Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Caldaria

Příspěvků: 1172
Hraje se Jindy Odpisy: Vždy jak bude volno  Vypravěč Sathira je offlineSathira
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Morgana je offline, naposledy online byla 19. května 2024 22:51Morgana
 Postava Torrak Bronzebeard je offline, naposledy online byla 20. května 2024 7:58Torrak Bronzebeard
 Postava Vibeke je offline, naposledy online byla 20. května 2024 8:49Vibeke
 Postava Stella je onlineStella
 Postava Dalastar je offline, naposledy online byla 19. května 2024 21:17Dalastar
 
Belhar "Rahleb" - 18. srpna 2022 08:23
elf3165.jpg

Vědomosti je třeba schraňovat

Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, odpoledne



Když jsem dorazil až k branám Argoronu rozhlížel jsem se kolem a prohlížel si kamenné hradby, jako bych je viděl poprvé. Pravdou bylo, že jsem tudy již párkrát procházel, ale vždy mi přišlo toto místo.....smutné....v srdci všech lesů této říše bylo toto lidské město s vykáceným okolím jizvou na tváři přírody. Kdo jsem však já, abych soudil politické tahanice?
To šlo mimo mne, i tak to však ve mě i Rahlebovi vzbuzovalo jistou nelibost, stejně, jako myšlenka, že se toto místo chce odtrhnout od zbytku království mi přišla, jako sice pochopitelná, ale velice nerozumná.
"Brého podvečera přeji."
Přátelsky jsem pozdravil místní stráž, než jsem se nechal spolknout tou jejich velkou kamennou branou. Nečekal jsem vřelé přivítání. Zde nikdy nečekalo, ale byla i mnohem horší místa. Pamatuji taková, kde mi nadávali a stranili se mne protože jsem elf, ale taky taková, kde po mě házeli kameny a zkoušeli hnát klackem.....Smutná myšlenka na nerozumné rozhodnutí skupinky nenávistných lidí, kterým Rahleb vzápětí předal svůj názor na kámen, který mě trefil zezadu do hlavy. Možná i proto mám vzpomínku na tuto událost trochu mlhavou. Pochopitelně jsem se pak dlouho zdržet nemohl a brzy jsem místo zase opustil.
"Na místech, jako tohle se nic nemění."
Zamumlal jsem pro sebe a upravil jsem si cestovní vak, aby se mi pohodlněji šlo. s vycházkovou holí v ruce jsem kráčel dál ulicemi města, které jsem si vybavoval až zpětně neb bylo příliš mnoho obdobných míst, které jsem navštívil a zde jsem se nevyskytoval zase tak pravidelně, abych si je lépe zapamatoval.
Cítil jsem, jak se mi po těle rozlévá únava a těšil jsem se, až v nějaké hospůdce usednu k večeři a pak se prospím. Stejně tak byla však naléhavá touha vidět opět Miri, která mohla být právě nyní také někde v tomto městě. Stánkaři, kteří již vše balili mne moc nezajímali, většinou měli stejně, jen hromadu drbů a nic užitečného, pokud jste nechtěli nakupovat. Proto jsem místo toho zamířil raději k nejbližšímu žebrákovi, který seděl na hlavní ulici, nejlépe někde blíže k bráně. Tyto na první pohled zubožené a neužitečné osoby měly zpravidla více informací, než hostinský za výčepem té nejfrekventovanější hospody.
"Přeji brého večera."
Pozdravil jsem žebráka přátelsky a neostýchal jsem se o okamžik později si k němu přidřepnout, abych na něj neshlížel z výše.
"Někoho hledám. Pomůžete mi?"
Podíval jsem se na něj zkoumavě a tázavě. Vypadal jsem stále přívětivě a nenásilně. Rahleb neměl rád, když jsem byl vůči někomu cizímu příliš přátelský, ale musí se s mnou povahou smířit. Abych podpořil rozhodování žebráka ukázal jsem mu v dlani pár lesknoucích se mincí denárů, než jsem dlaň znovu zavřel a předloktími se opřel o kolena, abych si vyslechl jeho odpověď.
 
Torrak Bronzebeard - 17. srpna 2022 06:45
received_6892221723563778392.jpeg

Trpaslík v hospodě

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer



"No vida, další věc co se učím za pochodu. Každopádně tohle pravidlo se mi líbí. Vlastně, ho sám dodržuju. Myslím, že když se otec a toulal a nebyl králem, tak spolu tohle pravidlo vymysleli, protože doma jsme museli dojídat a nemohli odejít od stolu než bylo dojezeno a dopito. Tak už aspoň vím, odkud to otec má."

Usměju se a dopiju na ex svůj korbel. I mě zůstane pár kapek na vousech a tak se jich zbavím hned co dopiju. Na to další se jen zasměju. To je dobrý vtip, jestli mi vadí vstávat s prvním sluncem.

"Promiň, ale on si otec evidentně domů přinesl nejenom to jídlo. Pravidelně vstáváme s prvním sluncem, aby jsme toho co nejvíce stihli. Takže předpokládám, že můj výcvik začal už ve chvíli, kdy jsem by schopný ho poslouchat. Každopádně díky Ti za upozornění. Posral bych to nerad a co se Avi, tak to mi tak nějak došlo. Kdo je vlastně zástupce Jugrina? Ava?"

Taky důležité vědět kdo je další v pořadí a právě z náznaku a z toho co jsem viděl by mi Ava dávala největší smysl. Následuju Fina ze salónku a prohlížím si v lokále hosty. Je to jen přirozená reakce a zvědavost. Prostě mě vždycky zajímá kde je kdo a jaký je. Stejně jako hostinský nám, tak i já mu pokývnu. Stoupáme po schodech a kdyby jsme šli ještě chvíli, tak snad dojdeme na střechu světa.

"Koukám budeme si žít jak princezna zavřená ve věži v pohádkách. Patřil ke kumpanii? Tak to je skvělá základna! Víš, že se Ti nikdy nikdo nebude hrabat ve věcech, protože by mu sám zpřelámal hnáty a hlavně se je kam najisto vracet. To se mi opravdu líbí. Velice chytře vymyšlené."


Souhlasím a jsem opravdu nadšený z celého tohohle systému. Mít jistotu, že se je kam vracet je velmi dobrý a když je to takhle dobrá hospoda, tak je to ještě lepší. V pokoji jsem čekal prostě jednu místnost, kde budou kavalce a tam jsme skončili. Rozhodně ne tady tohle, co jsem tady viděl.

"Máte to tu pěkné. Nečekal jsem takový luxus. Rozhodně jsme čekal víc skromnější podmínky. Upřímně by mě to ani nenapadlo, ale díky za varování. Nemám, jdeme spát. Čeká nás dlouhej den a já mám za sebou cestu. Dobrou Fine!"

Utnu debatu, protože tady už není o čem. Projdu svýma dveřma, abych se uvelebil v posteli.
 
Vehk - 16. srpna 2022 14:10
img_20220504_0302304316.jpg

Temná nabídka


Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, ráno


Cesta byla úmorná a rozhodně jsem věděl o příjemnějších způsobech dopravy, jenže slunce bylo neúprosné a za několik málo hodin bych se pravděpodobně plahočil po svých a trpěl ještě víc. Zpočátku jsem ani nevnímal fakt, že kůň začíná vypovídat službu. Ačkoliv mě stál nemálo peněz, chtěl jsem kupce sprovodit ze světa co nejdřív, a proto jsem zpočátku jeho těžkému funění nevěnoval žádnou pozornost. Až později, když se nám noc měnila na den, jsem pochopil, že zvíře uštvu, pokud pojedeme stejně rychlým tempem, a proto jsem zvolnil. Přes hlavu jsem si natáhl kapuci, kterou jsem stahoval víc a víc do obličeje s tím, jak dotěrnější se sluneční paprsky stávaly.

"Musíš vydržet ještě chvíli, támhle je hostinec, kde se o tebe postarají," řeknu koni, jako kdyby mi zvíře mělo rozumět každé moje slovo. Faktem bylo, že by byla hrozná škoda, kdyby to kůň zapíchl takový kus před místem, kde ho dají do pucu. Já možná doufal, že uvnitř spatřím obchodníka, kterému jsem v patách, počkám někde za rohem, odvedu svou práci a vrátím se do našeho doupěte. To zní až moc skvěle, pomyslím si, když zaplatím za to, aby se mi postarali o koně a sám vcházím do podniku. Obyčejně bych si tu objednal pokoj a šel spát, dokud otravné sluníčko nezmizí, ale bohužel to mají lidé nastavené jinak a v noci jsou těmi neaktivními oni. Kdybych si šel lehnout a kupec pokračoval v cestě, budeme se nahánět po celém světě jako kočka a myš.

Objednám si nejlevnější položku zdejší kuchyně, protože stejně vím, že to jíst ani pít nebudu, ale zase nechci působit až moc nápadně, že jsem sem přišel jen očumovat a vyzvídat. To by mi v budoucnu vůbec nemuselo prospět, navíc se nemůžu na kupce začít vyptávat všech, co tu sedí. Musím jen tiše naslouchat a doufat, že uslyším nebo uvidím něco, co mě praští do obličeje s tím, že tohle je můj cíl, který tak usilovně stopuji.
 
Septima - 13. srpna 2022 18:30
fanderay7339.jpg

Sedmá na cestách


Goleryn, Západní Impérium
27. května 1084, ráno



Očekávala jsem více než zhruba tři dny cesty, takže se mi trochu uleví, ačkoliv... Stále jsem tak trochu nervózní z toho, že se s Mistrem mineme a on dorazí k troskám domu bez toho aniž bych ho stačila zpravit o tom, co se přihodilo za neštěstí. Při slovech o lapcích trochu vykulím oči, zní to nebezpečně. Jak vlastně takový lapka vypadá? Nikdy jsem žádného neviděla. A proč se jim říká lapkové? Protože... Lapou? Po věcech? Pravda, i Mistr nebo sloužící se občas zmínili, ale spíše jsem to brala jako... Já nevím, prostě příběhy.

Těkám pohledem mezi všemi zúčastněnými a usmívám se u toho. Cítím se mezi nimi dobře. Všichni jsou takoví... No, jako jedna velká rodina. To je pro mě tak nové a neznámé... Ale líbí se mi to.

"Ah, Mistr... Mistr odjel na jednu výpravu, říkal, že se vrátí za pár dnů, ale uplynulo několik týdnů a měsíců a nevrátil se... A včera, tedy... Myslím, že to bylo včera, v domě najednou začalo hořet... Hodně hořet. Všichni utekli, já se pokusila zachránit Mistrovy věci. A... Teď ho musím najít, abych mu řekla, co se stalo. Měla jsem se o dům v jeho nepřítomnosti starat a nezvládla jsem to," povzdechnu si, zatímco vysvětluji.

// Toť otázka. Pokud by se mělo něco stát, tak můžeme, ale jinak nejsem ani proti skoku do Jalmarysu.//

 
Morgana - 13. srpna 2022 10:35
f0zcnoc7874.jpeg

U snídaně


Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno



"Dobré ráno". Pozdravím s milým úsměvem Anku. Velice hezky to tu voní, miluji slaninu i vajíčka, ještě s čerstvým pečivem.. S pousmáním přikývnu, naliji si z džbánu do jednoho z pohárků a napiji se. No páni.. Tenhle mošt je moc dobrý! Ani né moc kyselý, ani né moc sladký, vše tak akorát. Jeden z nejlepších jaké jsem zatím měla. Ohledně pomoci Jolce jen přikývnu, vezmu ten tác se džbánem a pohárky a odnesu je ven k ní.

S úsměvem Jolce přikývnu a začnu jí pomáhat, když se však zmíní o odjezdu, úsměv z mé tváře zmizí. Stále mě mrzí že nebyl čas vůbec na nic.. Nechám se pak dotáhnout zpět do domu, ale tu poznámku o Anke raději nijak nekomentuji.

Ance jen přikývnu a beru do rukou tácy se slaninou a s vajíčky. "Tak často, jak jen to bude možné". Usměji se na Jolku a odnesu to jídlo ven na připravený stůl. Mám za to že jíst se bude až přijdou i ostatní a tak počkám až to Jolka položí, pak ji vezmu za ruku a nehledně na to kdyby Anka něco říkala, ji odtáhnu kus stranou. Tak abych měla jistotu že nás nikdo neuslyší. I tak však raději budu mluvit tišeji.. Pohlédnu na Jolku a s bušícím srdcem ji obejmu.

"Mrzí mě že jsme neměly čas si více povídat a lépe se poznat". Šeptnu a chvilku tak zůstávám. Když se pak odtáhnu, otřu si oko ve kterém se mi začíná tvořit slza.
"Promiň, nemám ráda loučení". Trošku posmutněle se usměji a ani si při tom nějak neuvědomuji že Jolku držím za ruce. "Já.. Moc ráda bych viděla co dokážeš..

Ale když už to teď nejde, dovolíš abych se na něco zeptala?"
Otáži se a až pokud to Jolka povolí tak budu pokračovat. "Ten dráček co máš na zádech.. Takto znaménka obvykle nevypadají.. Je to.. Něco speciálního?"
 
Erronrion (Error) Brenel - 11. srpna 2022 12:37
errorenklva4148.jpg

Probouzení jiskry



Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, odpoledne



Při jejích slovech mno projela jistá dávka vzrušení. Ty bláho! Pravé dobrodružství! Toulat se bezcílně krajinou. Nicméně to vyvolávalo i dalí otázky. Jako například, kde budeme nocovat, jak si budeme shánět jídlo a vodu... Nicméně jsem po této odpovědi stihnul usnout dříve, než jsem zformuloval své otázky. A po probuzení jsem je dávno zapomněl. Zřejmě nebyly tak důležité, jak by se zdálo.

"Uhm... dobré... " podívám se na nebe, "...odpoledne?" Je zřejmě nejlepší vystižení části dne.
"děkuji." Mám sice své jídlo, ale jestli jsem se něčemu naučil, pak, pokud máš příležitost se najíst, napít a kde vyspat, ber, dokud dávají.

Ačkoliv nemusím spěchat, mám v sobě placku poměrně brzy. Vyskočím na nohy a posbírám své věci připraven vyrazit.
Na pobídku kývnu. Je až s podivem, že stačí pomyslet na zdroj vody a hned vím, kudy jít. A nejen to. S kadým krokem sílí pocit, jakoby mi chladná voda stékala po kůži a svlažovala ji. Popravdě je to divný pocit, ale zřejmě si na to budu muset zvyknout.

Dojít k prameni netrvá dlouho. Své mistryni kývnu v odpověď.
"Ano."
K pití mě nemusí dlouze pobízet. Placka byla sice dobrá, ale suchá. A s vidinou vody před sebou se pocit žízně jen znásobil. Kleknu si a nabírám vodu do dlaní. Polykám ji plnými doušky. Nezapomenu si doplnit měch. Nakonec se opláchnu a namočím šátek. Ten pocit skutečného osvěžení je k nezaplacení!

Tak a konečně vyrážíme na cesty. Vstříct daleké cestě a dobrodružství. A také poznání, jak velmi doufám. Spolu s Eleanor míříme od pramene, ven ze skalnatého převisu, kolem místa, kde jsme před naší cestou odpočívali. Rovnou za nosem k Perasoskému jezeru

(hody 4-4)
 
Vypravěč - 10. srpna 2022 22:29
vyprav2611.jpg

Za tajemstvími



Rhesoský hrad, Severní Impérium
26. května 1084, poledne



Dostat se k bráně nebylo tak jednoduché, jak se řeklo. Totiž, hrad byl postaven na vyvýšeném místě, skoro až by se dalo říci na skalce. Brána byla tedy dosti vysoko a jediný způsob, jak se k ní dostat, vedlo přes rozpadající se kamenný most. A na ten most taky nebylo nejjednodušší se dostat. Musela jsi jít do kopce, poměrně dlouhou chvíli, než prašná cesta, kdysi jistě dlážděná, začala pomalu přecházet v kamennou. Zespoda se nezdálo, že je to bůh ví jak vysoké, ale teď, když jsi stála na kraji mostu, uvědomila sis, že je to poměrně slušná výška. Taková, ze které bys určitě nechtěla spadnout.
Už na první pohled tě muselo napadnout, že tento kopec, kde jsi stála a ten na kterém stál hrad, musely být kdysi jeden, který někdo nějak rozdělil. Nejdříve tě napadly kouzla, ale po bližším zkoumání sis uvědomila, že nešlo o nic jiného než poctivou práci s krumpáči a lopaty.

Most měl už své nejlepší léta dávno za sebou, místy to skoro vypadalo, že nepůjde přejít, ale svou opatrností a dobrým okem ses nakonec na druhou stranu dostala. Stanula jsi před branou, kterou uzavírala vysoká dvoukřídlá vrata. Musela jsi hodně zaklonit hlavu, abys dohlédla až na jejich vršek. V bráně se pak nacházela menší branka, jen o trochu nižší, než jsi byla ty sama. Dveře branky byly zpráchnivělé a na zrezlých pantech sotva držely, takže jen ses jich dotkla, spadly na zem. Prošla jsi do vnějšího nádvoří, které bylo dost velké na to, aby se zde mohlo shromáždit na padesát jezdců sedících na koních. Nyní bylo nádvoří ale prázdné, snad až na nějakou tu slámu na zemi, tu a tam nějaký ten trám, nebo látku, u které už ani nešlo poznat k čemu dříve sloužila.

Když ses pozorně rozhlédla po nádvoří spatřila jsi schodiště vedoucí na hradby, další bránu, vedoucí do vnitřního nádvoří a dlouhou budovu přitisknutou k vnějším hradbám. Nebyla to ani tak jedna budova, jako spíše tři menší a nejspíše vnitřní částí propojené. Také jsi u nich zahlédla studnu, jejíž stříška se již dávno rozpadla. U schodiště na hradby sis ještě všimla zpráchnivělých klád, z jejichž rozložení jsi mohla hádat, že tam kdysi stály stáje.
”Dlouho k nám nikdo nezavítal,” kousek za sebou zaslechneš tichý klidný hlas. Když se otočíš, spatříš za sebou sedět stařečka (bez toho havrana), opírajíc se o svou hůl a slepě na tebe hledíc. Dlouhý bílý vous mu splývá s vlasy stejné barvy, sukovité staré ruce se pevně drží hole a bezzubá ústa se lehce usmívají. ”Neboj se nás, slečinko, neublížíme ti,” řekne uklidňujícím hlasem. ”Copak tě zaválo do těchto končin?” Chvíli ti trvá, než si uvědomíš, že stařeček mluví plynule elfsky.


 
Vypravěč - 10. srpna 2022 22:29
vyprav2611.jpg

Vědomosti je třeba schraňovat



Argoron, Severní Impérium
26. května 1084, odpoledne



Když jsi dorazil do Argoronu, bylo již několik hodin po obědě a slunko se pomalu dostávalo ke konci své celodenní cesty. Nic z toho ti ale moc nevadilo, byl jsi zase o něco blíže a myšlenka toho, že ji brzy zase spatříš tě hnala dál a dál. Ovšem ani ta myšlenka nestačila k tomu, abys byl schopen jít celé dny a noci bez odpočinku a i přes to, že jsi byl zvyklí chodit, únava na tebe začínala pomalu doléhat. Doufal jsi, že zde na svou přítelkyni narazíš. Znal jsi ji dost dobře na to, abys našel správná místa, kde se poptat.



Info o městě


Stráže stojící u výcho… pardon, západní brány ti nevěnovali ani trochu pozornosti. Snad je letmý pohled, možná drobné odfrknutí, ale nic víc. Prošel jsi bránou a ocitl ses na široké dlážděné ulici, jež lemovaly dvě a tři patra vysoké domy. U každého druhého vchodu visela nějaká cedule, tu hlásající obchod, tamta zase hospodu, další pak vykřičený dům. Pohybovalo se tu hodně lidí (převážně lidé, tu a tam nějaký elf, většinou vysoký a párkrát jsi zahlédl i nějakého skřeta), bylo tu hodně hluku. Také jsi zahlédl několik stánků, ale většinou jejich majitelé již sklízeli své zboží, jen pár z nich ještě prodávalo. Mohl ses začít vyptávat, nebo prostě jen projít město a doufat, že na ni někde narazíš. To už bylo na tobě.


 
Vypravěč - 10. srpna 2022 22:28
vyprav2611.jpg

Temná nabídka



Dradios, Západní Impérium
26. května 1084, ráno



Poté, co sis zařídil vše potřebné, vyrazil jsi na cestu. Pinďa byl nadšený z toho, že se ti podařilo skoro nemyslitelné, byl tak rozhozený, že se ani nevyptával, jen hltavě ukrýval veškeré poklady, které jsi mu dával na stůl. Když jsi pak řekl své podmínky, svatosvatě ti slíbil, že svých sedmdesát určitě dostaneš. Horkotěžko jsi mu věřil, ale nic jiného ti nezbylo. Než jsi stihl od něj odejít, hodil před tebe měšec. Zkušeně jsi odhadl, že je v něm něco kolem dvě stě denárů. ”Část odměny, vypadáš, že je potřebuješ,” mrkl ještě na tebe. V té chvíli ještě ani netušil, jakou měl pravdu.

Ono by se řeklo, že sehnat si koně je pro zloděje hračka, ale pravda byla jiná. Koně jsou poměrně dobře hlídaní a tak ses místo krádeže rozhodl získat koně od nejmenovaného známého z cechu. Ten ti jej sice neprodal, ale za nemalou sumičku pronajal (56 denárů). Zároveň tě nezapomněl upozornit, že pokud jej nevrátíš do týdne, naúčtuje si dalších padesát a pokud jej nevrátíš vůbec, bude tě to stát minimálně tři sta denárů.

Koně jsi měl, svou výbavu také, teď už jen zbývalo dohnat kupce a sprovodit ho ze světa, tak, jak jsi slíbil. Věděl jsi, že jsou poblíž řeky Gamardan, nejspíše v nějakém zájezdním hostinci poblíž vesnice Dradios, kterou budou projíždět, jakmile se rozední. Taky jsi věděl, že určitě pojedou přes vesnici Neocorys a budou se zastavovat v Thorioském hradě. To znamenalo, že určitě bude muset jet přes Zeocorys. Ty jsi ale doufal, že jej doženeš ještě dříve, proto ses rozhodl pro koně a cestování přes den, i přes to, že to pro tebe bylo nepohodlné. Sice ne tolik, ale nebylo to nic příjemného.

Koně jsi hnal jak to jen šlo, aby jsi ještě za tmy dojel co nejdále. Ranní slunce tě zastihlo asi pět hodin cesty od Dradiosu, naštěstí v lese. Projížděl jsi probouzejícím se lesem, kůň pod tebou hlasitě oddechoval a ty sis začínal uvědomovat, že bys mu měl dát trochu oddechnout, pokud jsi nechtěl, aby se ti složil pod zadkem. Nedokázal jsi však odhadnout, jak dlouho ještě vydrží. Uběhly další tři hodiny a kůň začínal být čím dál tím více neklidnější, více pohazoval hlavou a častěji vypadával z tempa. Naštěstí jsi ale v dálce zahlédl nějakou budovu, která se ukázala být zájezdním hostincem. Dost možná tím, ve kterém přenocoval Servio a jeho kumpanie.


 
Vypravěč - 10. srpna 2022 22:28
vyprav2611.jpg

Toulky Strugií



Vesnice Ov, Strugia
27. května 1084, dopoledne



Prodavačka ti s úsměvem podá vybrané koláče. Nejsou bůh ví jak velké, ale už jen podle váhy poznáš, že nejsou šizené. Jakmile se zakousneš do husího, steče ti trocha šťávy po bradě. Těsto je křupavé, ještě teplé, náplň mírně nasládlá a maso šťavnaté. Ač bys to asi nikdy nepřiznala, lepší jsi ještě neměla.

Když procházíš kolem kováře, uvědomíš si, že je to poloviční nord, stejně jako ty, jen s tím rozdílem, že u něj je výraznější lidský předek. Zdá se do své práce ponořen, takže si tě moc nevšímá, čeho si ale ty všimneš, jsou vystavené nástroje. Od seker, srpů, nožů, přes okované dřevěné lopaty, krumpáče a motyčky až po podkovy a obyčejné hřebíky. Zdá se, že je zručný a šikovný. Co však nezahlédneš jsou hroty šípů nebo jiné zbraně.
Pokračuješ dál, dojdeš až k domu o kterém mluvila pekařka a opravdu, v jeho okolí je velké stádo ovcí. Jen co poprvé zavoláš, zpoza domu vykoukne vousatá hlava trpaslíka. Těžko říci, kolik mu je let, u těhle jeden nikdy neví. Zprvu si tě nedůvěřivě prohlíží, pak na nějakou chvíli někam zmizí a když se znovu objeví, už kráčí k tobě a ruce si otírá do nějakého hadru.
”Lovkyně jo?” zeptá se tě drsně znějícím hlasem a pozorně si tě prohlédne. ”S tou škodnou máš pravdu, nordko. Je tu víc vlků než by se mi líbilo. Pojď za mnou,” mávne na tebe, na patě se otočí a zamíří zpět za dům, aniž by kontroloval jestli jdeš nebo ne.

”Podívej se na to. Našel sem jí dneska ráno, chudinka, mohla vrhnout pár pěknejch jehňat a ta vlna…” posteskne si, když ti ukazuje ošklivě potrhanou ovci. Zkušeným okem lovce jsi schopná ihned říci, že to, co ji napadlo byl opravdu vlk. Vlk, který zabíjel pro zábavu, ne pro obživu. ”Už mi ti parchanti potrhali pět vovcí. Jen včera sem našel dvě,” běduje, zatímco stále hledí na mrtvé zvíře.
”Přines mi pět vlčích ocasů a já ti dobře zaplatím. Za každej ocas co přineseš ti dám deset denárů,” navrhne ti a s nadějí v očích se na tebe otočí.


 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.207111120224 sekund

na začátek stránky