Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Monster Hunt - USA
Družina
| |||
 | Účel světí prostředky Minulost Krátce úkosem pohlédnu směrem do kuchyně. Samozřejmě tam není nikdo. Já ale vidím, nebo spíše cítím, vysoký stín, který tam je. Chtěla bych mu říct, ať se nestrachuje, že je vše v pořádku, ale sama to nevím. Nechci mu lhát. A tak se jen zahledím opět na desku stolu, kde leží trojice nevinně vypadajících předmětů. Už jen dva…
Mezi rty mi unikne rezignovaný výdech, zatímco vezmu do ruky modrý střep. Skoro až cítím, jak mě volá. Stahuje do života, který není ve skutečnosti můj, ale s každou mou další výpravou, mě obaluje jako dehet. Nadechnu se zhluboka nosem a naberu vzduch do plic než…
__
Odtrhnu mašli a odklopím víko malé papírové krabičky. Cítím na sobě dva pohledy plné očekávání. Jiskří jim v očích skoro jako kdyby to byli oni, kdo otevírá svůj dárek. Musím se potutelně pousmát, zatímco odhrnu se šustěním jemný papír, ve kterém je můj dárek ještě zabalen. Hrnek. Tmavě modrý hrnek. Vytáhnu jej a pozorně si ho ze všech stran prohlédnu. Děti ani nedutají, zatímco jej otáčím v rukou. Nejsou na něm žádné zbytečné rádoby vtipné nápisy ani infantilní obrázky. Jen prostá tmavě modrá. Nic víc. Nic míň. Přesně tak, jak to mám rád. Už jen to uvědomění, že si zapamatovali můj povzdech při jedné z večeří mi vykouzlí hřejivý úsměv na rtech.
Odložím hrnek stranou a roztáhnu ruce v jasném gestu. Děti se mi vrhnou do náruče, ve které je sevřu. Miluji je. Jsou to mé děti. Jsem tu pro ně vždy, když budou potřebovat. Ochráním je. Udělám pro ně vše. Vždy…
__
Kanceláří se rozezní rána. Stále trochu v šoku sleduji rozlévající se kávu a převržený hrnek, který se válí mezi papíry nasakujícími hnědou tekutinou. Zatraceně! Rychle začnu ten nepořádek zase uklízet. Od toho tu přece jsem. Abych uklízel nepořádek jiných. Svou práci dělám dobře. Je na mě spoleh. Sakra, už jsem tady toho pro ně udělal tolik a ani po tom nejsou schopní kývnout na něco tak prostého?! Je mi naprosto jasné, že kdyby o to požádal velitel těch kovbojů, tak jim to projde. Jim projde vždy všechno. Odklidím papíry a začnu vysušovat kávu hrstí papírových kapesníků. Připadám si, jako kdybych celou tuhle scénu pozoroval z dálky. Copak to nechápou? Ještě je šance dostat ho zpátky. Čím déle budeme čekat… Posadím se ztěžka do židle a zmuchlané kapesníky hodím naštvaně do koše, než přejedu dlaněmi přes obličej. Nedává to smysl. Nic nedává smysl.
__
Srdce mi buší jako splašené. Hledím na vysoký ovál, který je zakrytý kusem splývavé látky. Vím, co je za ní. Vím to moc dobře. Je to ve všech zrcadlech. Ten pohled mě pronásleduje, kamkoliv jdu. Nemůžu…. Nemůžu… Natáhnu se opět po látce. Vím moc dobře, co tam uvidím. Tohle je jediné zrcadlo, které jsem si nechal. Měl jsem odstranit i jej, ale nemůžu. Musím vědět, že… je tam. Musím ho vidět. I přes to všechno… Nasucho polknu. V krku mě škrábe. Prsty sevřou cíp látky a odhrnou jej.
Srdce jako kdyby mi vynechalo jeden úder. Vidím ho. Vidím svého syna. Vidím… co mu dělají. Tam na druhé straně existence. Tam, kam se pro něj musím vydat. Sleduji, jak se svíjí v agónii, zatímco se mi pohled rozmlžuje. Ještě chvíli… Slibuji to sobě? Jemu? Nebo snad bohu? Když v tom něco zabuší na zrcadlo a já poplašeně ucuknu. Látka se zase sveze na místo a zakryje tak výhled kamsi do temnoty na druhou stranu. Přesto… Něco tu zůstává. Něco slyším. Tichý šepot v mé hlavě.
__
Někdy účel světí prostředky. Tohle pravidlo platilo na mou situaci více než dobře. Spojit se s tou… bytostí, abych získal čas? Čas a informace. Obojí jsou neocenitelné komodity, které mi mohou dobře posloužit v naplnění mého cíle. Kongres je banda zbabělců. Nechtějí mi kývnout na žádný z návrhů. Musím na to pomalu. Opatrně. Dostat tam své lidi. Připravit si půdu a zdroje. Počkat, až bude konečně má chvíle. Čas… Bude třeba čas. Prsty poklepu na stůl pohroužen do svých myšlenek. Zdá se to tak jednoduché. Prostý souhlas, ale moc dobře vím, že v jednání s jimi podobnými není nic jednoduché. Přesto… Nemám na výběr. Dostanu syna zpátky domů. Udělám pro to cokoliv! Nadechnu se a vyslovím to jediné slovo…
__
Zase to nevyšlo! Po tolika letech příprav je to zase celé v hajzlu! A za všechno může ta děvka a Lovci! Měl jsem to udělat sám. Vykašlat se na ně. Udělat to prostě jinak, ale teď… Teď už to bylo jedno. Posbírat co zbylo a využít do v dalších krocích. Kolikrát už jsem to musel udělat. Přesto… tak blízko jsem tomu ještě nebyl. Do prdele! Vykřiknu frustrovaně a uštědřím tomu, komu můžu za tohle selhání také poděkovat, bolestivou lekci. Selhal. Dřív jsem se ho bál, ale brzy jsem pochopil, že je to jen pes. Pes, který se teď krčil v koutě a kňučel bolestí. Bylo mi z něj na nic. Patetická existence. Kdybych ho nepotřeboval, už tu dávno není. Promnu si unaveně kořen nosu a vydechnu. V hlavě se mi rodí nový plán, ale… není posvěcený od velení. Zbabělci. Nikdo nechce rozhodnout a udělat to, co je už dávno nutné. Zrušit ty zatracené Lovce! Dostal bych ten artefakt pak do rukou a mohl…
Odhrnu látku zastiňující zrcadlo. Jako už snad po sté. Sedím na židli a hledím na ten lesklý povrch, který je jako okno do míst plných temnoty a chladu. Tam, kde spí Prastaří… A teď je tam i můj syn.
Vidím, jak je kůže trhána, maso rváno od kostí… Nic není slyšet, ale v hlavě ho slyším. Ten zoufalý křik hlasu, který mi kdysi říkal táto. Mrštím hrnkem proti blyštivé ploše a obraz se rozsype do změti drobných střepů. V ruce ucítím…
__
… bolest. Probírám se a cítím bolest. Hlava mi silně třeští a svět jen stěží nabírá ostré kontury. Jsem zpátky. Zpátky… Zamrkám a skloním unaveně hlavu do dlaní, ale zamrznu v půli pohybu. Až teď vidím, že mi z dlaně ční kus modrého střepu, který po sobě zanechal hlubokou ránu. Trochu nevěřícně si ho prohlížím. Rozbil se přeci, když jsem jím mrštila o zrcadlo, jak se jen dostal sem? Znovu zamrkám a jen zatřesu hlavou. Ne já. To on! Pohled na ruce mé přesvědčení ale příliš nepodpoří. Na moment jako kdyby nebyly mé. Jsou mužské. Upravené a bledé. Znám je moc dobře. Jsou… jeho.
„Zatraceně.“ Spíš zaskřehotám přerývavě, zatímco si vytáhnu střep z rány a při zvuku svého hlasu sebou trhnu. Je to hlas té děvky, která zkazila mé plány. Je to ta, která… Raději se ani neotáčím po Hikorim. Cítím jeho nesouhlas s tím, co se teď děje. „Není to nic… vážného.“ Natáhnu se pro kapesník a přiložím ho k rozříznuté dlani. Místo pár rudých kapek, které na něm byly před tím, začíná celý rudnout. Nemít Hikoriho asi bych musela zvážit šití, ale takto… Stačí vydržet. Hlavně vydržet.
Tisknu si kapesník do dlaně a vrávoravě se postavím. Čelo se mi orosí studeným potem a celá zblednu. Je mi zle. Opravdu zle. Ve spáncích mi tepe silná bolest a začíná mi z toho být zle i od žaludku. Bez dalších slov se vydám šouravým krokem do koupelny.
Při vstupu sebou trhnu a strnu na místě. Srdce mi vyskočí z rytmu, když hledím do zrcadla visícího naproti mně nad umyvadlem. Jako kdybych tam viděla… Čekám, že tam něco uvidím…. Ale nic. Místo toho hledím na bledou, strhanou ženu, které se lepí splihlé prameny vlasů na zpocený obličej a v očích má šok. Tohle není snadné. Vůbec to není snadné.
Vykročím k umyvadlu a ze skříňky nad ním vytáhnu oranžovou lékovku s polepem a klepnu si do zdravé dlaně dvojici prášků. Vím, že tu bolest nepřebijí, ale alespoň otupí její ostré hrany. Chvíli na ně zamyšleně hledím, než k nim klepnu další dva. Stejně mi nehrozí, že by mi to odrovnalo játra tak co. Hodím si je do pusy a zapiji trochou vody. Polknu a zavřu oči. Už jen poslední předmět. Z té představy mne v tuhle chvíli jímá docela opodstatněná hrůza. Tohle už začíná být až příliš osobní. Nebezpečně osobní.
Opláchnu si obličej studenou vodou, obvážu gázou pořezanou ruku a pak se odbelhám ke gauči, na který se svalím. Vím, že nemám moc času. Měla bych balit, abych nejpozději se setměním vyrazila. Ještě si najít moment na spánek a snad možné kontaktování Nyma a především... na ten poslední předmět. Ze rtů mi vyjde při té představě tiché zaúpění. Vůbec se mi do toho nechce, ale nemám na výběr. Z toho, co jsem viděla, je možné, že se Anthony k něčemu chystá. K něčemu zaslepenému emocemi. K něčemu… co by mohlo některé z nich ohrozit. Pokud je šance, že na tom posledním předmětu najdu další indicie, musím to udělat. Nemáme čas… Nemám… čas… Stejně jako on.
Zavřu na chvíli oči a pak najednou… „Co?“ Zamrkám překvapeně, když vidím obývací pokoj zalitý svitem zapadajícího slunce. Musela jsem usnout. „Zatraceně!“ Zakleju a pomalu se posadím. Bolest hlavy kombinací prášků a spánku trochu otupěla a v pořezané ruce jen tlumeně tepe, když s ní příliš nehýbám. S tím se bude skvěle řídit až do sousedního státu. Ušklíbnu se kysele při té milé představě a vstanu, abych došla zpátky ke stolu. Zůstanu u něj stát a hledím s chladným pohledem na poslední z předmětů. Oranžově se lesknoucí nábojnici.
„Já vím… Vím to moc dobře Hikori. Ale nemáme jinou možnost. Já nemám.“ Zašeptám, aniž bych se otočila, zatímco na sobě cítím pohled rudě planoucích očí. Odsunu židli a pomalu se posadím. Připadám si unavená a stará. Zavřu oči. S tichým povzdechem se natáhnu po posledním z předmětů… | ||
| |||
 | Zrcadla Minulost Cítíš na sobě Hikoriho starostlivý pohled ze stínů. Vlastně doslova cítíš jeho obavy. Přesto ale nic neříká. Stejně jako ty ho nebrzdíš, když se žene vstříc boji, stejně jako ve chvílích, kdy se krmí. Rizika, která na sebe berete jsou vaše vlastní. Navíc kdo je, aby se snažil zastavit svého pána. Dotkneš se střepu. Jeho reziduum je až intimně známé. Byla jsi v Anthonyho minulosti během mise v Guatemale, teď podruhé když jsi se dotkla jeho spony. Potřetí je to zase o něco snazší. Jen návrat bude s každým krokem těžší. Přesto dárek od Nyma sevřeš a… … strhneš mašli. V krabičce v barevném papíru je hrnek. Modrý a bez nápisu. Děti vědí že nemáš rád zbytečné ozdoby. Před několika dne jsi u večeře zmínil že by se ti nový do kanceláře velice hodil. Teď jsi ho dostal. Museli našetřit z kapesného. To mají ale víc než štědré. Alespoň o něco nemáte nouzi potom co jsi na ně zůstal sám. Sám. Možná až moc často utíkáš do práce, ale vaše chůva je dobrá. Usmívají se na tebe a ty na ně. Pokyneš jim a oni vyběhnou do náručí. Každé z jedné strany objímáš je a užíváš si chvíli kdy není nic jiného kolem. Oči se ti zalejí slzami…
…a praštíš do stolu až se papíry rozletí po kanceláři, hrnek se převrhne a černá káva zmáčí papíry. Rychle se vrhneš vpřed a začneš všechno uklízet. Zamítli další výpravu na druhou stranu. Nechtějí ti dovolit plýtvat zdroji Ú.P.K.Š. na záchranu vlastního syna. Zmetci. Tohle jim neprojde. Víš, že je naživu. Prostě to víš. Cítíš to v kostech. Každá chvíle ale hraje do karet tomu, aby ho na druhé straně dostali. Víš, že musíš jednat rychle. Uděláš cokoliv abys ho dostal zpět. On stál vždycky při tobě. Když zemřela tvá žena, když se tvá dcera vydala na cestu, kterou se vydala on ti byl blízko. Stal se agentem, dostal se do úřadu a teď je pryč. Jenže je blízko prostě to cítíš. Jako by se stačilo jen otočit. Budeš se po něm muset…
…podívat se do zrcadla byla chyba. Hrnek ti málem vypadne z ruky. Rychle ho chytneš a vrhneš se vpřed abys vytáhl plachtu která zakrývá skleněnou plochu. Ten pohled nedokážeš vydržet. Přesto jsi se potřeboval ujistit. Všechna zrcadla jsi v domě i kancelářích nechal odstranit až na tohle jediné. Sedíš proti němu a oddychuješ. Ztěžka a unaveně. Nedá ti to. Vydržíš jen pár minut, než natáhneš ruku znovu. Roh látky sjede, níž a vidíš ho. Tvůj syn je pořád naživu. Tam jinde funguje čas jinak než v tomhle světě. Vidíš, jak ho mučí. Každou vteřinu, minutu, zas a znovu. Vidíš to ve všech zrcadlech, do kterých pohlédneš. Nedokážeš ten pohled vydržet, ale přesto ho musíš podstoupit. Pak víš že je naděje. Pokud se ti povede organizace přesvědčit. Něco se pohne v temnotě kolem místa, kde se kroutí mučené tělo. Dlaně dopadnou na sklo a buší. Rychle vytáhneš látku a ztěžka oddechuješ. Cítíš šepot, ale odmítáš ho…
…přijmout toho tvora nebylo lehké. Jenže jiná možnost není. Víš, že potřebuješ čas. Na druhé straně nezemře ale ty musíš najít způsob, jak se tam dostat. Je silný. Nezlomí ho. Dá tátovi čas ho zachránit. Každé mrknutí do zrcadla tě o tom ujišťuje. Stejně tak každé mihnutí té věci. Uzavřít smlouvu. Poklepeš prstem na desku stolu jako vždy když přemýšlíš. Ukazováček klepne, zdvihne se a zase klepne. Pořád dokola. Napiješ se kávy. Pak to řekneš. Tři písmena, která je nejtěžší vyslovit. Pouhý…
…souhlas, jak ti sakra nemohli dát souhlas. Cítíš, jak tebou zmítá vztek. Byl jsi tak blízko. Jenže jsi tu děvku a další Lovce podcenil a teď je to pryč. Už jsi byl tak blízko. On ví, kdy je lepší se držet stranou a krčí se v koutku tvé mysli. Má z tebe strach. První roky vaší symbiózy se tě snažil podmanit, ale pokaždé narazil. Zjistil jsi, jak ho držet zkrátka, jak ho zranit a pokud je to možné i mučit. Podcenil člověka. Chyba. Největší, jakou mohl udělat. Jen z čistého vzteku po něm bodneš ostnem myšlenky. Zaskučí a stáhne se ještě hloub. Právě on v tom pralese selhal. Nechat se nachytat tím idiotem Shawem. Zklamal tě a za to se platí. Nedali na tvé důkazy, odložili tvůj pečlivě vykalkulovaný plán na zničení Lovců. Zakázali ti vyslat údernou jednotku. Buď se podřídíš nebo dostaneš naději získat ten artefakt který ti dá prostředky dostat se na druhou stranu. Strhneš látku ze zrcadla a vidíš ho tam. Leží nahý na zemi uprostřed nicoty. Tělo potrhané na tisíci místech. Pomalu se dává dohromady jen aby mohlo být znovu zničeno. Další cyklus bolesti. Kašlat na to, kašlat na všechno. Vztekle vykřikneš a hodíš hrníček proti sklu. To se roztříští na tisíc střepů. Jeden z nich se ti zabodne…
…do dlaně. Podobně jako před několika okamžiky spona. Ostrý kus řeže ale mnohem hloub a nechává za sebou rozšklebenou ránu. Hikori v rohu místnosti nespokojeně frkne. Udělá několik kroků k tobě. Zdá se, že by nejraději celý balíček od Nyma zahodil, co nejdál. Bolest ve spáncích je téměř neudržitelná. Pohled se vlní únavou a nevolností. Ruce se míhají před očima. Je neskutečně těžké rozeznat, zda jsou to ruce Nory Redfield nebo Roberta Anthonyho.
| ||
| |||
| Střípky z nás Minulost Protočím ten kousek leštěného kovu mezi prsty. Nevypadá to jako žádné zlato, či snad platina. Obyčejná kovová spona na kravatu. Je to vlastně cetka bez závratné dolarové hodnoty. Přesto minimálně pro jednoho člověka je její cena rozhodně větší. Možná až nezměrná. Cítím to z toho předmětu, který je nasáklý emocemi a vzpomínkami jako houba. Je mi jasné, že tohle bude j….
__
Otevře se přede mnou výhled skrz čelní sklo auta a za ním je předměstí jak z americké reklamy. Upravené zelené trávníky. Barevné domky v pastelových barvách, před kterými sem tam vidím někoho sekat už tak dostatečně upravenou trávu anebo vidím na barevných kolech se prohánějící děti. Fáborky na řídítkách vlají ve větru, zatímco projedou kolem. Jen šlápnu trochu na brzdu a zpomalím. Pro jistotu. Ty děti ostatně znám. Jsou tady od Franka na rohu. Také mají bandu pěkných vlčat. Usměji se přátelsky a mávnu na ně, zatímco projíždím kolem nich. Dnes je skvělý den.
Auto zaparkuji na příjezdové cestě. A vystoupím. Dveře od auta za mnou bouchnou a společně s nimi se otevřou ty od domu, kde už je všechny vidím. Upírá na mě nejistý pohled a čeká, co jí řeknu. Široce se usměji a kývnu. To už tu jsou ale mé děti, které ke mně běží…
Mé děti? Celá scéna jako kdyby se na chvíli zavlnila a zpomalila. Bylo to silné. Opravdu silné tak, že se mi až teď podařilo dostat hlavu nad hladinu a nadechnout se. Uvědomit si, kdo ve skutečnosti jsem. Ne, nežiji život toho muže, ale jsem…
Svět se zase rozpohybuje, zatímco vedu dceru za ruku a ve dveřích políbím svou manželku na přivítanou. Její úsměv je pak už jen vítaným příslibem něčeho dalšího. Ale to až děti usnou. Dnes se bude slavit. Zuji si boty, sako pověsím na věšák a dojdu do obývacího pokoje, kde se posadím na pohovku. Byl to náročný den. Nebo spíše dny… Ale stálo to za to.
Trochu zaskočeně se na ni podívám, když mi podá krabičku. Pro mě? Můj tázavý výraz to říká i beze slov. Ona jen potěšeně přikývne a nespouští ze mě oči, zatímco ji pomalu otvírám. Spona na kravatu? Musím se pousmát, když ji vidím uvnitř. Krátce vzhlédnu k manželce, která ani nedutá. Mrknu na ni. Sluší ji to. Pak už se natáhnu po sponě a přejedu po ní prstem…
__
Všude kolem je ruch. Spousta tváří z nichž většinu znám, ale je tu i pár těch, které sem pozval někdo jiný. Nevadí mi to. Konexe jsou v mé práci základem k postupu a nejenom v ní. S díky si vezmu jednu z jednohubek, které manželka zrovna donesla na stůl. Její sýrová pomazánka je božská. Nezapomenu pochvalně pokývat hlavou, zatímco ji vyprovázím pohledem, když mizí zpátky do kuchyně. Ty modré šaty jí dnes moc sluší. Koukala po nich přes výlohu už dlouho. S první výplatou jsem jí je koupil. Konečně jsme si to mohli dovolit. Miluji ji.
Miluji? Co? Zatraceně! Vzpamatuj se! Nemůžu…
Mou pozornost si ale vyžádá neznámý muž. Kdo ho pozval. Smith? Nebo snad Reed? Nejprve přijdou typické zdvořilostní kličky. Jsem trpělivý a odpovídám mu. Vím, že o fotbale ani politice se se mnou ve skutečnosti bavit nepřišel. Konečně se po pár otřepaných tématech dostane k tomu hlavnímu. Trochu zbystřím. Není pravidlem, aby se mě někdo vyptával na mou práci, ale on o ní evidentně ví opravdu dost. Někdo z vyšších šarží? Vím, že bych neměl, a možná za to může i těch pár sklenic vína, které jsem měl, ale rozhovořím se.
__
Nová pozice. Nový platový výměr. Nové výzvy. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale stačilo pár důkazů, které mi předložili. Fotky, nahrávky, hlášení. Zatraceně měli toho plný archív, který byl větší, než co jsem kdy viděl. Monstra existovaly. Tenhle svět nakonec nebyl až tak úplně obyčejný a podobal se více tomu, který mohli ostatní vidět na plátně v letním kině. Ačkoliv… Tohle byla krutá realita. Stejně jako ten můj případ před pár měsíci…
Odkašlu si a vykročím. Cítím na sobě pohledy ostatních. Netuším, co od nich můžu čekat a stejně tak nemohou oni tušit, co čekat ode mě. Je na čase se vrhnout do práce. Prsty přejedu ještě naposledy po sponě a sevřu prsty kolem opěrky židle.
__
Odstrčím ji tak prudce, až spadne na zem. Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Pohledem těknu k obyčejným chromovaným hodinám na stěně. Půl druhé odpoledne. To se vždy zastavuje s dětmi v parku…. Přesně tom parku! Vyběhnu a ignoruji hlasy, které volají mé jméno. Je mi to jedno. V uších mi hučí krev, která přehlušuje vše ostatní. Skočím do auta a rychle zařadím zpátečku. Musím tam být co nejdřív!
Dorazím na místo. Místo už je obehnané žlutočernou páskou a policisté hlídají perimetr. Ignoruji je. Stačí rychlé blýsknutí odznaku, aby se mi klidili z cesty. Naštěstí nejsou tak pošetilí, aby se někoho z naší Agentury snažili zastavit. Nadzvednu pásku a protáhnu se na druhou stranu.
Už vidím to místo. Zničené dětské hřiště, které vypadá, jako kdyby jej pohltil snad propad půdy. Tedy to možná bude jedna z verzí, s kterými pak přijdeme. Ovšem teď ji narušuje zbytek obrovského červího těla, které leží napůl vynořené ze země. To přelétnu pohledem jen zběžně. Není to to, co hledám. Ne… kde jsou? Prohlížím těla rozházená kolem. Některá jsou velmi malá. Těch je vlastně nejvíc. Kde jen je? Všude je krev. Někdo mi položí ruku na rameno. Jen jím poplašeně trhnu a rychle jej přelétnu pohledem. Jeho podobu si uložím do paměti, ale v tuhle chvíli to není někdo, koho hledám. Je to pouze… uklízeč. Kde jen…?! Pohled mi padne na botu ležící na trávě. Je to červený letní sandál s nízkým podpatkem. Stěžovala si, že ji z těch vysokých bolí nohy a že tyhle jsou naopak pohodlné, jako kdyby chodila bosá. Nasucho polknu a svět se zúží jen na úzký tunel. Kousek od boty vidím štíhlé nohy v roztrhaných punčochách ležící v trávě. Na jedné chybí bota. Na té druhé je červený…
__
Trhnu hlavou, když za sebou uslyším její hlas a souhlasně kývnu. Už jsem si na ni pomalu zvykl a děti taky. Hlavně, že děti. Od její smrti to bylo… komplikované. Pomocná ruka se hodila. Zvlášť na tuhle smečku vlčat. Vyfouknu cigaretový dým a típnu zbytek nedopalku do popelníku k ostatním. Je čas. Vezmu si kabát, klobouk a otevřu dveře. Je na čase se dozvědět, jak to vlastně celé bylo.
Dojdu do parku a posadím se na lavičku. Čekám. Vím, že mě tu najde. Hledím před sebe a kloužu očima po parku. Přesto stromy ani lidi nevnímám. Jsem ztracený v myšlenkách. Co když se potvrdí…? Přede mnou se zastaví muž. Vzhlédnu k němu. Znám ho. Je to kolega a něco mi dlužil. Konexe. Konexe, ty jednoho dostanou daleko. Nechám cigaretu mezi rty, zatímco si od něj vezmu složku. Kývnu. Nechci ho zde zdržovat zbytečně dlouho a i on velmi rád zase rychle vyrazí.
Nadechnu kouř do plic a zahledím se na složku jejíž datum mám doteď vyryté do paměti. Chvíli na ni strnule hledím, než dlouze vyfouknu oblak kouře otevřu ji. Vím, po čem pátrám. Oči se mi zastaví na místě, kde je známé jméno… Anthony..
A pak mi výraz tváře ztvrdne a vytratí se z ní barva. Prsty jedné ruky ohnou okraje složky, zatímco ta druhá se zvedne a prsty se dotknou chladného kovu jako už milionkrát před tím.
__
Cink. Ozve se od stěny skleněné nádoby, do které pustím stříbrnou sponu. Bude jí tady líp. Mohl jsem… Kdybych… Prsty zajedu bezradně do vlasů a odvrátím pohled od připomínky starých časů. Nenapravím to, co se stalo, ale můžu tomu předejít. Můžu se snažit, aby se to již nikdy neopakovalo. Aby budoucnost byla lepší. Aby…. Nadechnu se a zavřu oči.
__
Zhluboka sípavě vydechnu a prudce otevřu oči. Je to jako kdybych se vynořila po dlouhé době z hlubiny. Rozhlédnu se kolem. Kde to jsem? Vysoká moderní okna, za kterými je zasněžená krajina. Vůně dřeva... Na moment to tu nepoznávám. Prudce zastavím ruku, která mířila ke krku, aby nahmátla sponu, jenž jsem dostala od své… Zatřesu hlavou. Bylo to silné. Velmi silné. Tyhle návraty jsou pak o to těžší. Hranice mezi vlastním životem a životem jiných se pak snadno stírá. Je lehké ztratit sebe sama a o to těžší se pak zase najít. Pokud se o tom tak dá vůbec mluvit. Vždycky ve mně tyhle silné zážitky něco zanechají. Ať už to byl Father Meat a nebo teď Anthony. Něco z nich zůstává.
Až po chvíli si uvědomím, že z dlaně cítím bolest a skloním k ní pohled. Zamyšleně hledím na dlaň, z které teče rudá krev a spona je zabodlá v kůži. Sleduji to skoro až nezúčastněně. Jako kdybych sledovala lezoucí housenku, nebo snad ruku, která není moje. Krev kape na dřevěnou desku stolu a já zavřu oči.
Nora… Nora Redfield! Narozená v Anglii, žijící v…
Projíždím si v mysli svou mantru, zatímco mi krev dál kape z ruky. V tuhle chvíli si ji ale prakticky neuvědomuji. Až po nějaké době, se mi podaří rozlétané myšlenky jakž takž uklidnit. Vytáhnu z dlaně sponu, která se pomstila za svůj únos a na ránu přiložím bílý kapesník, na němž se hned objeví rudá skvrna.
„Tohle bylo náročnější, než jsem čekala.“ Řeknu suše a odložím sponu zpátky k ostatním předmětům. Velmi opatrně. Přesto po ní prstem bezmyšlenkovitě láskyplně přejedu. Další zatřesení hlavou, než odsunu židli, abych se ztěžka zvedla a došla ke kávovaru. Zatímco se mi připravuje dvojité espresso, otočím do sebe plnou sklenici vody. To pomůže alespoň na tu žízeň.
Stojím opřená o kuchyňský pult s šálkem kávy v ruce a lehce vyčítavým pohledem probodávám stůl, kde leží zásilka od Nyma. Musí se mu nechat, že svou část splnil dokonale. Předměty, které vybral, skutečně nesou silné otisky. To znamená více informací, ale také emocí a balastu, který zase dělá problémy mně. Nemůžu s tím ale teď přestat. Nemůžu ho zklamat.
„Možná bych se měla na chvíli projít…“ Zamumlám a pohlédnu do zasněžené krajiny přes vysoké okno. Ne, nemůžu… Jen zakroutím hlavou. Není čas. Tohle musím dokončit, protože se brzy musím balit a vyrazit. Oslava je zítra a budu muset jet autem až do sousedního státu. V tuhle dobu před vánoci stejně není šance sehnat letenku. Čeká mě tedy hezkých pár hodin za volantem. Navíc jsem teď alespoň na vlně… se vším, co to přináší i bere…
Kopnu do sebe zbytek kávy a posadím se zpátky na židli. Sponu otřu do zakrvaveného kapesníku, který odložím na stranu stolu. Ranka už přestala krvácet. Alespoň něco. Povzdechnu si a zahledím se na desku stolu. Ještě dva předměty.
Ukazováčkem se dotknu střepu a přisunu si ho opatrně blíže, abych jej vzala do dlaně. Musím to dokončit!
| ||
| |||
| Muž jménem Robert Anthony Minulost Natáhneš ruku ke sponě od kravaty. Prsty sevřou chladný kov. Je z nich cítit důležitost a osudovost. Není nutné se nějak zvlášť soustředit. Spona od kravaty vábí a přímo prosí o to, aby ji tvé schopnosti přečetly. Jakmile se jí dotkneš je to jako by tebou projel elektrický proud. Nestačíš ani mrknout… …a je to tady. Konečně tě povýšili. Jedeš domů ve svém novém autě. Na ford Cortina jste nějakou dobu šetřili ale bylo potřeba už konečně něco pořídit. Občas se podíváš s neuvěřením na palubní desku. Nevěříš, že na tom průkazu je tvoje fotografie. FBI. Přesně jak jsi chtěl. Robert Anthony. Agent FBI. Zní to doopravdy… neuvěřitelně. Zahneš na příjezdovou cestu. Dům jsi zdědil po rodičích. Táta umřel ve válce. Máma před rokem. Rakovina. Teď už nejsou ale víš, že by na tebe byli hrdí. Zatraceně hrdí. Vystoupíš na cestu a dveře od domu se otevřou. Děti vyrazí vstříc jako rakety. Padnou ti kolem krku až tě málem povalí na zem. Cítíš se šťastný. Ještě víc když se podíváš na ni. Vidíš ji v očích otázku. Usměješ se přikývneš. V očích se jí odráží hrdost. Podporovala tě celou cestu a teď na tebe může být hrdá. Mávneš na děti a vejdete do domu. Ženou se do obývacího pokoje. Ona ti něco podá. Malou krabičku. Víš, že si dávala peníze z nákupů stranou a nikdy ti to nevadilo. Otevřeš jí a podíváš se dovnitř. Spona na kravatu. Vezmeš jí a připneš jí. Má na sobě americkou vlajku. Přejedeš po ní prsty…
…tam a zpět. Zvykl jsi si to dělat, když jsi nervózní. Pořádáš doma posezení pro pár kolegů. Zrovna jste vyřešili důležitý případ. Sériový vrah je za mřížemi a všem se ulevilo. Děti jsou u prarodičů a tvá žena roznáší občerstvení. Někteří z kolegů si dokonce přivedli kolegy. Ne muž, co sedí naproti tobě. Spolupracoval s vámi na případu. Nikdo pořádně nevěděl odkud přišel, ale nadřízení mu uvolnili cestu a nařídili ať s ním spolupracujete. Řekne ti, že si všiml, že nejsi s výsledkem případu spokojený a chce ať sdělíš proč. Nechce se ti. Máš pocit, že to tvou kariéru může poslat do kytek. Nakonec ale víš že je toho v tobě prostě moc. Nadechneš se a spustíš. Vysvětlíš mu, že brutalita útoků byla moc velká, že moc věcí nesedělo. Pachatel byl moc vyšinutý a zastřelili ho až moc rychle. Nezdá se ti to jako práce jediného muže. Pokývne hlavou. Nevíš, co si o něm myslet. Řekne ti, že to někam dotáhneš. Po chvíli se omluví a odejde. Hledíš na dveře…
…ty se otevřou a vstoupíš do jiného světa. O téhle budově jsi nikdy neslyšel. Agentů tu není tolik na kolik jsi zvyklý z kanceláří FBI. Dívají se na tebe analytickým pohledem. Muž z tvého posledního případu tě zasvětil. Monstra existují. Poslední případ doopravdy nespáchal poblázněný feťák. Bylo to monstrum. Vlkodlak. Zabil ho někdo jiný, ale pro veřejnost bylo třeba to nějak uzavřít. Proto obvinili tu trosku a pak jí zabili dřív, než mohla mluvit. Prý máš dobré instinkty i chování. Proto tě přijali. Máš se co učit a svět se ti v následujících měsících změní. Vidíš ty chlapy, co tě pozorují přes cigaretový kouř. Jejich oči. Viděli toho víc než tví předchozí kolegové. Ty to ale chceš vědět taky. Potřebuješ znát pravdu a chránit lidi před tím co je tam venku. Tohle je Ú.P.K.Š. a ty jsi jeho nejnovějším členem. Sevřeš sponu a vyrazíš je svému stolu. Odsuneš židli…
…až s prásknutím spadne na zem. Útok, který právě ohlásili je v parku kde je tvá žena a děti. Bože! Vyrazíš po schodech a skočíš za volant. Máš pocit, že za tebou někdo volá, ale je ti to jedno. Ženeš se ulicemi a cestu téměř nevnímáš. Zaparkuješ v parku. Ukážeš odznak a proběhneš přes pásku. Znají tě. Vědí, že jsi od nich. Od těch, o kterých se moc nemluví, a hlavně se jim neplete do cesty. Neznají, jak se jmenujete, ale vědí, že postavit se vám znamená rychlý konec kariéry. Ženeš se po cestách vidíš před sebou masakr. Zatracené hřiště postavené na blbém místě. Monstrum vyrazilo ze země přímo pod ním. Něco starého, červovitého. Těla leží kolem jako hračky. Zastavíš se a s panikou v očích se rozhlížíš. Někdo ti položí ruku na rameno. Vlasy stažené do culíku, flanelová košile a doutník v koutku. V rukou svírá velký ošklivý kulomet. Doporučí ti ať se tam nedíváš. Že to není nic pěkného. Jeden z těch, co platíte za likvidaci těch zrůd z vládních peněz. Jeden z Lovců. Musíš, ale vědět, jak je na tom tvoje žena. Jak jsou na tom… …děti spí. Řekne ti chůva. Je tu často. Ty musíš pracovat. Obě neuhlídáš. Típneš cigaretu do popelníku vedle křesla a vstaneš. Je to už dva měsíce od pohřbu a měsíc od poslední cigarety. Víš, že by to neschvalovala. Přesto potřebuješ něco na nervy. Dnes tě čeká důležitá schůzka. Rozloučíš se a vyjdeš na ulici. Park, kam míříš je pěšky kousek. Lidi tě míjejí a nevěnují ti pozornost. Jsi rád že máš tuhle chvíli během poledního spaní. Do práce jsi se ještě nevrátil. Máš volno z osobních důvodu. Cítíš, že se potřebuješ projít. Vyrazíš a připálíš si další cigaretu z krabičky s nápisem Embassy Gold. Pak se usadíš na lavičku a čekáš. Tvůj kolega se objeví zanedlouho. Rozhlíží se dívá se nervózně. Podá ti složku případu. Beze slova ji otevřeš a listuješ. Oči se ti zastaví na jediné stránce. Věděl jsi, že se ti něco nezdálo. Je tam jméno tvé ženy. Vedle ní je poznámka. Civilní ztráty. Dostala se do křížové palby. Lovcům bude střeno z odměny. Najednou se ti těžko dýchá. Natáhneš ruce ke sponě…
…a pomalu jí sundáš. Položíš ji do skleněné nádoby na svém stole. Sliboval jsi jí, že budeš vždy hrát podle pravidel. Proto aby byla Amerika lepší a s ní celý svět. Jenže tomu je konec. Kdybys ji dal vědět, že je to místo v červené zóně ohrožení. Kdybys s ní mluvil a své práci navzdory utajení nic z toho se nemuselo stát. Pokud chceš vyhrát musíš na to jít jinak. Už pro tvé dvě děti. Promneš si spánky, zavřeš oči… …a zase je otevřeš. Sedíš doma a spona od kravaty ti leží v dlani. Během vize jsi jí musela sevřít tak pevně až ti probodla dlaň. Kapky krve dopadají na dřevo stolu. Jedna za druhou.
| ||
