Na cesty!

Lindorn, Battania
26. května 1084, pozdní odpoledne

”Slyšel jsi někdy o Zakázané univerzitě?” rezonovala ti otázka stále hlavou a to i přes to, že jsou to již čtyři dny, kdy se na ni Santorius ptal. Pořád si pamatuješ, co jsi mu odpověděl. Ano, slyšel jsi o ní při svých cestách Caldarií, ale většinou to byly jen povídačky, kterým se dalo jen stěží věřit. Ty jsi ale věděl, už jen z povahy svého… povolání, či spíše poslání… že na každé povídačce je něco málo pravdy. A když se tě na to zeptal i tvůj mistr, věděl jsi, že ses nemýlil. Univerzita musela existovat, když o ní začal mluvit. Procházel jsi Argoronskou oblastí, místem, kde už po mnoho staletí vládli lidé a dle toho i tak ta oblast vypadala. Lesů zde už tolik nebylo, snad jen v okolí tvé rodné vesnici a ještě nějaký kus na sever. I tak to stále bylo území lesních elfů, kde lidé byli jen tak trochu tolerování. Snad ale nikoho nepřekvapí, že spousta obyvatel (hlavně těch lidských) už dlouho mluví o odtržení od Severního Impéria.
Procházel jsi dlouhou planinou, asi půl dne cesty východně od města Argoron a stále přemýšlel o tom, co ti mistr řekl.

O čtyři dny dříve

”Před lety jsme poslali už pár učenců, aby univerzitu nalezli. Všichni se ale vrátili s prázdnou, nebo se nevrátili vůbec,” pokračoval po tvé odpovědi Santorius. Seděli jste v jeho pracovně, popíjeli vlandské červené a probírali kouzla, která jsi přinesl ze svých cest. ”I já sám jsem se před lety pokoušel o to ji najít. Zdá se ale, že pokud nejsi pozván, nenajdeš ji,” řekne zamyšleně a promne si bradu. Chceš něco namítnout, ale on tě zarazí rázným pohybem ruky. ”Věřím, že zrovna ty ji najdeš. Neptej se mě proč si to myslím, prostě to cítím,” usměje se, ”navíc, nebudeš na to sám. Jistá mladá žena projevila zájem univerzitu nalézt. Myslím, že ji znáš. Už vyrazila a pokud dobře počítám, má před tebou slušný náskok.” Pozoruje tě s tajemným úšklebkem v očích, prsty propletené v sobě. ”Ha, tady jsi, co mi neseš?” přenese svou pozornost ke své sově, která mu právě přistane na rameni. Zdá se, jakoby ji poslouchal, pak jen kývne a vstane.
”Měl bys vyrazit, Belhare,” pobídne tě a spěšně zamíří ke dveřím. Sotva dveře otevře a udělá z nich jeden krok, zarazí se a podívá se ještě na tebe. ”Vyrazila na jih. Říkala něco o Aserai a poušti,” dodá ještě a zmizí z pracovny.

Současnost

Cíl bys měl, důvod proč jít taky. A i kdyby ne, pořád je tu někdo, kdo by ti nedal pokoj, kdyby ses nepokusil najít alespoň ji. I tak, Zakázaná univerzita byla něco, o čem se v celé Caldarii jen šeptalo. Bylo to takové veřejné tajemství, kdy nikdo nevěděl, jestli opravdu existuje, nebo je to jen výmysl starších mágů, aby těm mladým zamotali hlavu, nebo aby oddělili ty, co chtějí magii zneužívat od těch, co chtějí magií ostatním pomáhat. Tak jako tak, stálo to za to ji najít, zaznamenat kouzla, která používají a uchovat je pro budoucí pokolení. I bez ohledu na to, kdo ty kouzla využíval.

Jsou to už tři dny, co jsi opustil “rodnou” vesnici a stále jsi přemýšlel, který směrem se vydat. Věděl jsi, že když půjdeš na jihovýchod, budeš cestovat po území Chanátu. Na sever nebylo nic, než hory a nezmapovaná území, zatímco na západ byly země Strugie, domovina trpaslíků a nordů. A nebo ses chtěl vydat na jih, do hlubokých lesů lesních elfů, jež osidlovali Severní Impérium? Od svého opatrovníka jsi věděl, že jít na jih není úplně nejbezpečnější. Elfové, zvláště ti ze Severu, neměli lidi moc v lásce a brali velmi těžce, když někdo ublížil jejich lesům. Na západě, ve Strugii byli sice tolerantnější, ale zase tam toho nebylo tolik. Dle vyprávění jsi věděl, že vesnice jsou daleko od sebe, většinou vedené klanovými vůdci, nepodléhající žádné centrální vládě.

Ať tak, či onak, měl jsi před sebou dlouhou cestu, kterou jsi musel ujít, pokud ses chtěl stát tím, čím ses chtěl stát. Věděl jsi, že to nebude nic jednoduchého, ale to bys asi ani nechtěl. Přeci jen, když je něco moc jednoduchého, člověk si toho pak neváží. Teď bylo čistě na tobě, kterým směrem se vydáš, kam půjdeš a co zažiješ. Nikdo jiný, krom tebe, neurčoval co budeš dělat.

”Teď směřujeme k Perasoskému jezeru a až tam dojdeme, vydáme se na západ, podél jeho břehu. Možná se zastavíme na univerzitě v Ortysii, možná ji mineme. Nemám žádný přesný cíl, jestli se ptáš na tohle. Většinou courám od města k městu, bez zjevného cíle,” vysvětlí ti, aniž by otevřela oči. Chvilku čekáš, jestli řekne něco dalšího, ona zas čeká, jestli se na něco dalšího zeptáš.

Nikdy bys neřekl, že bys byl schopen usnout během dne. A nyní se ti to podařilo. Možná to bylo tím horkem, možná únavou po tom, co ses snažil vyhledat a pocítit pramen. Ať tak, nebo tak, stalo se a tys usnul.


Když ses probral, cítil jsi teplo na nohou. ”Vítej, ospalče,” přivítá tě úsměvný hlas Eleanor, která již sedí poblíž tebe a pojídá suchou chlebovou placku. Když se zvedneš, také ti jednu nabídne, s pobídkou, aby ses neostýchal. ”Už není takové horko, tak se v klidu najez a můžeme vyrazit dál,” řekne ti. Jakmile se najíte, poklidí své věci, zkontroluje, že zde nic nezapomněla a počká, až se zvedneš ty sám.
”Doveď nás k pramenu, doplníme si vodu a osvěžíme se,” pobídne tě. Není nijak složité rozpomenout si, kde pramen leží. Navíc, jen co na něj pomyslíš, máš hned pocit, jako bys v nose cítil vůni mokrých kamenů a na kůži máš chladivý pocit vody. Jakmile se natočíš směrem k pramenu a vyjdeš byť jen o pár kroků blíže k němu, pocit zintenzivní. Díky tomu vám netrvá ani dvě minuty k němu dojít.
”Vypadá přesně jako v tvé vizi?” zeptá se tě, i přes to, že odpověď už zná. Poté si k pramenu přiklekne, opatrně do něj vloží složené dlaně a ty pak zvedne ke rtům. ”Ta voda je výborná. Pojď, nestyď se. Napij se, opláchni a naplň si měch. Klidně si i namoč šátek a obal se jím,” vyzve tě s úsměvem, zatímco sama dělá vše, co řekla.
”Výborně, je na čase, abychom vyrazili. Do Razihu je to ještě daleko, počítám ale, že do půlnoci bychom tam mohli být,” poplácá tě na rameni a vyrazí směr Razih.

Hoď si prosím K6.
1-3 - cestou vás nic nepotkalo, můžeš příspěvek dopsat až k branám Razihu, kam dorazíte krátce po půlnoci
4-6 - objevilo se náhodné setkání, hoď prosím K10,
kdy nižší číslo znamená lepší, vyšší horší (od 8 nahoru může být i smrtelné).
V tomto případě příspěvek prosím ukonči tím, že projdete kolem místa, kde jste odpočívali.

[/right]

Pielle proti tvému rozhodnutí nic nenamítal. Vrátili jste se spolu do jejich domu, kde Adia zrovna připravovala něco k večeři. Když jsi jí nabídla pomoc, zprvu odmítala, že jsi jejich host, že máš za sebou trauma a měla bys odpočívat, nakonec se ale nechala přemluvit a tvé pomoci využila. Nejdříve tě požádala o pomoc s dokončením večeře, poté potřebovala vyprat a pověsit nějaké prádlo a jak se blížil večer, skončily jste u vyšívání. Pielle celou dobu pracoval na zahradě, ať už okopával záhonky, nebo sekal dříví, či opravoval plot.

”Děkuji za pomoc, Septimo,” poděkoval ti Pielle, když jste po večeři nechali Adiu sedět a odpočívat a spolu se vrhli do úklidu po jídle. ”Měla bys jít brzy spát, jak znám tyhle pocestný kupce, vyráží většinou krátce po úsvitu,” poradí ti a ty si vzpomeneš, že by sis měla ještě poklidit a připravit si věci, které si vezmeš s sebou. Když si pak popřejete dobrou noc a ty se odebereš do propůjčeného pokoje, je už tma, takže si musíš na práci svítit. K tvému překvapení je v pokoji na posteli rozloženo tvé oblečení. Čistě vyprané a vyspravené na místech, kde bylo propálené. Mimo to vedle oblečení leží velký vak, kam si můžeš uschovat své další věci a vak s knihami, které jsi zachránila leží na stolku. Už na první pohled vidíš, že je toho více, než budeš schopná unést. Ještě než se vůbec stihneš pustit do balení, ozve se slabé klepání na dveře. Když je otevřeš, stojí za nimi Adia a v ruce drží malou ošatku přikrytou čistou látkou a v druhé má měch naplněný vodou. ”Ráno budeš vstávat asi dříve jak já, tak jsem ti připravila nějaké jídlo a pití na cestu,” tiše promluví a natáhne ruce k tobě, aby sis to vzala. ”Klidně si tu můžeš něco nechat, jestli chceš. Nikdo ti z toho nic nevezme,” nabídne ti a poukáže na hromady knih. ”Já ani Pielle číst neumíme a ve vesnici jsou snad jen tři, nebo čtyři lidi, co to umí,” zasměje se a pohlédne ti do očí. Pak tě zlehka pohladí na tváří a s tichým “Dobrou noc” se otočí a odejde.

Jakmile Jugrin rozdal úkoly, všichni přikývli a opět se vrátili k jídlu. Všiml sis, že elfové se o něčem vybavují, o čem jsi ale nezaslechl. Nordové zase zabředli rozhovor se dvěma z trpaslíků, zatímco ostatní buďto jen poslouchali, nebo se naplno věnovali jídlu. Jedinej, kdo jen tak seděl a koukal byla Ava. Neušlo ti, že tě propichovala pohledem.
”Už jsi s někým bojoval, Vozembouchu?” podívá se přímo na tebe, zapře si loket o stůl a bradu položí do dlaně. Při tom tě neustále propichuje pohledem a není to zrovna nejpříjemnější.

Sotva začneš mluvit, uvědomíš si, že tě všichni napjatě poslouchají. Všimneš si, jak se Pioterovi rozzáří očka, jak se Artur lehce usmívá a jak se v Jolčiných očí leskne něco, co se na počátku cesty lesklo i ve tvých očích. Jde na nich vidět, že se všichni utápí v představách.
”Něco na tom bude, proč by jinak ten šašek, co nám vládne, chtěl do Aserai napochodovat?” zamumlá Artur a ze záňadří vytáhne svou dýmku.
”No tak, Arture, nechceš kouřit u stolu, že ne?” podívá se na něj pohoršeně Anke, na čež se Artur jen omluvně přikrčí a dýmku zase schová.
”Artur má ale pravdu, taky jsem slyšel, že ten darmožrout tam chce napochodovat. Prej je mu trnem v oku to bohatství na kterým tam sedí,” přikývne vážně Bernard a podívá se na tebe, snad čekajíc tvůj názor.
”Je to tady zase, politika…” povzdechne si paní domu, opráší si ruce o zástěru a zvedne se od stolu. ”Děvčata, pomozte mi to poklidit. Piotere, dojdi do sklepa a přines sem láhev vína. Nebo radši dvě,” Anke se podívá na sestry a Jolku, pak i na syna. Když se začneš zvedat, že taky pomůžeš (a nedělej, že ne :D ), jen se na tebe podívá a zavrtí hlavou. ”Jak jsem řekla, ty jsi host a kdybys chtěla pomoci, urazila bys je,” špitne ti potichu Jolka do ucha, když se zvedá od stolu.

”Jistěže, jinak bych ti tu nabídku nedávala,” usměje se a bezhlučně (i pro tvé uši) vpluje za tebou do pokoje. Když jí pak pomoc přislíbíš, spokojeně (pro mnohé děsivě) se usměje a pomalu připluje až k tobě.
”Jsem ráda, že jsme se domluvili,” usměje se a lehce se dotkne tvé tváře. Pak se zase trochu odtáhne a nechá tě prozkoumat obsah trezoru, který se, pod tvým zkušeným dotekem, brzy otevře. Jakmile se tak stane, div tě neoslní poklady, které v něm jsou. Tři zlaté cihličky, několik, už na pohled těžkých měšců, hromady směnek různých bank. Ani nejsi schopný odhadnout kolik tu asi je. Krom toho očividného je zde i malá truhlička, kterou když otevřeš, najdeš v ní změť zlatých a stříbrných šperků. Jejich cena ovšem není ani poloviční s ohledem na to, co dalšího v trezoru je.
”Tak tady je,” protáhne se kolem tebe upírka. Opět sis ani nevšiml, kdy se vedle tebe objevila, dokud se o tebe zlehka otřela. Dostala se mezi tebe a trezor, možná se o tebe i na chvilku otřela, či dokonce opřela a pak se natáhla do trezoru a vytáhla z ní jakousi knihu balenou v černě lakované kůži. ”Zbytek si klidně nech,” řekne lhostejně a poodejde zpět ke dveřím. Teď opravdu poodejde, slyšíš to velmi zřetelně.

”Nosí u sebe jeden náhrdelník. Nikdy ho nesundavá, věří, že mu nosí štěstí, ale je to jen obyčejný náhrdelník, žádné magické schopnosti nemá. Jsou s ním minimálně dva strážní, pokud si nějaké nenajal cestou, ale to dělá málokdy. Pojedou v jednom vozu, strážní nejspíše na koních v jeho blízkosti,” dodá po chvilce, dost dlouhé na to, aby byla schopná prolistovat knihou. ”Nejspíš u sebe bude mít nějakou dýku, ale moc s ní neumí. A jeho krev bych být tebou nepila. Mám silné podezření, že má nějakou hnusnou nemoc. Nám sice neublíží, ale určitě nebude bůh ví jak chutná.”

Trpaslík si tě prohlédne, pak se pod vousy ušklíbne a ze záhybu kazajky vytáhne dýmku. Jeho kolega ho chvilku pozoruje, pak ale jen zavrtí hlavou a podívá se na tebe.
”Pán Bronzebeard aktuálně nepřijímá žádný návštěvy. Možná kdybys tu byla za vobchodem, to by byla jiná, ale,” znovu si tě prohlédne, ”nezdá se, že bys s něčim vobchodovala.” Mezitím první z trpaslíků rozhoří dýmku a vypustí první dva oblaky namodralého dýmu.
”Ptát se můžeš, děvče, ale nic ti po tom není,” nevrle zabručí dýmkař. Nezdá se, že by ti něco dalšího chtěli říci, oba se začnou tvářit ještě více nepřístupněji, než když jsi přišla k bráně.

Toulky Strugií