Andor.cz - Dračí doupě online

Pět fází umírání

Jonesportská Jizva a jiná místa
22. 12. 2022

Kráčíme v doprovodu vysoké ženy v bílém, která k nám promlouvá. Je zvláštní slyšet tohle od někoho jako je ona. Tísícileté bytosti, která dle jejích slov prošla už několika světy, které nakonec dost možná skončily všechny stejně. V područí Prastarých. Jak zlé to muselo dříve být, že teď tohle vše vypadá nadějně? Rozhlédnu se po zkáze kolem nás a rudé obloze, na které se ještě před pár okamžiky otevíralo obří oko Prastarého. Jestli tohle byl skutečně ten z nejnadějnějších pokusů tak… Tak si raději ani nechci domýšlet, jak to muselo vypadat jinde.

„Mezi lidmi se říká, že naděje umírá poslední. Takže… šance tu stále je. A budeme za ni bojovat.“ Musím k ní vzhlédnout, jak je vyšší než já sama. „Dobře, rozumím. Je to na nás.“ Přikývnu pak, když dorazíme k dómu, který doslova dýchá negativní energií. „Jistě… Jednou někde. Někdy.“ Odpovím jí klidným hlasem, i když ani nevím, jestli mě slyšela, protože mi slova od rtů odtrhne prudký závan větru, jak vedle nás přistane její drak. Opravdový drak… Někdy se ani já po takové době ve službě nestačím divit. Prchavě se pousměji, zatímco se okřídlený ještěr prožene nad našimi hlavami a my se otočíme ke vstupu do kupole.

„Hmm, vypadá to tak.“ Pohlédnu krátce na Leeho, zatímco stejně jako Shark rozsvítím baterku na zbrani. „To jistě… Ale ještě nekončíme. Zdaleka ne.“ Pronesu vážně odpověď na Nymova slova, zatímco hledím soustředěným pohledem do tmy před námi. Zdá se hustá. Téměř nepropustná. I to světlo, které jí alespoň trochu rozhání, jako kdyby každý centimetr sláblo. Nechce se mi tam. Opravdu ne. Ale každá vteřina, kterou tu otálíme může stát život jiné. Vím to já… I můj bratr.

„Máš pravdu, Leo. Nemá smysl otálet. Je na čase to dotáhnout do konce.“ Pokývnu hlavou, jako kdybych si sama dodávala odhodlání, než skutečně udělám ten první rozhodující krok. A pak další a další, které už jdou snáz, zatímco se noříme do nitra budovy.

__

♬♬♬♬♬

Světla baterek prořezávají tmu chodby, kterou postupujeme. Nic nám nestojí v cestě. Žádné překážky nebo i jen zamčené dveře. Vše je nachystané tak, abychom mohli bez úhony dojít až k našemu cíli. A i když by se nabízelo polevit na ostražitosti, opak je pravdou. Vím, kdo nás tam ve tmě čeká.

Skutečně zlověstné uvítání.

Udělám další krok… A najednou jsem někde jinde. Musím přimhouřit oči uvyklé na šero, které náhle oslní sluneční paprsky. Rozhlédnu se… A poznávám to místo. Velmi dobře jej poznávám. Jonesportský maják i ta prokletá jeskyně, ve které to všechno začalo. Je to vize? Ano… i ne. Je to cítit jinak.

__

Popírání

Trhnu sebou, když zaslechnu ten známý hlas, který mě donutí se rychle rozhlédnout všude kolem. Najít tu postavu, které patří. Avšak jsem zde jen já a ten hlas.

„Ne, Hardwoode, nechápu. Rozumím tomu, jaké to je, je ztratit. To ano. Nakonec jsem to také… cítila.“ Zkřiví se mi rty, jak skrz ně procedím ta slova, zatímco se mi v hlavě vybavují vzpomínky patřící malému chlapci, který zde našel svou první mrtvou lásku. Tolik let mi trvalo většinu z toho vytěsnit a zbavit se jich, ale nikdy nepřestaly být mou součástí. Stejně jako spousty střípků ostatních lidí, které jsem si nosila s sebou.

„Ale ani tohle neospravedlňuje to, k čemu ses uvolil. To, že jsi zaprodal vlastní svět. Kvůli čemu? Osobní potěše? Opravdu jako malé dítě, kterému někdo vezme hračku.“ Promluvím přísně s pohledem upřeným na maják tyčící se nade mnou, zatímco mi naskočí husí kůže na krku, jak se mne cosi dotkne. Nebo spíše někdo. Ty studené ruce. Skoro jako ruce umrlce. Ruce, které… Potřesu hlavou, jak se snažím dostat z hlavy myšlenky, které nepatří mně. Ne tak úplně.  

„Jak už jsem řekla… Malému osamělému chlapci v jeskyni nakonec… rozumím. Ale ty už dávno nejsi dítě Jamesi a je na čase abys sklidil následky svých rozhodnutí.“ A s tím vykročím vpřed skrz písek drolící se pod podrážkami těžkých bot. Pryč od majáku, který byl svědkem mnohého. Pryč od jeskyně, nedaleko které se tříštily mořské vlny. Pryč od toho místa, které mě odpuzovalo a zároveň lákalo. Protože tam jsem se tehdy cítila skutečně… milovaná.

__

Hněv

Stačí jeden krok a pobřeží a ostré slunce vystřídá šero prozářené krvavě rudou září. Znám tohle místo? Ano… ale! Poznávám chodbu místní školy, která se ale výrazně změnila od posledně, kdy jsem jí procházela a odhalovala temnou minulost tohoto místa. Ze stropů a stěn visí všude řetězy jako nějaká morbidní parodie na vánoční výzdobu. Stěny i podlaha se vlhce lesknou. Je to… krev? Zastavím nataženou ruku v půli pohybu, zatímco mi v hlavě začne hřímat hlas. Tentokrát o poznání rozzlobenější a frustrovanější.

„Hmm, tohle už zní víc jako ty.“ Ušklíbnu se, když první fázi vystřídá druhá. Je to skoro jako z učebnice psychologie. „A ne… Nevím, ale ani to neplánuji zjišťovat.“ Odpovím mu odměřeně, zatímco se kolem mě houpají zkrvavené řetězy a on pokračuje. Vím moc dobře o čem mluví a opět to jsou momenty, na které nerada vzpomínám, ačkoliv tyhle skutečně patří jen mě. Momenty ze života Nory Redfield. Ne, tehdy jsme těm zvěrstvům zde nestihli zabránit. Až příliš dlouho o něm nikdo nevěděl a měl zde volné pole působností se vším… co k tomu patřilo.

„Ne, nevyhrál. To, že jsi zničil tolik životů a pošpinil jejich duše není žádné vítězství. Nakonec jsi to byl ty, kdo skončil na druhé straně Jizvy. Kdyby si neměl své Pány, nejsi nic Hardwoode. Uvědom si to. Bez nich bys byl nikým. Ale nevadí… Brzy se s nimi zase shledáš. A zase na druhé straně. O to se postarám.“ Semknu pevněji rty a udělám krok skrz školní chodbu plnou krve.  

__

Smlouvání

Bota nedopadne do kaluže krve, ale místo toho se zanoří do sněhu. Stojím v hustém zasněženém lese. Z větví kolem i tentokrát visí krvavé řetězy, z kterých kape vazká krev a špiní bílý sníh. Poznávám to místo, i když je tak jiné. Je to jako cesta napříč časem. Návrat ke kořenům.

„Opravdu? Co je tohle? Nabídka? Smlouvání? To, že budu moct být královnou zničeného mrtvého světa? Tedy… Ty se překonáváš Hardwoode. Raději pomstychtivé duše než tohle.“ Uteče mi opovržlivé odfrknutí.

„A já jsem myslela, že se známe. Hmm, sám moc dobře víš, co ti na to odpovím.“ Mlasknu už poměrně netrpělivě. Ne, tohle není něco, nad čím bych jen chvíli přemýšlela. Nikdy jsem netoužila po moci. Vlastně jen… po klidu. Bylo to tak prosté.

A s tichým zakřupáním sněhu opět vykročím.

__

Deprese

Opět došlápnu do sněhu, ale zbytek krajiny se změní. Stromy vystřídají zasněžené náhrobky spoutané krvavými řetězy. Stojím na místě smutku. Na hřbitově. Hardwoodův rozzlobený křik mě donutí přimhouřit na moment bolestivě oči, než si všimnu prvního z mnoha nápisů na náhrobcích. Znám je. Jistěže je znám. Za některé smrti skutečně můžu já. Ti, které Hikori pozřel na můj rozkaz. Ti, které jsem obětovala za to, abych mohla sama žít. Ale pak je zde množství těch, kteří mi zemřeli po boku. Často právě v boji, kdy jsme se snažili zachránit životy jiných.

„Hmm, opravdu se ve mně snažíš vzbudit lítost? Abych litovala svých rozhodnutí?“ Vzhlédnu od náhrobků k rudé obloze. „Neříkáš mi nic nového. Myslíš si, že nevím, co jsem provedla? Vím to moc dobře. A vím, že pokud tě nezastavím, budu mít na rukách mnohem víc krve. Takže… Děkuji za připomenutí… Starý příteli.“ S cynickým úšklebkem vykročím mezi náhrobky.

Každý si své hříchy neseme s sebou a já si je ponesu až do hořkého konce. To je jedna z věcí, se kterou jsem se za ty roky už zvládla smířit.  

__

Smíření

Měkký sníh vystřídá tvrdý podklad. Snad betonová podlaha? Nevím. Jediné, co zůstává, je rudá záře a řetězy visící všude kolem. Avšak tohle místo už není zábleskem z naší společné minulosti. Ne, stačí mi jeden pohled, abych pochopila, že tohle je přítomnost.

Vypadá to tu jako na nějakém pochybném operačním sále, který dostal do správy šílenec. Tedy… tohle vlastně není nakonec tak daleko od pravdy. Hardwood tu skutečně je. Tentokrát ve fyzické podobě, i kdy jde zcela jistě jen o další z jeho obleků.

Tentokrát už jeho hlas nezní odevšad a přitom odnikud, ale patří k siluetě stojící v dálce před námi.

„Společenským povinnostem bylo učiněno zadost. Oba víme, že to mělo takto dopadnout.“ Poznamenám zjevné. Ostatně i Hardwood dle jeho slov nečekal, že tohle zabere. Dostal to od svých pánů za úkol nebo to byla celé jeho iniciativa? Hmmh, to teď bylo stejně jedno. Sevřu pevněji tělo pušky ve svých rukách a přimhouřím oči, když se ke mně dostanou ta varovná slova, po kterých kmitnu pohledem po celé šíři kruhovitého prostoru.

Přátelé? Myslí další…?

Ale myšlenku ani nedokončím, protože se muž před námi nečekaně rychle otočí. A já v ten moment pochopím.

„Kurva…“ Hlesnu téměř neslyšeně, když hledím na jeho nový oblek sešitý z kůží bytostí, které… jsem měla možnost již párkrát potkat a že to nikdy nebylo příjemné setkání.

Harbringeři! Jak se k nim sakra dostal? A jak vůbec mohl ty mocné bytosti z pekelné sféry přesvědčit k něčemu takovému?! Tím spíše mám v hlavě náhle zmatek, protože místo utrpení, které jsem často cítila z duší, jenž Meat poutal ke svým dílům, jsem tentokrát kromě bolesti vnímala… co? Radost? Rozkoš?

Byly to tak nečekané vjemy, že jsem na moment polevila v soustředění. Nerozuměla jsem tomu. Ale to už Meat pohnul pažemi a v odpovědi na to se ozvalo zachrastění řetězů. Stejně jako tehdy v Guatemale, když jsme se setkali s Harbringery. Najednou to celé dávalo zvrácený smysl.

Řetězy se jako hadí těla pohnou naším směrem. Nemíří na mě, ale na ty, kteří sem přišli se mnou. Vím to. Má to být jen jeho další demonstrace pro mě, jak měl pravdu. Vím, že bych měla téhle chvíle využít a vystřelit, ale…

Puška se mi zhoupne na ramenním popruhu, jak ji náhle pustím a místo toho se dotknu dlaní země, abych kolem nás vytvořila ochrannou bariéru, kterou jeho řetězy neprojdou. I kdyby to mělo být jen pár vteřin k dobru.

„Hikori!“ Křiknu na Oniho, který je tu stále s námi na pomezí mezi světy. Ten se k Hardwoodovi může snadno dostat. Musíme jeho duši z toho obleku dostat. Odstřihnout ji. Roztrhat jej. Je to jedno. Ale je to teď my nebo on.  

Ten jenž pozřel maso

Jonesportská Jizva a jiná místa
22. 12. 2022

„Vlastně bych měla děkovat já vám.“ Královna elfů jde vedle vás jako by se nic nedělo. Její letadla a bombardéry zasypávají prastarého tvora vším co mají k dispozici a zdržují jeho postu k pobřeží. Kolem vás se vytvoří ochranný val. Tanky, pěchota, jezdci na koních i vozy na kterých jsou připevněné stacionární zbraně. Nejpodivnější armáda, jakou jsi kdy viděla. Funguje, zdá se, že při vytahování es z rukávu jste měli o jedno víc.

„Příběh, který mi Gwynnestri odvyprávěla ve mně vzbudil naději a jisté zaujetí. Mám pocit, že tentokrát můžeme skutečně vyhrát. Jsme unavená utíkáním a zvykáním si na nové světy. Přijde mi totiž že s lidmi se dá i celkem vyjít. Věřte nebo ne měli jsme za ty věky mnohem horší sousedy.“ Její slova přeruší série výbuchů, jak bombardéry vysypou další dávku bomb na obrovskou věc, která nelidsky zařve.

To už jste na místě. Otevřený vchod do pavilonu Jizvy připomíná rozšklebenou tlamu. Z celého místa je cítit negativní energie. Mnohem horší než v základně v horách. Navíc cítíš i jeho, tohle je jeho palác a nesnaží se to skrývat.

„Budeme držet perimetr a zabráníme komukoliv vstoupit. Obávám se, ale že to je vše, co tady zmůžeme. Tohle je bitva vás a těch které s vámi došli až sem.“ Podívá se královna na tebe a přeživší z tvé jednotky. Mezitím vám alespoň doplnili munici a granáty. „Budu se těšit na další setkání Redfield! Ať už bude tady nebo v jiném světě.“ Vykřikne nahlas, protože se vedle ní s mohutným poryvem větru snese její drak. Vyšvihne se na něj a vznese se se smíchem do vzduchu, aby se taky přidala do bitvy.

---

„Tak je to tady. Poslední překážka k cíli.“ Podívá se Lee do temného nitra stavby.

„Je divný si uvědomit že možná ta nejhorší.“ Posvítí Shark svítilnou pod hlavní dovnitř.

„Každopádně můžeme být už teď hrdí, dnes jsme dokázali to o co se jiní snažili celá staletí.“ Přidá se Nym.

„Jsme připravení, co to jde. Ty vaše elfské léky jsou zázračné.“ Harvey vypadá plný energie. Zdá se, že ho další dávka toho co dostal po bitvě v útočišti postavila na nohy, podobně jako všechny ostatní co to potřebovali.

„A přesto je zbytečné jim dávat další čas, aby se všechno ještě zhoršilo.“ Dodá Leonard prakticky, než vás všechny spolkne temný vchod.

---♫♫♫---

Paprsky baterek osvětlují chodbu vedoucí do nitra budovy. Terminál s rámem, který má zabránit, aby se sem nedostali nepovolaní nebo se nepronášelo něco co nemá. Opuštěný, a přitom co se stalo vypadá téměř směšně. Na konci chodby jsou dveře. Jejich rám osvětluje podivné světlo. Za nimi je bezpochyby hlavní sál a v něm Jizva, váš cíl. Něco se tam mihne. Jenom těžko se dá pochybovat o tom co. Podrážky klapou po betonu.

Krok

Podrážky se zaboří do písku. Světlo tě zasáhne plnou silou. Slyšíš narážení vln o skály. Kus od tebe je maják, a ještě blíž temný vchod do Jeskyně.

„Tady jsi mě poprvé navštívila. Vlastně jsem tě za to neměl vůbec rád. Jenže časem jsem přemýšlel. Ze všech jsi se dostala nejblíž k tomu abys pochopila, čím jsem.“ Meatův hlas zní odněkud za tebou. Jenže ho fyzicky nevidíš. „Tady jsem poznal lásku a zároveň jí ztratil. Od té doby jsem hledal další, a i když jí našel spoustu žádná nebyla takové. Je jedno kolik jich budeš milovat. Pokaždé zmizí. V rozkladu, v zápachu a nicotě. Jejich duše připoutané ke kůže časem vyblednou a zmizí. Můžeš se bránit, můžeš na ně křičet, ale přesto tě opustí. Věřím, že se tohle změní. Až se změní tenhle svět. Moji pánové umí nechat duše trpět a já mám slíbeno tolik lásek kolik budu chtít. Zastav Noro. Počkej, vím že mě někde tam hluboko chápeš. Nech mě vyhrát a já ti nabízím život bez bolesti. Beze strachu a slibuji že tě nikdy víc nezradím.“

Máš pocit, že cítíš dotek konečků prstů na zádech. Letmý, přesto chladný a odporný. Možná se ti to zdá ale zároveň vidíš i ve stínech jeskyně nafouklý tvar který vyvrhlo moře z potopené lodi. Vedle něj leží chlapec a objímá ho. Hlavu položenou ve slizu masa, které zemřelo už před dlouhou dobou.

Krok

„Jak chceš. Nevadí.“ Meatův hlas se třese vztekem a hysterií. Tvé podrážky dopadnou na dlažbu. „Budeš jako ostatní, tvou duši probodnu a pověsím, jak flákotu masa, dokud z ní nevyprchá poslední stopa příčetnosti. Víš, jaké to je, když tvá nesmrtelná podstata visí v prázdnotě v neustálé agonii?“

Stojíš ve školní chodbě. Všechno se změnilo. Z prosluněného pobřeží jsi zase zpět v rudém hororu. Meat už nepřikrášluje. Je stropu visí krvavé řetězy a máš pocit, že se na nich něco svíjí. Není to viditelné, ale přesto to tam je.

„Cítíš je? Pamatuješ, jak jsi mě šla hledat? Přím od pasti.“ Ozve se zachichotání. „Příliš pozdě. Každé jediné Jonesportské dítě navštívilo mé doupě. Jejich kůže vytvořili mou armádu, jejich rodiče pod vlivem magie zapomněli na své potomky. Víš, jak se museli cítit, když sešití viděli, že jejich jediná jistota v tomhle světě se k nim obrátila zády a nevnímali, jak se jejich nová těla plouží do sklepení, kde čekali až bude čas se na vás vrhnout.“

Meatův hlas zní pyšně jak vzpomíná na to co udělal v Jonesportu poprvé.

„Doopravdy mi můžeš tvrdit, že jsem nevyhrál už poprvé? Tolik utrpení, aby ty maličtí poznali to, co jsem poznal já? Stali se chytřejšími. Dostali, co potřebovali. Já jsem zpět, a to co jsi odložila se vrací mocnější než kdy dřív.“

Krok

Podrážka se zaboří do sněhu u cesty lesem. Kdysi v dálce slyšíš křik a střelbu. Sníh tu ani rudá obloha tu tenkrát nebyla přesto víš kde jsi. Kousek odsud jste havarovali, tady někde jste museli bojovat se satyry a kus dál už je Jizva, jen kousek.

„Mohla jsi mě porazit? Dobrá otázka. Mohla jsi zapečetit Jizvu? Zcela určitě. Jenže jsi raději zabila tu holku, co šla s tebou. Uvrhla jí do světa mezi světy, do místa, proti kterému je peklo zážitková dovolená.“ Meat se uchechtne a ze stromů se spouští řetězy po kterých stéká krev do sněhu.

„Kolik krve máš na rukou Noro? Kolik pomstychtivých duší, které jsi nezachránila nebo zabila na tebe bude čekat až se světy propojí? I když vyhraješ jednou přijdou a nepřestanou tě pronásledovat. Můj pán tě může ochránit. Vlastně si myslí že jsi užitečná. Dokáže si tě představit jako jednu z královen nového světa. Možná se mnou po boku.“ Uchechtne se Meat nad tvou představou a slyšíš, jak si jazykem olízne rty.

Krok

„DOBŘE! JAK CHCEŠ TY DĚVKO!“ Stojíš na sněhu a kolem jsou náhrobky. Desítky, spíš stovky. Táhnou se do nekonečna. Hardwoodův výkřik ti rezonuje v lebce. „Nevíš, o co přicházíš. Tahle ale skončíte všichni. Tohle je tvoje osobní peklo.

Garry, Grace, Anthony, Shaw, Wraight, jsou tu všichni. Jméno vytesané do kamene. Krátký nápis pod ním: „Vedlejší ztráty Nory Redfield.“

Nym, Shark, Leonard… další a další jména některá z nich ani neznáš. Lidi, které zabily monstra během let, co jsi byla v Anglii. Muž, co vyběhl ze svého domu, když jsi bojovala s vrahem, než jsi se vrátila k Lovcům. Ty které jsi nechal pozřít Hikoriho když to bylo třeba.Další a další.

„Tvoje osobní oběti, ty, které jsi provedla, ty, o kterých víš i ty které neznáš nebo teprve přijdou.“ Meat mluví a ze sněhu se vynoří řetězy které náhrobky obmotají a drtí je. Jejich duše se neklidně zmítají. „Možná jsi některé převedla na druhou stranu, možná je lituješ, možná si myslíš že to byli tví přátelé. Jenže kolik utrpení je třeba aby zbyla jen zuřivost a šílenství. Přesně tohle na tebe totiž čeká.“

Krok

„Přesto jsem ti dal nabídku. Přesto jsi jí odmítla. Nedá se říct, že bych to nečekal.“ Jsi v kruhové místnosti. Po obvodu jsou nemocniční lehátka a uprostřed stojí postava, je špatně vidět přímo nad ní je prosklená kopule kterou dovnitř dopadá narudlé světlo zvenčí.

„Hodně jsem se toho o nekonečném utrpení za poslední týdny naučil. Ostatně jsem nemohl poznat lepší učitele. Však jsi je za mnou sama poslala. Já si tak díky tobě našel nové přátele. Za což ti děkuji. Konečně přátele. Nejen sluhy nebo pány. Přátele!“ Meatův hlas se třese radostí a máš pocit, že v něj slyšíš i slzy dojetí.

„A tady jsme, u konce toho příběhu. James Hardwood a Nora Redfield. Spojeni osudem i bolestí. Oba máme navíc s sebou své přátele!“

---

Meat se otočí až nelidskou rychlostí. Jeho tělo tentokrát není obří a nezdá se, že by si jím něco kompenzoval. Vypadá téměř jako člověk. Člověk oblečený v černé sešité kůže, která jako by žila vlastním životem. Životem tvorů z jiných dimenzí, které se tady na zemi zkusili podmanit. Tvorů, kteří si libují v bolesti a mučení stejně jako Hardwood. Vlastně ještě víc. Protože Father Meat by se nenechal rozřezat na kusy a sešít jen aby okusil novou úroveň existence.

Father Meat natáhne ruce jeho posledního obleku. Řetězy s háky vyrazí tvým směrem svíjejí se po celé místnosti. Cítíš že nemíří přímo na tebe ale někam za tebe. Jediné zářící oko zpod děsivé masky. Cítíš, že duše uvězněné uvnitř se radují. Harbringeři se vydali na poslední děsivou cestu k poznání bolesti a rozkoši a Father Meat se stal jejich průvodcem.

Nevyhnutelné věci

Jonesport
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Zvednu ruce a neviditelná energie se vzedme kolem nás jako vlny rudého moře před Mojžíšem. Stihnu to. Je to jen pár okamžiků od toho, kdy do bariéry narazí první ostré čepele sešitců. Nakrčím nos a udělám první krok. První z mnoha. Musím to vydržet. Je to naše jediná šance, jak se tím mořem těl sešitých z lidských kůží probít až k našemu cíli, který je… najednou až příliš daleko.

Nevadí. Není cesty zpátky. Je jen cesta vpřed… postupně krok za krokem.

Postupuji vpřed, zatímco vnímám nárazy dalších a dalších sešitců a jejich zbraní, kterými se snaží probít skrz ochrannou bariéru. Najednou jsou všude. Obklopují nás ze všech směrů. Ale my pokračujeme. Jen zaskřípu zuby, když se další a další z nich snaží dostat k nám. Postupujeme, avšak příliš pomalu. Dech mi hrubne námahou. Přesto se ale držím na nohách. Jen ze světa kolem se postupně stává jen rozmazaná série šmouh a siluet bez tváří. Soustřeďuji se totiž na něco jiného. Pouze na to, abych celou bariéru zvládla udržet nehledě na to kolik ze sešitců na ní doráží.

Hučení v uších náhle o něco povolí a až se zpožděním si uvědomuji proč. „Harvey…“ Hlesnu těžce, když se ohlédnu na muže stojícího za mnou, jehož krvácející dlaň je na mém rameni a pak jen vděčně kývnu. Podpora druhého mága mi dodá tu tolik potřebnou energii, abychom to celé zvládli. A ano, zvládneme to. Společně. Koutek rtů mi maličko cukne, než udělám společně s ostatními další, již o něco rozhodnější, krok. A pak další a další.

Výbuch z moře. Poslední z lodí. Jsou pryč… Všechny lodě jsou pryč. Dochází mi, když se ohlédnu směrem k přístavu, kde se objevují další a další sešitci a rybí lidé. Ale to není to nejhorší, co se sem blíží. Zdaleka ne.

Musíme… rychle. Nahrbím se v ramenou a pokusím se nabrat na rychlosti. Alespoň trochu. Alespoň… Svět se zase rozmaže a zůstane jen bolest tepající ve spáncích a přerývavý dech. Postupujeme, ale ne dost rychle. Své jméno přes hučení v uších pořádně ani neslyším. Ale než se vůbec můžu ohlédnout po tom, kdo jej vyslovil. Ucítím, jak do mě kdo si drcne ramenem. Anthony. Překvapeně po něm pohlédnu, než se moje oči rozšíří neskrývaným šokem, když se kousek ode mě zničehonic ze země vynoří obrovské plazí tělo. A Anthony… zmizí.

„Ne… Anthony!“ Křiknu a ucítím, jak se bariéra zachvěje, jak ztratím soustředění. Několik čepelí projde dovnitř, ale stihnu ji společně se svou vůli zpevnit včas natolik, že je nemůže následovat nic dalšího. Avšak… Nemůžu nic dělat. Ne teď. Vše se stane tak rychle. Jeho tělo dopadne polámané na zem. Tak moc, že i já moc dobře vím, že tohle nemohl přežít. A… A já vidím, jak další člen mého týmu zemře.

 „Zdravím, zdá se, že Shaw rozhodl, že budete součástí naší jednotky. Domluvili jsme se vlastně minule na tykání? Mám hlavu děravou. Každopádně Anthony.“

Poslední člen Garyho jednotky. Skoro jako kdybych je mohla vidět, jak tehdy seděli v zasedačce a čekali na mě se Shawem. Gary, Grace a teď už i Anthony. Všichni… mrtví.

Historie se opakuje, Redfield. Jsou věci, kterým se nevyhnete.

A pak mi mysl zčistajasna prořízne ostrá bolest a svět se utopí v bílé. Cítím to. To, jak se ten Prastarý snaží prokousat skrz mou mysl. Roztrhat ji a rozcupovat na kousky, které už nikdy nikdo nesloží. Chytnu se za hlavu, prsty zajedou do vlasů a z hrdla se mi vydere výkřik, zatímco napínám veškeré zbývající soustředění v zoufalé snaze udržet bariéru stále aktivní. Je to jediná hranice mezi životem a smrtí. Naše poslední šance, která…. Praskne. Skutečně hlasitě praskne? Nevím. Ale vím, že se historie bude skutečně opakovat. A opět na tomhle prokletém místě. Nohy se mi podlomí a já klesnu do sněhu. Všichni zemřou. Zemřeme. Bude to už jen chvíle než… Zvrátím hlavu a vzhlédnu ke krvavé rudé obloze.

Kde se zničehonic objeví letka složená z letadel připomínajících spíše výstavku z technického muzea. Je to tak surrealistický pohled, že by při něm jeden nemusel ani věřit, že je ještě živý. Kolem dvouplošníku se prosmýkne obrovský okřídlený tvor, který se rozletí střemhlav přímo k naší pozici.

Drak? Skutečně drak?! Kolem nás se záhy na to rozpoutá ohnivé peklo, kterého ale kromě zášlehů horkého vzduchu, zůstaneme ušetření. Ne už však tolik sešitci, kteří v plamenech najdou svůj konec. A zatímco se do boje začne nečekaně zapojovat další ze stran, před nás dopadne vysoká žena v bílém. Už její ladné pohyby ji zdálky prozrazují. Další z elfů. A zcela jistě ne jen tak nikdo. Kmitnu pohledem po Nymovi, zatímco se snažím popadnout dech poté, co nátlak na mou mysl díky činícím se bombardérům ustal. Takhle jsem ho ještě neviděla.

„Goethe?“ Zamračím se při tom nezvyklém oslovení, kterému rozumím. Král duchů? Nebo snad… Král elfů? Stačí si vzpomenout na báseň, kterou mi předčítala babička. Avšak tohle je žena, i když není o nic méně děsivá. Ten věk, který se zračí v jejích očí, co se stočí mým směrem… A já nemůžu uvěřit jejím slovům, i když všude kolem se ozývají i míhají důkazy jejích slov. Staré národy se k nám přidaly. Na poslední cestě.

„Děkujeme. Vážíme si vaší pomoci.“ Skloním hlavu. „A především rozhodnutí.“ Pohlédnu jí s pochopením zpátky do očí a pokývnu. Vím, co to pro ně znamená. Pamatovala jsem si ten rozhovor Nyma s Gwynnestri. Oni měli cestu ven. Mohli začít někde jinde. Znovu. Ale rozhodli se bojovat. Společně s námi. Možná naposled, ale z vlastní vůle. A tíha toho všeho, kterou teď představuje sféra zavřená v mém batohu, je najednou až nesnesitelně velká. Všichni tu spoléhají na nás. Na… Pohledem zalétnu k polámanému Anthonymu tělu a bez dalších slov jen pevně semknu rty, až zbělají. Je mi to líto. Tak líto.

„Pojď, Harvey. Už tam skoro jsme.“ Natáhnu se k mágovi klečícímu ve sněhu, abych mu pomohla vytáhnout se zpátky na nohy. Ostatně, pro něj jako specialistu na Staré národy tohle setkání může být jistě zážitkem. Snad jen kdyby bylo za jiných, přívětivějších okolností.

„Potřebujeme zavřít první Jizvu, která je v tom dómu. To by mělo zavřít všechny ostatní a tohle celé šílenství… ukončit. Teoreticky.“ Promluvím k ženě v bílém a snažím se ji příliš zvědavě neprohlížet. I tak je to skutečně… nezvyklý a impozantní pohled na někoho takového. Jako když ožijí staré legendy.

Ale to je ostatně tady v Jonesportu na každém posraném rohu!

Párkrát se zhluboka nadechnu, abych trochu uklidnila svůj přerývavý dech a pak vykročím společně s nimi. Vratké kroky postupně naberou na ztracené jistotě, protože musí. Ještě nekončíme… Zdaleka nekončíme.

Kupole se blíží a já… Rozhlédnu se po ostatních a přebiji pušku. Vím, že tam nechci. Za ním. Opravdu ne. Ale také vím, že tam musím. Některé věci jsou skutečně… nevyhnutelné.

Kopule

♫♫♫

Jonesport
22. 12. 2022

„Připravení?!“

Letí na tebe snad tuna svalů, chlupů a černého bahna. Výstřely vytrhly kusy masa, nezastavuje ho to. Vnímáš každý pohyb jeho tělo. Tlapy dopadají a bláto které je kolem se rozstřikuje do stran. Napne se a skočí. Najednou je před ním rudý obr. Napřáhne kyj a udeří. Na stadionu Yankees by se určitě rozezněl potlesk. Tady jen těžké tělo dopadne do sněhu. Čelist má přeraženou a visí jen na kusech masa. Přesto se snaží kousat. Zarazíš do něj čepel dýky. Cítíš, jak jeho duše odchází. Pouta prokletí té substance z hlubin se přetrhávají a ten kdo byl uvnitř odchází. Tělo najednou zvláční. Je po něm.

„Blíží se to!“

Kolem tebe se roztáhne neviditelná síla a vytvoří bariéru. Všechny ty věci jsou venku. Skřípění čepelí po kopuli je jako by ti někdo škrábal nehty na tabuli přímo v mozku. Cítíš mražení. Vnímáš slabost. Každý krok je jako jít rozbouřenou řekou. Najednou se ti trochu uleví. Harvey stojí vedle tedy a na jeho dlaních jsou krvavé řezy. Obličej zkřivený soustředěním. Pokývne hlavou a jdete dál. Ostatní se snaží ničit sešitce ale konvenční zbraně na ně příliš nefungují.

„Držte se!“

Na pobřeží se ozve výbuch. Poslední z lodí prohrála bitvu proti věci z hlubin. Cítíš na sobě její pohled. Tvor vyrazí ke břehu. Na pláž vycházejí tvorové z hlubin, utopení, rybí lidé a další co přišli na tuhle party pozdě. Jak se tvor blíží cítíš, že se celá země otřásá. Netušíš, zda dosáhne z pobřeží až sem co může udělat, ale blíží se.

„Naposledy vyjedeme!“

„Noro!“ Anthonyho hlas jen těžko pronikne soustředěním.

Vrazí do tebe ramenem. To dunění není ten z oceánu. Sinkhole Sam se prodere zemí jako žralok vodou a chňapne zuby. Anthohy zmizí z místa kde jsi jen před chvílí stála. Hadí tvar se zanoří pod zem. Slyšíš střelbu, hlína se zdvihá a mizí směrem od vás. Had se vynoří v dešti hlíny a Anthony mu pálí z pušky do hlavy. Zlatý křížek je přivázaný na hlavni jako talisman. Had sebou cukne, tlama je roztříštěná k nepoznání. Lovec nepřestává střílet. Najednou letí vzduchem a jeho zkroucené tělo leží u jednoho z domů. Sam padne na zem a cuká s sebou v předsmrtelné křeči.

„Za náš svět!“

Obrovský tvor je u pobřeží. U prastarých není nejhorší jejich síla a samotný destruktivní potenciál. Jejich největší síla je v tom že samotná přítomnost ničí lidskou vůli a víru. V jejich stopách jde šílenství a zkáza. Tenhle není největší a zdaleka není ani nejmocnější z nich. Přesto to stačí. Děsivá inteligence vymykající se lidskému chápání pátrá po Jonesportu a zakousne se do tebe jako nože. Snaží se roztrhat tvé soustředění i příčetnost. Harvey vykřikne a přestaneš vnímat jeho podporu. Ten pohled propaluje samotnou podstatu tvé existence. Slyšíš střelbu svých spojenců, cítíš, jak tvá bariéra padá, cítíš že za chvíli bude konec. Že se na vás snese samotné peklo. Ozve se hlasité prasknutí, jako by se protrhla samotná realita a peklo se skutečně snese…

„Do boje!“

Ruka v pilotní rukavici přepne páčku na panelu. Letadlo s sebou trhalo. Venku byla bouře a neskutečné věci které se je snažily dohnat. Už za sebou ale měla i mnohem horší let. Najednou byl stroj venku. Bylo to jako by ji vystřelili z praku. Začala klesat a viděla že další letouny jsou kolem. Zařvala radostí a další pokřiky jí odpovídaly. Kolem kokpitu se prohnal obrovský stín a zamířil střemhlav k zemi. Letouny se vrhly za ním. Viděla skrz prostor vzadu že jsou všichni připravení. Podupávala nohou do rytmu a zatáhla za knipl. Pod ní byla obrovská věc v oceánu. Byla připravená doručit balíček.

---

Najednou se nebe roztrhne. Z prázdnoty se vynoří letka, několik letadel všeho druhu. Od moderních až po nejstarší máš pocit, že mezi nimi vidíš i dvojplošník. Nejmajestátnější je ale starý bombardér, který vypadá že se snad ani neudrží na obloze, přesto z něj jde strach. Dokud se mezi nimi neprosmýkne obrovská řvoucí létající bestie, která se vrhne směrem k vám. To už ale stroje začnou bombardovat nestvůru na pobřeží.

---

Když jejich M4 Sherman vyskočí do reality má pocit, že už dojeli pozdě. Rozhlíží se po destrukci kolem a je jí těžko. Letka se mezitím pustí do boje. Tank se žene vpřed. Vedle něj projede džíp a jeho posádka nadšeně křičí a střílí do vzduchu. Z druhé strany jede jízda. S úsměvem mávají zahnutými čepelemi a Vrhají se na nepřátele. Drtí je pod kopyty koní a sekají svými zbraněmi. Někteří si zvykli na palné zbraně lidí. Ty v trysku svírají koně jen nohama a střílejí do řad oponentů.

---

Plamenný jazyk spálí nejbližší sešitce. Obrovské břicho okřídleného ještěra se vám prožene nad hlavami a seskočí z něj ladně postava v bílém která v rukou svírá dlouhé bohatě zdobené kopí. Dopadne na nohy a Nym uskočí.

„Erlkönig, Weiße Frauen.“ Vydechne a snad poprvé slyšíš v jeho hlase strach.

„V pořádku Nyme. Gwynnestri nám všechno řekla a předala důkazy. Tribunál tě uznal nevinným. Navíc nás přesvědčila abychom se do téhle bitvy zapojili. Nebudeme dál utíkat.“ Pak se oči té ženy upřou na tebe. I když vypadá mladě právě v jejím pohledu je něco neskutečně starého. „Staré národy se rozhodli vás doprovodit na posledním kousku cesty, Redfield.“

Jako na potvrzení jejích slov se drak, na kterém přijela obrátí a zasype další nepřátele ohněm. Vidíte staré tanky, jak se ženou Jonesportem bok po boku s jízdou na koních a vozy všeho druhu.

„Následujte nás. Vytvoříme prostor abyste se dostali k cíli.“ Máchne rukou a ostatní elfové odráží nepřátele tak abyste mohli v klidu projít až k dómu kde vaše cesta skončí, tak jako tak.

---

Sleduje, jak se jeho armáda mění v prach. Už je moc dlouho nezdrží. Má z toho radost. Doufal, že to tak dopadne. Připravil se na to. Vlastně se na to připravoval poslední roky. Sevře svou novou rukou přístupovou kartu k hlavním dveřím. Projede mechanismem a dveře do dómu s Jizvou se otevřou. Cítí nespokojené odfrknutí jeho pána. Jenže to ho nemůže zastavit. Pro něj je důležitější to co se stane tady než to jestli celý plán vyjde. Cítí jak se jeho tělo tetelí nadšením. Těší se na masakr. Přesně ten mu slíbil. Usměje se pokřivenými ústy a zmizí ve stínech. Nora Redfield se blíží.

Draze vykoupená šance

Jonesport
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Granáty. Tuhle situaci vyřeší granáty. Kromě magie a ohně jsou totiž trhaviny jedna z mála věcí, co něco zmůže s Hardwoodovými výtvory. Kusy lidských kůží jsou rozmetávány do okolí a já, i přes hlasitá burácení výbuchů, mám čas od času pocit, jako kdybych slyšela lidský křik. Ne, nechci nad tím přemýšlet. Vím, jak tato Meatova magie funguje. Vím, že duše ani taková destrukce neuvolní. A vím… že to cítí. Ale nemám teď čas ani dostatek energie se je snažit postupně jednu po druhé odvazovat a odpoutávat. Možná časem. Bohužel pro ty nebožáky, jsou ale teď naše priority někde jinde. Někde úplně… jinde. Pohlédnu krátce k rudé obloze, která nás doprovází jako všudypřítomné znamení konce. Předzvěst apokalypsy.

Pokračujeme dál. Naštěstí jsme měli možnost se před samotnou akcí dovyzbrojit, takže se nám podaří postoupit přes podstatnou část města. Vlny sešitců ale vypadají, jako kdyby neměly konce. Skoro už automaticky sáhnu po dalším z granátů a… nahmátnu poslední. „Kruci.“ Procedím skrz zuby, než jej nabiju do zbraně a… vystřelím. Poslední granát. „Jsem na suchu.“ Křiknu na ostatní, po kterých se hned na to ohlédnu, abych si všimla, že na tom jsou dost podobně. „Tak… konec efektivity.“ Mlasknu. Není to ale důvod, abychom se otočili nebo zastavili. Ne, už jsem blízko. Prostě to jen bude těžší… Opět. Musíme ale i tak spěchat. Čím dřív tohle peklo zastavíme, tím víc životů zachráníme. Každá vteřina díky celosvětové škále, na které boje probíhají, znamená… Ne, raději nechci přepočítávat čas na lidské životy.

Až bratrova slova mě donutí se zastavit a… Zamračit se. Cítím to. Něco je na cestě sem. „Blíží se.“ Hlesnu s pohledem upřeným k rudé obloze, když v tom okolní ruch prořízne vlčí zavytí. Vlčí brigáda, o které mluvil Leo? To by nám mělo dát jisté šance. Doufám. „Dobře… Už tam skoro jsme. To zvládneme.“ Kývnu na ostatní, než se Harvey chopí toho, aby nám vytvořil cestu skrz další vlnu sešitců. Cihlová zeď jednoho z městských domů zasype monstra z lidských kůží a my máme další kus cesty volný. Kousek po kousku. I tak to jde.

Seskočím z posledních cihel, které se sem tam pohybovaly, jak se těla pod nimi snažila vyprostit a rozhlédnu se. Jsme už prakticky na okraji města. Už jen pár ulic, když v tom se ozve další hlášení z vysílačky, které… „Ale… ne, Shaw.“ Ohlédnu se směrem k ležení, které jsme nechali za sebou. Druhou vlnu Meatovy obrany naše síly nakonec neustály. Semknu pevně rty a… dovolím si zaváhat jen na pár vteřin, než se otočím zpátky směrem, kterým jsme šli. „Jdeme. Musíme to zastavit, co nejdřív!“ Vykročím. Už jsme skoro tam. Stihnu ale udělat jen pár kroků, když svět kolem zalije rudá záře a na nebi se otevře obrovské oko. Znám jej. Moc dobře jej znám. Viděla jsem ho. A on mě.

„Ne…“ Vydechnu, když mi dojde to… že jsme to nestihli. Je příliš pozdě. Selhali jsme. Je… konec? Nejednou se všechno zdá na pár momentů jako ve snu. Podivně zpomaleném snu. Sešitci, kteří se na nás zpomaleně valí. I ta obrovská silueta na pomezí zvířete a člověka, která je pokrytá známými znaky. To vše je najednou… Zbytečné?

Ne… Ne! Takhle ne! Cítím, jak mnou prostoupí vlna vzteku. Zvednu zbraň. Nehodlám tu stát a čekat jako dobytek na porážku. Ne dnes a ani nikdy jindy! Vločky zavíří kolem… A pak zase spadnou k zemi, protože se ozve šílený řev, který mě donutí pustit pušku a zakrýt si uši, ve kterých ještě chvíli poté zvoní.

To oko. Ten bílý paprsek. Viděla jsem to… Vím, co to je. A vím, kdo za to může. Komu jsem nechala v rukách kostěnou hůlku, aby byla naší záložní pojistkou, která… Ne, nevyřešila ten problém, ale koupila nám čas. Ovšem za jakou cenu.

„Shaw…“ Šeptnu jméno muže, kvůli kterému tu teď stojím. Doslova. A kterého už zcela jistě nikdy neuvidím živého. A snad jako v odpovědi ucítím na rameni stisk ruky a ovane mě známá vůně tabáku. Je to on. Je to Shaw. A vím, že je mrtvý. Není to poprvé, co ke mně promlouvají duše zemřelých. Poslední rozloučení. A poslední… šance?

„Dobře…“ Sklopím hlavu k zemi. „Budu. Na to se můžete spolehnout.“ Pokývnu jí, aniž by mě trápilo, že ostatní netuší, s kým to mluvím. Ale to už mi v uších dozní jeho smích a ze vzduchu se vytratí i poslední štiplavá nota tabákového dýmu. Je pryč. Náš velitel. Někdo, kdo vedl celé tohle naše tažení, padl. Položil za něj svůj život a na nás je, abychom to dotáhli do konce. Kvůli němu. Kvůli nám. Kvůli… všem.

Vlkodlak se prodral skrz sešitce a jako šílený se vyřítil k nám. Vidím, že ani Nymova puška jej nezastavila. Dobře tedy… Udělám krok dopředu a zapřu pušku o rameno, zatímco vločky zavíří. Mám jen pár vteřin.

Jedna… dvě… tři…

Tři očarované kulky se zaryjí do lykantropova těla, ale nezastavuje. Dělí nás jen pár metrů. Rychlým posunkem naznačím ostatním, aby zůstali na místech a udělám krok vstříc té hromadě zubů a drápů, která se k nám žene. Puška se zhoupne na ramenním popruhu a nůž přejede po zápěstí. Kapky krve padnou do sněhu, ale část jí ulpí na čepeli. A já vypadám jako někdo, kdo si vzal do boje s obřím vlkodlakem pouze nůž. Už nás dělí jen pár metrů.

Tři… dva… jeden…

Nevím, jestli si ten vlkodlak myslel, že budu tak snadná kořist. Vlastně nevím, jestli myslel vůbec. Ale v poslední setině vteřiny, kdy se už drápy nebezpečně blíží, se z čistého vzduchu přede mnou náhle zjeví rudý obr, který jej svou zbraní zastaví uprostřed pohybu. Zaklesnou se do sebe a já se bez jakéhokoliv zaváhání pohnu vpřed a nůž vrazím skrz sněhem slepenou srst do vlkodlačího těla. I když čepelí trhnu a ránu otevřu po znatelné části jeho boku, není to nic smrtelného. Až na to… že rána se nehojí a… Soustředím se na něj. Na tu jedinou linii, kterou stačí přetnout. Teď už ji cítím. Takhle zblízka. Skrz vlastní krev.

*Prask*

Skoro jako kdybych mohla slyšet ten ve skutečnosti neexistující zvuk, jak se jeho duše oderve od těla, které náhle ochabne a zřítí se do sněhu.

Vydechnu a… Pohlédnu na sešitce, kteří se k nám blíží ze všech směrů a pak na silo, ke kterému se musíme dostat. Už je to jen pár ulic… Ale takhle to dál nejde.  

„Ke mně!“ Křiknu na ostatní a zvednu ruce do vzduchu. Společně s tím, se pohne i sníh kolem nás, který zvednou neviditelné magické proudy, po kterých se natahuji a z kterých začnu kolem nás utvářet ochrannou bariéru, o které vím, že dovede sešitce a jim podobné zadržet na druhé straně. Jako už tolikrát před tím… Jen dnes mi bude muset vydržet výrazně déle.

„Držte se u mě. Můžete střílet skrz, ale… Ale hlavně rychle!“ Nakrčím nos i čelo soustředěním, zatímco vykročím společně s ostatními, co možná nejrychleji k silu rozrážejíc zástupy sešitců jako ledoborec kry na arktickém moři.  

Poslední odpor

♫♫♫

Jonesport
22. 12. 2022

Plop

Granát vyletí z podvěsu. Dopadne přímo mezi první řady sešitců. Ti ho ignorují a vrhají se dál. Exploze je rozhodí do všech stran. Vzduchem najednou létají kusy kůže ve které jsou pořád uvězněné fragmenty duší. Téměř cítíš jejich utrpení… téměř.

Plop, plop, plop…

Anthony i Lee následují tvého příkladu. Granáty dopadají mezi nepřátele a trhají je na kusy. Pořád je jich moc.

Harvey rozdrtí mezi prsty amulet. Drobné kousky páchnoucí sírou se sypou na zem. Namíří dlaně a zamumlá aktivační zaklínadlo. Plameny vyšlehnou směrem k první linii jako by držel plamenomet. Pokropí první řadu a udělá vám prostor.

---

Tank sebou háže přes cestu rozbitou těmi zatracenými červy. Zcela zdecimovali stroje, které jste měli k dispozici. Gretchen se zatnutými zuby míří na svíjejícího se červa, prorval se ven ze země a rozdrtil jednu z baterií artilerie jako by byla z papírů. Ví, že za ním je hlavní stan a zázemí. Velení a možnost, jak po bitvě zachránit raněné. Nenechá Shawa umřít na to ho zdá už moc dlouho.

Tank vystřelí a tvor se rozletí na kusy. Stará Lovkyně zařve radostí. Zemina se před vozem rozestoupí a vynoří se další červ. Závrt začne tank stahovat pod zem. Pásy se několikrát protočí. Pak se ale tank vrhne dopředu jako vystřelený z praku. Podvozkem narazí do tvora a prostě ho přejede. Jsou zase volní.

Vyrazí dopředu a hlaveň se otáčí za cílem. Ten s sebou škube ve smrtelné křeči. Mohutný ocas narazí do stroje a ten letí vzduchem. Dopadne a zůstane bez hnutí ležet na boku.

Poklop se otevře a Gretchen vyleze ven. Helma je pryč. Šedé vlasy lepí krev. V ruce svírá svoji pistoli.

„Tak si pojď pro mámu Lovců, ty sráči.“ Zařve jak se s troskám vozu blíží další Sam. Namíří zbraň a střílí. Uzávěr s sebou hází až zůstane na místě. Zbraň je prázdná.

Gratchen se zašklebí a opře se o chladný kov. Zapálila by si. Škoda že Shaw není poblíž. Pak ten tvor švihne tělem dopředu a ona už vidí jen jeho dokořán otevřenou tlamu.

---

Další exploze vyčistí několik sešitců a vy běžíte pobořeným Jonesportem. Nejkratší cestu odřízla převrácená loď. Sešitci jsou všude ale tvoji společníci tě následují bez sebemenšího zaváhání. Zaklapneš poslední granát do odpalovače.

Plop

Znělo skoro smutně. Další skupina se rozletěla. Rychlý pohled stačí abys věděla že ostatní jsou na tom podobně. Hikori odráží sešitce také ale rozhodně ne s takovou efektivitou. Pořád ale můžete pokračovat. Je totiž jediná možnost, jak tohle ukončit. Město se změnilo k nepoznání. Trosky, změny, které provedl ÚPKŠ i podivná záře rudého měsíce tvoří s Jonesportu divné bludiště plné smrti.

„Něco se děje.“ Hlesne Leonard. Cítíš, že má pravdu. Něco se blíží. Něco jiného než ty hrůzy tady a brzy to tu bude.

---

Pustí se do sešitců. Trhají je na kusy. Jejich čepele jsou pomalé. Jejich drápy a tlamy rychlejší. Vrhne se na dalšího a jeho drápy rozervou stahy, temná břečka se rozlije po zemi. Dalšímu urve ruku v rameni tlamou. Baví ho to. Slyší šeptání mladého chlapce, co ho povzbuzuje v masakru. Trhají, kousají a ničí. Zastaví se a zavyje na měsíc. Hlas mu navrhne, jestli by neměl víc chuť na lidské maso. Musí mu dát za pravdu. Zavětří cítí ho dost. Ty tvorové na ně přestanou dorážet. Stojí a skrz hrubé stehy protéká trochu bahna. Stejně jako z tlam členů Vlčí brigády. Podívá se na své druhy. Začmuchá. Oni jsou… maso… pak se na sebe vrhnou jako na povel. Je to krutý ale rychlý boj. Zbyde jenom jeden. Hlavu mu naplňuje smích. Zdvihne tlamu plnou krve a bahna. Zavětří. Je tu maso… víc masa…

---

Oblohu protne zavytí. Vlčí brigáda musí být blízko a ničit ty otravné zmetky. Bylo na čase. Pokud proti nim má někdo šanci jsou to vycvičení vlkodlačí vojáci. Harvey má obličej zaťatý soustředěním napínají se mu žíly na krku. Silou své moci svrhne poničenou stěnu domu přímo na ploužící se sešitce. Nezabije je to, ale můžete jít dál. Další kroky tím prokletým městem, další kroky k cíli.

---

„Ztratili jsme hlavní stan. Tohle je poslední hlášení.“ Ozve se z vysílačky Shaw. Ta pak zapraská statickým šumem. Váš týl je pryč. Zrovna jste došli na náměstí. Od něj je to jen kus k cíli. Jen pár ulic a jste tam. Venku z města a u Meata.

„Tam…“ Leonard ukáže na váš cíl který už je vidět.

Jenže najednou se něco změní. Rudá záře se otevře. Měsíc během okamžiku zmizí a na jeho místě je jediné oko, obří. Znáš ho. Viděla jsi ho na druhé straně a teď je tu. Už jen kousek od cíle. Nezbývá dlouho a bariéra mezi světy se zhroutí.

Z okolních ulic se valí sešitci, najednou jsou všude a jejich řady nekončí. Na střechu domu dopadne mohutný stín. Velký vlkodlak zavyje na měsíc. Uniformu má potrhanou jako by si ji chtěl servat. Ne, jeho tělo je pokryté podobnými znaky jako mají sešitci, sám si je drápy musel vyrýt do kůže. Zařve a sešitci se vydají na pochod k vám.

---

Nedopalek obloukem letí do moře. Shaw se podívá na jediné oko na obloze. Kus za ním stojí několik Meatových monster. Základna hoří, vyběhl na vyvýšenou pozici, musel ho vidět, po celých těch letech chtěl pohlédnout nepříteli… do oka.

„Je konec, snažil jsi se, ale je konec. Tenhle svět je náš.“ Hardwoodův dětský duch stojí mezi ním a okem.

„Víš, to je rozdíl mezi mnou a tebou chlapče. Já viděl víc než ty. Vím, co je v lidech za sílu. Vlastně jí celkem věřím.“ Shaw se podívá na krabičku, poslední cigareta, nevadí. Vezme jí mezi prsty a přiloží ke rtům. Zapalovač škrtne, schová ho do kapsy kabátu, jak je zvyklý.

„Polib si dědku! Zabil jsem tvoje vojáky, roztrhal tvoje hračky, Redfield bude moje!“ Chlapcův obličej se kroutí hněvem a hlas hystericky přeskakuje.

„Jenže ještě není ušklíbne se. Já jsem ještě nevyložil všechny karty na stůl. Znám duše téhle země a věřím.“ Podívá se na něj Shaw. „Vlastně je mi tě líto chlapče. Tvůj osud byl prostě špatný. Chci abys věděl, že ti odpouštím.“

Hardwood zařve, vrhne se dopředu, prsty zkroucené jako drápy. Projde jím, protože mu ani nedojde že nemá své hmotné tělo.

„Zabte ho! Zabte ho!“ Řve kluk na svá monstra, ty se dají do pohybu.

„Co asi udělá oběť boha chlapče? I když bývalého. Co myslíš?“ Shaw má jasný výhled na oko na obloze. Zdvihne ruku a svírá v ní kostěnou hůlku. Čepele se mu zatnou do zad.

V jeho rukou se objeví světlo. Vystřelí k oku. Ozve se zvuk, který se slovy nedá popsat. Řev něčeho velkého jako svět. Nezabil ho. Rudy měsíc visí nad oceánem. Jenže jim získal čas. Leží na zemi a umírá. Pokusí se zdvihnout poslední cigaretu a slyší jak se monstra i kluk vzpamatovávají. Roztřesenou rukou potáhne a pak spadne cigareta na zem. Když se na něj sešitci vrhnou je už mrtvý. Hůlka se rozpadne na prach. Poslední ochránce zemřel.

---

Ozve se neskutečný řev. Do oka vyšlehne paprsek odněkud mimo Jonesport. To zmizí odkud přišlo. Monstra na chvili ztuhnou ale pak se vrhnou dopředu s ještě větším odhodláním. Nimova puška vystřelí na vlkodlaka, střela s ním cukne vzad. Nezastaví ho. Je nadopovaný vším tím odpadem, co v sobě mají Meatova monstra, žene se vpřed.

Máš pocit, že ti někdo položí ruku na rameno i cítíš tabák.

„Ještě chvíli Noro. Cítím, že se blíží. Ještě ti můžu naposledy pomoci. Poslední pakt, který jsem stihl uzavřít. Poslední zbraň co jsem zvládl najít. Jen ještě chvíli bojuj.“ Shawa nikde nevidíš ale… byl tu. „Děkuji ti, že jsi mi věřila. V rámci možností.“

Suchý smích letitého kuřáka zaplní vzduch a pak je pryč. Najednou zbyde jenom prázdnota a armáda která vás obklíčila.

---

Michipichi cítí, jak odešel. Netušila, že jí starý bude chybět. Znali se dlouho. Vždycky jí dával tabák a mluvil s ní. Ve chvíli, kdy staří duchové odcházeli a lidi lovili všechny staré. Švihne ocasem a ponoří se hloub, voda kolem jí je prosycená něčím zlým. Nikdy by se sem neodvážila nebýt slibu co mu dala. Má pocit, že už vidí dno. Někde vysoko nad hlavou se vlny rozbíjejí o útesy a maják prozařuje rudou noc. Pátrá po dně a pak vyrazí. Už brzy bude u cíle…

Druhá fáze

Jonesport
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Ve vzduchu je cítit štiplavý dým a prach, který se mísí s vločkami padajícími z nebe. Ne, tohle nebyla čistá práce, ale i tak byla zatraceně efektivní. První vlnu odporu jsme zvládli bez citelných ztrát a cesta k našemu cíli se zdála volná. I tak. Už když jsem podávala hlášení veliteli, měla jsem z toho neblahý pocit. Vše bylo až příliš snadné. Ráda bych věřila v naše schopnosti, výbavu, ale…

Trhnu sebou, když zaslechnu ten hlas, který… znám. Ne, ten se nezapomíná. I přes ten jeho andělský nevinný tón, mě zamrazí v zátylku, než se ohlédnu tak prudce, až se mi volné prameny vlasů rozletí kolem tváře. Ten dotyk na ruce… Ale zahlédnu jen záblesk světlých vlasů, než vzduch vedle mě rozčísne Hikoriho zbraň. Netrefil jej. Jak by taky mohl. Ne, v této jeho podobě.

Zvednu pohled k střeše jednoho z domů před námi. Na pár místech se z ní kouří, ale dřevěná konstrukce ještě drží. A tam na ní…

„Hardwoode.“ Procedím skrz pevně stisknuté zuby při pohledu na malého chlapce se zlatavými vlásky, který je oblečený v dobovém oděvu ještě z dob kolonizace. Alpdrücken nedaleko mě modře zazáří, ale ani se neohlédnu. Vím, jak to dopadne. Na některé věci, je i Nymova magická puška krátká.

„Tss, jak pozorné.“ Zamračím se, ale jeho další slova mi vezmou vítr z plachet. Ta jasná výhrůžka… Příslib něčeho, kvůli čemu jsem se v první řadě vždy vyhýbala práci v týmu.

Věděl to… Je tohle… Další past? Přimhouřím oči, kterými propaluji malého chlapce, který však záhy zvedne ruce… A věci se zase pokazí.

__

„Zatraceně. Tam na moři.“ Vydechnu, když zahlédnu přes panorama města zvlněné moře, z kterého se vynořují obří chapadla. Vím co to je. Shodou nešťastných okolností to vím až moc dobře.

„Sakra…“ Uteče mi přes rty, když vidím, jak jednu z bitevních lodí to monstrum převrátí. Prostě jen tak. Celá ta posádka… Několik tisíc lidí. A je to jen začátek. Druhý z bitevních křižníků spustí palbu. Takovou, že se snad vzduch otřásá i zde. Několik kilometrů daleko. Ale… To není to hlavní. Protože je tu něco dalšího známého. Vyměním si pohled s těmi, kteří tam byli se mnou. Nym a Shark také nevidí trup téhle lodi poprvé. A všichni tři moc dobře víme, čím byla zamořená. Ale to už obrovský ocelový kolos letí hozený vzduchem jako dětská hračka. Kdybychom byli níže v přístavu, mohlo by to pro nás být poslední štací, protože zóna destrukce, kterou vrak předvede, je děsivě velká.

„Hardwoode… Zase ty tvoje staré triky.“ Zavrčím, když vidím, jak z lodi začínají vylézat první sešitci. Kolik jich může být? Pár stovek? To bychom… měli mít šanci zvládnout. S tím vším, co tu máme. Ovšem, pak si všimnu další hordy blížící se sem ze středu města, která je snad ještě početnější. To už je problém.

Ne nehádám se s ním. Jen se rozhlédnu kolem, abych si udělala lepší přehled o situaci. Pořád máme tanky, které… Se začnou propadat do země. O Sinkhole Samovi jsem kdysi četla v příručce, ale stejně jako jiné věci, dnes jsem je viděla poprvé na vlastní oči. A že bych si tuhle zkušenost dnes raději odpustila. Situace začíná houstnout. Jeden se dokonce vydá rychle skrz zem k táboru, kolem kterého je rozmístěná těžká artilerie. Kousnu se do rtu, až to zabolí, ale… Ale tohle není něco, s čím bychom mohli něco dělat. Ne teď. Blíží se k nám první vlna sešitců a nemáme, jak tu věc efektivně dohonit a vytáhnout z pod země. Budou se o to muset postarat jiní s vhodnějším arzenálem. Ostatně o spoustu věcí zde. Tohle není něco, co bychom mohli my sami zachránit. Už dávno ne.

„Sni dál, Hardwoode!“ Křiknu naštvaně po malém chlapci, který nám připravil tohle nemilé přivítání. Ne, nesmím se jím nechat rozhodit. Ničím z toho, co řekl. I když je to ve skrytu duše má oživlá noční můra… Je to jen důkaz toho, že se oba známe až příliš dobře a ví, na jaké struny zadrnkat. To už ale chlapec zmizí a je mi jasné, že brzy se někde otevře další z Jizev, kde budou umírat lidé. Stejně jako tady.

„Rád se poslouchá.“ Ucedím k ostatním, aniž bych na sobě snad dala znát, že se mě jeho slova nějak dotkla, i když to není tak úplně pravda. Ostatně je mi jasné, že pokud by mu to vyšlo, tak smrt by byla ta snadnější cesta ven. Ale na tu spoléhat nemůžu.

„Musíme co nejdřív k silu. Přinutit ho řešit nás, a ne si hrát s vojáčky tady.“ Vložím granát do podvěsného granátometu a otočím se směrem k blížící se vlně sešitců. Kolik jsem jich byla schopná minule sama zničit díky svým schopnostem? Pár desítek? Ale teď jich je násobně víc a já si potřebuji šetřit sílu na později. Alespoň dokud nedojdou granáty.

„Granáty. Běžné kulky jim neublíží.“ Pokývnu na svůj tým a stejně tak to řeknu do vysílačky. Shaw to jistě ví, ale… pro jistotu. „Shaw, pokusíme se probojovat k silu. Vezmeme to oklikou mimo hlavní třídu a dál od přístavu. Musíme to ukončit co nejdříve. Redfield končí.“ Vypnu vysílačku, než se rozhlédnu po okolí. Sešitci se stahují ve zdánlivě nekonečné vlně, ale pokud je teď Hardwood zabraný otevíráním Jizvy, nemuseli by příliš rozlišovat mezi námi a zbytkem pěchoty. Nakonec tam skutečně hlavní cestou nenakráčíme.

„Tudy… Nalevo!“ Ukážu na jednu z bočních uliček vybíhajících kolmo z hlavní třídy, než se ozve typické plop a granát dopadne mezi první skupinu sešitců, kteří nám blokují cestu.

„Když už nic jiného, alespoň to tu znám jako svý boty.“ Zamračím se poté, co se kolem nás prožene tlaková vlna po výbuchu, který rozmetal hned několik ze sešitců na rozlétnuvší se kusy kůže a černé mazlavé hmoty. Některé věci se skutečně nezapomínají.

A pak s týmem vyrazíme nově vytyčeným směrem, abychom si proklestili cestu skrz prvních pár sešitců, kteří sem dorazili a dostali se s trochou štěstí mimo místo, které začíná připomínat vřící kotel páchnoucí střelným prachem a krví.   

No man's land

♫♫♫

Jonesport
22. 12. 2022

„Paní asi jsem se ztratil.“ Ozve se hlas, když vstoupíte do Jonesportu. Něco se ti otře o roku. Hikoriho kyj proletí kus od tebe, promáchne vzduch.

Zvonivý smích se ozývá všude kolem. Zahlédneš jen koutkem oka, jak se mihnou blonďaté vlasy.

Najednou stojí na střeše jen kus před vámi. Nym automaticky vystřelí ale ani Alpdrücken není schopná jen tak zabít ducha.

„Vítej doma Noro.“ Hardwoodův duch na tebe hledí a v očích má arogantní nadřazenost. Staré oblečení z dob, kdy žil na něm visí. „Rozhodl jsem tě přivítat. Než tohle skončíme uvidíš všechny, kteří sem s tebou přišli zemřít.“

Hardwood se usměje šklebem který by na dětském obličeji vůbec neměl být, teatrálně zdvihne ruce a propukne peklo.

---

„Něco se blíží.“ Radar na můstku USS Missouri pravidelně pípá.

„Nic nevidím.“ Odvětí kapitán, když dalekohledem sleduje pobřeží kolem jejich cíle.

„Je to… pod námi pane…“

---

Žene se k hladině. Tentokrát naposledy. Už dvakrát ho zahnali do hlubin. Naposledy nedávno a před lety. Jeho vnímání času je jiné. Přijde mu, že to bylo obojí před několika okamžiky. Obmotává ocelový předmět, který hlídal. Cítí, jak se voda otepluje. Ze stínů nad ním začnou klesat věci směrem k němu. Když exploduje první hlubinná nálož ani si toho nevšimne. Jeho zjizvenou starou kůži nemá šanci něco takového prorazit. Jeho jizvy jsou z dob, kdy bojoval o přežití s predátory většímu než deset takových lodí.

---

„Je to tady!“ Výkřik doprovází přívalová vlna, která loď málem převrátí jako by byla z papíru.

Tvor se vynořil přímo pod USS Iowa, odhodil bitevní loď a ta se začala potápět.

„Palte!“

Všechny zbraně se natočí na obrovskou prastarou bytost z hlubin oceánu. Salva za salvou dopadá na jeho kůži, ale nezdá se, že by to měla zase takový účinek. Občas vytryskne krev, ale tvor je ignoruje. Něco vytáhne z vody. Je to pokryté blátem a chaluhami mořského dna. Masivní chapadla tím mrští směrem ke břehu. Pak se obrátí směrem k USS Missouri.

„PALTE!“

---

Hardwood se směje kus od pobřeží se vynoří ten se kterým už jsi měla tu čest. Poprvé se objevil u Jonesporteského majáku a podruhé když jsi zachránila Rosemary z lodi Lewis B. Puller. Něco hodí ke břehu. Je to obrovské. Chvíli ti trvá, než to rozeznáš. Je to loď, je to Lewis B. Puller.

Přes dvě stě metrů dlouhá loď letí vzduchem jakoby nic. Dopadne a smete kus města u přístavu.

„Jen pojďte, děti, jen pojďte!“ Křičí Hardwood ze své střechy

Z trupu se vyšplhají první tvorové, které moc dobře znáš. Sešitá těla s čepelemi na rukou. Dopadají s čvachtáním na zem. Sunou se jedno přes druhé. Míří směrem k vaší linii. Museli přežít na dně oceánu potom co Hardwood loď přepadl. Postupně přeměnil celou posádku. Přes dvě stovky lidí kteří byli na palubě. Některé jste s Rosemary zabili ale rozhodně jich nebylo dost. Teď jsou tu a rozhodně to nejsou všichni.

„Jonesport je moje město, už jednou jste jeho obyvatele zabili. Je čas, aby se vám pomstili.“

Další se valí směrem z centra Jonesportu. Nekonečné zástupy. Meat je musel udělat z obyvatel města i základny ÚPKŠ. Netušíš, jak to zvládl, tak rychle ale musel své metody zdokonalit.

„Palte dle uvážení!“ Zní Shawův rozkaz.

Další salva střel z tanků je ohlušující. Výbušná munice ničí sešitce po desítkách, ti přesto postupují.

---

„Ne! Ne! Ne!“ Kříčí Hardwood a zakrývá si oči. Najednou ruce sundá a směje se. „Už mě ty plechovky štvou.“

Zdvihne prsty k ústům a zapíská. Zvuk protne vzduch a země začne dunět. Pod jedním z tanků se propadne země a ten prostě zmizí. Další následuje. Mizí do hlubin. Chlapec se směje, vyskakuje a tleská. Země se propadne a objeví se obrovské plazí tělo které do tlamy vezme několik vojáků a prostě je polkne.

„Sinkhole Sam. Jak se sem dostal z Kansasu. Navíc není jen jeden.“ Vydechne překvapením Harvey při pohledu na mohutné plazí tělo, které se zase zaboří do země jako by skočil do vody. Podvrtávají tanky, které nemají šanci podzemní tvory zasáhnout. Mezitím co ty věci ničí vaše obrněné jednotky se sešitci blíží k pěchotě.

Z vysílačky se ozve rozkaz. Altilerie začne pálit. Dělostřelecké granáty zaměří pozici Samů. Z země vyletí hlína s kusy masa a šupin. Jeden z tanků střela málem převrátí, těžko říct, jak je na tom posádka ale Shaw rozhodl je nutné se těch tvorů zbavit za cenu vlastních ztrát. Jeden se proboří zemí a je vidět že se žene směrem k táboru. Zbraně střílí ale teď už to není tak snadné jako poprvé. Ty věci jsou skutečně v zemi jako ve vodě. Uhýbají výstřelům a ty vyhazují do vzduchu jen zemi a sníh.

---

„Není třeba mít strach Noro, vědí že tě mají přinést. Ty nezemřeš. Jen všichni ostatní.“ Podívá se na tebe Hardwood a pak se usměje ještě víc. „Teď už musím jít. Mám Jizvu, co potřebuje otevřít.“

S těmi slovy duch chlapce zmizí.

První fáze

Předměstí Jonesportu
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Cítím, jak výstřely trhají kusem oceli v mých rukách. Není to ale nic hrozného. Tyhle moderní kousky už umějí významně kompenzovat zpětný ráz výstřelu. Ne jako staré vykopávky, které pamatují ještě světové války. Moderní doba přináší moderní řešení. Zabíjení je někdy až hříšně snadné.

Vločky kolem nás znovu zavíří, ale tentokrát za to nevděčím svým schopnostem, ale tlakové vlně z jednoho z vystřelených granátů, který se postaral o útočníky blížící se k nám z leva. Jistě, vybuchuje to tu všude. Díky přehršli zbraní a moderní techniky, která se tu shromáždila, tohle malé americké městečko nečeká vůbec pěkný konec. Většina toho vybuchuje daleko od nás, ale tentokrát však byl výbuch nebezpečně blízko. Na chvíli si zacloním tvář a v uších se rozezní nepříjemné pískání, které jen pomalu odeznívá. Z útočníků jsou ale jen ohořelé cáry tkání a několik končetin, takže… Takže je vše v pořádku.

Opět pozvednu zbraň a kývnu na jednotku. Je na čase jít dál. Skrz tohle aktivní bojiště, na kterém se nebojuje o nic menšího než osud tohoto světa. Už ani nevím, jaký den v týdnu dnes je. Vše mi tak nějak splývá do jednoho. Stejně jako výstřely, které vycházejí z pušky v mých rukách. Zamířit, vystřelit… Zamířit vystřelit. Je to vlastně tak prosté. Ani pořádně nevnímám, co přesně je mým cílem. Tam někde v hlavě mi jedou poučky o zranitelných místech mého cíle, ale povětšinou… stačí prostě jen vystřelit a munice ráže .45 se už postará o většinu problémů a především odporu. A pokud někdy nevím, platí zlaté pravidlo – mířit na hlavu. To málokdy selže.

Zatímco si klestíme cestu hlavní jonesportskou ulicí, vnímám, jak se zároveň Hikori zapojuje do boje poblíž pobřeží. Rybí lidé. Nikdy jsem je neviděla na vlastní oči. Až do teď, i když zprostředkovaně. Jestli nám propůjčuje smrtonosnost moderní vojenská technika, prastarému japonskému démonovi stačí jen kus dřeva pobitého železem, který paseku mezi obránci města nakonec zvládne udělat stejnou, ne-li větší.

Slyším z vysílačky hlas Shawa štěkající rozkazy. Ty ale nepatří nám. Ne, je tu mnohem víc jednotek. Divizí. Hikoriho očima zahlédnu mihnout se v bojích vysokou ramenatou postavu, kterou okamžitě poznávám. Franks. Jistě agent Franks si tohle nemohl nechat ujít. Kdy jsem se s ním viděla naposledy… Při obraně základny ÚPKŠ ve White mountain? Ano, někdy… tehdy.

No, je dobré vidět ho opět na naší straně. Ušklíbnu se, než pohnu hlavní pušky do strany a opět vystřelím.

Postupujeme vpřed, a i když se nám místní obránci staví na odpor, nemají nejmenší šanci. Tentokrát to vypadá, že jsme víc než dobře připravení. Shaw odvedl velký kus práce. A tak… Vlastně bez výraznějších ztrát postupně všechen boj utichne. Uvědomuji si to až zpětně, kdy se dívám před optiku pušky kolem nás a kontroluji jak ulice před námi, tak oblohu nad našimi hlavami, ale kromě dýmu stoupajícího z našeho okolí, tu není příliš jiného pohybu.

„Tady Redfield. Jsme bez kontaktu. Opakuji jsme bez kontaktu. Vypadá to, že je po všem. Pro teď.“ Zahlásím do vysílačky, z které to na chvíli tiše zapraská, než svěsím ruku s puškou k tělu a rozhlédnu se kolem. Má jednotka je v pořádku. Nikdo z nás nepřišel k úhoně. Vlastně jakékoliv.

„Tohle šlo až podezřele snadno.“ Zavrčím lehce nedůvěřivě a opět se obezřetně rozhlédnu kolem nás. Bylo tohle vše, co si Prastaří na nás nachystali nebo jen Hardwood podcenil naši připravenost? Kdo ví. Ale ani tohle prozatímní vítězství mě příliš neuchlácholí. Spíše naopak.

„No.. Uvidíme. Snad to vydrží.“ Vycvaknu prázdný zásobník a vložím do zbraně nový, zatímco kolem projede jeden z obrněných tanků, který má na pásech krvavé zbytky… kdo ví čeho. Také řešení. Aktivuji opět vysílačku…

„Vzduch je čistý. Postupujeme k cíli. Redfield končí.“ Řeknu těch pár krátkých vět, než nechám frekvenci jiným. Není tu moc co dalšího dodávat. Pohodím si batoh se sférou na ramenou a otočím se na svůj tým.

„Tak pojďme na to. Uvidíme, jak to půjde, až v tom sile nebudeme mít za zády tanky… Hmmh, škoda, budou mi chybět.“ Ušklíbnu se, než společně s ostatními vykročíme hlavní cestou zahalenou v narudlém dýmu a prachu, která teď připomíná spíše ruiny z nějakého válečného filmu.

První fázi bychom měli za sebou.

Jonesportská ofenziva

♫♫♫

Předměstí Jonesportu
22. 12. 2022

Peklo vypuklo během chvíle. Většina z vás nikdy nic podobného nezažila. Lov ve skupině je jedna věc. Tohle byla válka. Cítíš, jak se v tobě hromadí energie, kterou jsi dřív využívala pomocí svých kříd. Jde ti naproti. Využiješ jí jinak než normálně. Kupodivu to funguje. Anthony měl pravdu, tvé síly ti jdou naproti abyste měli v téhle bitvě šanci. Byakhee s sebou škubne a padá, zaboří se do sněhu, kde se její tělo několikrát odrazí, než zůstane nehybně ležet. První zabití téhle bitvy je tvoje.

„Soustřeďte se na pozemní cíle, uvolněte cestu!“ Ozve se Shaw z vysílačky, kterou slyšíte přes sluchátko v uchu.

---

Vzduchem proletí protitanková střela a narazí do jednoho z tanků. Ten obalí koule ohně.

„Tam, zmocnili se zásob úřadu. Mají protitankové střely. Kurva.“ Gretchen se dívá ven a hledá. Ruku má v závěsu, ale to jí nebrání, aby velela jednomu z tanků. Muži, co jsou tam s ní nikdy s monstry nebojovali. Stroj se plnou rychlostí žene kupředu. Mine jednotku, kterou vede Nora, která ani netuší že je v kovovém monstru. Vydá rozkaz ke střelbě.

Výstřel cukne se strojem vzad. Jedna z budov se rozletí do všech stran, právě odtamtud vyletěla střela. Netuší, jestli to zabilo ty uvnitř ale minimálně mají čas, než se vzpamatují.

Další tanky přijíždí a pálí na nepřátele. Předměstí Jonesportu se mění v trosky. Dunění výstřelů a exploze se spojují do nepřetržitého ohlušujícího tandemu. Usměje se. Najde další cíl. Obrovský rybí mutant. Výstřel ho vymaže z povrchu zemského. Dnes je dobrý den být Lovcem.

---

Vnímáš, jak se Hikori vynoří za nepřáteli. Rybí lidé, přicházejí z oceánů, když jsou jejich pánové blízko, opouští svá potopená města, aby zabrali svět lidí na povrchu. Tak o nich alespoň mluví příručky, nikdy jsi se s těmi hybridy osobně nesetkala. Až dnes. Pro démona nejsou žádnou překážkou. Mohutný kyj kanabō zabije prvního a ostatní začnou křičet něco v podivném jazyce. Než se na cokoliv zmůžou zemřou. Těla zalévají sníh odpornou černou krví. Hikori se vrhne na další cíle, je jich kolem víc než dost.

„Kontakt od oceánu. Delto, přesun!“ Pronese Shaw další rozkaz.

---

Dívají se na něj se strachem. Nediví se. Sahají mu sotva po prsa. I v celé jejich výbavě proti němu vypadají jako děti. Když uslyší rozkaz vyrazí. Drží se kolem něho. Dvě na zakázku vyrobené pistole drží v rukou, které byly vyrobené k zabíjení. Vidí to, na co ho poslali. Z vody vylézají Dobhar-chú, irští vodní psi. Další přistěhovalci do Ameriky. Něco mezi psem a vydrou, tlama plná zubů. Chtějí se dostat do zad pěchotě. Ne pokud je tu on.

Franks jde s naprostým klidem a pálí z obou zbraní, nezdá se, že by vůbec potřeboval mířit. Vojáci se k němu přidají ale je jasné, že hlavní silou destrukce je tu on. Jeho zbraně jsou dělané, aby zabíjely monstra. Mění tvory z vody na ještě víc ohrožený druh. Na břehu leží už jen těla. Podívá se k Jonespotu který střelba tanků mění na trosky. Usměje se, má svou práci rád.

---

Mezizím co Hikori páchá škody mezi nepřáteli Nym mechanicky střílí po cílech které vidí. Krátký záblesk run, výstřel, krátký záblesk run, výstřel. Obávaný elfí odstřelovač dělá svou práci dobře.

Tanky vytvoří linii a baráže střel zatlačují nepřítele. Pěchota postupuje po stranách a zabíjí všechno co zbývá.

Tvoje jednotka je na tom stejně, štěkání zbraní neustává. Monstra nemají šanci. Je dost možné že v následujících minutách bude boj o předměstí u konce.

„Kultisti něco plánují. Ulice vedle banky. Brigádo pohyb!“

---

Cítí je. Čumák se mu pokrčí a vyrazí. Na tohle čekal. Výcvik v horách ho naučil zvládat bestii která se v něm probudila potom co ho pokousali. Byl voják už předtím, výcvik z něj ale udělal něco… víc. Přikrčeně se vrhne za roh a uvidí cíl. Ostatní jsou s ním. Všichni v uniformě, přeměnění a smrtelně rychlí.

Skupina potetovaných mužů stojí v kruhu a zuřivě gestikuluje. Cítí ve vzduchu něco cizího. Něco se sem blíží. Vyrazí nemají moc času.

Už za běhu střílí. Útočná puška zabíjí ale už dávno to není to nejnebezpečnější z jeho arzenálu. Vyskočí a dopadne mezi ně. Jednoho chytí za ruku, kterou prostě zlomí. Zuby se zakousnou do hrdla a vyrvou kus masa. Zbraň v druhé ruce nepřestává chrlit olovo. Odhodí tělo a vrhne se na dalšího. Drápy mu otevřou břicho a zaprodanec temných bohů padne k zemi dorazí ho střelou do hlavy. Rozhodně nechce, aby vznikli další jako je on. To ho u Lovců naučili až moc dobře. Udělal už dost špatného. Teď to ale může napravit. William Garcia se nadechne, všude kolem je krev, má chuť se zakousnout do masa před ním, ale vycvičili ho lépe, než aby podlehl pudům. Ta věc se už neblíží. Splnil svůj první úkol. Vlčí brigáda se ponoří do hlubin ulic Jonesportu a hledá další cíl.

---

Tvoří vám průchod. Každý voják, každý stroj i tvorové kteří se přidali na vaši stranu i když jste před nedávnem byli nepřátelé na život a na smrt. Všechno je možná až moc snadné. Možné je ale i to že nepřítel prostě nestačí na vojenskou sílu armády strýčka Sama.

První salva z bitevních lodí dopadne na město a srovná jeho část se zemí. Byakhee jsou pryč. Dokonce se necítíš ani tak vyčerpaná, jak se zdálo po prvním výstřelu. První linie rybích lidí je zdecimovaná. Monstra, která se vyřítila z města leží ve sněhu mrtvá. Celá ta hrozivá armáda, kterou jste viděli při příjezdu je pryč. První vojáci jsou na úrovní Jonesportských domů. Opatrně postupují a kontrolují okolí. Vypadá to že je klid…