| |||
Volání moře Vesin, Vlandia
|
| |||
Sedmá na cestách Aegosca, Západní Impérium
|
| |||
Temná nabídka Dradios, Západní Impérium
Odečteno 15 denárů |
| |||
Trpaslík na cestách Sibir, Strugia
|
| |||
Vědomosti je třeba schraňovat Argoron, Severní Impérium
|
| |||
Vědomosti je třeba schraňovat Argoron, Severní Impérium Když jsem dorazil až k branám Argoronu rozhlížel jsem se kolem a prohlížel si kamenné hradby, jako bych je viděl poprvé. Pravdou bylo, že jsem tudy již párkrát procházel, ale vždy mi přišlo toto místo.....smutné....v srdci všech lesů této říše bylo toto lidské město s vykáceným okolím jizvou na tváři přírody. Kdo jsem však já, abych soudil politické tahanice? To šlo mimo mne, i tak to však ve mě i Rahlebovi vzbuzovalo jistou nelibost, stejně, jako myšlenka, že se toto místo chce odtrhnout od zbytku království mi přišla, jako sice pochopitelná, ale velice nerozumná. "Brého podvečera přeji." Přátelsky jsem pozdravil místní stráž, než jsem se nechal spolknout tou jejich velkou kamennou branou. Nečekal jsem vřelé přivítání. Zde nikdy nečekalo, ale byla i mnohem horší místa. Pamatuji taková, kde mi nadávali a stranili se mne protože jsem elf, ale taky taková, kde po mě házeli kameny a zkoušeli hnát klackem.....Smutná myšlenka na nerozumné rozhodnutí skupinky nenávistných lidí, kterým Rahleb vzápětí předal svůj názor na kámen, který mě trefil zezadu do hlavy. Možná i proto mám vzpomínku na tuto událost trochu mlhavou. Pochopitelně jsem se pak dlouho zdržet nemohl a brzy jsem místo zase opustil. "Na místech, jako tohle se nic nemění." Zamumlal jsem pro sebe a upravil jsem si cestovní vak, aby se mi pohodlněji šlo. s vycházkovou holí v ruce jsem kráčel dál ulicemi města, které jsem si vybavoval až zpětně neb bylo příliš mnoho obdobných míst, které jsem navštívil a zde jsem se nevyskytoval zase tak pravidelně, abych si je lépe zapamatoval. Cítil jsem, jak se mi po těle rozlévá únava a těšil jsem se, až v nějaké hospůdce usednu k večeři a pak se prospím. Stejně tak byla však naléhavá touha vidět opět Miri, která mohla být právě nyní také někde v tomto městě. Stánkaři, kteří již vše balili mne moc nezajímali, většinou měli stejně, jen hromadu drbů a nic užitečného, pokud jste nechtěli nakupovat. Proto jsem místo toho zamířil raději k nejbližšímu žebrákovi, který seděl na hlavní ulici, nejlépe někde blíže k bráně. Tyto na první pohled zubožené a neužitečné osoby měly zpravidla více informací, než hostinský za výčepem té nejfrekventovanější hospody. "Přeji brého večera." Pozdravil jsem žebráka přátelsky a neostýchal jsem se o okamžik později si k němu přidřepnout, abych na něj neshlížel z výše. "Někoho hledám. Pomůžete mi?" Podíval jsem se na něj zkoumavě a tázavě. Vypadal jsem stále přívětivě a nenásilně. Rahleb neměl rád, když jsem byl vůči někomu cizímu příliš přátelský, ale musí se s mnou povahou smířit. Abych podpořil rozhodování žebráka ukázal jsem mu v dlani pár lesknoucích se mincí denárů, než jsem dlaň znovu zavřel a předloktími se opřel o kolena, abych si vyslechl jeho odpověď. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Sedmá na cestách Goleryn, Západní Impérium Očekávala jsem více než zhruba tři dny cesty, takže se mi trochu uleví, ačkoliv... Stále jsem tak trochu nervózní z toho, že se s Mistrem mineme a on dorazí k troskám domu bez toho aniž bych ho stačila zpravit o tom, co se přihodilo za neštěstí. Při slovech o lapcích trochu vykulím oči, zní to nebezpečně. Jak vlastně takový lapka vypadá? Nikdy jsem žádného neviděla. A proč se jim říká lapkové? Protože... Lapou? Po věcech? Pravda, i Mistr nebo sloužící se občas zmínili, ale spíše jsem to brala jako... Já nevím, prostě příběhy. Těkám pohledem mezi všemi zúčastněnými a usmívám se u toho. Cítím se mezi nimi dobře. Všichni jsou takoví... No, jako jedna velká rodina. To je pro mě tak nové a neznámé... Ale líbí se mi to. "Ah, Mistr... Mistr odjel na jednu výpravu, říkal, že se vrátí za pár dnů, ale uplynulo několik týdnů a měsíců a nevrátil se... A včera, tedy... Myslím, že to bylo včera, v domě najednou začalo hořet... Hodně hořet. Všichni utekli, já se pokusila zachránit Mistrovy věci. A... Teď ho musím najít, abych mu řekla, co se stalo. Měla jsem se o dům v jeho nepřítomnosti starat a nezvládla jsem to," povzdechnu si, zatímco vysvětluji. // Toť otázka. Pokud by se mělo něco stát, tak můžeme, ale jinak nejsem ani proti skoku do Jalmarysu.// |
| |||
U snídaně Vesin, Vlandia "Dobré ráno". Pozdravím s milým úsměvem Anku. Velice hezky to tu voní, miluji slaninu i vajíčka, ještě s čerstvým pečivem.. S pousmáním přikývnu, naliji si z džbánu do jednoho z pohárků a napiji se. No páni.. Tenhle mošt je moc dobrý! Ani né moc kyselý, ani né moc sladký, vše tak akorát. Jeden z nejlepších jaké jsem zatím měla. Ohledně pomoci Jolce jen přikývnu, vezmu ten tác se džbánem a pohárky a odnesu je ven k ní. S úsměvem Jolce přikývnu a začnu jí pomáhat, když se však zmíní o odjezdu, úsměv z mé tváře zmizí. Stále mě mrzí že nebyl čas vůbec na nic.. Nechám se pak dotáhnout zpět do domu, ale tu poznámku o Anke raději nijak nekomentuji. Ance jen přikývnu a beru do rukou tácy se slaninou a s vajíčky. "Tak často, jak jen to bude možné". Usměji se na Jolku a odnesu to jídlo ven na připravený stůl. Mám za to že jíst se bude až přijdou i ostatní a tak počkám až to Jolka položí, pak ji vezmu za ruku a nehledně na to kdyby Anka něco říkala, ji odtáhnu kus stranou. Tak abych měla jistotu že nás nikdo neuslyší. I tak však raději budu mluvit tišeji.. Pohlédnu na Jolku a s bušícím srdcem ji obejmu. "Mrzí mě že jsme neměly čas si více povídat a lépe se poznat". Šeptnu a chvilku tak zůstávám. Když se pak odtáhnu, otřu si oko ve kterém se mi začíná tvořit slza. "Promiň, nemám ráda loučení". Trošku posmutněle se usměji a ani si při tom nějak neuvědomuji že Jolku držím za ruce. "Já.. Moc ráda bych viděla co dokážeš.. Ale když už to teď nejde, dovolíš abych se na něco zeptala?" Otáži se a až pokud to Jolka povolí tak budu pokračovat. "Ten dráček co máš na zádech.. Takto znaménka obvykle nevypadají.. Je to.. Něco speciálního?" |
doba vygenerování stránky: 0.22202682495117 sekund