Jolka na tebe vrhne zvídaví pohled, když se jí zeptáš, kde bys našla babku kořenářku, ale pak, jakoby se rozhodla, že na tom vlastně ani nezáleží, ti popíše cestu: ”Vyběhni na náves, tam kde jsme se prvně potkaly a z návsi se dej doprava. Půjdeš kolem rybníčku. Pokračuj pořád rovně, až dojdeš k poslednímu domu ve vesnici. Je to dřevěná roubenka, nemůžeš ji minout. Pak se podívej nalevo, na kopci spatříš vysoký a košatý dub a pod ním bude stát malá chajda. Je to jen kousek od lesa, skoro na jeho hranici s loukou. Ještě by měla být doma.”

Na tvou prosbu se jen zachychotala a přikývla. Ihned ses otočila určeným směrem a vyběhla ze statku. Dostat se na náves byla jen otázka chvilky, zorientovat se ti taky netrvalo dlouho a za chvilku jsi již procházela kolem zmíněného rybníčku. Když jsi pak zahlédla roubenku, o které dívka mluvila, začala ses rozhlížet po kopci s velkým košatým dubem. A ten jsi taky spatřila. Byl přesně tam, kde ti Jolka popsala a hned pod ním stála malá chatka, sotva viditelná. Rozběhla ses jejím směrem a jak ses blížila viděla jsi, že z malého komína stoupá slabý bílý proužek kouře. Čím blíže jsi byla tím více detailů jsi viděla. Domek to byl opravdu malý, měl snad jen jednu místnost, ovšem to mu ve velkém nahrazovala zahrada. Všimla sis, že po celém obvodu domku jsou široké záhony, stejně tak i v jeho blízkém okolí. Dokonce jsi i zahlédla cosi, co vypadalo jako skleněný domek (ano klasický skleník, ovšem není tak rozšířený a tudíž známý). Z toho skleněného domku právě vyšla drobná stařenka stříbřitě bílých vlasů spletených do tlustého copu. Stařenka byla drobná a ještě ke všemu ohnutá v pase, opárajíc se o hůl. Jen co vyšla, podívala se tvým směrem a ty jsi, s nejistotou, mohla říci, že se spokojeně pousmála.

Než ses dostala k domku, stařenka se pomalu došourala k malé lavičce před domkem, na kterou se s námahou usadila.
”Už jsem se bála, že nepřijdeš,” uvítá tě babičkovským hlasem a poplácá na lavičku, aby ses posadila vedle ní. ”Co tě trápí, mladá Morgan? Znalosti, které bych ti mohla prozradit, nebo snad znamení na Jolčiných zádech?” tajemně a při tom přívětivě se na tebe usměje.

Rozloučila ses s kumpanií (dostala jsi od nich i trochu jídla, přikrývku, cestovní plášť a dýku) a vyrazila jsi na sever, přímo do Jalmarysu, kde jsi doufala, že seženeš další informace o výpravě svého mistra. Stopa vypadala nadějně, přeci jen, ten trpaslík, pa Golddust, ten by mohl něco vědět, nebo ne? Vždyť vydal mistrovi peníze, které pak předal Piellovi a ten je pak dal tobě. Vždyť jsi to viděla, nebo ne?

Určitě, byla sis jistá, že ti bankéř něco poví, nehledě na to, jak dlouhá je to již doba. Určitě bude něco vědět. Musí.
Matěj, stejně tak i ostatní u kumpanie ti vcelku podrobně vysvětlili cestu do Jalmarysu. Řekli ti, kudy jít, jaké cesty se držet a co sledovat, aby ses neztratila. Věděla jsi, že musíš jít na sever. Také jsi věděla, že tam vede cesta, po které jsi nyní šlapala. Už jsou to asi dvě hodiny, co jsi opustila vesničku známou jako Aegosca. Cestou jsi potkala jen pár lidí, nikdo si tě moc ale nevšímal. Pokračovala jsi dál po cestě a louky pomalu přecházely v lesy, až ses, někdy kolem oběda, ocitla uprostřed lesa. Nebyl to nějak hustý les, přes větve stromů šlo stále vidět nebe a skrze listy stále pronikalo polední slunce. V jednu chvíli jsi musela zastavit, aby ses najedla.

Po jídle jsi pokračovala dál. Cesta byla klidná, ptáci zpívali své zpěvy a tu a tam jsi i zaslechla volání jelena, nebo zahlédla párek zajíců. Když se den nachýlil k večeru, začala jsi pociťovat únavu. Nohy tě začaly pobolívat z celodenní chůze, toho nepříliš zvyklého pohybu a na cestu bylo čím dál tím hůře vidět. Nakonec sis našla místo vhodné na přenocování (u vyvráceného stromu nedaleko od cesty), kde ses uložila ke spánku.
Druhého dne ráno tě probudil zvuk kroků. Nejdříve sis myslela, že je to někdo ze služebnictva, než ti došlo, kde vlastně jsi a co se děje. Když ses konečně rozkoukala, spatřila jsi dvě srnky, jak opatrně očichávají keř nedaleko tebe. Zdálo se, že si tě nevšimly, dokonce ani tvůj pach nezachytily. Jakmile ses ale pohnula, jedna ze srnek poplašeně zvedla hlavu a podívala se tvým směrem. Její společnice ji hned napodobila. Chvilku na tebe jen tak koukali, snad přemýšlely co udělat, než se nakonec otočily a odskákaly pryč od tebe.

Konečně ses zvedla ze země, poklidila jsi po sobě a opět ses vydala na cestu (snídani nechám na tobě). Pokud sis dobře pamatovala, Jalmarys měl být už jen půl dne daleko. Jen co ses vrátila zpět na cestu a našla správný směr, zaslechlas za sebou kodrcavý zvuk vozu. Byl to malý dvoukolák, tažený jedním koníkem a na jeho kozlíku seděl mladý klučina. Zjevně znechucen svým úkolem poháněl koníka k vyšší rychlosti, když si tě ale všiml, ihned koně zpomalil a zastavil kousek od tebe.
”Dobré ranko, krásná paní. Kampak míříte, smím-li se ptát?” zeptal se a šlo vidět, jak znechucení pomalu opadává. Pokud jsi mu odpověděla, oči se mu rozzářili a hned ti nabídl místo vedle sebe, že prý alespoň nepojede sám. Pokud jsi přijala a usadila se vedle něj, práskl opratěmi a vozík se opět rozjel směr Jalmarys.

Jalmarys bylo elfí město. Ovšem stejně jako jiná města v Caldarii, byla z něj cítit lidská architektura. Abych to vysvětlila, Jalmarys kdysi postavili vysocí elfové a v dobách své největší slávy (dávno před impériem lidí), to bylo jedno z nejhezčích měst kontinentu. Vysoké budovy z bílého mramoru, široké ulice, vysoké a na první pohled úzké hradby. Jenže ta doba byla dávno pryč a nyní byl Jalmarys jen dalším špinavým městem, které lidé “poničili” svou strohou a účelovou architekturou. Sice si stále zachovalo onen nádech elfích stavitelů, ale už nebylo tak čisté a zářivé. A už vůbec ne stavěné na krásu.
Když jste přijeli k městu, klučina (jméno si můžeš vymyslet) tě vysadil u první brány a pak to stočil na západ, že prý do města musí jinou branou. Ty jsi stanula před mohutnýma hradbama a vysokou bránou, u které na stráži stáli dva vysocí elfové s halapartnami. Jak se zdálo, nezajímali se moc o příchozí, protože branou do města i z něj proudilo hodně lidí (rozumněj hlavně elfů).

”Děkuji ti, velkomožný pane, děkuji, děkuji,” přijme svou platbu s takovým nadšením, že pomalu zapomene na to, že nemá nohu. Když se po chvilce uklidní, znovu se na tebe podívá, zvláště, když nahlas přemýšlíš o tom, kam asi jde.

”Hm…” žebrák se podívá na nebe, jakoby přemýšlel a hned po tom, co uschoval dvě pětidenárovky v kapse, promnul si bradu. ”Pokud šla jak jsem jí říkal, měla by teď být někde v okolí Rhesosu. Nejspíše už bude ve vesnici, ta je ani ne půl dne od hradu.” Skoro vidíš, jak si v duchu představuje cestu, kterou jí popisoval. ”Touhle dobou by už, pokud se nikde nezdržela, měla být ve vesnici,” s neochvějnou jistotou v hlase pokývá hlavou. ”Posílal jsem jí bezpečnější cestou, přes Lantheas, tam maj mos, tam řeku určitě přešla. A pak po cestě do Rhesosu, určitě šla kolem starého Rhesoského hradu. Je to ale dlouhá cesta. Jen do Lantheasu je to skoro den a půl a do Rhesosu další tři,” jde vidět, že z něj mluví zkušenost i znalost.
”I kdybys šel přímo, jen k hradu by ti to trvali tři dny a to nezmiňuji jak obtížná ta trasa je.”

Stařík se na tebe stále dívá, trochu přežvýkne v bezzubých ústech a pomalým krokem zamíří k jedné z laviček, které stojí u jedné ze stěn.
”Opuštěný i zabydlený, záleží z jakého pohledu na to koukáš, děvenko,” mile se na tebe usměje. ”I tak se to dá říci,” souhlasně pokývá hlavou. ”Pověz, děvenko, co se děje za hradbami? Kdo vládne?” zeptá se tě a rukou ukáže na volné místo vedle něj. Pokud přijdeš ke staříkovi blíže, uvědomíš si, že cítíš zvláštní energii. Je ti něčím povědomá, avšak není zlá. Stejně tak si uvědomíš, že tu energii cítíš už od chvíle, kdy jsi prošla hradní branou.

”Nejblíž odsud je Jalmarys, na východ, asi půl dne cesty. Pak jedině Dradios, na západ, tam budeš ani ne za půl hodiny,” odpoví ti hostinský a konečně si tě přestane prohlížet. Stařík tě ale sleduje pořád. Když se pak zmíníš o aukci, pohlédnou tvým směrem všichni návštěvníci, ale nikdo nic neřekne. ”Estli se sháníš po aukcích, mladíku, měl bys zkusit štěstí v Zeonice. Že prý tam něco bude,” řekne po chvilce stařík. Elfí pár u jednoho ze stolů se mezitím zvedne ze svého místa a s rozloučením, věnovaným hostinskému odejdou z lokálu. O chvilku později zaslechneš zvuky dvou koní.

Nord se na tvůj dotaz zasměje, zatímco trpaslík jen protočí oči. ”Abyste se neposrali, vy dva,” opáčí Fin a popadne poloprázdný korbel, který jedním lokem dopije.
”Mladá Stoneguardová je totiž dcerou bankéře Stoneguarda. Tady Fin se s ní setkal před několika lety, když jsme pro pana bankéře dělali nějakou prácičku,” začne osvětlovat Bjorn. Fin se po celou dobu tváří, jakoby netušil o čem jeho společník mluví. ”A tahle mladá trpaslice našemu Finovi tak učarovala, že pokaždý, když jsme ve městě, vždycky se někam zdejchne a mnohdy se ukáže až o dva dny později,” špatně potlačuje smích, zatímco ostražitě sleduje trpaslíka. Fin odsune prázdný korbel, položí na stůl pár drobných a beze slova zamíří ven z hospody.
”Počkám na vás u kováře,” řekne na oko dotčeně a jen za ním zapadnou dveře, nord se rozesměje. ”Nechce připustit, že se mu líbí, i když všichni ví, že líbí. Jenže kdyby se o tom dozvěděl starej Stoneguard, pravděpodobně by ho zkusil uvázat do chomoutu, což Fin samozřejmě nechce,” vysvětlí ti se smíchem, dopije svůj korbel a také se má k odchodu.

”Ano, bude. Ale časem se naučíš vnímat jen to, co je pro tebe podstatné,” odpoví ještě na tvůj dotaz, než si oba uvědomíte, že vás opravdu někdo sleduje a ona tě navede, jak zjistit kdo vás sleduje a kde je.

”Ó ano, vodní salamandr. Ani se nedivím, jsou vcelku vzácní a zatím jsem neslyšela, že by se objevovali i na místech jako je tohle,” usměje se na tebe a přijde blíže k tobě. ”Salamandr je magický tvor, žijící ve všech možných vodních tocích, nebo polochách, jedno jestli sladkých, či slaných. Mnozí čarodějové je využívají při kouzlení, jiní je mívají jako mazlíčky a další je zase cvičí a dělají z nich… zbraně,” to poslední řekne celkem znechuceně. Jde na ní ale vidět, že se salamandři používají ještě k něčemu jinému, k něčemu o čem nechce mluvit.
”Jedovatý? Ale kdepak, vodní salamandr jedovatý není. Zemní, nebo taky zelení salamandři ti jsou jedovatí, ale vodní ne. Vodní salamandři jsou považováni za nejmírnější ze všech známých salamandrů,” vysvětlí ti a ty si uvědomíš, že ti stojí hned za zády. Pak ucítíš její ruku na rameni a nakonec i lehký tlak, jak tě popostrčí kupředu. To už vidíš malého tvorečka, jak napůl vykukuje zpoza kamene ve stínu.

”Nemusíš se ho bát, Erronrione. On se pravděpodobně bojí více, než ty. Pomalu k němu dojdi, ne moc blízko jen tak na dva, tři kroky, přidřepni si a natáhni ruku, dlaní k nebi,” vysvětlí ti a čeká, jestli ji poslechneš.
”Slibuji, že ti nic neudělá. Vždyť se na něj podívej, chudák je vysušený, navíc je to ještě mládě.”

Probuzení jiskry

Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, odpoledne

Trpaslík na cestách

Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, dopoledne