Vstala jsi za prvních slunečních paprsků. Dům byl stále tichý, stejně jako jeho okolí, byť z dálky jsi slyšela první kokrhání kohoutů. Ať už to bylo nervozitou z nadcházející cesty, nebo vidiny z předešlé noci.

Pozdní večer

~Deník ležel pod sutí, měl trochu ohořelé desky, ale listům se plamen jako zázrakem vyhnul. Viděla jsi sebe, jak se pro deník ohýbáš, jak jej tiskneš k prsům, když odcházíš od spáleniště. Vidíš sebe, jak odoláváš nutkání jej otevřít a místo toho jej balíš do látky. ~ Deník leží v šuplíku, který se otevře a kdosi jej vyndá a položí na stůl. Spatříš mistra, jak jej otevře, chvíli v něm bezradně listuje. Dostane se až na konec knihy, načež ji zavře a hned na to zase otevře, tentokrát na náhodné stránce. ”Tady je to,” pronese rozrušeně a ty jej vidíš, jak jezdí prsty po řádcích. Pak deník zaklapne a položí na něj ruce. Nějakou chvíli sleduje protější stěnu, než se zvedne a začne si balit věci. ”Musím se tam vrátit, prostě musím. Něco jsem tam určitě přehlédl. Jistě jsem byl blízko,” mumlá si celou dobu pro sebe. Pak se otočí a ve spěchu zamíří ke dveřím. Otevře je, vyjde ven a dveře za sebou zabouchne. O chvilku později se zase vrátí, vezme deník a schová jej zpět do šuplíku, který zamkne. ~ Deník leží na stole, otevřen skoro u konce. Jedna strana je popsaná hatmatilkou, které nerozumíš, druhá strana je volná. Zahlédneš mistra, jak stojí u okna, opřen o zárubeň, koukající kamsi ven. ”Quinque!” štěkne najednou a dveře se otevřou, načež dovnitř vejde mladá dívka, ne o moc starší než ty sama. Oděná je ve stejném oblečení a stejně jako ty, i ona má ve tváři onen oddaný výraz. ”Ano mistře?” ozve se tichým, úslužným hlasem. ”Přines mi vlandské červené a něco k tomu. Vždyť víš,” mávne rukou a dívka s tichou úklonou odejde. Mistr se vrátí zpět ke stolu, usadí se a vezme do prstou brk. Pak začne cosi psát. Uvědomíš si, že píše ve staré elfštině a jakmile dopíše větu, slova se změní v onu téměř nečitelnou hatmatilku. ~

Ráno

Ať to byla nervozita z nadcházející cesty, nebo nejistota z toho, cos viděla, musela sis pohnout. Věděla jsi, že karavana hobita bude vyrážet brzy zrána a nechtěla jsi zmeškat. Rychle se oblékneš, pobereš své věci a jako myška se vyplížíš z domu, který ještě spí. Dveře za tebou potichu klapnou, ale to už jsi několik kroků od domu.
Vesnice je tichá, stále spící, snad až na pár jedinců. Zahlédneš, jak se v jednom domě už svítí, ucítíš vůni čerstvého pečiva. Taky zahlédneš partičku lovců, jak míří do nedalekých lesů. Nikdo si tě moc nevšímá a když si tě někdo všimne, jen ti hlavou pokyne na pozdrav. U hostince už spatříš dva lesní elfy a mladého chlapce, jak připravují vozy a koně. Když tě spatří, chlapec ti zamává, elfové jen přikývnou. Když pak dojdeš blíže, jeden z elfů k tobě přijde blíže a ty si uvědomíš, že je to vlastně žena. ”Přišla jsi,” pronese překvapeně a pozorně si tě prohlédne, ”Matěj je vevnitř, jestli chceš, běž se nasnídat, až ostatní dojí, vyrážíme.” Poté se na patě otočí a vrátí se k přípravě koní.
”Z Mirreny si nedělej hlavu, je trochu nedůvěřivá. Já jsem Mirran a támhleten klučina je Zuki, vítej mezi námi,” ani sis nevšimla kdy a stál u tebe druhý z elfů.
”Jestli chceš, ty věci si můžeš dát na ten první vůz, na něm beztak pojedeš, spolu s Matějem,” ukáže ti s úsměvem na vůz.

Jak ti Tonda slíbil prvního dne, do týdne tě naučil jak používat luk, jak vyvrhnout a stáhnout zvíře a vůbec, jak přežít v divočině (Do životopisu si přidej, k dovednostem, přežití v divočině - pokročilé dovednosti). Byl to náročný týden, tak náročný, že tě dokonce i otec zprostil povinností doma. Na ty jsi ani neměla moc času, vždyť ráno jsi brzy vstala, zamířila k Tondovi, kde jste zprvu cvičili různé dovednosti, které by se ti mohli hodit, poté jste stříleli na terč, dokud ti neomdlívala ruka a poté tě učil stopování. Třetího dne tě začal učit střílet na pohyblivý cíl, učil tě, jak si nouzově vyspravit luk (to když cvičnému luku praskla tětiva), jak si vytvořit šípy a nebo jak si správně najít či vytvořit přístřeší na noc. Čtvrtého dne tě vzal do lesů na lov, aby sis vyzkoušela nově získané dovednosti. A měla jsi štěstí, hned zprvu jsi ulovila pěkného zajíce. Když jsi pak chtěla ulovit i srnku, zastavil tě a vysvětlil ti, že je potřeba používat různé typy hrotů, protože každé zvíře má trochu jinou kůži.

Pátého dne ráno ti řekl, aby jsi šla domů a řekla rodičům, že se vrátíš až za dva dny. Zprvu jsi netušila proč, ale když ti pak řekl, ať si vezmeš i všechny věci co máš na výpravu, začalo ti to pomalu docházet. Vzal tě totiž daleko za vesnici, do míst, kde jsi ještě nebyla. Šli jste dlouho, zastavili se jen párkrát, abyste se najedli, trochu odpočali. Nakonec jste došli až k řece Durn, kde jste se na noc utábořili. Nechal tě rozdělat oheň, připravit přístřešky pro spaní a také zabezpečit tábor. Jen občas tě napomenul, když jsi udělala něco špatně, nebo nedostatečně. Nakonec byl ale spokojen a došlo i na trochu té chváli. Poté večer, u ohně, tě poučoval jak si najít správné místo pro tábor a nakonec tě zkoušel z orientace v přírodě, kterou ti vysvětloval cestou sem.
Když ses druhého dne probrala, zjistila jsi, že jsi v táboře sama. Tondovo věci nikde nebyly, stejně tak ani Tonda samotný. Chvíli jsi po táboře splašeně běhala, než jsi pod kamenem u ohniště nenašla krátký vzkaz. “Dostaň se domů” stálo v něm kostrbatým písmem. V tu chvíli ti došlo, že je to zkouška toho, co jsi se naučila. Zkontrolovala jsi své věci a zjistila, že ti nic nechybí. Krom jídla. Nejen, že se máš dostat domů sama, ale také si máš sama sehnat něco k snídani, obědu a možná i k večeři.

Ať už tvá zkouška probíhala jakkoliv, domů ses nakonec dostala. Unavená, špinavá ale šťastná a spokojená sama se sebou. Když jsi došla domů, u dveří seděl Tonda a tvůj otec a oba spolu pokuřovali dýmku. ”Trvalo ti to,” ušklíbl se lovec a pak se podíval na tvého otce, ”říkal jsem vám, že se domů dostane v pořádku,” to už pronesl se spokojeným úsměvem. ”Nepochyboval jsem,” hrdě opáčil otec a ty jsi na něm hned poznala, že měl strach. ”Upaluj nahoru, bocháku. Mamka ti připravila koupel,” pobídne tě s hrdým pohledem otec a koncem dýmky píchne směrem k domu. Jakmile se vyhrabeš do domu, spatříš matku, jak se slzami v očích stojí u koupelny a hrdě si tě prohlíží. Beze slova tě obejme, pomůže ti se svlékáním a nechá tě vykoupat. Ani nevíš jak, ale ve vaně jednoduše usneš.

Druhého dne ráno se probudíš ve své posteli, oblečená ve svém spacím úboru. Nikdo tě nebudí, nikdo tě neruší. Venku už svítí slunko, i přes záclonu cítíš, jak začíná hřát. Rozhlédneš se po svém pokoji a na židli u svého stolku spatříš pečlivě poskládané věci. Jsou z kvalitních materiálů, pevné a v nevýrazných barvách. Vedle židle je opřen menší ruksak, letmý pohled ti prozradí, že v něm máš vše, co budeš na cestách potřebovat. Tvůj luk a toulec plný šípů stojí opřené o stěnu vedle dveří. Na stole uvidíš připravenou snídani s hrnkem kávy/čaje (vyber si) a krátký, úhledným písmem napsaný vzkaz. “Jsme v hospodě, ne že odejdeš bez rozloučení.” Ihned poznáš, že jej napsala tvá matka. Vzkaz je zatížen menším váčkem, který je téměř po okraj naplněn mincemi. Odhadem jsi schopna říci, že je v něm minimálně sto denárů. Pod vzkazem ještě najdeš malou směnku Velké Caldarijské s částkou dvě stě denárů.

Toulky Strugií

Trpaslík u výslechu

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
26. května 1084, půlnoc

Politika nuda je..

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
večer

Na cesty!

Lindorn, Battania
26. května 1084, pozdní odpoledne

”Slyšel jsi někdy o Zakázané univerzitě?” rezonovala ti otázka stále hlavou a to i přes to, že jsou to již čtyři dny, kdy se na ni Santorius ptal. Pořád si pamatuješ, co jsi mu odpověděl. Ano, slyšel jsi o ní při svých cestách Caldarií, ale většinou to byly jen povídačky, kterým se dalo jen stěží věřit. Ty jsi ale věděl, už jen z povahy svého… povolání, či spíše poslání… že na každé povídačce je něco málo pravdy. A když se tě na to zeptal i tvůj mistr, věděl jsi, že ses nemýlil. Univerzita musela existovat, když o ní začal mluvit. Procházel jsi Argoronskou oblastí, místem, kde už po mnoho staletí vládli lidé a dle toho i tak ta oblast vypadala. Lesů zde už tolik nebylo, snad jen v okolí tvé rodné vesnici a ještě nějaký kus na sever. I tak to stále bylo území lesních elfů, kde lidé byli jen tak trochu tolerování. Snad ale nikoho nepřekvapí, že spousta obyvatel (hlavně těch lidských) už dlouho mluví o odtržení od Severního Impéria.
Procházel jsi dlouhou planinou, asi půl dne cesty východně od města Argoron a stále přemýšlel o tom, co ti mistr řekl.

O čtyři dny dříve

”Před lety jsme poslali už pár učenců, aby univerzitu nalezli. Všichni se ale vrátili s prázdnou, nebo se nevrátili vůbec,” pokračoval po tvé odpovědi Santorius. Seděli jste v jeho pracovně, popíjeli vlandské červené a probírali kouzla, která jsi přinesl ze svých cest. ”I já sám jsem se před lety pokoušel o to ji najít. Zdá se ale, že pokud nejsi pozván, nenajdeš ji,” řekne zamyšleně a promne si bradu. Chceš něco namítnout, ale on tě zarazí rázným pohybem ruky. ”Věřím, že zrovna ty ji najdeš. Neptej se mě proč si to myslím, prostě to cítím,” usměje se, ”navíc, nebudeš na to sám. Jistá mladá žena projevila zájem univerzitu nalézt. Myslím, že ji znáš. Už vyrazila a pokud dobře počítám, má před tebou slušný náskok.” Pozoruje tě s tajemným úšklebkem v očích, prsty propletené v sobě. ”Ha, tady jsi, co mi neseš?” přenese svou pozornost ke své sově, která mu právě přistane na rameni. Zdá se, jakoby ji poslouchal, pak jen kývne a vstane.
”Měl bys vyrazit, Belhare,” pobídne tě a spěšně zamíří ke dveřím. Sotva dveře otevře a udělá z nich jeden krok, zarazí se a podívá se ještě na tebe. ”Vyrazila na jih. Říkala něco o Aserai a poušti,” dodá ještě a zmizí z pracovny.

Současnost

Cíl bys měl, důvod proč jít taky. A i kdyby ne, pořád je tu někdo, kdo by ti nedal pokoj, kdyby ses nepokusil najít alespoň ji. I tak, Zakázaná univerzita byla něco, o čem se v celé Caldarii jen šeptalo. Bylo to takové veřejné tajemství, kdy nikdo nevěděl, jestli opravdu existuje, nebo je to jen výmysl starších mágů, aby těm mladým zamotali hlavu, nebo aby oddělili ty, co chtějí magii zneužívat od těch, co chtějí magií ostatním pomáhat. Tak jako tak, stálo to za to ji najít, zaznamenat kouzla, která používají a uchovat je pro budoucí pokolení. I bez ohledu na to, kdo ty kouzla využíval.

Jsou to už tři dny, co jsi opustil “rodnou” vesnici a stále jsi přemýšlel, který směrem se vydat. Věděl jsi, že když půjdeš na jihovýchod, budeš cestovat po území Chanátu. Na sever nebylo nic, než hory a nezmapovaná území, zatímco na západ byly země Strugie, domovina trpaslíků a nordů. A nebo ses chtěl vydat na jih, do hlubokých lesů lesních elfů, jež osidlovali Severní Impérium? Od svého opatrovníka jsi věděl, že jít na jih není úplně nejbezpečnější. Elfové, zvláště ti ze Severu, neměli lidi moc v lásce a brali velmi těžce, když někdo ublížil jejich lesům. Na západě, ve Strugii byli sice tolerantnější, ale zase tam toho nebylo tolik. Dle vyprávění jsi věděl, že vesnice jsou daleko od sebe, většinou vedené klanovými vůdci, nepodléhající žádné centrální vládě.

Ať tak, či onak, měl jsi před sebou dlouhou cestu, kterou jsi musel ujít, pokud ses chtěl stát tím, čím ses chtěl stát. Věděl jsi, že to nebude nic jednoduchého, ale to bys asi ani nechtěl. Přeci jen, když je něco moc jednoduchého, člověk si toho pak neváží. Teď bylo čistě na tobě, kterým směrem se vydáš, kam půjdeš a co zažiješ. Nikdo jiný, krom tebe, neurčoval co budeš dělat.