Toulky Strugií

Prostě prachy!

Vesin, Vlandia
27. května 1084,
ráno

Dopis:

Po zarostlé, ne moc používané cestě ses pomalu blížila ke starému hradu. Znala jsi ten hrad, stejně jako jsi znala místní okolí. Občas se téhle oblasti říkalo Laconyské údolí, nebo taky Laconyská společnost. Jednalo se o oblasti tří měst postavených v okolí stejnojmeného jezera. Toho samého jezera, kde se schovávalo sídlo vašeho řádu. Epicrotea, Diathama a Argoron, tři města vystavěná lidmi, profitující z perel, nalezených v jezeře. Věděla jsi, že tohle je jediné místo, kde lesní elfové tolerují lidi, kde je Matka lesa nechává být. Také jsi věděla, že už delší dobu se mezi Laconyskými mluví o odtržení od Severního Impéria. Ale tohle stejně nebylo něco, co tě tak moc zajímalo.

Vraťme se k tomu hradu. Rhesoský hrad. Vystavěn na počátku vlády lidí, tedy někdy před tisíci lety, s posláním chránit kupeckou stezku, po které jsi zrovna šla. Kdysi dávno hlavní tepna Caldarijského impéria, která spojovala Laconyské a Perasoské jezero, nyní však stará a zašlá cesta, která se už tak moc nepoužívá, stejně jako hrad, který ji měl chránit.
Když jsi k hradu dorazila, bylo akorát poledne, čas na jídlo. Usadila ses do stínu polorozpadlých hradeb a po chvilce lelkování ses pustila do jídla.

”Zakázaná univerzita? Nikdy ji nenašel nikdo, kdo nebyl pozván. Tebe snad pozvali?” stále ti zněl nevěřícný hlas Santoria, když jsi mu řekla, že univerzitu najdeš.

O deset dní dříve

Po dlouhých třech měsících ses konečně vrátila do sídla řádu a jen co jsi navštívila svůj pokoj, už jsi chtěla zase odejít.
”Kam tak hrr, Mirien?” zastavil tě kousek od východu Santorius, ”Vždyť jsi teď přišla, odpočiň si, naber síly. Ať jdeš po čemkoliv, neuteče ti to.” Poslechla jsi ho, dala jsi odpočinku unavenému tělo. Zatímco jsi nabírala síly na další cestu, Santorius tě ještě párkrát navštívil. Ani jednou se tě ale nezeptal kam jsi tak spěchala.
”Mirien, rád tě opět vidím,” zaslechla jsi známý hlas, když druhého dne po příchodu šla chodbami. Ohlédla ses a za sebou jsi spatřila Damiena. Vypadal stále stejně, snad jen o něco bledší, než sis ho pamatovala. Chvíli jste si povídali, vyprávěla jsi mu své zážitky z cest, on tobě zase novinky od ostatních. Moc jich nebylo.

Třetího dne po návratu ses rozhodla pokračovat v cestě, měla jsi cíl a chtěla jsi jej co nejrychleji nalézt.
”Prozradíš mi, co tě pohání?” opět tě zarazí s úsměvem Santorius. Nakonec mu své nutkání prozradíš. ”Zakázaná univerzita? Nikdy ji nenašel nikdo, kdo nebyl pozván. Tebe snad pozvali?” zeptal se tě nevěřícně a trochu i překvapeně. ”Když tě nepozvali, jak víš, kde ji hledat?” to jste už seděli v jeho kanceláři, na stole rozloženou mapu Caldarie.
”Jsou to jen zvěsti, Mirien. Sama moc dobře víš, že v tom nemusí být ani zbla pravdy. Ano, vím, že na každé zvěsti je zrnko pravdy, ale jak si můžeš být tak jistá? A proč zrovna jih? Hm… možná máš pravdu, možná je Aserai to pravé místo, kde začít hledat. Dobrá tedy, vydej se na svou cestu. Buď ale opatrná, ano?” nakonec ti tvou cestu posvětil, dokonce i poradil jak se co nejrychleji dostat na jih.
”Belhar? Už měsíce jsem jej neviděl. Možná se brzy vrátí, pokud ano, pošlu ho za tebou,” slíbí ti.

Součastnost

Odpočívala jsi po jídle, sledovala vrabčáky prohánějící se po nebi a přemýšlela. Věděla jsi, že Zakázaná univerzita bude někde na jihu, jenže to byl poměrně široký pojem. Aserai byla velká země a hlavně, byla plná písku. Nevěděla jsi, kde přesně by se univerzita měla nacházet, ale ani to ti nezabránilo v tom se vydat na cestu. Než tam dojdeš, potrvá to pár dnů, možná i týdnů, ale tvé odhodlání ti brání v tom to vzdát. Navíc, kdo ví, co univerzita ukrývá a to jistě stálo za objevení. Nehledě na to, co vlastně potkáš cestou.

26. květen, večer

”Ale kdeže, děvče, ber to jako dárek, vzpomínku na nás,” usměje se Robert. Všichni u stolu tě napjatě pozorovali, když sis podpalovala dýmku a samozřejmě, když sis šlukla, rozesmáli se. ”A huš holoto, kdo z vás se poprvý nezakuckal,” okřikne je Artur, ale i jemu vidíš slzičky smíchu v koutcích očí.
”Na sever? Dlouhá cesta,” uznale pokýve Bernard, ”a nebezpečná.” Více ale nic neříká. Když pak začneš tahat kouř do plic, všichni na tebe šokovaně koukají. Artur už chce něco namítnout, ale když pak vydechneš a kouř nabere podobu vlaštovky, všem jen spadne čelist, jak na tebe obdivně hledí. Poté jen zatleskají.

Slunko už pomalu zapadlo za obzor, zatímco vy stále sedíte u stolu, spokojeně pokuřujete, popíjíte víno a bavíte se o všem možným. S třetí sklenkou vína už pomalu začínáš cítit, jak se ti alkohol dostává do hlavy, stejně tak i únava. Rozhodneš se tedy jít spát. Ostatní ti popřejí dobrou noc a ty až teď si všimneš, že se Jan už před nějakou dobou kamsi vypařil. Ovšem hladinka alkoholu v krvi a únava k tomu ti o tom moc nedovolí přemýšlet.
Zamíříš do domu, u dveří posedává Anke, opřená o zeď, také dýmku v prstech. Když přijdeš blíže, uvidíš, jak se usmívá. ”Silné vínko, že?” usměje se na tebe mile a když projdeš kolem ní, lehce tě pohladí po ruce. Projdeš do domu, zamíříš si to rovnou k žebříku na půdu, která je nyní otevřená. Když se s lehkými obtížemi vyškrábeš po žebříku a rozhlédneš se, zjistíš, že půda je prázdná. Uvidíš ale stolek a na něm malý špalíček svíčky. Také si všimneš, že postel je již připravena ke spánku a dokonce i zahlédneš malé vědro s vodou, kdyby ses chtěla opláchnout.

27. květen, ráno

Ráno se probudíš brzy. Cítíš, jak tě cosi šimrá kolem nosu, stejně tak cítíš čísi ruku kolem svého břicha. Chvilku ti trvá, než si uvědomíš, kde vlastně jsi a čí ta ruka je. Jolka leží vedle tebe, tváří, kterou má schovanou pod vlasy, k tobě a jednou rukou tě objímá. Nevzpomínáš si v kolik se vrátila, ani si nepamatuješ, že by lehala vedle tebe.

Skrze malý světlík vidíš, že venku je již světlo, slunko jistě už vyšlo. Zespod pak slyšíš kroky, tlumené hovory a z venku ržání koní. Po nějaké chvilce zaslechneš zavrzání žebříku a vrzání zvedajících se dveří na půdu.
”Jolko! Koukej vylézt, už jsi dávno měla bejt v kuchyni,” slyšíš přísný hlas Anke. ”Slyšíš ty poběhlice?” Jolka jen zamlaská, pak se přetočí na záda a s protažením rukou otevře oči. ”Vždyť už jdu,” pronese rozespale a přetočí se na druhý bok. ”Jolko, nechtěj abych si došla pro kýbl s vodou!”
”No jo, už jdu,” znovu zamručí rozespale a opravdu se začne zvedat. Posadí se na posteli, znovu se protáhne a pak se podívá na tebe. ”Dobré ráno,” pozdraví tě s úsměvem, než se vyhrabe z postele, aby se mohla opláchnout ve vědru. Hned na to vyklouzne z noční košile a ty si všimneš zvláštně vypadajícího znaménka na jejích zádech. Chvilku ti trvá, než si uvědomíš, že má podobu malého dráčka. Než se ale stihneš Jolky na cokoliv zeptat, je již oblečená a už schází z půdy dolu.
”Měla bys taky máknout, strejda bude chtít za chvilku určitě vyrazit,” mrkne na tebe, než zmizí.

Obchodník nad tvým váháním jen mávnul rukou a jal se dál nabízet své hedvábí. Procházela jsi tržištěm, nikdo si tě ale moc nevšímal, možná si tě tu a tam někdo prohlédl, ale nevěnovali ti nějak moc nechtěné pozornosti.
”Dva denáry, zlatíčko,” usměje se na tebe trhovkyně v nejlepších letech, ”který by sis dala? Mám tu s kančím, jehněčím, zvěřina, tydle jsou kuřecí, tamdlety zase s husím.” Ruka jí zkušeně pendluje mezi koláči, které voní tak, že brzy přitáhnou více zákazníků.
”Eden kužečí sím,” zaslechneš malého klučinu, který se vyrojí vedle tebe. ”A peníze máš?” zeptá se trhovkyně na oko přísně. ”Tady, sím,” podá jí chlapec minci. Žena se jen usměje a podá chlapci jeden z koláčů.
”Promiň zlatíčko, kdože? Aha, Borr, jo, toho zapšklího morouse najdeš v posledním domě u lesa. Nemůžeš to minout, má největší stádo ovcí. A koláček si dáš?” ukáže ti směr a opět nasadí obchodnický úsměv.

Mirrana si nad tvou roztržitostí jen odfrkne a trochu zakroutí hlavou, ale Mirren a Zuki se na tebe přátelsky usmějí.
”Už jsi někdy hřebelcovala koně?” zeptá se tě s úsměvem Zuki a jen se naděješ, už stojí vedle tebe a do ruky ti cpe kartáč. ”Neboj, není to nic těžkýho. Přejížděj po směru srsti a neboj se přitlačit. Několikrát opakuj,” vysvětlí ti a hned si vytáhne další kartáč a ukáže ti to. Chvilku ti pomáhá, aby se ti to dostalo do ruky a když jde vidět, že ti to jde, s úsměvem a přikývnutím poodejde.
”Takhle ho vyhřebelcuj celého. Až to budeš mít, dej vědět. Jo a… z Mirrany si nic nedělej. Je takováhle ke všem nováčkům, i ke mě taková byla,” usměje se a než stihneš cokoliv říci, odběhne hřebelcovat dalšího koně.

Při hřebelcování zjišťuješ, že to sice není nejtěžší práce, ale i tak má něco do sebe. Něco uklidňujícího. Vidíš, jak se pod kartáčem mění srst zvířete, stejně tak i cítíš, jak se mění jeho vztah k tobě. Skoro až bys řekla, že si tě kůň oblíbil.
”Dobrého rána přeji, Septimo. Myslel jsem, že nepřijdeš, když nepřišla do hospody a ty mi tady hřebelcuješ koně,” zaslechneš nadšený a veselý hlas hobita, se kterým ses včera setkala. ”Vypadá to, že si tě oblíbila,” přijde k tobě blíže a poplácá klisnu po noze. Ta trochu skloní hlavu, aby do něj mohla trochu šťouchnout. ”Tohle je Silvana, naše silná klisna,” představí ti koně a pak se otočí na zbytek kumpanie, která jej doprovází a pomalu se rozchází za svými povinnostmi.
”Je na čase vyrazit, do Jalmarysu to sice není bůh ví jak daleko, ale budeme to brát přes Veron a Aegoscu, takže se cesta trochu protáhne, jestli nevadí. To víš, co bych to byl za obchodníka, kdybych nevyužil všech příležitostí,” zasměje se a začne připravovat vůz na odjezd.

Ani ne o hodinu později je vše hotové a všichni společníci již sedí na některém ze tří vozů, nebo jedou na koních. Tvůj vůz, ten který kočíruje Matěj, jede první a spolu s vámi je ve vozu ještě Zuki, plavovlasá nordka a tmavovlasý hobit. Všimneš si, že šest společníků jede na koních. Mezi nimi jsou oba nordi, dvě vysoké elfky a oba elfí sourozenci.
”S Mirrenem a Mirran ses už setkala, Zukiho taky znáš,” promluví po chvilce Matěj. ”Ta nordka za námi je Fera a ten prďola je můj bratr, Toman.”
”Ty si prďola,” ozve se zevnitř vozu a Matěje do hlavy praští patka mrkve, na což se jmenovaný jen zasměje. ”Támhle ti dva,” ukáže na oba nordy, ”jsou Lori a Njor. Ten s tím copem je Njor. Ve voze za námi jede Robert a David Kopáčovi a s nimi Martin Knedlíček,” když se ohlédneš, spatříš tři hobity na kozlíku, jak se vesele baví. Když si tě všimnou, všichni ti zamávají.
”V posledním vozu pak jede Lucka Kovalinků, moc milá holka. S ní tam jsou Tiara a Seville. Oba jsou vysocí elfové. Možná vypadají trochu povýšeně, ale jsou celkem fajn,” mrkne na tebe, ”No a ty dvě vysoký elfky na koních jsou Sienna a Berua, nerozlučné kamarádky.”

Upírka na tvůj dotaz jen přikývne, načež se vrátí k prohlížení knihy. Když se ale pak vrátíš k ní, knihu zprudka zaklapne a přitiskne si ji na prsa. Chvíli si tě jen zvědavě prohlíží, přemýšlí, jestli ti může věřit, než nakonec přikývne a knihu ti podá.
”Doufám, že je to dostačující k tomu, abys mi konečně věřil,” odsekne trochu nespokojeně, ale v odchodu ti nijak nebrání. Je však vidět, že se s knihou jen nerada loučí.
”Vážně jej chceš vyřídit ještě dnes? Nemyslím si, že bys to stíhal. Slunce bude vycházet za nějakých sedm, osm hodin a on je minimálně půl dne cesty odsud. Navíc nevíš kde přesně,” že by snad projevila nějakou starost o tebe? Nebo spíše jen nevěřila, že bys byl schopen se tam tak rychle dostat?

Ať to bylo jakkoli, neměl jsi moc času na to to zjišťovat. Ne, pokud jsi jej chtěl opravdu do rána zabít. Vrátil ses opět k oknu, sáhl na kliku, abys jej otevřel, načež jsi zaslechl, jak si odkašlala. ”To bych nedělala. Zahrada je obehnaná ochrannými kouzly, kterým se nevyhneš. Navíc, jakmile to okno otevřeš, on se to dozví. Měl bys odejít stejnou cestou, kterou jsi přišel,” řekne ti tiše a ve tváři má neutrální výraz. Ty si až po nějaké chvilce uvědomíš, že tě cosi brní do ruky.

Příspěvek můžeš ukončit odjezdem z města, pokud budeš chtít.

Jugrin se na tvůj dotaz rozesměje a o chvilku později se rozesmějou i ostatní.
”Jasně, peníze,” popadá dech, ”o finance se stará Hrien,” ukáže na vysokého elfa, který se ti lehce ukloní, ”takže když budeš kdykoliv a cokoliv potřebovat, jdi za ním, on ti vydá co potřebuješ. Stejně tak vydává i žold. Není sice bůh ví jak velkej, ale je to hlavně proto, že kasu máme společnou. Každej tejden ti vydá příslušnou částku. A kdyby ses někdy v budoucnu rozhodl se trhnout, tak pak ti vyplatí tvůj podíl ze všech odměn, které do té doby nasbíráme.”
”Ovšem ta vejslužka taky záleží na tom, s jakou se rozejdeme,” zabručí Ava, na což jí ostatní souhlasně zanotují.

”Pokaď je to všechno, tak dožerte, chásko, dochlastejte a alou na kutě, ráno vstáváme s východem slunce,” rozkáže nakonec Jugirn, dopije pohár s medovinou s mávnutím ruky odejde. Všímáš si, že i další se už pomalu zvedají k odchodu, snad jen Fin stále sedí.