Temná nabídka

Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, ráno

// Toť otázka. Pokud by se mělo něco stát, tak můžeme, ale jinak nejsem ani proti skoku do Jalmarysu.//

Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Probouzení jiskry

Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, odpoledne

Dostat se k bráně nebylo tak jednoduché, jak se řeklo. Totiž, hrad byl postaven na vyvýšeném místě, skoro až by se dalo říci na skalce. Brána byla tedy dosti vysoko a jediný způsob, jak se k ní dostat, vedlo přes rozpadající se kamenný most. A na ten most taky nebylo nejjednodušší se dostat. Musela jsi jít do kopce, poměrně dlouhou chvíli, než prašná cesta, kdysi jistě dlážděná, začala pomalu přecházet v kamennou. Zespoda se nezdálo, že je to bůh ví jak vysoké, ale teď, když jsi stála na kraji mostu, uvědomila sis, že je to poměrně slušná výška. Taková, ze které bys určitě nechtěla spadnout.
Už na první pohled tě muselo napadnout, že tento kopec, kde jsi stála a ten na kterém stál hrad, musely být kdysi jeden, který někdo nějak rozdělil. Nejdříve tě napadly kouzla, ale po bližším zkoumání sis uvědomila, že nešlo o nic jiného než poctivou práci s krumpáči a lopaty.

Most měl už své nejlepší léta dávno za sebou, místy to skoro vypadalo, že nepůjde přejít, ale svou opatrností a dobrým okem ses nakonec na druhou stranu dostala. Stanula jsi před branou, kterou uzavírala vysoká dvoukřídlá vrata. Musela jsi hodně zaklonit hlavu, abys dohlédla až na jejich vršek. V bráně se pak nacházela menší branka, jen o trochu nižší, než jsi byla ty sama. Dveře branky byly zpráchnivělé a na zrezlých pantech sotva držely, takže jen ses jich dotkla, spadly na zem. Prošla jsi do vnějšího nádvoří, které bylo dost velké na to, aby se zde mohlo shromáždit na padesát jezdců sedících na koních. Nyní bylo nádvoří ale prázdné, snad až na nějakou tu slámu na zemi, tu a tam nějaký ten trám, nebo látku, u které už ani nešlo poznat k čemu dříve sloužila.

Když ses pozorně rozhlédla po nádvoří spatřila jsi schodiště vedoucí na hradby, další bránu, vedoucí do vnitřního nádvoří a dlouhou budovu přitisknutou k vnějším hradbám. Nebyla to ani tak jedna budova, jako spíše tři menší a nejspíše vnitřní částí propojené. Také jsi u nich zahlédla studnu, jejíž stříška se již dávno rozpadla. U schodiště na hradby sis ještě všimla zpráchnivělých klád, z jejichž rozložení jsi mohla hádat, že tam kdysi stály stáje.
”Dlouho k nám nikdo nezavítal,” kousek za sebou zaslechneš tichý klidný hlas. Když se otočíš, spatříš za sebou sedět stařečka (bez toho havrana), opírajíc se o svou hůl a slepě na tebe hledíc. Dlouhý bílý vous mu splývá s vlasy stejné barvy, sukovité staré ruce se pevně drží hole a bezzubá ústa se lehce usmívají. ”Neboj se nás, slečinko, neublížíme ti,” řekne uklidňujícím hlasem. ”Copak tě zaválo do těchto končin?” Chvíli ti trvá, než si uvědomíš, že stařeček mluví plynule elfsky.

Když jsi dorazil do Argoronu, bylo již několik hodin po obědě a slunko se pomalu dostávalo ke konci své celodenní cesty. Nic z toho ti ale moc nevadilo, byl jsi zase o něco blíže a myšlenka toho, že ji brzy zase spatříš tě hnala dál a dál. Ovšem ani ta myšlenka nestačila k tomu, abys byl schopen jít celé dny a noci bez odpočinku a i přes to, že jsi byl zvyklí chodit, únava na tebe začínala pomalu doléhat. Doufal jsi, že zde na svou přítelkyni narazíš. Znal jsi ji dost dobře na to, abys našel správná místa, kde se poptat.

Info o městě

Stráže stojící u výcho… pardon, západní brány ti nevěnovali ani trochu pozornosti. Snad je letmý pohled, možná drobné odfrknutí, ale nic víc. Prošel jsi bránou a ocitl ses na široké dlážděné ulici, jež lemovaly dvě a tři patra vysoké domy. U každého druhého vchodu visela nějaká cedule, tu hlásající obchod, tamta zase hospodu, další pak vykřičený dům. Pohybovalo se tu hodně lidí (převážně lidé, tu a tam nějaký elf, většinou vysoký a párkrát jsi zahlédl i nějakého skřeta), bylo tu hodně hluku. Také jsi zahlédl několik stánků, ale většinou jejich majitelé již sklízeli své zboží, jen pár z nich ještě prodávalo. Mohl ses začít vyptávat, nebo prostě jen projít město a doufat, že na ni někde narazíš. To už bylo na tobě.

Poté, co sis zařídil vše potřebné, vyrazil jsi na cestu. Pinďa byl nadšený z toho, že se ti podařilo skoro nemyslitelné, byl tak rozhozený, že se ani nevyptával, jen hltavě ukrýval veškeré poklady, které jsi mu dával na stůl. Když jsi pak řekl své podmínky, svatosvatě ti slíbil, že svých sedmdesát určitě dostaneš. Horkotěžko jsi mu věřil, ale nic jiného ti nezbylo. Než jsi stihl od něj odejít, hodil před tebe měšec. Zkušeně jsi odhadl, že je v něm něco kolem dvě stě denárů. ”Část odměny, vypadáš, že je potřebuješ,” mrkl ještě na tebe. V té chvíli ještě ani netušil, jakou měl pravdu.

Ono by se řeklo, že sehnat si koně je pro zloděje hračka, ale pravda byla jiná. Koně jsou poměrně dobře hlídaní a tak ses místo krádeže rozhodl získat koně od nejmenovaného známého z cechu. Ten ti jej sice neprodal, ale za nemalou sumičku pronajal (56 denárů). Zároveň tě nezapomněl upozornit, že pokud jej nevrátíš do týdne, naúčtuje si dalších padesát a pokud jej nevrátíš vůbec, bude tě to stát minimálně tři sta denárů.

Koně jsi měl, svou výbavu také, teď už jen zbývalo dohnat kupce a sprovodit ho ze světa, tak, jak jsi slíbil. Věděl jsi, že jsou poblíž řeky Gamardan, nejspíše v nějakém zájezdním hostinci poblíž vesnice Dradios, kterou budou projíždět, jakmile se rozední. Taky jsi věděl, že určitě pojedou přes vesnici Neocorys a budou se zastavovat v Thorioském hradě. To znamenalo, že určitě bude muset jet přes Zeocorys. Ty jsi ale doufal, že jej doženeš ještě dříve, proto ses rozhodl pro koně a cestování přes den, i přes to, že to pro tebe bylo nepohodlné. Sice ne tolik, ale nebylo to nic příjemného.

Koně jsi hnal jak to jen šlo, aby jsi ještě za tmy dojel co nejdále. Ranní slunce tě zastihlo asi pět hodin cesty od Dradiosu, naštěstí v lese. Projížděl jsi probouzejícím se lesem, kůň pod tebou hlasitě oddechoval a ty sis začínal uvědomovat, že bys mu měl dát trochu oddechnout, pokud jsi nechtěl, aby se ti složil pod zadkem. Nedokázal jsi však odhadnout, jak dlouho ještě vydrží. Uběhly další tři hodiny a kůň začínal být čím dál tím více neklidnější, více pohazoval hlavou a častěji vypadával z tempa. Naštěstí jsi ale v dálce zahlédl nějakou budovu, která se ukázala být zájezdním hostincem. Dost možná tím, ve kterém přenocoval Servio a jeho kumpanie.

Prodavačka ti s úsměvem podá vybrané koláče. Nejsou bůh ví jak velké, ale už jen podle váhy poznáš, že nejsou šizené. Jakmile se zakousneš do husího, steče ti trocha šťávy po bradě. Těsto je křupavé, ještě teplé, náplň mírně nasládlá a maso šťavnaté. Ač bys to asi nikdy nepřiznala, lepší jsi ještě neměla.

Když procházíš kolem kováře, uvědomíš si, že je to poloviční nord, stejně jako ty, jen s tím rozdílem, že u něj je výraznější lidský předek. Zdá se do své práce ponořen, takže si tě moc nevšímá, čeho si ale ty všimneš, jsou vystavené nástroje. Od seker, srpů, nožů, přes okované dřevěné lopaty, krumpáče a motyčky až po podkovy a obyčejné hřebíky. Zdá se, že je zručný a šikovný. Co však nezahlédneš jsou hroty šípů nebo jiné zbraně.
Pokračuješ dál, dojdeš až k domu o kterém mluvila pekařka a opravdu, v jeho okolí je velké stádo ovcí. Jen co poprvé zavoláš, zpoza domu vykoukne vousatá hlava trpaslíka. Těžko říci, kolik mu je let, u těhle jeden nikdy neví. Zprvu si tě nedůvěřivě prohlíží, pak na nějakou chvíli někam zmizí a když se znovu objeví, už kráčí k tobě a ruce si otírá do nějakého hadru.
”Lovkyně jo?” zeptá se tě drsně znějícím hlasem a pozorně si tě prohlédne. ”S tou škodnou máš pravdu, nordko. Je tu víc vlků než by se mi líbilo. Pojď za mnou,” mávne na tebe, na patě se otočí a zamíří zpět za dům, aniž by kontroloval jestli jdeš nebo ne.

”Podívej se na to. Našel sem jí dneska ráno, chudinka, mohla vrhnout pár pěknejch jehňat a ta vlna…” posteskne si, když ti ukazuje ošklivě potrhanou ovci. Zkušeným okem lovce jsi schopná ihned říci, že to, co ji napadlo byl opravdu vlk. Vlk, který zabíjel pro zábavu, ne pro obživu. ”Už mi ti parchanti potrhali pět vovcí. Jen včera sem našel dvě,” běduje, zatímco stále hledí na mrtvé zvíře.
”Přines mi pět vlčích ocasů a já ti dobře zaplatím. Za každej ocas co přineseš ti dám deset denárů,” navrhne ti a s nadějí v očích se na tebe otočí.

”Ani jedno,” zasměje se Fin, když si k němu přisedneš a sám zvedne svůj korbel, aby se napil. ”Máme ale malé nepsané pravidlo, spíše takovou tradici. Nejdříve dopijeme a dojíme a pak jdeme spát,” poukáže na svůj a pak i tvůj korbel. Hned na to se pořádně napije a utře pěnu z vousů: ”Stejné to je i před bojem. Nejdříve dopít, pak bojovat. Škoda nevypitého piva.” S tím dopije svůj korbel a čeká až tak také učiníš.

”Zejtra vstáváme s prvním sluncem, nemáš s tím problém, že ne? Je toho hodně, co musíme zařídit a Jugrin je na to pedant. O to víc, že budeš s náma,” zasměje se a trochu do tebe šťouchne. ”Ňákou dobu teď budeš pod drobnohledem, tak si to neposer. Hlavně teda pod Aviným,” zazubí se na tebe a zamíří ven ze salónku. Projde lokálem a hned u baru zatočí do prava, ke schodům, kterých sis před tím ani nevšiml. Hostinský vám jen kývne, jinak si vás nikdo moc nevšímá. Vyjdete po schodech až do třetího patra, kde Fin zamíří až do zadní části dlouhé chodby.
”Taj chrápeme, když sme ve městě. Kdyby se stalo, že bychom se nějak oddělili, tady se vždycky sejdeme. Dalo by se říci, že je to naše základna,” vysvětlí ti a odemkne dveře do pokoje. K tvému překvapení je celkem osobitě zařízený. ”Celý patro je naše, stejně jako ten salónek, kde sme byli. Hostinskej, Barnabáš, kdysi patřil taky ke kumpanii, teď to tady vlastní a poskytuje nám přístřeší. Samozřejmě si to nechává platit, škrt jeden,” zasměje se a vejde do pokoje. Pokoj je poměrně prostorný a díky tomu je rozdělený na tři menší místnosti. V první, do které jste právě vešli, je zařízena spíše jako dílna. Vidíš pracovní ponk, kovářské náčiní a další nástroje potřebné na opravu zbrojí a zbraní. ”Támhlety dveře jsou tvoje, zařiď si to dle svého. Jen jedna věc Torraku, nikomu z kumpanie nesahej na věci, pokud se předem nedovolíš,” ukáže ti na dveře blíže k oknu a když ti dá varování, tváří se neústupně. ”Nějaké dotazy?”

”Se štěstím tam budeme do tří dnů. Vím, nejspíše to není to, co bys očekávala, ale je to tak bezpečnější. Sice jsme na území vznešených ale i tady se pohybuje dosti lapků, věř mi. Taky proto je nás tolik,” vysvětlí ti s pousmáním. Poté prásknutím opratí pobídne koně k pohybu a karavana se dá do pohybu.
”Nikdo nebyl napoprvé dokonalý,” uklidní tě a ukáže na Zukiho, ”tak třeba Zuki byl prvních pár dnů celkem trdlo,” zasměje se.
”Tys taky nebyl dokonalej,” ozve se zvučný ženský hlas, který patří, jak si brzy uvědomíš, Noře. ”Na první cestě byl vyděšenej jako malý štěně,” pronese hraně posměšným hlasem Nordka.
”Zvlášť, když tě poprvý uviděl,” dostane se jí usměvavé odpovědi od Tomana. Hned na to slyšíš zvuk lehké facky a smích.
”A ten tvůj mistr, on se ztratil, že ho hledáš?”

Stojíme před rozhodnutím, jestli si chceš odehrát každý den cesty, nebo přeskočíme až do cíle.