Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Volání moře Vesin, Vlandia
Hoď si prosím K%. Pokud hodíš více jak 50% zahlédneš Jolku jít k babce kořenářce. | ||
| |||
| Sedmá na cestách Jalmarys, Západní Impérium
Pokud chceš, hoď si K%[/gray] a pokud ti padne více jak [font color=gray]50%, | ||
| |||
| Na cesty Lindorn, Battania
| ||
| |||
| Probouzení jiskry Razih, Aserai
| ||
| |||
| Toulky Strugií Vesnice Ov, Strugia
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | probuzení jiskry Razihská oblast, Aserai Byl to podivný šimravý pocit na rukou. Nedokázal jsem se neošivat, ale naštěstí ne soustředit. Po vyzvání jsem otevřel oči a užasle nad výjevem v mých dlaních. A nejen nad salamandrem, ale i nad vodou, které neubývalo. Pocítil jsem sílu a záchvěv euforie. Vzápětí jsem užasle, jak voda stoupá. Nicméně jsem brzy zjistil, že ne moji zásluhou. Avšak tvoreček nijak nestudoval původce a využil příležitosti a ponořil se do vody celý. Nějak nemohu uvěřit, že tvor ke mě najde tolik odvahy a důvěry a usne mi v dlaních. "Kamarada?" můj údiv roste. A to i navzdory tomu, jak ze mne po Eleonořině odtažení zmizí opojná moc a zmizí všechna voda z dlaní. Tvoreckovibtonzda se nevadí. Klidně se postaví a já si nemohu nevšimnout změny v barvě jeho kůže. Trochu se leknu, když se na mě vyšplhá, ale už vím, že mi neublíží. Nicméně na ten pohled si budu muset trochu zvykat. "Co? Jméno? " nemohu uvěřit, že by se mnou chtěl zůstat. Avšak nutno přiznat, bylo by fajn mít kamaráda. I když takhle malého . "Hm... Jak ti budeme říkat? Už vím, co třeba Myst? Líbí se ti to?" Podívám se na drobka a usměju se. | ||
| |||
 | Na cesty! Lindorn, Battania Následující týden byl pěkně náročný. Plný nových zážitků, nově nabytých dovedností a zkušeností... ale taky plný nevyspání, namožených svalů, modřin a zoufalství z toho, že se mi všechno nedaří tak rychle a hladce, jak jsem si zprvu představovala. Být dobrodruhem, napadlo mě jednou večer, než jsem upadla do hlubokého bezvědomí - čti usnula, to je o mnoho jinačí, než jsem si myslela, když jsem vyrůstala. Mám pocit, že jsem za ten týden dospěla a neuvěřitelně zmoudřela. Nu... možná mám ten pocit jenom já, ale každopádně jsem sama sobě začala připadat moc vzdělaná ve věcech, které by dobrodruzi měli znát. Pátý den mě Tonda vzal na výpravu. Dvoudenní. Tak daleko od domova jsem ještě v životě nebyla, honí se mi hlavou, zatímco následuju Tondu, s batohem na zádech, napůl trochu vystrašená a nejistá, co se bude dít, napůl natěšená. Jak se záhy ukázalo, byla to zkouška. Zkouška toho všeho, co jsem se za ten necelý týden naučila. Všechno, co po mně chtěl, jsem se snažila splnit, jak nejlépe jsem dovedla. Soustředila jsem se, pracovala jsem pečlivě, snažila jsem se nic nevynechat a nic nepokazit. Rozdělat oheň, postavit přístřešek, zabezpečit naše tábořiště. Usínala jsem s dobrým pocitem, že i Tondovým přísným zkoušením jsem prošla jakž takž se ctí. Když jsem se další ráno probudila, můj učitel nikde nebyl. Chvíli jsem čekala, jestli nešel sehnat něco k snědku - proč by tím ale nepověřil mě? - nebo se třeba nešel vyčůrat, ale nakonec jsem usoudila, že tu opravdu není. A začala jsem panikařit. Vzkaz, který jsem nakonec našla, mi dával stručný a jasný pokyn. Vrátit se. A v tom jsem si uvědomila, že tohle je teprve ta pravá zkouška. Tak fajn. Ukaž, co ses naučila, Pim. To bude hračka. Jak se ukázalo, zas taková hračka to nebyla. Na snídani se mi povedlo sehnat štědrou porci borůvek a pár lískových oříšků, ale když se slunce vyhouplo až nahoru na oblohu a bylo kolem poledne, už mi dávno kručelo v břiše. Svírala jsem svůj luk a uši jsem měla nastražené, abych slyšela sebemenší zvuk, který by naznačoval, že je tu blízko králík, veverka, nebo aspoň nějaký ptáček, ale bylo ticho po pěšině. Jak dlouho chceš čekat na zázrak? ptala jsem se sama sebe, když už jsem přes hodinu byla uvelebená v houští, doufajíc, že nějaký živáček projde nebo proletí kolem. A břicho se hlásilo o kus sousta čím dál hlasitěji. To zvládneš. Domů to není zas tak daleko. Šli jsme přeci jenom den, a kus cesty zpátky už máš za sebou, přesvědčila jsem nakonec svoje bolavé nohy, aby mě zvedly a donesly zase o kus dál. Za takové dvě hodinky se ale štěstí vrátilo na mou stranu a já ulovila pěkně masitou veverku. Už bylo na čase - i když se mi dařilo sledovat trasu, kterou jsme šli včera, nešlo mi to bez Tondova pobízení zdaleka tak rychle, domů to byl ještě hezký kus cesty a mně už se začínala motat hlava a podlamovat nohy. Veverku jsem rychle stáhla a vyvrhla, rozdělala jsem malý ohýnek, jen takový, abych si ji mohla na klacku opéct, a dopřála jsem si krátkou pauzu na pozdní oběd. I když veverka vůbec nebyla osolená a okořeněná, a o nějaké příloze nebo omáčce vůbec nemluvě, připadalo mi to jako to nejbáječnější jídlo, jaké jsem kdy ochutnala. Když jsem před sebou uviděla světla domků, věděla jsem, že je to domov. Dokázala jsem to. Posledních pár stovek metrů jsem skoro běžela a ani jsem si neuvědomovala, že se mi na rtech usadil veliký úsměv. Doma mě přivítal táta s Tondou, a jeho "říkal jsem vám, že se domů dostane v pořádku," což se v jeho řeči rovná obrovské pochvale, znělo mým uším jako rajská hudba - takže jsem ani nevnímala první část jeho věty, která už úplná chvála nebyla. To mi ale bylo jedno. Taťkovi i mamce jsem hned skočila okolo krku a oběma jsem dala velikou pusu, v horké vaně jsem se pořádně vydrbala a... pak nic. Jenom si matně pamatuju, že mě máma balí do ručníku a táta nese a ukládá do postele. První, co uvidím další ráno, je úhledně nachystané... co? Zamžourám na hromádku složenou z oblečení, batohu, luku a dalšího vybavení, a dojde mi, že mi naši nachystali mou vlastní výbavu na cestu. V tu ránu jsem venku z postele a než se naděju, jsem oblečená, učesaná a připravená na cestu, pokojík je uklizený a já dojídám poslední zbytky snídaně a dopíjím poslední doušky čaje. To je naposledy, co mám takovou přepychovou snídani, uvědomím si posmutněle. A kdo ví, kdy se uvidím s našima... Najednou se mi na výpravu chce o mnoho míň. Když mi ale moje vlastní slzička dopadne na předloktí položené na stole, uvědomím si, proč do toho celého jdu. "Ne," řeknu si nahlas, abych celé věci dodala na vážnosti, "Vzpomeň si, proč tohle celé podnikáš. Proč ses celý minulý týden dřela s Tondou Veverkou, abys byla připravená na putování." To je ono. Sama sobě přikývnu, odhodlaně si otřu mokré tváře, a vstanu od snídaně. Chci poznat svět. A chci najít Petunii. Do už tak sbaleného batohu přibalím všechno, co se dá, a luk se šípy vezmu spolu s ním na záda. Naposledy se rozhlédnu po svém krásném pokojíčku, v duchu se s ním rozloučím a vykročím ven. Než vyjdu z domu, najdu Pampelišku s Pilim, jak se motají na zahrádce, a každému dám pusu na čelo na rozloučenou. Cítím se provinile, že jsem jim za poslední týden pro samý trénink nevěnovala skoro žádný čas, ale oni vědí, co se děje. A vědí, že se jim zase vrátím - a snad s sebou přivedu i nejstarší sestřičku, kterou si už dost možná pamatují jenom z vyprávění. "Buďte hodný," řeknu jim nakonec a dívám se, jak oba s nejvyšší vážností přikyvují - a Pampeliška se snaží neúspěšně maskovat přicházející slzičky. "Až se vrátím, budete velký a silný a ukážete mi, co jste se všechno za tu dobu naučili. A já vám povím, co jsem všechno zažila," slíbím jim a naposledy se na ně usměju. Loučení s taťkou a mamkou je mnohem delší. Děkuju jim za všechno, co pro mě udělali, mamka mi klade na srdce, abych na sebe dávala pozor, taťka se pomalu nezmůže ani na slovo, jak bulí, a v jednom kuse mě objímá. Asi osmkrát jim slíbím, že se jim vrátím živá a zdravá, připomenu jim, že jim přinesu spoustu suvenýrů a přivedu Petunii, a než se taky rozbrečím jako taťka, naposledy je obejmu a málem vyběhnu z domu. Nakonec se zastavím i za Tondou, abych mu poděkovala, a potom už nezbývá, než se naposled rozhlédnout po městečku, které se ještě probouzí - a vydat se na cestu.
| ||
| |||
 | Za pár prstů Jalmarys, Západní Impérium Jalmarys je tak... Živý. Nevím, kam s očima, kolem se toho děje tak strašně moc. Ve srovnání s naším domem - nebo dokonce s cestováním s karavanou - je to... Nedá se to vůbec porovnávat. Zamrkám, když se U Slepého štíra strhne povyk. Tedy, více mě zaujme ten název, proč se tomu říká slepý štír? Oni mohou být slepí? To jsem nevěděla! Nicméně... Potřesu hlavou a rychle se vrátím zpátky myšlenkami na zem a bez okolků vykročím ke strážcům. A vyplatí se to! Nejenže Golddusta znají, ale dokonce mi i ukážou, kam mám jít! | ||
| |||
 | Odjezd Vesin, Vlandia "Ah tak.." Odvětím trošku překvapeně když kořenářka vyjasní situaci ohledně toho herbáře. Přijde mi to.. zvláštní. Já vlastně ani nevím jak dlouho budu pryč. Kořenářka již není nejmladší, né že bych jí to přála, ale co když se někdy v budoucnu vrátím a ona tu už nebude? No co, i tak si té zápůjčky velmi cením, ona zmíněná formulka mi jistě přijde vhod. Zvědavě pak pozvednu obočí když mi stařenka řekne ať pluju a Jolku nechám být. Otevřu pusu že chci něco namítnout, ale nakonec se tak nestane. I po tom co řekla mám pocit že Jolka by mohla dokázat něco více než být jako děvečka v domě. Proč jsou některé věci tak složité? Pohlédnu směrem ke vsi a tiše si povzdychnu. Asi je už opravdu na čase a tak vstanu a naposledy pohlédnu na stařenku. "Děkuji. Já.. Vrátím vám jej jakmile budu opět ve Vesinu". Trošku posmutněle se usměji a vyrazim zpět za ostatními. Musím se Arturovi omluvit za zdržení a se všemi se rozloučit. Určitě pak budu chtít ještě obejmout Jolku. Doufám že pak odjedeme z Vesinu dříve, než se mi na tváři objeví slza. | ||