Volání moře
Vesin, Vlandia
26. května 1084, večer
”I to se může stát,” vážně přikývne Bernard na tvé varování. ”Kuš, ať vás ani nenapadne o tom někde mluvit. Hlavně ty si dej pozor, Morgan, nikdy nevíš, kdo poslouchá,” ozve se trochu vystrašeně Robert a pro jistotu se rozhlédne. ”Ale dej pokoj, Roberte, vždyť tu nikdo, krom nás není,” mávne rukou Bernard. V tu chvíli přiběhne Pioter s láhví vína, kterou předá otci. O chvilku později se objeví i Jolka a před každého ze sedících položí prázdnou sklenku. Všimneš si, že u Jana se zdrží o trochu déle, než u ostatních.
”Hm… Piotere, chlapče, pojď sem,” zvolá Robert po tvé prosbě a o chvilku později se chlapec objeví u otce. Ten mu něco pošeptá a chlapec hned na to odběhne. Když se vrátí, položí vedle dva pergameny, brk i inkoust, stejně tak i malý špalíček žlutého vosku. Pak s tichým špitnutím “Tady prosím” zase odběhne.
Artur se na tebe překvapeně podívá, pak se ale usměje: ”Už tu není jídlo a Ance to už vadit nebude, že ne, Roberte?”
”Copak? Aha, jasně, nebude. Jane, skoč do domu a dones mi fajfku. A vem i tu starou prosím tě.”
”Hned, pantáto,” s těmi slovy mladík odběhne do domu. Když se vrací, nese v ruce malou truhličku, kterou položí před Roberta. Ten si ji přitáhne, otevře ji a chvilku v ní cosi loví. Pak vytáhne dvě dýmky. Jednu dlouhou, trochu oprýskanou a s očouzenou hlavičkou a druhou kratší a viditelně novější.
”Pořídil sis novou?” zvědavě se na něj podívá Artur, zatímco si svou pěchuje. Robert jen přikývne, zatímco se věnuje čištění té dlouhé. Tu ti poté podá.
~ ”Roberte, pojď sem,” slyšíš hlas staršího muže. Vidíš dýmku ležet na stole, vedle ní váček s tabákem a malé kovové pěchovátko. ”Ano otče?” zaslechneš známý, avšak znatelně mladší hlas. Hned na to se ti do výhledu dostane mladík, který je ti čímsi povědomí. Po chvilce si uvědomíš, že je to Robert, ale mnohem mladší. ”Sedni si, chlapče,” stařec, až teď si všimneš vzájemné podoby, stejně tak si uvědomíš, jak moc je podobný Arturovi, ukáže na židli, která je hned vedle stolu, na kterém leží dýmka. ”Víš co to je?” zeptá se a ukáže na dýmku. Robert mlčky sklopí oči. ”Ano, otče,” špitne provinile. ”Doufal jsem, že ty s tím nezačneš,” povzdechne si, ”ale už se stalo. Nebudu tě být, je to tvá věc. Jen se s tím neukazuj před matkou.” ~ Výjev se změní, vidíš dýmku, jak se kolíbá v kapse prošívaného kabátce. Obraz se trochu oddálí a ty spatříš vojáky s Vlandským znakem na kabátci. Kamsi pochodují, znavení, špinaví a otlučení. Najednou se ozve trubka a procesí zastaví. Vojáci se svalí tam, kde se zastavili a ty vidíš, jak onen voják vytahuje dýmku z kapsy. Poznáš v něm Arturova a Robertova otce, jen mnohem mladšího. ”Ty máš ještě tabák?” ozve se odněkud, zatímco si voják pěchuje a zapaluje dýmku. ”Ještě trochu mi zbylo, chceš taky?” ~ Výjev se opět změní. Vidíš dlouhý kousek pěkného dřeva ležící na ponku a vedle něj nějaké nástroje. Po chvilce zaslechneš nějaký hluk, jakoby někdo přicházel. Pak spatříš mladého elfa, který se opře o ponk, chvilku sleduje kus dřeva a pak jej vezme do rukou a pozorně si jej prohlédne. ”To bude hezká dýmka,” řekne tichým, melodickým hlasem. Poté dřevo opět položí a zavře oči. Vidíš, jak nad kousek dřeva zvedne ruce, pomalu vydechne a začne s prsty různě kroutit. Kousek dřeva se zvedne ze desky ponku, začne se otáčet a po chvilce z něj pomalu začnou odpadávat kousky dřeva. Čas ubíhá, dřevo se stále otáčí a dřevěných špon na ponku přibývá. Pak se přestane točit a místo něj ve vzduchu visí dlouhá, dřevěná dýmka. ”Výborně.” ~
”Je sice starší, ale pořád dobrá. Nech si ji, já ji stejně už nepoužívám,” usměje se a Artur ti nabídne tabák. ”Morgan, jsi v pořádku? Děje se něco?” překvapeně se na tebe podívá, možná i trochu starostlivě.
Jakmile jej ujistíš, že je vše v pořádku, opět ti nabídne tabák.
”To je moc, děvče. Zadusila by se. Trochu uber, tak, to je vončo. A teď ji podpal. Trochu tam tím plamínkem kruť, ať se to podpálí. A tahej, tak. A hned ten kouř zase vyfoukni. Šikula. Ještě jednou, dvakrát takhle. Tak. Teď si vem tohle,” podá ti divně vypadající nástroj se zahnutým a placatým koncem, který přesně pasuje do hlavičky dýmky, ”tím opatrně udusej tabák. Jen z lehka, nedávej tomu velkej tlak. Tak a teď znova podpal. Trochu v tom zavrtej, aby se pořádně prohořel. Přesně tak. A teď ji máš zapálenou. Hlavně ten kouř nevdechuj, je to hodně silný. Jen ho poválej v ústech a na jazyku, pak jej zase vyfoukni. Když se ti bude zdát, že uhasíná, tahej víckrát za sebou, když se bude moc zahřívat, tahej pomaleji. Jen se vyvaruj tomu vdechování, neudělalo by ti to dobře.” Zatímco tě Artur školí, jak si zapálit dýmku, ostatní, Robert a Bernard si rozžehnou svou a sledují tě.
”Nikdy bych nečekal, že budeš učit tak mladou cácoru bafat dýmku,” zasměje se Robert.
Chvilku povaluješ dým v ústech, přesně jak ti Artur řekl a po nějaké chvilce začneš cítit, jak ti jazyk lehce brní a občas i dřevění. S tím taky cítíš příchuť vanilky a ještě nějakého koření. Pokud kouř šlukneš, opět se rozkašleš, což ostatní rozesměje (volitelné, nemusíš ho šluknout).
”A kam se vlastně chystáš Morgan?” zeptá se tě po chvilce tichého bafání Bernard.