Za velkým tajemstvím

Vědomosti je třeba schraňovat

Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, odpoledne

Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Opět jste vyrazili na cestu, která neměla cíle. Všiml sis že Eleanor jde zlehka, sotva se její nohy dotýkají země. Uvědomíš si, že cítíš něco, co jsi před tím nikdy necítil. Je to zvláštní pocit, trochu opojný, trochu znepokojivý. Občas se ošiješ, nebo se rozhlédneš více, než by bylo třeba. Eleanor to samozřejmě neunikne. ”To co cítíš je magie. Je všudypřítomná. V zemi, ve vzduchu, ve vodě i v ohni. To jsou základní elementy, díky kterým můžeme čarovat. Každý mág je využívá. Někteří, jako třeba já, se zaměřují pouze na jeden element a díky tomu se v jeho ovládání dostanou na vysokou úroveň. Jiní zase používají od všeho trochu, je to na každém,” vysvětlí ti. Ovšem ani to vysvětlení tě moc neuklidnilo. Pocit se stává neodbytným skoro až vtíravým. Čím dál jdete, tím vtíravější je, skoro jakoby vás někdo sledoval.

Ještě nějakou chvilku jdete, pocit je silnější a silnější, až nakonec čarodějka zastaví a naznačí ti, abys byl potichu. Zvedne ruce, zdá se, že chce kouzlit, ale pak se zarazí a lehce se pousměje. Ruce opět spustí k tělo a přijde k tobě, velmi pomalu a potichu. ”Zavři oči a soustřeď se na ten pocit,” zašeptá sotva slyšitelně. ”Ničeho se neboj, prostě se soustřeď, snaž se ho uchopit, stejně jako u té vody,” radí ti. Soustředíš se, jemně nakláníš hlavu nejdříve doleva, pak doprava, jako květina v jemném vánku. Pak ho znovu zachytíš. Pocit, jakoby vás něco, nebo někdo sledoval. Zaměříš se na něj, představíš si oči toho stvoření a před “očima” se ti začne dotvářet zbytek těla (jen podstatně menší). ”Otáčej se za ním,” slyšíš jakoby zdálky Eleanořin hlas. Poslechneš ji a pomalu se na místě otáčíš. Nejdříve jedním směrem, ale pocit slábne, obraz se pomalu vytrácí. Otočíš se na druhou stranu a obraz se stává jasnější. Najednou ho vidíš, malého ještěra krčícího se za malým kamenem, kůži šedavě modrou, nemocné oči a jazyk prověšený. Poznáš, že se sotva drží na nohou.
”U veškeré vody, kdo by to řekl, že tu narazíme na vodního salamandra,” užasle vydechne Eleanor, když jí popíšeš, cos a kde jsi to viděl. ”Běž, neublíží ti.”

Jolka celá překvapená, co se děje, když jsi ji odtáhla trochu stranou, jen koukala, nevěděla co dělat. Až po chvilce ti objetí vrátila. ”Nikdy bych netušila, že se tak snadno seznámím s cizinkou,” usměje se se slzou v oku a trochu se od tebe odtáhne, abyste na sebe viděli. ”Však není všem dnům konec,” uklidní tě dívka a podívá se ti do očí. Hned na to se uchechtne, byť trochu plačtivě, když zmíníš, jak nemáš ráda loučení. Na tvůj dotaz jen přikývne.

”Tys ho viděla?” překvapeně na tebe zamrká a pak jí to dojde. ”A jo vlastně, před chvilkou. Já… ani nevím. Mamka o tom nemluví, táta taky ne a když jsem se ptala babky kořenářky, žbrblala akorát něco o dracích a jezdcích, ale ničemu z toho jsem nerozumněla,” omluvně pokrčí rameny.
”Holky, co tam švitoříte, pojďte jíst,” ozve se od stolu Anka a obě si můžete všimnout, že se ostatní už schází. Robert i Artur ti s úsměvem pokynou hlavou, zatímco sourozenci ti zamávají.
”Měly bychom jít,” řekne tiše a ještě jednou tě obejme.

Předešlé dva dny cesty byly klidné. Jak jsi během oběda prvního dne poznala, kumpanie byla sice nesourodá, ale každý měl své místo, každý věděl co dělat a všichni fungovali více než dobře. Jakmile jste zastavili v polovině prvního dne na oběd, vše šlapalo jako na drátkách. Vozy stály blízko u sebe, Nordové a Elfové se postarali o jeho ochranu, Zuki ihned někam zmizel a hobiti se pustili do přípravy jídla. Dokonce tě i přibrali mezi sebe, abys jim pomohla.
Po obědě se kumpanie opět sbalila a vy jste vyrazili na další cestu. K večeru prvního dne jste dorazili do Verony, kde jste na okraji města našli pěknou hospůdku. Až do večera jste strávili v nálevně, kde jste jedli, popíjeli a bavili se. Ty ses dozvěděla, že takto spolu jezdí už tři roky a nikdy předtím se jim nedařilo lépe. Taky jsi zjistila, kde jsou nejlepší trhy (Ortysia, Husn Fulq v Aserai, Lyakis, Razih a Quyaz). Stejně tak ti pověděli, kterým zemím se radši vyhýbat (Vlandii) a kam by ses určitě měla podívat (Strugia).

Další den proběhl podobně jako ten předchozí. Kolem poledne jste zastavili kvůli jídlu, večer jste pak nocovali v Aegosce, v hostinci za hranicemi vesnice. Největším potěšením pro tebe ale byl fakt, že, krom toho, že jste se již blížili k Jalmarysu (a jak ti prozradili, tak kdyby ses teď oddělila a šla na sever, tak tam do jednoho dne dojdeš - o den dříve než je v plánu), tě celá kumpanie začala brát jako jednu z nich. Velmi brzy ses se všemi spřátelila, dokonce i s nepřístupnou Mirranou, která se nakonec ukázala jako velmi společenské stvoření.

Dalšího dne ráno, když jste se sešli u vozů, jsi stála před rozhodnutím. Vyrazit dál s kumpanií a dostat se do Jalmarysu tak, jak řekl Matěj, nebo se od skupiny odpojit a vyrazit přímo. Nikdo z karavany by ti to neměl za zlé, všichni chápali důvody, které k tomu máš.

Vešel jsi do zájezdního hostince a ocitl ses v poměrně velké nálevně, která však byla poloprázdná. Jen dva stolky u oken a jeden uprostřed byly zabrané. Uprostřed seděli dva muži, elf a člověk, oba pohroužení do své pozdní snídaně (či brzkého oběda, chceš-li), u oken pak seděla žena s mužem (oba elfové) a osamělý stařík. Za barem pak stál unaveně vypadající vysoký elf, který líně utíral korbel. Objednáš si zelnou placku a džbánek jablečného moštu a usadíš se ke stolu. K tvé smůle ale nikdo moc nemluví. Elf a člověk se po nějaké chvíli zvedli a zamířili pryč z lokálu, zatímco elfí pár stále seděl u stolu a, jak sis po chvilce všiml, cosi sepisovali. Jen stařík si tě po očku prohlížel, stejně tak i hostinský, který právě uklízel po těch dvou, co odešli.

Odečteno 15 denárů

”Tvůj odhad je více než dobrý,” zasměje se a pokračuje ve výkladu.

Tvůj pokoj byl… obyčejný. Postel, truhlice, stojan na brnění a zbraně, stůl a jedna židle. A pak vědro na opláchnutí. Na bližší průzkum pokoje ale bylo už moc pozdě a tak jsi zalezl do postele, která byla jen o něco méně pohodlnější než tvoje vlastní na hradě.

Druhý den ráno ses probral brzy, vlastně s prvními paprsky slunce. Zpoza dveří jsi slyšel kroky a po nějaké chvilce se ozvalo i zabušení na tvé dveře. ”Torraku, vstávat, musíme vyrazit. Jak znám starýho, do oběda bude chtít bejt na cestě, takže bychom si měli pohnout. Oblíkni se, počkám na tebe v nálevně,” zaslechneš Fina a pak už jen slyšíš kroky, bouchnutí dveří a zpěv ptactva zvenčí.
Obléknout ti netrvá moc dlouho, naházíš na sebe tu trochu co máš, pobereš své zbraně a vyrazíš do haly. Tam u baru už čeká Fin a jeden z nordů, Bjorn, jak sis po chvilce vzpomněl.
”Brý tro, sluníčko,” zakření se nord a plácne na prázdnou stoličku vedle sebe. ”Ber místo, najíme se a jdeme.”
”Musíme vzít vůz.”
”Já vím, Fine. Zatímco sis česal ty pačesy,” nord poukáže na trpaslíkovo vousy, ”tak já ho připravil.”
”Co kdybychom potkali nějakou šťabajznu?” brání se dotčený trpaslík.
”A kde prosím tě? U Elvara v kovárně?” zasměje se nord. ”Mimochodem, ví, že přijdeme, že jo?”
”Ví, že nejdéle do konce týdne pro ty zbroje přijdeme. Navíc ví, že mi schází brusný kameny. Včera jsem si pro ně měl dojít, ale…”
”... ale mladá Stoneguardová ti v tom zabránila co?” dopoví za něj se smíchem nord a trochu do trpaslíka šťouchne.

Žebrák k tobě zvedl zrak a trochu ucukl, když si uvědomil, kdo s ním mluví. Ty sis pak všiml, že mu chybí levá noha a levá ruka mu končí kousek pod loktem. Vypadal z tebe trochu vyděšeně a trochu se i odtahoval, ale jakmile jsi mu ukázal mince, cosi se změnilo. Tedy, strach a zděšení se nikam nevytratili, snad jen upozadili, když je nahradila vidina lepšího jídla a možná i něčeho ostřejšího k pití. Šlo vidět, že zápasí sám se sebou, než ti vůbec pohlédl do očí, byť jen na kratičkou chvilku a pak opatrně přikývl.

Když jsi mu pak popsal dívku, kterou hledáš, šlo na něm vidět, jak usilovně přemýšlí. Znovu jsi mu ukázal mince, abys jeho paměti pomohl, možná jsi mu i jednu minci dal. ”Brejličky, usměvavá,” zamyslí se a pak se jeho výraz promění. Usměje se, spokojeně. ”Viděl, chlapče, viděl. Je to pět dní zpátky, co tudy šla. Hodná duše, to se pozná. Nechala mi tu dvaceti denárovku, půlku chleba se sýrem a lahvinku moc dobrého vínka. Moc hodná duše, moc hodná,” usmívá se mrzák, skoro až se rozplývá nad tou vzpomínkou.
”Odcházela, tam, na jih šla. Že prý přes Lantheaskou řeku musí projít, tak jsem jí radil, kde nejlépe přejít,” rozpovídá se. Pak ale zmlkne a toužebně se podívá na tvou ruku, ve které schováváš mince.