”Každej si chce nejdříve užít,” zasměje se Bjorn, když bok po boku odcházíte z hostince. Hned jak vyjdete ven, zamíří do ulic. ”Nemá smysl brát koně, není to daleko,” vysvětlí ti. Procházíte probouzejícím se městem a i přes to, že je poměrně brzy, ulice už začínají být celkem plné. Celou cestu jde Bjorn mlčky, jen tu a tam někoho pozdraví, nebo na pozdrav odpoví.

Ani ne za deset minut už spatříš kovárnu, na kterou ti jen o chvilku později nord ukáže. Před ní zahlédneš stát Fina. Jakmile vás zahlédne, zamává, aby na sebe upozornil. ”To je dost,” odfrkne si, když dojdete až k němu a hned se otočí, aby vešel dovnitř.
”Elvare, ty starej vlku, kde si?” zahuláká jen co vejde. V odpověď se mu ozve zvuk padajících věcí na zem.
”Sakra Fine, kolikrát ti mám říkat, abys tolik nehulákal,” nerudně odpoví starší trpaslík, který se vynoří zpoza látkového závěsu. Pak se ale usměje a napřáhne ruku, aby se s vámi pozdravil. ”Tebe neznám,” podívá se na tebe a pak na tvé společníky, ”novej do party?”
”Přesně, to je Torrak, včera se k nám přidal. Elvare, jdu si pro naše věci, jsou připravený, že jo?”
”Za koho mě máš, cucáku? Jasně, že jsou,” odplivne si starý trpaslík a otočí se zpět k závěsu. Ten podhrne a zakřičí: ”Belligu, Frone, co tam děláte? Naložte Stormhailovo věci na vůz a alou.” Znova se ozve řinčení padajících nástrojů. To se už starý kovář otočí zpět k vám a rovnou i protočí oči. ”Bohové ví, že kdyby to nebyli mí synové, už bych je hnal. Takže, Fine, jak s platbou? Máš peníze, ne?”
”Eh… já myslel…”
”Tady,” zareaguje Bjorn a položí na pult papírek. Kovář si jej vezme, pozorně si jej prohlédne a pak spokojeně schová do kapsy kožené zástěry.
”Vyřiďte Hrienovi mé pozdravy,” zazubí se, ”jestli je to všechno, holomci, tak marš, mám ještě hodně práce. A vůz chci do večera zpátky!”
”Eh.. Elvare ještě bych…”
”Co? Aha, jasně. Počkej tu chvíli,” kovář přikývne a zmizí za závěsem. V tu chvíli ti Bjorn klepne do ramene a mávne, že vyrazíte.
”Doženu vás,” přikývne Fin, když ho zahlédne.

S Bjornem vyjdeš ven z kovárny, kde spatříš menší vůz s jedním zapřaženým koněm. Vůz je zakrytý plachtou, ale podle toho jak je plachta na různých místech prokroucená je ti jasné, co je schované pod ní.
”Odvezeme to zpět k hostinci. Sedni na kozlík, řídíš,” řekne ti Bjorn, zatímco se sám vyhoupne na kozlík. ”Zapamatuj si cestu, odvezeš mu vůz zpět, až to složíme.”

Stála jsi před strážnými, lidé procházeli kolem vás tam i zpět a nikdo si tě moc nevšímal. Když jsi pak položila svůj dotaz, oba strážní se na tebe podívali, pak se podívali na sebe a nakonec pokrčili rameny.
”Promiň paní, ale nikoho toho jména neznám,” omluvně se pousměje jeden ze strážných a i druhý zavrtí hlavou, že netuší o kom mluvíš.
”Zkus se poptat po hostincích, nebo strážných ve městě, ti by možná mohli vědět,” poradí ti ale a dál si tě přestanou všímat.

Jestli mi cestování přišlo zvláštní, tak cestovat sama, to je... To je... Ještě zvláštnější! Naštěstí díky podrobnému popisu Matěje a radám ostatních vím, co a jak a kudy, ale i tak. Zatímco kráčím po cestě, hlavou mi víří nejrůznější myšlenky, které se točí... No, hlavně kolem Mistra a toho, co se stalo. Veškeré své naděje vkládám v pana Golddusta, vždyť nic jiného mi ani nezbývá a tak... Ne, ne, vůbec si nepřipouštím možný neúspěch.
Je to určitě osud, že jsem zamířila právě do Jalmarysu, v tom mě utvrdí i kluk s vozem, kterého potkám cestou. Když mě osloví jako "krásnou paní", celá se stydlivě zapýřím a srdce se mi na chvíli rozbuší. Mile se na něj usmívám, když mu vysvětluji, kam mířím a o to nadšeněji děkuji, když můžu složit svoje věci na vozík a přisednout si k němu! Cestou se dozvím, že se jmenuje Noah a kam míří. Vlastně si pak povídáme spíše o ničem nebo se ho vyptávám, cesta tak utíká vlastně rychle. A pokud Noah neodmítne, podělím se s ním i o svačinu.

Natolik rychle, že než se naději, tak jsme skutečně v Jalmarysu. To město už z dálky působí... Tak velké! Něco jsem o něm četla, Mistr se jen párkrát zmínil - nikdy mne sem ovšem nevzal. A tak vidět ho naživo... To bylo něco úplně jiného. S Noahem se u brány, kde mne vysadí, srdečně rozloučím a ještě jednou mu poděkuji než se naše cesty rozdělí.
Chvíli jen stojím na kraji cesty, zatímco kolem mne proudí dav do města i z města, než se zhluboka nadechnu a vykročím směrem k dvojici strážných u brány.

Jakmile dojdu až k nim, drobně si odkašlu a rychle udělám uctivé pukrle. "Hezký den, pane... A pane," pousměji se, byť při pohledu na jejich zbraně a zbroje mi do výrazu pronikne nejistota, "mohla bych vás o něco poprosit? Mohli... Mohli byste mi prosím poradit, kde bych našla pana Golddusta?"

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, ráno

Vědomosti je třeba schraňovat

Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, odpoledne

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, dopoledne

Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Probuzení jiskry

Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, odpoledne

Jolka na tebe vrhne zvídaví pohled, když se jí zeptáš, kde bys našla babku kořenářku, ale pak, jakoby se rozhodla, že na tom vlastně ani nezáleží, ti popíše cestu: ”Vyběhni na náves, tam kde jsme se prvně potkaly a z návsi se dej doprava. Půjdeš kolem rybníčku. Pokračuj pořád rovně, až dojdeš k poslednímu domu ve vesnici. Je to dřevěná roubenka, nemůžeš ji minout. Pak se podívej nalevo, na kopci spatříš vysoký a košatý dub a pod ním bude stát malá chajda. Je to jen kousek od lesa, skoro na jeho hranici s loukou. Ještě by měla být doma.”

Na tvou prosbu se jen zachychotala a přikývla. Ihned ses otočila určeným směrem a vyběhla ze statku. Dostat se na náves byla jen otázka chvilky, zorientovat se ti taky netrvalo dlouho a za chvilku jsi již procházela kolem zmíněného rybníčku. Když jsi pak zahlédla roubenku, o které dívka mluvila, začala ses rozhlížet po kopci s velkým košatým dubem. A ten jsi taky spatřila. Byl přesně tam, kde ti Jolka popsala a hned pod ním stála malá chatka, sotva viditelná. Rozběhla ses jejím směrem a jak ses blížila viděla jsi, že z malého komína stoupá slabý bílý proužek kouře. Čím blíže jsi byla tím více detailů jsi viděla. Domek to byl opravdu malý, měl snad jen jednu místnost, ovšem to mu ve velkém nahrazovala zahrada. Všimla sis, že po celém obvodu domku jsou široké záhony, stejně tak i v jeho blízkém okolí. Dokonce jsi i zahlédla cosi, co vypadalo jako skleněný domek (ano klasický skleník, ovšem není tak rozšířený a tudíž známý). Z toho skleněného domku právě vyšla drobná stařenka stříbřitě bílých vlasů spletených do tlustého copu. Stařenka byla drobná a ještě ke všemu ohnutá v pase, opárajíc se o hůl. Jen co vyšla, podívala se tvým směrem a ty jsi, s nejistotou, mohla říci, že se spokojeně pousmála.

Než ses dostala k domku, stařenka se pomalu došourala k malé lavičce před domkem, na kterou se s námahou usadila.
”Už jsem se bála, že nepřijdeš,” uvítá tě babičkovským hlasem a poplácá na lavičku, aby ses posadila vedle ní. ”Co tě trápí, mladá Morgan? Znalosti, které bych ti mohla prozradit, nebo snad znamení na Jolčiných zádech?” tajemně a při tom přívětivě se na tebe usměje.

Rozloučila ses s kumpanií (dostala jsi od nich i trochu jídla, přikrývku, cestovní plášť a dýku) a vyrazila jsi na sever, přímo do Jalmarysu, kde jsi doufala, že seženeš další informace o výpravě svého mistra. Stopa vypadala nadějně, přeci jen, ten trpaslík, pa Golddust, ten by mohl něco vědět, nebo ne? Vždyť vydal mistrovi peníze, které pak předal Piellovi a ten je pak dal tobě. Vždyť jsi to viděla, nebo ne?

Určitě, byla sis jistá, že ti bankéř něco poví, nehledě na to, jak dlouhá je to již doba. Určitě bude něco vědět. Musí.
Matěj, stejně tak i ostatní u kumpanie ti vcelku podrobně vysvětlili cestu do Jalmarysu. Řekli ti, kudy jít, jaké cesty se držet a co sledovat, aby ses neztratila. Věděla jsi, že musíš jít na sever. Také jsi věděla, že tam vede cesta, po které jsi nyní šlapala. Už jsou to asi dvě hodiny, co jsi opustila vesničku známou jako Aegosca. Cestou jsi potkala jen pár lidí, nikdo si tě moc ale nevšímal. Pokračovala jsi dál po cestě a louky pomalu přecházely v lesy, až ses, někdy kolem oběda, ocitla uprostřed lesa. Nebyl to nějak hustý les, přes větve stromů šlo stále vidět nebe a skrze listy stále pronikalo polední slunce. V jednu chvíli jsi musela zastavit, aby ses najedla.

Po jídle jsi pokračovala dál. Cesta byla klidná, ptáci zpívali své zpěvy a tu a tam jsi i zaslechla volání jelena, nebo zahlédla párek zajíců. Když se den nachýlil k večeru, začala jsi pociťovat únavu. Nohy tě začaly pobolívat z celodenní chůze, toho nepříliš zvyklého pohybu a na cestu bylo čím dál tím hůře vidět. Nakonec sis našla místo vhodné na přenocování (u vyvráceného stromu nedaleko od cesty), kde ses uložila ke spánku.
Druhého dne ráno tě probudil zvuk kroků. Nejdříve sis myslela, že je to někdo ze služebnictva, než ti došlo, kde vlastně jsi a co se děje. Když ses konečně rozkoukala, spatřila jsi dvě srnky, jak opatrně očichávají keř nedaleko tebe. Zdálo se, že si tě nevšimly, dokonce ani tvůj pach nezachytily. Jakmile ses ale pohnula, jedna ze srnek poplašeně zvedla hlavu a podívala se tvým směrem. Její společnice ji hned napodobila. Chvilku na tebe jen tak koukali, snad přemýšlely co udělat, než se nakonec otočily a odskákaly pryč od tebe.

Konečně ses zvedla ze země, poklidila jsi po sobě a opět ses vydala na cestu (snídani nechám na tobě). Pokud sis dobře pamatovala, Jalmarys měl být už jen půl dne daleko. Jen co ses vrátila zpět na cestu a našla správný směr, zaslechlas za sebou kodrcavý zvuk vozu. Byl to malý dvoukolák, tažený jedním koníkem a na jeho kozlíku seděl mladý klučina. Zjevně znechucen svým úkolem poháněl koníka k vyšší rychlosti, když si tě ale všiml, ihned koně zpomalil a zastavil kousek od tebe.
”Dobré ranko, krásná paní. Kampak míříte, smím-li se ptát?” zeptal se a šlo vidět, jak znechucení pomalu opadává. Pokud jsi mu odpověděla, oči se mu rozzářili a hned ti nabídl místo vedle sebe, že prý alespoň nepojede sám. Pokud jsi přijala a usadila se vedle něj, práskl opratěmi a vozík se opět rozjel směr Jalmarys.

Jalmarys bylo elfí město. Ovšem stejně jako jiná města v Caldarii, byla z něj cítit lidská architektura. Abych to vysvětlila, Jalmarys kdysi postavili vysocí elfové a v dobách své největší slávy (dávno před impériem lidí), to bylo jedno z nejhezčích měst kontinentu. Vysoké budovy z bílého mramoru, široké ulice, vysoké a na první pohled úzké hradby. Jenže ta doba byla dávno pryč a nyní byl Jalmarys jen dalším špinavým městem, které lidé “poničili” svou strohou a účelovou architekturou. Sice si stále zachovalo onen nádech elfích stavitelů, ale už nebylo tak čisté a zářivé. A už vůbec ne stavěné na krásu.
Když jste přijeli k městu, klučina (jméno si můžeš vymyslet) tě vysadil u první brány a pak to stočil na západ, že prý do města musí jinou branou. Ty jsi stanula před mohutnýma hradbama a vysokou bránou, u které na stráži stáli dva vysocí elfové s halapartnami. Jak se zdálo, nezajímali se moc o příchozí, protože branou do města i z něj proudilo hodně lidí (rozumněj hlavně elfů).