| |||
Trpaslík na cestách Sibir, Strugia
|
| |||
Temná nabídka Jalmarys, Západní Impérium
|
| |||
Volání moře Vesin, Vlandia
|
| |||
Sedmá na cestách Goleryn, Západní Impérium
Pozdní večer
Ráno
|
| |||
Na cesty Lindorn, Battania
|
| |||
|
| |||
Trpaslík u výslechu Sibir, Strugia Po vydání rozkazů si mě nikdo víc nevšímá a tak radši pokračuju v jídle a pití. Všichni tak nějak zaplétají rozhovor a já cítím jak se na mě upírají oči zakuté do masky. "Takže si to jdeme vyjasnit hned." "Jmenuju se Torrak, ale jelikož se mě snažíš vyprovokovat a ponížit, tak to přejdu. Mám starší sourozence, takže podobné řeči jsem slýchal furt. Ne v boji jako takovém jsem nebyl. Rvačky a podobné ano, jinak jsem jenom cvičil. Na Ovu byl klid." Nenechám se vyprovokovat, prostě nenechám. Jo asi by mi dala pár po tlamě, má víc zkušeností a všeho. Snažil jsem se ovládat ze všech sil. |
| |||
Pod rouškou tmy Jalmarys, Západní Impérium Na přítomnost ženy sotva reaguji, když se mi podaří otevřít truhlu a spatřit v ní uskladněné poklady. Trvá mi jen chvíli než se vším prohrabu a snad ještě kratší dobu mi zabere stáhnout ze zad batoh a začít do něj ukládat obsah truhličky. Beru všechno, ať už má něco větší či menší hodnotu, tohle spolehlivě přebere a vyhodnotí Pinďa až se vrátím. Když se kolem mě protře upírka a vezme si z trezoru knihu, chytím ji za ruku, ve které předmět drží. "Počkej, co to je za spěch. Ukaž mi to," řeknu klidně a podívám se při tom na onu knihu. Nejspíš nějaký její zabavený deníček, ale chci mít jistotu, když už kvůli ní budu muset zabíjet. Zbytek její řeči si vyslechnu a jen místy k poznámkám přikývnu. Krev nemocného už jsem pil, žádný zázrak to není, takže pokud má pravdu, budu se tomuto bodu vyvarovat. |
| |||
Politika nuda je.. Vesin, Vlandia Nevím zda jsem to trochu nepřehnala, ale je hezké že všichni poslouchají. Vidím výraz v Jolky tváři a říkám si zda by toho byla schopna, odejít.. Dojím zbytek ze svého talíře a pohlédnu na Artura. Lehce se zamračím. Takže né na východ, ale ten prevít by chtěl táhnout k nám na jih?! Povzdychnu si a chtě nechtě poslouchám debatu o politice. Dokud Anke nezmíní úklid. Už se chystám pomoci ale vidím Jolky výraz a tak to nechám být. "Jestli si váš král nedá pozor, tak mu někdo brzy podřízne krk". Řeknu vážně. Pohlédnu na Roberta. "Bylo by možné sehnat zde někde pečetící vosk, pergamen a potřeby na psaní?" Zeptám se a doufám že se nebude ptát nač.. Po chvíli vstanu od stolu a pohlédnu s pousmáním na Artura. "Chtěl jste před chvílí kouřit, že? Můžeme jít kousek stranou? Ráda bych si od vás dala, pokud to nebude vadit.. V Charasu vám pak koupím nějaký dobrý tabák". Rada bych se něčím uklidnila, tak doufám že to Arturovi nebude vadit.. Možná si dám s ostatními ještě číši či dvě vína, ale pak už bych pomalu chtěla jít na půdu. Uvidím. |
| |||
Sedmá na cestách Goleryn, Západní Impérium Tyhle běžné domácí práce jsou pro mě běžnou rutinou, do které se večer ráda ponořím a pomůžu Aidě se vším s čím potřebuje. Mimoděk si u toho vypomáhám magií, aby mi to šlo hezky od ruky a Aida si nemusela s ničím dělat starosti, zvláště když je v takovém požehnaném stavu. Stejně je to zvláštní, jak má velké břicho, a že toho človíčka, co nosí uvnitř sebe jednou vyroste někdo jako ona nebo Pielle. Tahle představa je pro mě tak... Strašně vzdálená a cizí, v našem domě jsem bývala jediné dítě já. "Není vůbec zač, tohle bylo to nejmenší, co jsem pro vás mohla udělat," usmívám se, když večer odpovídám panu Piellovi, ačkoliv... Má pravdu! Úplně jsem zapomněla na to, že se musím nachystat na zítřek! Popřeji tak oběma klidnou noc a vydám se balit. Jakmile se ocitnu na pokoji, tak mě hned přepadnou výčitky svědomí, že jsem jim měla dneska pomoc nějak víc za to všechno, co pro mě už udělali. Oblečení mám vyspravené, dokonce mám i vak na věci! Všichni tady jsou tak milí a hodní, vůbec ne jako mluvil o jiných elfech a lidech mistr. "Och, to je od vás... Strašně moc milé, děkuju moc, paní Aido!" drmolím málem dojatě, když se za mnou ještě staví paní Aida, aby mi přinesla jídlo na cestu. A nejen jídlo. Zamrkám, když zmíní očividné a krátce se kousnu do rtu. Mé váhání je krátké, leč o to bolestnější. Přikývnu. "To... To byste pro mě vážně udělali? Já... Všechny ty knížky asi neunesu, takže pokud bych si je u vás mohla nechat v úschově, byla bych moc ráda. Mistr vám za to určitě zaplatí, jakmile se vrátíme, jen prosím... Nikomu o nich neříkejte a schovejte je, on má svoje knihy moc rád a lpí na nich," poprosím Aidu. "Ještě jednou děkuji za všechno," rozloučím se se svojí hostitelkou než se vydá na kutě. No a já mám ještě, co dělat, ne že ne. Rozhodnu se sebou vzít mistrův deník, ten tu nenechám, také svitky a pak ještě rychle procházím knihy. Moc jich vzít nemůžu, jen pár, vyberu tak ty, do kterých si mistr nejvíce zapisoval poznámky nebo vím, že si je často bral a něco v nich četl. Zbytek nechám ve vaku u postele, aby je pak mohli mí hostitelé uschovat do bezpečí. Nachystám si oblečení na ráno a vše, co můžu, zabalím do vaku. I tak je tedy těžký, ale... Ale to zvládnu! Musím. * * * Ani nevím v kolik usnu, ale vzbudím se ještě před svítáním. Samou nedočkavostí a tím zvláštním tlakem na hrudi a v břiše jsem nemohla snad ani dospat. Navíc... Jsem zvyklá vstávat brzo, mistr přímo nenáviděl zahálku a lenost, musela jsem mít vždy vše nachystané před jeho probuzením - které mohlo být brzké nebo taky po poledni, takže... No, tyhle myšlenky rychle opustím, raději se začnu rychle chystat na cestu. Obléci se, zaplést si vlasy, zkontrolovat naposledy věci. Domem procházím tiše jako myš, abych nikoho nevzbudila - ale pokud na někoho narazím, samozřejmě se rozloučím tak jak se sluší a patří. A pak... Vzhůru k hostinci! Srdce mi buší, jak se těším a jsem nervózní zároveň... |
doba vygenerování stránky: 0.29298615455627 sekund