverněji položené město v celé Caldarii, bylo zde celkem teplo. Možná za to mohlo moře, nebo to, že to bylo zároveň i největší město ve Strugii. Tedy alespoň největší město na povrchu Strugie (Sibir je větší, ale podstatná část města je v hoře a pod povrchem… inu trpaslíci). Ještě než vůbec dívky zahlédly hradby města, ocitly se na jakémsi předměstí. I když předměstí, spíše by se tomu dala regulérně říkat vesnice. Podél hlavní cesty k Omoru totiž stálo mnoho domů a napojovalo se na ní spousta menších cestiček, dost velkých na jeden povoz. Většina cestiček vedla k nějakému z mnoha polí, sadů nebo luk, na kterých se pásl dobytek. Jak se zdálo, Omor byl plně soběstačné město, alespoň co se jídla týče.
Hradby také obklopovaly dva nepříliš velké lesy, ovšem dost velké na to, aby se v nich dalo lovit, nebo dokonce i ztratit. Vibeke (i malou Turid) ihned do nosu praštil přehršel pachů. Tak moc velká přehršel, že si Turid musela zacpat nos, zatímco Vibeke musela zastavit, aby se v nich dokázala zorientovat. Cítila skoro vše. Od vůní vařených obědů a jiných jídel, přes vůni čerstvě řezaného dřeva, až po pach zkaženého jídla, rybiny a nemytých těl bezdomovců. Cítila pach krve mísící se s pachem moči a dalších, nepříliš líbivých pachů. Obě vlkodlačice mohly s jistotou říci, že město je nedaleko.
Morgana pro změnu cítila jen vůni připravovaných obědů a maximálně tak pach vesnice. Ovšem někde hluboko v mysli cítila i takové zvláštní šimrání, které se ozývalo pokaždé, když byla poblíž silná magie. Teď bylo ještě slabé a sotva znatelné, ale čím více se trojice přibližovala k městu, tím silnější ten pocit byl.
”Smrdí to,” skoro až plačtivě a bezmocně zaskuhrá dívenka, když všechny tři dojdou až k řece před hradbami města.

Trpaslík s elfkou zamíří k severnímu vjezdu, i když by se mu dalo říkat klidně i západní. Naštěstí není nijak daleko od místa, kde Torrak s Finem dokončovali svou stavbu, takže se ani tak moc neprojdou. Jakmile dorazí na své místo, Stella může v dálce zahlédnout vzdalující se skupinu jezdců. Pokud by se na ně chvilku soustředila, poznala by, že to jsou Kladivouni, uhánějící za svým novým úkolem. Tak jako tak, do večera zbývalo ještě hodně času a jak se zdálo, po celou tu dobu budou muset být oba dva ve střehu.

Den ubýval pomalu. Žalostně pomalu a spolu se západem slunce, přicházela i únava z přemíry ostražitosti. Je pravda, že se během té doby u vjezdu objevil Bjorn s nějakým občerstvením a hlášením o přetrvávajícím klidu, ale ani to nepomohlo k tomu, aby oba hlídači zůstali bdělí po celou dobu.
Torrakovi se akorát klížili oči, když Stelliny bystré uši zaslechly nějaký zvuk. Stellu to okamžitě probralo ze začínající letargie a brzy tak byla schopna zjistit, že slyší zvuk kopyt. Nějakou chvilku trvalo, než našla zdroj. Brzy pod kopcem totiž zahlédla skupinku jezdců, ne o moc menší než tak, které odpoledne odjížděla. Skupinka se nijak nehnala, jela poměrně pomalu. Až když se dostavili blíže, mohla zahlédnout proč jeli pomalu. Velká část jezdců byla nějak zraněná a někteří dokonce i mrtví, soudě dle toho, jak seděli, či spíše leželi v sedlech koní.
Když se jezdci dostali blíže, bylo již jasné, že to jsou Kladivouni. Nebo alespoň to, co z nich zbylo.

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, poledne

Toulky Strugií, kousek od Omoru

Toulky Strugií, kousek od
Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084,
odpoledne
24 dní do úplňku

Spory na hranici

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Toulky Strugií, kousek od Omoru