Jugrin se na tvůj dotaz rozesměje a o chvilku později se rozesmějou i ostatní.
”Jasně, peníze,” popadá dech, ”o finance se stará Hrien,” ukáže na vysokého elfa, který se ti lehce ukloní, ”takže když budeš kdykoliv a cokoliv potřebovat, jdi za ním, on ti vydá co potřebuješ. Stejně tak vydává i žold. Není sice bůh ví jak velkej, ale je to hlavně proto, že kasu máme společnou. Každej tejden ti vydá příslušnou částku. A kdyby ses někdy v budoucnu rozhodl se trhnout, tak pak ti vyplatí tvůj podíl ze všech odměn, které do té doby nasbíráme.”
”Ovšem ta vejslužka taky záleží na tom, s jakou se rozejdeme,” zabručí Ava, na což jí ostatní souhlasně zanotují.

”Pokaď je to všechno, tak dožerte, chásko, dochlastejte a alou na kutě, ráno vstáváme s východem slunce,” rozkáže nakonec Jugirn, dopije pohár s medovinou s mávnutím ruky odejde. Všímáš si, že i další se už pomalu zvedají k odchodu, snad jen Fin stále sedí.

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
večer

Toulky Strugií

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
26. května 1084, půlnoc

Trpaslík v hospodě!

Ráno jsem... Roztržitá. Myslí mi rezonuje obraz tvář dívky jménem Quinque - Páté. Mé předchůdkyně, jedné z nich... Mistr o nich nehovořil, jen občas něco zmínil, ale tohle bylo poprvé, co jsem zahlédla... Něco víc. Něco, díky čemu byla náhle jejich existence tak moc skutečná. Koušu se do rtu, Mistr mi zakázal se na cokoliv týkající se tohoto tématu ptát nebo na to byť jen myslet. Jenže mistr tu nebyl. Jen jeho deník... Deník, co jsem měla pečlivě uložený v brašně. Pokud bych dokázala rozluštit ten magický kód... Našla bych místo, kam se Mistr mohl vydat? Jenže tyhle myšlenky rychle zaplaším, nejdříve musím zkusit najít toho trpaslíka a zjistit od něj, co mu mistr před svým odchodem řekl.

Každopádně to už rychlým krokem cupitám spící vesnicí směrem k hostinci. Uleví se mi, když vidím, že ještě neodjeli. Dobře, tohle jsem zvládla, zvládnu i všechno ostatní! dodávám si odvahy, když se srdcem málem až v krku mířím ke skupince chystající se na cestu. Nejsou ti všichni, co si pamatuji, což mi tedy i vzápětí potvrdí elf...ka?
Zamrkám, ale pak mi dojde, že je neslušné na ni tak zírat. Kde je tvé vychování, Septimo?! jako bych slyšela nedůtklivý hlas mistra. Rychle se všem přítomným uctivě ukloním na pozdrav.

"Přišla, já... Snad to nevadí," hlesnu. To už se ovšem elfka otáčí a vrací se ke koním. Jsou to krásná zvířata. Ale tak... Velká. Mám z nich respekt, jen co je pravda. Když je mně přistoupí elf - maličko se leknu, jak se náhle vedle mě objeví - znovu se krátce ukloním a vyslechnu si jeho představování. Mirrena, Mirran a Zuki, ukládám si poctivě do paměti.
"Jé, vy jste... Dvojčata?" ujede mi zvědavě, "tedy, moc mě těší, pane Mirrane, a děkuji!" vyhrknu. "Och, dobře, takže první vůz," kývnu hlavou a poslušně se rozejdu k vozu, na který Mirran ukazuje. Vlastně se mi uleví, když můžu svůj náklad odložit, na takovou tíhu na zádech nejsem úplně zvyklá. "Můžu vám s něčím pomoci? S čímkoliv, stačí říct, pomůžu vám ráda," optám se záhy všech tří. Přijde mi zvláštní, abych tu jen stála a nic nedělala...

Strážní u brány ti jen kývnou a dál ti nevěnujou už moc pozornosti. Rozejdeš se směrem k vesnici, není sice tak daleko, ale pořád je to kus cesty. Slunko se pomalu zvedá na obloze a už z prvního pohledu se zdá, že dnes bude krásný slunečný den. Nedaleko slyšíš cvrlikot vlaštovek a na louce si všimneš menšího stáda srnek s jedním jelenem. Jdeš po široké prašné cestě, viditelně vyježděné od vozů a kopyt koní. Už z toho můžeš usuzovat, že se jedná o vytíženou cestu.

Zhruba půl hodinky po tom, co jsi odešla od hradu, se musíš vyhýbat dvoum plně naloženým vozům a osmi, po zuby ozbrojeným jezdcům. Vozkové si tě nevšímají, ovšem jezdci na koních si tě více než podezřívavě prohlíží. Jeden z nich dokonce zastaví nedaleko tebe a sleduje tě, dokud vozy a jeho druhové neprojedou. Poté pobídne koně aby je dohnal a zařadil se zpět na své místo na čele karavany. Ani ne o pár minut později potkáváš malou skupinku lidí a trpaslíků.
”Buď zdráva, pocestná,” mávne ti vepředu jdoucí trpaslík mohutného šedého vousu, zatímco jeho společníci a společnice ti pokynou s úsměvem na rtech. ”Lovkyně, ba?” starší trpaslík se zastaví a pozorně si tě prohlédne. ”Hledáš práci, děvčice?” pokračuje v otázkách, aniž by ti dal prostor cokoliv říci. ”Estli jo, tak pokračuj do vesnice, starej Borre hledá někoho, kdo by se postaral o škodnou, vlci si začali moc dovolovat, přemnožili se, parchanti,” mávne k vesnici a stále si tě prohlíží. Jeho společníci mezitím ušli pár dalších kroků.
”Karine, nezdržuj, do Omoru daleko,” okřikne ho jeden z trpaslíků… pardon, trpaslic.
”No jo, dyk už běžím,” s povzdechem mávne a zase se vydá na cestu. ”Opatruj se, děvčico, cesty mohou být nebezpečný,” dodá ještě k tobě, aniž by se otočil, přičemž jen zvedne ruku na pozdrav.

Do vesnice se dostaneš o další půl hodinu později, skoro v době, kdy se z domů a chýší začíná pomalu linout vůně připravovaných obědů. Vesnička (pro lepší představu) je celkem malá, hned u pobřeží a bez jakékoliv obranny. Nedaleká pole vypadávají obdělávaně, vždyť i nyní na nich lidé pracují a připravují je na sadbu. Po ulici a mezi domy vidíš pobíhat děti a psy, slyšíš štěbetání babek a křik stánkařů, jež se nachází kdesi uprostřed vsi. Vesnice je míšená. Vidíš lidi, trpaslíky i míšence nordů. Všichni mezi sebou debatí, smějí se a pracují. Dokonce i slyšíš cinkání kovu o kov z nedaleké kovárny, vrzání kolovrátků a různé mečení, bučení a bečení od hospodářských zvířat. Na krátký okamžik se ti i naskytne pohled na vodu, kde se právě od břehu odráží několik rybářských bárek.

Míjíš první domy, u jejichž dveří posedávají a vykecávají babky, některé z nich pletou, či štrekují látky. Všechny do jedné zvednou hlavu a prohlédnou si tě, když jdeš kolem, hned na to se ale vrátí k rozhovoru a své práci. Sotva mineš třetí dům, začnou se ti kolem nohou motat psi i kočky, krátce na to i malé děti, ať už trpasličí, či lidské. Dojdeš až na malé náměstíčko, situované kolem malého rybníčku, studny a velké vrby. Pod vrbou se nachází několik nahrubo dělaných laviček, které jsou z větší části obsazené staříky a stařenkami. Nedaleko studny se nachází pět nebo šest malých stánků a kolem nich se motá zhruba patnáct lidí.
”Vidličky, talíře, hrnce, nové i opravené, keramické, dřevěné i kovové.”
”Ryby, čerstvé ryby, dnes ráno chycené, čerstvě vykuchané.”
”Zelenina, čerstvá zelenina.”
”Slečno, slečinko, pojďte se podívat, takovej háv, z hedvábí!”
”Hedvábí, kde bys tady vzal hedvábí!”
Stánkaři se navzájem překřikují, volají jeden přes druhého a snaží se k sobě dostat co nejvíce lidí. Když se ale rozhlédneš po náměstí, spatříš několik otevřených dveří s vývěsním štítem. “Tkadlec” “Pekárna” “Truhlář” “U smaženého úhoře” hlásají cedule. A na druhém břehu malého rybníčku otevřená kovárna, kde kovář právě buší do kovadliny.

Jen co domluvíš, ozve se hurónský smích od celé skupiny. ”Pěkně ti to nandal,” ozve se jeden z nordů, zatímco utírá slzy od smíchu. ”Bod pro tebe Torraku,” ozve se trpaslice a natáhne k tobě ruku, ”já jsem Ava, támhle ten hromotluk je Bjorn,” ukáže na norda, který se smál, ”a támhle ten trpaslík, ten rudovlasej, to je Fin, tvý zítřejší parťáci.” Oba jmenovaní ti s úsměvem mávnou a ty si všimneš, že vás Jurgin po očku sleduje.
”Ten druhej nord je Rigon, elfové jsou Stella a Hrien.” Rigon, při zaznění svého jména, vstane a podá ti ruku, temná elfka se ti jen lehce pokyne hlavou a vysoký elf se lehce ukloní. ”Támhleti dva, to jsou Korrin a Firro. Ten bez oka je Firro. Jsou to bráchové a trochu tupci.” Oba dva trpaslíci se zvednou a zparodují šlechtickou úklonu, načež se zaksichtí na Avu i tebe. ”No a támhleto vytáhlo, to je Simena,” ukáže na nezvykle hubenou a vysokou trpaslici světlých vlasů a sotva znatelných vousů. Hned na první pohled je ti jasné, že nebude čistokrevná trpaslice.
”To je celá naše parta. Fin ti ukáže kde máte pokoj, jako jedinej tam má ještě volno, takže budeš byvakovat s ním. Stejně zejtra spolu makáte,” domluví Ava a Fin na tebe s úsměvem zamává.
”Určitě máš nějaký dotazy, tak se ptej, dokud je čas,” pobídne tě nakonec Jurgin a všichni na tebe upřou svou pozornost.

”Hej,” upírka se ti pokusí vysmeknout a i přes to, že se před chvilkou najedla, nedaří se jí to. Ty díky tomu zahlédneš knihu, kterou si tak rychle uzurpovala pro sebe. ”Nic, co by tě mělo zajímat,” odsekne a znovu se ti pokusí vysmeknout, tentokrát úspěšně. I tak jsi byl schopen přečíst nápis na knize. “Tajemná místa Caldarie, navštívil a sepsal Ingolf Balaar” stálo na přední desce. Skoro až by se dalo říci, že se jedná o nějaký cestopis. Cestopis, ze kterého šla cítit magie.
”Až se postaráš o Servia, můžeš si ji přečíst,” odsekne a odtáhne se od tebe, načež pokračuje ve výkladu o tvém budoucím cíli.

”Měl bys vyrazit co nejdříve. Teď by měl být někde poblíž řeky Gamardan,” řekne po chvilce, co tě sledovala, jak sbíráš svůj lup. ”Když vyrazíš ještě dnes, do svítání bys je mohl dohnat. Řeku nejspíš překročí v Dradiosu, teď asi budou nocovat v nějakém zájezdním hostinci poblíž vesnice. Jsou tam celkem hluboké lesy, určitě se tam najde nějaká zřícenina, kde bys mohl přečkat den.” Opět si všimneš, že se vznáší kousek nad zemí, zatímco tě neustále sleduje.
”Být tebou, udělala bych to ještě dříve, než se dostanou do Thorioského hradu. Nejlépe někde mezi Dradiosem a Neocorysem,” dodá ještě tiše.

”I to se může stát,” vážně přikývne Bernard na tvé varování. ”Kuš, ať vás ani nenapadne o tom někde mluvit. Hlavně ty si dej pozor, Morgan, nikdy nevíš, kdo poslouchá,” ozve se trochu vystrašeně Robert a pro jistotu se rozhlédne. ”Ale dej pokoj, Roberte, vždyť tu nikdo, krom nás není,” mávne rukou Bernard. V tu chvíli přiběhne Pioter s láhví vína, kterou předá otci. O chvilku později se objeví i Jolka a před každého ze sedících položí prázdnou sklenku. Všimneš si, že u Jana se zdrží o trochu déle, než u ostatních.
”Hm… Piotere, chlapče, pojď sem,” zvolá Robert po tvé prosbě a o chvilku později se chlapec objeví u otce. Ten mu něco pošeptá a chlapec hned na to odběhne. Když se vrátí, položí vedle dva pergameny, brk i inkoust, stejně tak i malý špalíček žlutého vosku. Pak s tichým špitnutím “Tady prosím” zase odběhne.

Artur se na tebe překvapeně podívá, pak se ale usměje: ”Už tu není jídlo a Ance to už vadit nebude, že ne, Roberte?”
”Copak? Aha, jasně, nebude. Jane, skoč do domu a dones mi fajfku. A vem i tu starou prosím tě.”
”Hned, pantáto,” s těmi slovy mladík odběhne do domu. Když se vrací, nese v ruce malou truhličku, kterou položí před Roberta. Ten si ji přitáhne, otevře ji a chvilku v ní cosi loví. Pak vytáhne dvě dýmky. Jednu dlouhou, trochu oprýskanou a s očouzenou hlavičkou a druhou kratší a viditelně novější.
”Pořídil sis novou?” zvědavě se na něj podívá Artur, zatímco si svou pěchuje. Robert jen přikývne, zatímco se věnuje čištění té dlouhé. Tu ti poté podá.

~ ”Roberte, pojď sem,” slyšíš hlas staršího muže. Vidíš dýmku ležet na stole, vedle ní váček s tabákem a malé kovové pěchovátko. ”Ano otče?” zaslechneš známý, avšak znatelně mladší hlas. Hned na to se ti do výhledu dostane mladík, který je ti čímsi povědomí. Po chvilce si uvědomíš, že je to Robert, ale mnohem mladší. ”Sedni si, chlapče,” stařec, až teď si všimneš vzájemné podoby, stejně tak si uvědomíš, jak moc je podobný Arturovi, ukáže na židli, která je hned vedle stolu, na kterém leží dýmka. ”Víš co to je?” zeptá se a ukáže na dýmku. Robert mlčky sklopí oči. ”Ano, otče,” špitne provinile. ”Doufal jsem, že ty s tím nezačneš,” povzdechne si, ”ale už se stalo. Nebudu tě být, je to tvá věc. Jen se s tím neukazuj před matkou.” ~ Výjev se změní, vidíš dýmku, jak se kolíbá v kapse prošívaného kabátce. Obraz se trochu oddálí a ty spatříš vojáky s Vlandským znakem na kabátci. Kamsi pochodují, znavení, špinaví a otlučení. Najednou se ozve trubka a procesí zastaví. Vojáci se svalí tam, kde se zastavili a ty vidíš, jak onen voják vytahuje dýmku z kapsy. Poznáš v něm Arturova a Robertova otce, jen mnohem mladšího. ”Ty máš ještě tabák?” ozve se odněkud, zatímco si voják pěchuje a zapaluje dýmku. ”Ještě trochu mi zbylo, chceš taky?” ~ Výjev se opět změní. Vidíš dlouhý kousek pěkného dřeva ležící na ponku a vedle něj nějaké nástroje. Po chvilce zaslechneš nějaký hluk, jakoby někdo přicházel. Pak spatříš mladého elfa, který se opře o ponk, chvilku sleduje kus dřeva a pak jej vezme do rukou a pozorně si jej prohlédne. ”To bude hezká dýmka,” řekne tichým, melodickým hlasem. Poté dřevo opět položí a zavře oči. Vidíš, jak nad kousek dřeva zvedne ruce, pomalu vydechne a začne s prsty různě kroutit. Kousek dřeva se zvedne ze desky ponku, začne se otáčet a po chvilce z něj pomalu začnou odpadávat kousky dřeva. Čas ubíhá, dřevo se stále otáčí a dřevěných špon na ponku přibývá. Pak se přestane točit a místo něj ve vzduchu visí dlouhá, dřevěná dýmka. ”Výborně.” ~

”Je sice starší, ale pořád dobrá. Nech si ji, já ji stejně už nepoužívám,” usměje se a Artur ti nabídne tabák. ”Morgan, jsi v pořádku? Děje se něco?” překvapeně se na tebe podívá, možná i trochu starostlivě.

Jakmile jej ujistíš, že je vše v pořádku, opět ti nabídne tabák.
”To je moc, děvče. Zadusila by se. Trochu uber, tak, to je vončo. A teď ji podpal. Trochu tam tím plamínkem kruť, ať se to podpálí. A tahej, tak. A hned ten kouř zase vyfoukni. Šikula. Ještě jednou, dvakrát takhle. Tak. Teď si vem tohle,” podá ti divně vypadající nástroj se zahnutým a placatým koncem, který přesně pasuje do hlavičky dýmky, ”tím opatrně udusej tabák. Jen z lehka, nedávej tomu velkej tlak. Tak a teď znova podpal. Trochu v tom zavrtej, aby se pořádně prohořel. Přesně tak. A teď ji máš zapálenou. Hlavně ten kouř nevdechuj, je to hodně silný. Jen ho poválej v ústech a na jazyku, pak jej zase vyfoukni. Když se ti bude zdát, že uhasíná, tahej víckrát za sebou, když se bude moc zahřívat, tahej pomaleji. Jen se vyvaruj tomu vdechování, neudělalo by ti to dobře.” Zatímco tě Artur školí, jak si zapálit dýmku, ostatní, Robert a Bernard si rozžehnou svou a sledují tě.
”Nikdy bych nečekal, že budeš učit tak mladou cácoru bafat dýmku,” zasměje se Robert.

Chvilku povaluješ dým v ústech, přesně jak ti Artur řekl a po nějaké chvilce začneš cítit, jak ti jazyk lehce brní a občas i dřevění. S tím taky cítíš příchuť vanilky a ještě nějakého koření. Pokud kouř šlukneš, opět se rozkašleš, což ostatní rozesměje (volitelné, nemusíš ho šluknout).
”A kam se vlastně chystáš Morgan?” zeptá se tě po chvilce tichého bafání Bernard.