Toulky Strugií

Zamrkám, když mě elf osloví jako "paní" - na tohle si stále nedokážu zvyknout. Každopádně se pokusím nedat najevo žádné zklamání s uctivým poděkováním se vydám k bráně a vzhůru do města. V ulicích si připadám zvláštně - cize - a oproti všemu a všem maličká. Rozhlížím se po ulici i po lidech, protože... No, vůbec nevím, kam bych měla jít. A kam se postavit, abych nikomu nezavazela. Uuuch... Každopádně se držím toho největšího proudu davu, zatímco se rozhlížím po nějakém vývěsním štítu nebo městské stráži, přesně jak mi poradili elfové u brány.

A pak už mi nezbývá než překonat vlastní ostych a vyptávat se, vyptávat a vyptávat... Někdo tu přeci pana Golddusta musí znát!

Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Salamandr si tě, přikrčen za kamenem, prohlíží. Hned na první pohled jde vidět, že má větší strach než ty, ale jakmile si přidřepneš a natáhneš k němu ruku, opatrně o krok popojde. Po chvilce popojde o další krok a při tom neustále natáčí hlavu jednou na levý bok, poté zase na ten pravý.
”Má žízeň,” uslyšíš za sebou tichý hlas čarodějky, ”zavři oči a mysli na pramen, který jsme před chvílí navštívili. Vzpomeň si jak sis nabíral vodu do rukou, co jsi cítil, když jsi ji nabral.” Pokud uděláš jak ti říká, ihned si vzpomeneš na pocit, když ti voda protékala prsty, stejně tak i pocit, když ses vody napil. ”Dej dlaně k sobě, utvoř z nich misku. Dej je níže, ještě níže, abys cítil hlínu na hřbetě,” Eleonor opět mluví tím klidným mentorským hlasem, který ti pomáhá se soustředit. ”Výborně, soustřeď se na ten pramen, představ si, že jsi u něj, že se k němu nakláníš, abys nabral vodu. Teď si představ, že tu vodu nabíráš.”

Hoď si prosím K% a k hodu připočti 10%
0-15 - Nic se nestane
16-30 - Ucítíš vlhko na rukou (budou ale suché), ale jinak nic.
31-50 - Ruce budeš mít mokré, ale to je vše
51-70 - V dlaních se ti objeví trocha vody (salamandr se napije)
71-100 - Dlaně se ti ihned zaplní vodou a
hladina vody se bude udržovat dokud nerozpojíš ruce (salamandr ti vleze do dlaní)

Stařenka se na tebe celou dobu mile usmívá a i když to nejde poznat, kouká ti do očí.
”Řekněme, že máme podobné dary, děvče,” usměje se na tebe a položí ti ruku na rameno. ”Na obojí ale nebude dostatek času. Artur spěchá a brzy bude chtít vyrazit,” smutně se na tebe pousměje. ”Ale víš co? Chvilku tu počkej,” pomalu a s námahou se zvedne. Opět ti položí ruku na rameno, znovu se pousměje a pak zamíří do domku. Nějakou chvilku ji trvá, než tam dojde a když máš snahu se zvednout a jít jí pomoci, jen tě rukou zarazí a zavrtí hlavou. Pak zmizí v domku a ty zůstaneš na lavičce sama. Teprve až teď si ale uvědomíš, jaký má babka výhled na vesnici. Vidíš jak z domů vychází lidé za prací, někteří do polí, jiní na náměstí otevřít stánky, další zase do lesa, ať už na dřevo či lov. Dokonce i zaslechneš cinkání kovářovo kovadliny.

”Úžasný výhled já vím. Už si ho ale neužívám jako dříve,” zaslechneš stařenku, jen co vyjde ze dveří. ”To víš, můj zrak už není co bývával,” povzdechne si a pomalu dopajdá až k lavičce. Pak se opatrně usadí vedle tebe a na klín ti položí nevelkou knihu. ”Můj starý herbář, ještě z dob, kdy jsem začínala. Pořád je v něm dost volných listů, kdybys potkala nějaké bylinky, které tam nejsou, nebo chtěla doplnit informace k těm, které tam jsou,” usměje se. Když herbář otevřeš (má pevné desky), jde na něm ihned poznat, že o něj bylo dobře pečováno. Není nijak pomuchlaný, ani moc počmáraný a dokonce bys i řekla, že z něj cítíš trochu magie. ”Ano, je magicky ošetřený, na vnitřní straně desek je napsaná formulka, která ti hodně pomůže,” odpoví dříve, než se stihneš na cokoliv zeptat. ”Tou formulkou připoutáš ten herbář k sobě. Nikdo komu to nedovolíš, jej nebude moci číst a taky bude sám zapisovat nové bylinky, které potkáš a doplňovat bylinky, které už máš zapsané,” vysvětlí ti. ”Když tu formulku dobře upravíš, můžeš ji použít na vše, co vlastníš. Jen ji musíš na vše napsat,” mrkne na tebe spiklenecky.

”A teď k tomu, co tě trápí nejvíce. Říká se, že ten, jež je narozen se znamením draka, bude novým jezdcem. Určitě jsi slyšela ty skazky o dracích, co se prý objevují v Aseraiských a Khuzaitských horách. Říká se, že když se Jezdci objeví, hrozí Caldarii nějaké nebezpečí a oni jsou tu, aby mu zabránili. Nu, ne vždy je tomu tak. Jolka je už ve správném věku,” usměje se nejistě a zahledí se kamsi do dáli. Nemusíš být zkušená cestovatelka, abys poznala, že hledí na východ.

Dvojici elfů (elf a elfka) se ti daří sledovat až do Dradiosu, kterým pouze projedou, překročí řeku a zamíří na sever. V tu chvíli si uvědomíš, že jsi sledoval špatné lidi, tvůj cíl přeci míří do Lagety, která je spíše na západ. Taky víš, že pojede přes vesnici zvanou Neocorys a pak i Zeocorys, kde by měl překročit další řeku a pak zamířit do Thorioského hradu a odtamtud už rovnou do Lagety.

Sledování těch dvou tě dovedlo na křižovatku kousek za vesnicí. Podle cedule, která zde byla, vedla cesta doleva do Neocorysu, rovně na sever do Rhotae, zatímco doprava jsi mířil do Gamardanu. K tvému štěstí byla křižovatka částečně krytá pod stromy, takže ses mohl alespoň trochu schovat před sluncem.

Rozmýšlel jsi, kam dál, jestli se vydat do Neocorysu, nebo naopak dále sledovat elfy, co kdyby změnil trasu? Nerozhodnost tě skoro až donutila chodit od jednoho směru k druhému, až ses po chvilce přecházení zarazil a prohlédl si prašnou zem na levé odbočce. V prachu byly vidět nepatrné stopy vozů. Normální člověk (elf, to je jedno) by si toho asi nevšiml, ale ty nejsi úplně tak normální elf, že? Pokud ses rozhodl prohlédnou i ostatní směry, zjistil jsi, že jen ta levá nese stopy kol. Další trasa byla jasná.

Vyrazil jsi tedy západní cestou, sledoval špatně viditelné stopy a doufal jsi, že na ně každou chvilkou narazíš. Uběhla možná hodina rychlejší chůze (převážně lesem), když tvůj citlivý čich něco zachytil. Byla to slabá vůně pečeného masa. Když ses ale pořádně nadechl a více se soustředil, ucítil jsi v tom i pach koní a několik dnů nemytých těl. Když ses pokusil našpicovat i uši, nic (krom zvuků lesa) jsi ještě neslyšel. Na doslech byly ještě daleko, ale ne tak, jak by se mohlo zdát.

Pokračoval jsi dál, pach byl čím dál tím výraznější a nakonec jsi i začal slyšet. Slyšel jsi hovory, kterým jsi zatím nerozumněl, cinkání zbrojí, praskání ohně a frčení koní. Byl jsi blízko. Nakonec ses dostal dost blízko na to, abys je i viděl a zároveň zůstal nespatřen. Stáli tam dva vozy, oba plně naložené zbožím a překryté plachtami. Krom čtyř tažných koní tam bylo ještě devět dalších, ale jen jeden z nich měl honosné a zdobené sedlo, které jistě bylo velmi pohodlné. Zahlédl jsi dvě ohniště u jednoho sedělo pět chlapů, všichni v kožené zbroji, nikdo z nich ale neměl zbraň u sebe. Další tři obcházeli malé tábořiště. U druhého ohně sedělo pět mužů, jen dva ale byli v kožené zbroji. Ti zbylí tři měli obyčejné oblečení. Hned ti ale bylo jasné, kdo z nich je tvůj cíl.

Mapka pro představu jak jsou rozmístění.
Doufám, že to pochopíš a jestli se budeš smát, tak už nikdy žádný nebude :P

Žebrák ti ještě několikrát poděkoval, než jsi jej opustil a zamířil do hostince. Název hostince byl… inu jednoduchý. Jmenoval se U Brány. Elfové asi nejsou jediní s nedostatkem fantazie na názvy. Vešel jsi dovnitř a i přes to, že se již blížil večer, nebyl zrovna plný. Nálevna byla čtvercového tvaru, výčep na levé straně, zabírající celou délku stěny. Kousek za ním bylo schodiště na ochoz, kde se nacházelo celkem pět dveří, nejspíše pokoje. Uprostřed nálevny byly dva dlouhé stoly a podél stěn pak dalších deset stolků. Jen tři z nich byly obsazené, prostřední stoly byly prázdné. I s tebou bylo v nálevně jen pět lidí. Dva elfové sedící ve vzdáleném rohu a dva lidé sedící u stolu hned u dveří. Hostinský byl taky člověk, starší vousatý chlapík s pořádným břichem, který si tě prohlížel neutrálním výrazem. Na tvůj pozdrav jen přikývl, zatímco hosté ti věnovali jen krátký pohled.
”Co to bude?” zeptá se tě hostinský, když přijdeš k pultu.

”Každej si chce nejdříve užít,” zasměje se Bjorn, když bok po boku odcházíte z hostince. Hned jak vyjdete ven, zamíří do ulic. ”Nemá smysl brát koně, není to daleko,” vysvětlí ti. Procházíte probouzejícím se městem a i přes to, že je poměrně brzy, ulice už začínají být celkem plné. Celou cestu jde Bjorn mlčky, jen tu a tam někoho pozdraví, nebo na pozdrav odpoví.

Ani ne za deset minut už spatříš kovárnu, na kterou ti jen o chvilku později nord ukáže. Před ní zahlédneš stát Fina. Jakmile vás zahlédne, zamává, aby na sebe upozornil. ”To je dost,” odfrkne si, když dojdete až k němu a hned se otočí, aby vešel dovnitř.
”Elvare, ty starej vlku, kde si?” zahuláká jen co vejde. V odpověď se mu ozve zvuk padajících věcí na zem.
”Sakra Fine, kolikrát ti mám říkat, abys tolik nehulákal,” nerudně odpoví starší trpaslík, který se vynoří zpoza látkového závěsu. Pak se ale usměje a napřáhne ruku, aby se s vámi pozdravil. ”Tebe neznám,” podívá se na tebe a pak na tvé společníky, ”novej do party?”
”Přesně, to je Torrak, včera se k nám přidal. Elvare, jdu si pro naše věci, jsou připravený, že jo?”
”Za koho mě máš, cucáku? Jasně, že jsou,” odplivne si starý trpaslík a otočí se zpět k závěsu. Ten podhrne a zakřičí: ”Belligu, Frone, co tam děláte? Naložte Stormhailovo věci na vůz a alou.” Znova se ozve řinčení padajících nástrojů. To se už starý kovář otočí zpět k vám a rovnou i protočí oči. ”Bohové ví, že kdyby to nebyli mí synové, už bych je hnal. Takže, Fine, jak s platbou? Máš peníze, ne?”
”Eh… já myslel…”
”Tady,” zareaguje Bjorn a položí na pult papírek. Kovář si jej vezme, pozorně si jej prohlédne a pak spokojeně schová do kapsy kožené zástěry.
”Vyřiďte Hrienovi mé pozdravy,” zazubí se, ”jestli je to všechno, holomci, tak marš, mám ještě hodně práce. A vůz chci do večera zpátky!”
”Eh.. Elvare ještě bych…”
”Co? Aha, jasně. Počkej tu chvíli,” kovář přikývne a zmizí za závěsem. V tu chvíli ti Bjorn klepne do ramene a mávne, že vyrazíte.
”Doženu vás,” přikývne Fin, když ho zahlédne.

S Bjornem vyjdeš ven z kovárny, kde spatříš menší vůz s jedním zapřaženým koněm. Vůz je zakrytý plachtou, ale podle toho jak je plachta na různých místech prokroucená je ti jasné, co je schované pod ní.
”Odvezeme to zpět k hostinci. Sedni na kozlík, řídíš,” řekne ti Bjorn, zatímco se sám vyhoupne na kozlík. ”Zapamatuj si cestu, odvezeš mu vůz zpět, až to složíme.”

Stála jsi před strážnými, lidé procházeli kolem vás tam i zpět a nikdo si tě moc nevšímal. Když jsi pak položila svůj dotaz, oba strážní se na tebe podívali, pak se podívali na sebe a nakonec pokrčili rameny.
”Promiň paní, ale nikoho toho jména neznám,” omluvně se pousměje jeden ze strážných a i druhý zavrtí hlavou, že netuší o kom mluvíš.
”Zkus se poptat po hostincích, nebo strážných ve městě, ti by možná mohli vědět,” poradí ti ale a dál si tě přestanou všímat.

Jestli mi cestování přišlo zvláštní, tak cestovat sama, to je... To je... Ještě zvláštnější! Naštěstí díky podrobnému popisu Matěje a radám ostatních vím, co a jak a kudy, ale i tak. Zatímco kráčím po cestě, hlavou mi víří nejrůznější myšlenky, které se točí... No, hlavně kolem Mistra a toho, co se stalo. Veškeré své naděje vkládám v pana Golddusta, vždyť nic jiného mi ani nezbývá a tak... Ne, ne, vůbec si nepřipouštím možný neúspěch.
Je to určitě osud, že jsem zamířila právě do Jalmarysu, v tom mě utvrdí i kluk s vozem, kterého potkám cestou. Když mě osloví jako "krásnou paní", celá se stydlivě zapýřím a srdce se mi na chvíli rozbuší. Mile se na něj usmívám, když mu vysvětluji, kam mířím a o to nadšeněji děkuji, když můžu složit svoje věci na vozík a přisednout si k němu! Cestou se dozvím, že se jmenuje Noah a kam míří. Vlastně si pak povídáme spíše o ničem nebo se ho vyptávám, cesta tak utíká vlastně rychle. A pokud Noah neodmítne, podělím se s ním i o svačinu.

Natolik rychle, že než se naději, tak jsme skutečně v Jalmarysu. To město už z dálky působí... Tak velké! Něco jsem o něm četla, Mistr se jen párkrát zmínil - nikdy mne sem ovšem nevzal. A tak vidět ho naživo... To bylo něco úplně jiného. S Noahem se u brány, kde mne vysadí, srdečně rozloučím a ještě jednou mu poděkuji než se naše cesty rozdělí.
Chvíli jen stojím na kraji cesty, zatímco kolem mne proudí dav do města i z města, než se zhluboka nadechnu a vykročím směrem k dvojici strážných u brány.

Jakmile dojdu až k nim, drobně si odkašlu a rychle udělám uctivé pukrle. "Hezký den, pane... A pane," pousměji se, byť při pohledu na jejich zbraně a zbroje mi do výrazu pronikne nejistota, "mohla bych vás o něco poprosit? Mohli... Mohli byste mi prosím poradit, kde bych našla pana Golddusta?"