”Ano, bude. Ale časem se naučíš vnímat jen to, co je pro tebe podstatné,” odpoví ještě na tvůj dotaz, než si oba uvědomíte, že vás opravdu někdo sleduje a ona tě navede, jak zjistit kdo vás sleduje a kde je.

”Ó ano, vodní salamandr. Ani se nedivím, jsou vcelku vzácní a zatím jsem neslyšela, že by se objevovali i na místech jako je tohle,” usměje se na tebe a přijde blíže k tobě. ”Salamandr je magický tvor, žijící ve všech možných vodních tocích, nebo polochách, jedno jestli sladkých, či slaných. Mnozí čarodějové je využívají při kouzlení, jiní je mívají jako mazlíčky a další je zase cvičí a dělají z nich… zbraně,” to poslední řekne celkem znechuceně. Jde na ní ale vidět, že se salamandři používají ještě k něčemu jinému, k něčemu o čem nechce mluvit.
”Jedovatý? Ale kdepak, vodní salamandr jedovatý není. Zemní, nebo taky zelení salamandři ti jsou jedovatí, ale vodní ne. Vodní salamandři jsou považováni za nejmírnější ze všech známých salamandrů,” vysvětlí ti a ty si uvědomíš, že ti stojí hned za zády. Pak ucítíš její ruku na rameni a nakonec i lehký tlak, jak tě popostrčí kupředu. To už vidíš malého tvorečka, jak napůl vykukuje zpoza kamene ve stínu.

”Nemusíš se ho bát, Erronrione. On se pravděpodobně bojí více, než ty. Pomalu k němu dojdi, ne moc blízko jen tak na dva, tři kroky, přidřepni si a natáhni ruku, dlaní k nebi,” vysvětlí ti a čeká, jestli ji poslechneš.
”Slibuji, že ti nic neudělá. Vždyť se na něj podívej, chudák je vysušený, navíc je to ještě mládě.”

Probuzení jiskry

Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, odpoledne

Trpaslík na cestách

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, dopoledne

Za velkým tajemstvím

Vědomosti je třeba schraňovat

Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, odpoledne

Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Opět jste vyrazili na cestu, která neměla cíle. Všiml sis že Eleanor jde zlehka, sotva se její nohy dotýkají země. Uvědomíš si, že cítíš něco, co jsi před tím nikdy necítil. Je to zvláštní pocit, trochu opojný, trochu znepokojivý. Občas se ošiješ, nebo se rozhlédneš více, než by bylo třeba. Eleanor to samozřejmě neunikne. ”To co cítíš je magie. Je všudypřítomná. V zemi, ve vzduchu, ve vodě i v ohni. To jsou základní elementy, díky kterým můžeme čarovat. Každý mág je využívá. Někteří, jako třeba já, se zaměřují pouze na jeden element a díky tomu se v jeho ovládání dostanou na vysokou úroveň. Jiní zase používají od všeho trochu, je to na každém,” vysvětlí ti. Ovšem ani to vysvětlení tě moc neuklidnilo. Pocit se stává neodbytným skoro až vtíravým. Čím dál jdete, tím vtíravější je, skoro jakoby vás někdo sledoval.

Ještě nějakou chvilku jdete, pocit je silnější a silnější, až nakonec čarodějka zastaví a naznačí ti, abys byl potichu. Zvedne ruce, zdá se, že chce kouzlit, ale pak se zarazí a lehce se pousměje. Ruce opět spustí k tělo a přijde k tobě, velmi pomalu a potichu. ”Zavři oči a soustřeď se na ten pocit,” zašeptá sotva slyšitelně. ”Ničeho se neboj, prostě se soustřeď, snaž se ho uchopit, stejně jako u té vody,” radí ti. Soustředíš se, jemně nakláníš hlavu nejdříve doleva, pak doprava, jako květina v jemném vánku. Pak ho znovu zachytíš. Pocit, jakoby vás něco, nebo někdo sledoval. Zaměříš se na něj, představíš si oči toho stvoření a před “očima” se ti začne dotvářet zbytek těla (jen podstatně menší). ”Otáčej se za ním,” slyšíš jakoby zdálky Eleanořin hlas. Poslechneš ji a pomalu se na místě otáčíš. Nejdříve jedním směrem, ale pocit slábne, obraz se pomalu vytrácí. Otočíš se na druhou stranu a obraz se stává jasnější. Najednou ho vidíš, malého ještěra krčícího se za malým kamenem, kůži šedavě modrou, nemocné oči a jazyk prověšený. Poznáš, že se sotva drží na nohou.
”U veškeré vody, kdo by to řekl, že tu narazíme na vodního salamandra,” užasle vydechne Eleanor, když jí popíšeš, cos a kde jsi to viděl. ”Běž, neublíží ti.”

Jolka celá překvapená, co se děje, když jsi ji odtáhla trochu stranou, jen koukala, nevěděla co dělat. Až po chvilce ti objetí vrátila. ”Nikdy bych netušila, že se tak snadno seznámím s cizinkou,” usměje se se slzou v oku a trochu se od tebe odtáhne, abyste na sebe viděli. ”Však není všem dnům konec,” uklidní tě dívka a podívá se ti do očí. Hned na to se uchechtne, byť trochu plačtivě, když zmíníš, jak nemáš ráda loučení. Na tvůj dotaz jen přikývne.

”Tys ho viděla?” překvapeně na tebe zamrká a pak jí to dojde. ”A jo vlastně, před chvilkou. Já… ani nevím. Mamka o tom nemluví, táta taky ne a když jsem se ptala babky kořenářky, žbrblala akorát něco o dracích a jezdcích, ale ničemu z toho jsem nerozumněla,” omluvně pokrčí rameny.
”Holky, co tam švitoříte, pojďte jíst,” ozve se od stolu Anka a obě si můžete všimnout, že se ostatní už schází. Robert i Artur ti s úsměvem pokynou hlavou, zatímco sourozenci ti zamávají.
”Měly bychom jít,” řekne tiše a ještě jednou tě obejme.