Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Trpaslík na cestách Sibir, Strugia
| ||
| |||
| Sedmá na cestách Goleryn, Západní Impérium
Stojíme před rozhodnutím, jestli si chceš odehrát každý den cesty, nebo přeskočíme až do cíle. | ||
| |||
| Volání moře Vesin, Vlandia
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Ve stopách přítelkyně Poblíž jezera Laconys, Severní Impérium Je to sice již pár dní, co jsem opustil opět sídlo našeho řádu. Tentokrát jsem se zdržel mnohem kratší dobu, než jsem měl v plánu. Přece jen Santorius mi tentokrát dal dobrý důvod k tomu nezdržovat se a vyrazit a nebyla za tím ona zakázaná univerzita, o které mi řekl. S lehkým úsměvem na tváři jsem kráčel krajinou a cítil, že i Rahleb se na opětovné setkání těší. "Musí to být ona, kdo jiný taky....za ten čas se vůbec nezměnila. Stále neopatrná, stále napřed a na stopě těm největším záhadám." Pousmál jsem se pro sebe a trochu přidal do kroku, abych začal pomalu, ale jistě stahovat náskok, který přede mnou Mirien údajně měla. Dokonce jsem opustil řád zase tak rychle, že jsem se sotva stihl pozdravit s Damienem a přislíbit mu, že vyřídím jeho pozdravy i Mirien, až jí potkám. Kdyby věděl, že to bude dřív, než tušil. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se znovu trošku zorientoval. "Hmm zhruba půl dne, na východ a budu v Argoronu. Jak daleko může být asi Miri?" Uvažoval jsem za chůze a opíral jsem se o svou vycházkovou hůl. Docela hezký kousek dřeva. "Jsem zvědavý, co ta univerzita ukrývá." Broukal jsem si nahlas a docela bezstarostně kráčel krajem. Počasí zatím bylo přívětivé, takže nebyl důvod k obavám, že zmoknu. A i kdyby se stáhly mračna věřím, že místo, kde se uchýlit vždy najdu. V nitru mě také hřála ona myšlenka, že Mistr věří tomu, že právě já ono záhadné místo naleznu. Byl jsem tedy docela nadšený a natěšený jednak jsem měl opět vidět Miri a jednak nás čekalo velké společné dobrodružství, co více si tak jeden mohl přát. "Příště se musím zastavit doma na trochu dýl. Rodiče mě taky skoro nevídají." Zapřemítal jsem. Rahleb v tuhle chvíli v poklidu podřimoval a odpočíval. "Hmm možná bych se měl naučit jezdit na koni, leccos by to usnadnilo, ale.....vždyť mám času dost." Pousmál jsem se pro sebe a zaplašil myšlenku na to, že bych zbytečně otravoval zvíře tím, že by mě muselo nést. Taky jsem začal přemýšlet o tom, jak se mohla za ten čas Miri změnit, co všechno zažila a viděla. Proč vyrazila na stopu zakázané univerzitě mi bylo jasné aniž bych se jí musel později ptát. Byli jsme v tomhle oba dva stejní Vzhlédl jsem k obloze. "Je to už dlouho, co jsem necestoval sám." Ta myšlenka byla vtíravá a hřejivá. Tak trochu jsem doufal, že se Mirien pozastaví ve městě. Zvláště, když patřilo k největším v širém okolí. Nejlepší místo na nabrání informací i zásob. Ano tam jí musím dohnat. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Prostě prachy! Všeobecný smích mě na chvilku zaskočí, ale potom se rozesměju taky. Já rozumím, že to znělo blbě, ale peníze nemám na vždycky a když jste až do teď měli všechno placený od táty nebo vůbec, protože jste Bronzebeard, tak se zajímáte. "Dobře díky! Co co! Holt měšec není bezednej, tak je potřeba se starat!" Zvednu ruce k obraně a do hlavy si fixuju elfa, jméno a pozici v kumpanii. Na Avina slova zabručím jako ostatní. Pochopil jsem to. Chovej se jako prase a kumpanie s Tebou jako s prasetem naloží. To mi dávalo smysl a neměl jsem důvod to nějak rozporovat. Chtěl jsem se taky zvednout, ale můj spolunocležník ještě seděl a já nevěděl kam jdu. Proto vezmu zbytek svého korbelu a přisednu k Finovi. "Ty nejdeš spát? Nebo mi chceš dát náskok abych usnul protože chrápeš?" | ||
| |||
 | Sedmá na cestách Goleryn, Západní Impérium "Ne, bohužel ne, o koně jsem se nikdy nestarala, pane Zuki," zavrtím hlavou, nicméně to ničemu nevadí a Zuki mi hned začne vysvětlovat, jak se to správně dělá. Poctivě se snažím dělat to přesně dle instrukcí, byť vůči koňovi cítím respekt. Je to takové velké mohutné zvíře! O to více mě fascinuje, jak stojí a možná se i hřeblu trochu nastavuje. Z chování Mirrany si nic nedělám, jsem tu nová a nezná mě, takže si to zasloužím. Navíc mi ani nepřišlo, že by se chovala nějak hrozně. Zukiho o tom ovšem nestihnu ujistit, protože hned odbíhá, pokračuji tak jen v hřebelcování. Do toho se opravdu zaberu a přistihnu se, že se u toho usmívám, zatímco si u toho i tiše broukám a sem tam něco řeknu i směrem ke koni. A jak se ta jeho srst najednou krásně leskne! Díky mně! Z víru činnosti mě vytrhne až hlas hobita - pana Matěje. "Dobrého rána i vám," popřeji mu okamžitě a usměji se. Tak Sylvana. Krásné jméno. "V tom případě mě těší, Sylvano," brouknu směrem ke kobylce a pohladím ji po krku. Poté ovšem mé nadšení trochu zakolísá, to když mi hobit sdělí, že se naše cesta trochu protáhne a nejedeme přímo do Jalmarysu. Kousnu se do vnitřku tváře a tentokrát se do pousmání musím trochu přinutit. Nahlas ovšem nic neřeknu, jsou tak hodní, že mě berou sebou, nemám vůbec právo mluvit do toho, kam a za jak dlouho máme cestovat. * * * O hodinu později vyrážíme všichni na cestu. Já jedu s Matějem, za což jsem ráda. Zvláště, když mi začne vyprávět o všech členů této nesourodé kumpanie. "Ráda vás poznávám," pousměji se směrem k "prďolovi" Tomanovi a nordce. Akorát těch jmen lítá kolem tolik, že se bojím, abych nějaké nezapomněla. Fera, Toman, Lori, Njor, Robert a David, Martin Knedlíček, Lucka, Seville, Tiara...Sienna a Berua. Poctivě se snažím uložit si do paměti každé to jméno i tvář. "Není vás málo," poznamenám měkce a poposednu si, "nikdy jsem takhle necestovala, mistr mě vzal jen párkrát mimo dům, tak snad vám nebudu na obtíž nebo něco nepopletu," brouknu. "A můžu... Můžu se na něco zeptat? Za jak dlouho tedy dorazíme do Jalmarysu?" | ||
| |||
 | JÍT ČI NEJÍT? Vesin, Vlandia Spokojeně se usmívám když mi zatleskají a usrknu trošku vína. Není to jako to které sem měla v Hongardu, ale také není špatné.. Večer pokračuje v klidu a pohodě, je to moc hezké takhle sedět s přáteli a bavit se. Hlavou mi však víří spousta myšlenek. Jolka, budeme si moci promluvit? Siatra, podaří se mi ji vůbec najít? A pokud ano, jak vím že mě vezme do učení? A rodina zpět v Aserai a hrozící válka.. Je toho hodně a tak raději piju abych se uvolnila a nemusela se tím vším trápit. "Myslím že už mám dost.. Všem vám děkuju za hezký večer a přeji klidné spaní". Rozloučím se když cítím že už je na čase. Vezmu si ty potřeby na psaní a po úkloně vyrazím směrem na půdu. Po cestě potkám Anku. "Silné, ale chutné". Usměji se s červenými tvářemi, popřeji jí dobrou noc a pokračuji dál nahoru. Jolka je ještě někde pryč, ale to nevadí. Posadím se ke stolku, pohybem ruky zapálím svíčku, vezmu si do ruky brk a začnu psát na pergamen. Možná by bylo lepší to napsat ráno, ale udělám to teď, dokud na to mám odvahu. Dopis:  Fouknu na pergamen aby inkoust rychleji zaschl a pak jej stočím do trubičky. Navrch kde se přelíná papír nakapu pár kapek ze špalíčku toho pečetícího vosku, začnu hýbat prsty a odrecituji pár slov abych kouzlem vytvořila z vosku pečeť. Zavřu lahvičku s inkoustem, svitek si dám do brašny a svléknu se. Jem ve spodním prádle si lehnu na postel, zavřu oči a během chvilky usnu... Probuzení je ráno.. nezvyklé. Cítím na sobě čísi ruku. Na chvilku se leknu že sem třeba skončila v posteli s Bernardem, ale uleví se mi když otevřu oči a vidím že je to jen Jolka. Kde ta vlastně byla? Určitě se někam vytratila s Janem.. Ještě bych ležela a odpočívala, ake ozývá se Anka a mě je jasné že tady se vstává brzy.. Jolku pozdravím milým úsměvem a zvědavě se jí zadívám na záda. Takto znaménka běžně nevypadají, ne? Pomalu se posadím a pohlédnu na ni když odchází. "Hned tam budu". Vstanu z postele, umyji se vodou z vědra a obléknu si šaty. Vezmu si své brašny, ujistím se že mám vše a slezu dolů. Je to trochu ošemetné když v jedné ruce držím svou hůl, ale zvládnu to. Předpokládám že všichni budou v kuchyni a tak tam za nimi zajdu. "Dobré ráno". Pozdravím všechny přítomné. Snídaní bych před odjezdem nepohrdla, ale není to nutné, klidně se najím po cestě ze svého. Chvilku pozoruji Jolku a přemýšlím. Velice mě mrzí že jsme neměly příležitost si popovídat. A teď to její znaménko, zajímalo by mně co to je.. Možná že když bych měla více času.. Podívám se na Anku a otvírám pusu že chci něco říct, ale nakonec to neudělám. Ne.. Jolka je přeci s Janem. Nebylo by fér kdybych se jim do toho pletla. Opět pohlédnu na Jolku a tiše si povzdychnu.. Jsem teď trochu v rozpacích, ale myslím že bude rozumnější když teď odjedu s Arturem. | ||
