Obchodník nad tvým váháním jen mávnul rukou a jal se dál nabízet své hedvábí. Procházela jsi tržištěm, nikdo si tě ale moc nevšímal, možná si tě tu a tam někdo prohlédl, ale nevěnovali ti nějak moc nechtěné pozornosti.
”Dva denáry, zlatíčko,” usměje se na tebe trhovkyně v nejlepších letech, ”který by sis dala? Mám tu s kančím, jehněčím, zvěřina, tydle jsou kuřecí, tamdlety zase s husím.” Ruka jí zkušeně pendluje mezi koláči, které voní tak, že brzy přitáhnou více zákazníků.
”Eden kužečí sím,” zaslechneš malého klučinu, který se vyrojí vedle tebe. ”A peníze máš?” zeptá se trhovkyně na oko přísně. ”Tady, sím,” podá jí chlapec minci. Žena se jen usměje a podá chlapci jeden z koláčů.
”Promiň zlatíčko, kdože? Aha, Borr, jo, toho zapšklího morouse najdeš v posledním domě u lesa. Nemůžeš to minout, má největší stádo ovcí. A koláček si dáš?” ukáže ti směr a opět nasadí obchodnický úsměv.

Mirrana si nad tvou roztržitostí jen odfrkne a trochu zakroutí hlavou, ale Mirren a Zuki se na tebe přátelsky usmějí.
”Už jsi někdy hřebelcovala koně?” zeptá se tě s úsměvem Zuki a jen se naděješ, už stojí vedle tebe a do ruky ti cpe kartáč. ”Neboj, není to nic těžkýho. Přejížděj po směru srsti a neboj se přitlačit. Několikrát opakuj,” vysvětlí ti a hned si vytáhne další kartáč a ukáže ti to. Chvilku ti pomáhá, aby se ti to dostalo do ruky a když jde vidět, že ti to jde, s úsměvem a přikývnutím poodejde.
”Takhle ho vyhřebelcuj celého. Až to budeš mít, dej vědět. Jo a… z Mirrany si nic nedělej. Je takováhle ke všem nováčkům, i ke mě taková byla,” usměje se a než stihneš cokoliv říci, odběhne hřebelcovat dalšího koně.

Při hřebelcování zjišťuješ, že to sice není nejtěžší práce, ale i tak má něco do sebe. Něco uklidňujícího. Vidíš, jak se pod kartáčem mění srst zvířete, stejně tak i cítíš, jak se mění jeho vztah k tobě. Skoro až bys řekla, že si tě kůň oblíbil.
”Dobrého rána přeji, Septimo. Myslel jsem, že nepřijdeš, když nepřišla do hospody a ty mi tady hřebelcuješ koně,” zaslechneš nadšený a veselý hlas hobita, se kterým ses včera setkala. ”Vypadá to, že si tě oblíbila,” přijde k tobě blíže a poplácá klisnu po noze. Ta trochu skloní hlavu, aby do něj mohla trochu šťouchnout. ”Tohle je Silvana, naše silná klisna,” představí ti koně a pak se otočí na zbytek kumpanie, která jej doprovází a pomalu se rozchází za svými povinnostmi.
”Je na čase vyrazit, do Jalmarysu to sice není bůh ví jak daleko, ale budeme to brát přes Veron a Aegoscu, takže se cesta trochu protáhne, jestli nevadí. To víš, co bych to byl za obchodníka, kdybych nevyužil všech příležitostí,” zasměje se a začne připravovat vůz na odjezd.

Ani ne o hodinu později je vše hotové a všichni společníci již sedí na některém ze tří vozů, nebo jedou na koních. Tvůj vůz, ten který kočíruje Matěj, jede první a spolu s vámi je ve vozu ještě Zuki, plavovlasá nordka a tmavovlasý hobit. Všimneš si, že šest společníků jede na koních. Mezi nimi jsou oba nordi, dvě vysoké elfky a oba elfí sourozenci.
”S Mirrenem a Mirran ses už setkala, Zukiho taky znáš,” promluví po chvilce Matěj. ”Ta nordka za námi je Fera a ten prďola je můj bratr, Toman.”
”Ty si prďola,” ozve se zevnitř vozu a Matěje do hlavy praští patka mrkve, na což se jmenovaný jen zasměje. ”Támhle ti dva,” ukáže na oba nordy, ”jsou Lori a Njor. Ten s tím copem je Njor. Ve voze za námi jede Robert a David Kopáčovi a s nimi Martin Knedlíček,” když se ohlédneš, spatříš tři hobity na kozlíku, jak se vesele baví. Když si tě všimnou, všichni ti zamávají.
”V posledním vozu pak jede Lucka Kovalinků, moc milá holka. S ní tam jsou Tiara a Seville. Oba jsou vysocí elfové. Možná vypadají trochu povýšeně, ale jsou celkem fajn,” mrkne na tebe, ”No a ty dvě vysoký elfky na koních jsou Sienna a Berua, nerozlučné kamarádky.”

Upírka na tvůj dotaz jen přikývne, načež se vrátí k prohlížení knihy. Když se ale pak vrátíš k ní, knihu zprudka zaklapne a přitiskne si ji na prsa. Chvíli si tě jen zvědavě prohlíží, přemýšlí, jestli ti může věřit, než nakonec přikývne a knihu ti podá.
”Doufám, že je to dostačující k tomu, abys mi konečně věřil,” odsekne trochu nespokojeně, ale v odchodu ti nijak nebrání. Je však vidět, že se s knihou jen nerada loučí.
”Vážně jej chceš vyřídit ještě dnes? Nemyslím si, že bys to stíhal. Slunce bude vycházet za nějakých sedm, osm hodin a on je minimálně půl dne cesty odsud. Navíc nevíš kde přesně,” že by snad projevila nějakou starost o tebe? Nebo spíše jen nevěřila, že bys byl schopen se tam tak rychle dostat?

Ať to bylo jakkoli, neměl jsi moc času na to to zjišťovat. Ne, pokud jsi jej chtěl opravdu do rána zabít. Vrátil ses opět k oknu, sáhl na kliku, abys jej otevřel, načež jsi zaslechl, jak si odkašlala. ”To bych nedělala. Zahrada je obehnaná ochrannými kouzly, kterým se nevyhneš. Navíc, jakmile to okno otevřeš, on se to dozví. Měl bys odejít stejnou cestou, kterou jsi přišel,” řekne ti tiše a ve tváři má neutrální výraz. Ty si až po nějaké chvilce uvědomíš, že tě cosi brní do ruky.

Příspěvek můžeš ukončit odjezdem z města, pokud budeš chtít.

Jugrin se na tvůj dotaz rozesměje a o chvilku později se rozesmějou i ostatní.
”Jasně, peníze,” popadá dech, ”o finance se stará Hrien,” ukáže na vysokého elfa, který se ti lehce ukloní, ”takže když budeš kdykoliv a cokoliv potřebovat, jdi za ním, on ti vydá co potřebuješ. Stejně tak vydává i žold. Není sice bůh ví jak velkej, ale je to hlavně proto, že kasu máme společnou. Každej tejden ti vydá příslušnou částku. A kdyby ses někdy v budoucnu rozhodl se trhnout, tak pak ti vyplatí tvůj podíl ze všech odměn, které do té doby nasbíráme.”
”Ovšem ta vejslužka taky záleží na tom, s jakou se rozejdeme,” zabručí Ava, na což jí ostatní souhlasně zanotují.

”Pokaď je to všechno, tak dožerte, chásko, dochlastejte a alou na kutě, ráno vstáváme s východem slunce,” rozkáže nakonec Jugirn, dopije pohár s medovinou s mávnutím ruky odejde. Všímáš si, že i další se už pomalu zvedají k odchodu, snad jen Fin stále sedí.

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
večer

Toulky Strugií

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
26. května 1084, půlnoc

Trpaslík v hospodě!

Ráno jsem... Roztržitá. Myslí mi rezonuje obraz tvář dívky jménem Quinque - Páté. Mé předchůdkyně, jedné z nich... Mistr o nich nehovořil, jen občas něco zmínil, ale tohle bylo poprvé, co jsem zahlédla... Něco víc. Něco, díky čemu byla náhle jejich existence tak moc skutečná. Koušu se do rtu, Mistr mi zakázal se na cokoliv týkající se tohoto tématu ptát nebo na to byť jen myslet. Jenže mistr tu nebyl. Jen jeho deník... Deník, co jsem měla pečlivě uložený v brašně. Pokud bych dokázala rozluštit ten magický kód... Našla bych místo, kam se Mistr mohl vydat? Jenže tyhle myšlenky rychle zaplaším, nejdříve musím zkusit najít toho trpaslíka a zjistit od něj, co mu mistr před svým odchodem řekl.

Každopádně to už rychlým krokem cupitám spící vesnicí směrem k hostinci. Uleví se mi, když vidím, že ještě neodjeli. Dobře, tohle jsem zvládla, zvládnu i všechno ostatní! dodávám si odvahy, když se srdcem málem až v krku mířím ke skupince chystající se na cestu. Nejsou ti všichni, co si pamatuji, což mi tedy i vzápětí potvrdí elf...ka?
Zamrkám, ale pak mi dojde, že je neslušné na ni tak zírat. Kde je tvé vychování, Septimo?! jako bych slyšela nedůtklivý hlas mistra. Rychle se všem přítomným uctivě ukloním na pozdrav.

"Přišla, já... Snad to nevadí," hlesnu. To už se ovšem elfka otáčí a vrací se ke koním. Jsou to krásná zvířata. Ale tak... Velká. Mám z nich respekt, jen co je pravda. Když je mně přistoupí elf - maličko se leknu, jak se náhle vedle mě objeví - znovu se krátce ukloním a vyslechnu si jeho představování. Mirrena, Mirran a Zuki, ukládám si poctivě do paměti.
"Jé, vy jste... Dvojčata?" ujede mi zvědavě, "tedy, moc mě těší, pane Mirrane, a děkuji!" vyhrknu. "Och, dobře, takže první vůz," kývnu hlavou a poslušně se rozejdu k vozu, na který Mirran ukazuje. Vlastně se mi uleví, když můžu svůj náklad odložit, na takovou tíhu na zádech nejsem úplně zvyklá. "Můžu vám s něčím pomoci? S čímkoliv, stačí říct, pomůžu vám ráda," optám se záhy všech tří. Přijde mi zvláštní, abych tu jen stála a nic nedělala...

Strážní u brány ti jen kývnou a dál ti nevěnujou už moc pozornosti. Rozejdeš se směrem k vesnici, není sice tak daleko, ale pořád je to kus cesty. Slunko se pomalu zvedá na obloze a už z prvního pohledu se zdá, že dnes bude krásný slunečný den. Nedaleko slyšíš cvrlikot vlaštovek a na louce si všimneš menšího stáda srnek s jedním jelenem. Jdeš po široké prašné cestě, viditelně vyježděné od vozů a kopyt koní. Už z toho můžeš usuzovat, že se jedná o vytíženou cestu.

Zhruba půl hodinky po tom, co jsi odešla od hradu, se musíš vyhýbat dvoum plně naloženým vozům a osmi, po zuby ozbrojeným jezdcům. Vozkové si tě nevšímají, ovšem jezdci na koních si tě více než podezřívavě prohlíží. Jeden z nich dokonce zastaví nedaleko tebe a sleduje tě, dokud vozy a jeho druhové neprojedou. Poté pobídne koně aby je dohnal a zařadil se zpět na své místo na čele karavany. Ani ne o pár minut později potkáváš malou skupinku lidí a trpaslíků.
”Buď zdráva, pocestná,” mávne ti vepředu jdoucí trpaslík mohutného šedého vousu, zatímco jeho společníci a společnice ti pokynou s úsměvem na rtech. ”Lovkyně, ba?” starší trpaslík se zastaví a pozorně si tě prohlédne. ”Hledáš práci, děvčice?” pokračuje v otázkách, aniž by ti dal prostor cokoliv říci. ”Estli jo, tak pokračuj do vesnice, starej Borre hledá někoho, kdo by se postaral o škodnou, vlci si začali moc dovolovat, přemnožili se, parchanti,” mávne k vesnici a stále si tě prohlíží. Jeho společníci mezitím ušli pár dalších kroků.
”Karine, nezdržuj, do Omoru daleko,” okřikne ho jeden z trpaslíků… pardon, trpaslic.
”No jo, dyk už běžím,” s povzdechem mávne a zase se vydá na cestu. ”Opatruj se, děvčico, cesty mohou být nebezpečný,” dodá ještě k tobě, aniž by se otočil, přičemž jen zvedne ruku na pozdrav.

Do vesnice se dostaneš o další půl hodinu později, skoro v době, kdy se z domů a chýší začíná pomalu linout vůně připravovaných obědů. Vesnička (pro lepší představu) je celkem malá, hned u pobřeží a bez jakékoliv obranny. Nedaleká pole vypadávají obdělávaně, vždyť i nyní na nich lidé pracují a připravují je na sadbu. Po ulici a mezi domy vidíš pobíhat děti a psy, slyšíš štěbetání babek a křik stánkařů, jež se nachází kdesi uprostřed vsi. Vesnice je míšená. Vidíš lidi, trpaslíky i míšence nordů. Všichni mezi sebou debatí, smějí se a pracují. Dokonce i slyšíš cinkání kovu o kov z nedaleké kovárny, vrzání kolovrátků a různé mečení, bučení a bečení od hospodářských zvířat. Na krátký okamžik se ti i naskytne pohled na vodu, kde se právě od břehu odráží několik rybářských bárek.

Míjíš první domy, u jejichž dveří posedávají a vykecávají babky, některé z nich pletou, či štrekují látky. Všechny do jedné zvednou hlavu a prohlédnou si tě, když jdeš kolem, hned na to se ale vrátí k rozhovoru a své práci. Sotva mineš třetí dům, začnou se ti kolem nohou motat psi i kočky, krátce na to i malé děti, ať už trpasličí, či lidské. Dojdeš až na malé náměstíčko, situované kolem malého rybníčku, studny a velké vrby. Pod vrbou se nachází několik nahrubo dělaných laviček, které jsou z větší části obsazené staříky a stařenkami. Nedaleko studny se nachází pět nebo šest malých stánků a kolem nich se motá zhruba patnáct lidí.
”Vidličky, talíře, hrnce, nové i opravené, keramické, dřevěné i kovové.”
”Ryby, čerstvé ryby, dnes ráno chycené, čerstvě vykuchané.”
”Zelenina, čerstvá zelenina.”
”Slečno, slečinko, pojďte se podívat, takovej háv, z hedvábí!”
”Hedvábí, kde bys tady vzal hedvábí!”
Stánkaři se navzájem překřikují, volají jeden přes druhého a snaží se k sobě dostat co nejvíce lidí. Když se ale rozhlédneš po náměstí, spatříš několik otevřených dveří s vývěsním štítem. “Tkadlec” “Pekárna” “Truhlář” “U smaženého úhoře” hlásají cedule. A na druhém břehu malého rybníčku otevřená kovárna, kde kovář právě buší do kovadliny.