Andor.cz - Dračí doupě online

Echo Lake Cafe

16. 12. 2022

 Zvednu pohled od složky na stole k bratrovým očím a čekám. Představa, že by se mě po vyložení karet mohl pokusit odstranit se mi uhnízdí v temném koutku mysli a neopouští ho. Jeho prsty zabubnují o desku stolu. Pomalu. V přesném pořadí. Tohle gesto znám až moc dobře. Ah, Leo.

Aniž bych cokoliv řekla, tak se neviděný stín přesune na mou stranu mezi mne a okno. Leonard nevypadal ozbrojeně, ale ostřelovač se klidně mohl uhnízdit na nedaleké budově přes ulici. Nechtěla jsem nic riskovat. Ne, víc než právě dělám.

„Ušetřil několika podrobností…“ Zopakuji jeho slova a hořkost z nich doslova kape. „Nejsem už malá holka Leo.“ Koutek rtů se mi zkřiví v popuzeném výrazu. „Vím, že tu nehraješ fér hru. Ani se mnou.“ Přimhouřím oči. Znám vůbec toho muže, který sedí přede mnou? Osm let jsme se neviděli. Měla jsem ho za mrtvého a najednou je zase tady. Přesto nevypadá jako ten Leonard, které jsem nechala v Jonesportu.

Z lehkého zamyšlení mne vytrhne opět Leonard, který se po pár slovech prudce natáhne ke mně. Automaticky se pokusím ucuknout, ale je rychlejší. Pevně sevře mé zápěstí a já z místa doteku ucítím, jak se mi do celého těla rozšíří mravenčení a síla, která mne vytrhne ze současnosti na tobogán cizími vzpomínkami. Opět. A opět obousměrný.

---

♫♫♫

Ležím na stole. Nebo snad lehátku. Všude kolem mě je ostré bílé světlo a obrysy postav, které se nade mnou sklánějí. Vypadají jako lékaři, ale při pohledu na ně mě mrazí. Nemůžu se pohnout. Bolí mě celé tělo a jsem tak unavená. Co se to vlastně stalo? Kde to jsem? Kde jsou všichni ostatní? Kde je bratr? Kde jsou Lovci? Stewart? A co ta Jizva?!

Chci se zeptat. Zakřičet. Ale nemůžu se vůbec pohnout. Tělo mě neposlouchá a já tak můžu jen bezmocně sledovat, jak se nade mnou sklánějí. Pak ucítím bodnutí v ruce, zatímco mi jeden z nich zavede kanylu do paže a vstříkne do ní jakousi čirou tekutinu. Přichází tma. Opět.  

---

Sedím na posteli v cele Ú.P.K.Š. a hledím skrz nerozbitné sklo ven na chodbu moderního zařízení, které bude nejspíše existovat jen v těch nejtajnějších vládních dokumentech. Je tu ticho. Příjemné ticho. Za tu dobu, co tu jsem, už jsem si na to docela zvykla. Ticho a samota. Nic jiného tu neexistovalo. Jak dlouho už jsem tu byla? Několik měsíců určitě.

V myšlenkách jsem se neustále vracela k Jonesportu a událostem v něm. Nemohla jsem na to jen tak zapomenout. Zvlášť proto, že jsem ty události musela anonymním agentům vyprávět neustále dokola. Byli jen dva lidi, kterých se mohli ptát, co se tam tehdy stalo. Jen já a Wright. Jen my dva jsme přežili. Všichni ostatní, včetně mého bratra tam zůstali. Jak dlouho mě tu ještě budou držet? Kolik měsíců ještě? Nebo snad roků? Ví vůbec ještě někdo, že existuji? Zavřu unaveně oči a začnu se soustředit. Z chodby jsou slyšet blížící se kroky. Nejspíš chce celou historku slyšet další z nich.

---

Kolem mě proudily davy lidí, kteří mířili ke svým terminálům. Bylo mi to bytostně nepříjemné. Být po takové době zase v normálním světě mi přišlo… náročné. Bezděčně jsem si přejela dlaní po kabátu, kde jsem nahmátla ukrytou polovinu rozlomené flétny. Připomínku smlouvy, kterou jsem uzavřela. Co se to s námi všemi stalo? Sklopila jsem hlavu a pevně sevřela teleskopické madlo kufru, který stál za mnou. Letadlo zpátky do Londýna už mělo za necelou půl hodinu odlétat. Bylo na čase se po americkém dobrodružství vrátit domů. Ačkoliv mi bylo jasné, že tam na mě nikdo nečekal.

---

Rodinné sídlo bylo prázdné. Většinu zaměstnanců jsem propustila a z rodiny Redfieldů jsem už zůstala jen já. Rodiče a bratra mi připomínal jen obraz nad krbem a náhrobky na nedalekém hřbitově. Ani jsem nebyla na Leonardově pohřbu. Ú.P.K.Š. mě v té cele drželo příliš dlouho. Svět se ale nezastavil. To pouze já.

Měla jsem zavřené oči a seděla na dřevěné podlaze jednoho z mnoha pokojů. Většinu jsem vyklidila. Neměla jsem ráda zbytečnosti a pro svou potřebu jsem potřebovala spíše prostor než sbírky porcelánu. Zem kolem mne byla pokrytá několika soustřednými kruhy s několika znaky namalovanými bílou křídou. Základní symboly pro otevření brány na druhý břeh. Ochranné znaky byly také na místech a já tohle nedělala rozhodně poprvé. Nebylo se čeho bát. Přesto mi srdce bušilo jak splašené. Leonard Redfield. Složila jsem si to jméno v hlavě a vybavila si i jeho tvář a… Prudce jsem se nadechla a vytřeštila oči. Nemohla jsem. Nemohla jsem ho zavolat. Bála jsem se, že přijde a vše mi vyčte. Celou tu akci. To, že jsem ho tam nechala. To, že se vůbec přidal k Lovcům. To, že… už z Redfieldů žiji jen já.

 ---

Roky utíkaly. Já ustrnula ve své neměnnosti. Každý den byl pohled do zrcadla naprosto stejný. Rodinné finance mi umožnily žít v ústraní a připravovat se. Na co? Vzpomínky na Jonesport se mi vracely prakticky každý večer. Sny, ze kterých jsem se budila zbrocená studeným potem, zatímco se mnou v ložnici byl stále nehybný stín vysoké postavy. Ano, žila jsem zde sama. Alespoň na první pohled. Ti, kteří ale uměli nahlédnout za oponu reality mohli vidět, že jsem zde nebyla sama.

Udělala jsem úkrok do strany a tasila čepel meče. Rychle a pod přesným úhlem tak, aby k dalšímu střetu s nepřítelem už nemuselo dojít. Hikoriho rady a praxe při tréninku boje se ukázaly jako neocenitelné. Dříve jídelní hala byla vyprázdněná a nábytek byl poskládaný u zdí. Měla jsem tak dost prostoru pro trénink.

„Přejdeme do praktičtější části?“ Ohlédla jsem se ke stínu stojícímu u zdi, který jsem viděla jen já a ten jako na povel začal nabírat reálné obrysy.

---

Za okny sněžilo a já psala další z té spousty dopisů, které jsme si Wrightem vyměňovali. Byla to dost zvláštní forma komunikace na moderní dobu, ale nevadila mi. Mělo to osobité kouzlo. Poslední dva přeživší Jonesportu si vyměňovali dopisy a někdy také zavolali po internetu. Moc dobře jsem si už pamatovala jaký je časový rozdíl mezi Británií a Státy. Přesto se nám to čas od času podařilo.

Wright byl dobrý chlap. Jistě by se Leonardovi líbil, kdyby tedy přešel tu jeho obhroublou americkou povahu burana. Dobře, Wrighta musel člověk opravdu poznat, aby ho měl rád, ale to se mi podařilo. Byl to vlastně můj jediný přítel. S rodinnými známými jsem se přestala stýkat a udržovala si odstup. Lidé kolem mě měli tendenci končit tragicky, a tak bylo nejlepší je prostě kolem sebe nemít.  Wright byl navíc daleko. Přestože zůstal u Lovců, tak stále žil. Byl už vlastně veterán.

Veselé Vánoce a vše nejlepší do Nového roku.

Zakončila jsem dopis a složila jej. Se skleslým výrazem jsem se zahleděla z okna do tmy. Vánoce… Měly být už za pár dní. Kolikáté už od doby, co jsem se vrátila? Letos to ale bylo jiné. Stín v rohu místnosti nestál. Tentokrát jsem byla sama.

Tentokrát jsem byla sama.

---

Stojím nad Wrightovým hrobem. Zranění po souboji s paranormálním zabijákem, co po mně šel a kterého jsem nakonec podřízla jak prase, mě ještě bolí. Však to není ani dvacet čtyři hodin od našeho střetu u Wrighta doma.

„Za tu rozbořenou stěnu se omlouvám.“ Ušklíbnu se a udělám trochu kulhavý krok blíže k hrobu. V ruce mám flašku whisky. Přesně té, kterou si přál, abych mu nalila na hrob, když půjde z nás dvou první na opačnou stranu. Vyhrál.

„Tak na zdraví Danieli. Díky za všechno.“ Napila jsem se ze sklenky, kam jsem před tím trochu obsahu odlila a pak nechala zlatou tekutinu smáčet náhrobek mrtvého přítele. Ve tmě hřbitova vypadala whisky jako černý sirup. S kamenným výrazem pozoruji zamyšleně hrob a hledám další vhodná slova pro takový moment. Trvá to jen chvíli, než naberu vzduch do plic a promluvím.

„Najdu je.“

---

Cítím vůni kávy a smažených vajíček. Opět sedím v kavárně. Leonard mě drží za zápěstí a můj do té doby nepřítomný pohled se zase zaostří. Zamrkám a zahledím se na muže, který už není tak úplně Leonardem, kterého jsem před lety znala. Ne, ani zdaleka ne. Přesto… Stále je to můj bratr.

„Ty…“ Trhnu rukou a vyprostím zápěstí z jeho sevření. Tohle nahlédnutí do jeho vzpomínek jen potvrdilo některé z mých obav. I ty, že by mohl pracovat pro druhou stranu. Ačkoliv, není to nakonec tak snadné. Viditelně je těch stran víc. „…ty spolupracuješ s Prastarými?!“ Šeptnu a nevěřícně na něj hledím. Bála jsem se toho. Ano, bála. Ale teď se moje obavy zhmotnily do reálné podoby.

„Copak jim můžeš věřit Leo?“ Zatřesu hlavou. Ale moje otázka mi přijde hloupě naivní, jen co ji vyslovím. Copak tím asi chci změnit? To, že ho tu u kávy přesvědčím, že celých osm let dělal něco špatně? S tím, co mu ukázali?

„Takže… takže takhle to je.“ Svěsím hlavu. „A co až bude tenhle ze hry. Hmm? Pokud uspějeme a tenhle svět zachráníme, co pak?“ Vzhlédnu k němu a lehce nakloním hlavu na stranu. Co pak? Budeme stát každý zase na jiné straně bariéry? Pokud vůbec teď stojíme na stejné? Jak ses mohl přidat ke kultistům, Leo?! Křičí můj vnitřní hlas, ale má sebekontrola mi umožňuje tyhle věci v sobě dusit. Jako vždy.   

Ztracený čas

♫♫♫

Echo Lake Cafe
16. 12. 2022

Leonard tě poslouchá a tváří se neutrálně i když při každém odhalení děr v jeho vyprávění se trochu zamračí. Očividně netušil, co všechno jsi viděla. Zaklepe prsty na stůl. Pomalu. Ukazováček, prostředníček, prsteníček, malíček a zase zpět. Znak, když je zahnaný do kouta už od mala. Nadechne se a chce něco říct, ale povzdechne si a zase pusu zavře.

„Dobře, není to celá pravda Noro. Ušetřil jsem si několik… podrobností. Nechci ti lhát, ale měl jsem pocit, že to je tak lepší.“ Zdvihne šálek, aby se napil, ale zjistí, že je prázdný, a tak ho zase odloží s otráveným výrazem. „Zapomněl jsem, že tvá schopnost může být užitečná, pokud dojde na vyprávění příběhů, jak se skutečně staly.“ Pak se vrhne kupředu a chytne tě za zápěstí. Ne nijak silně ale cítíš mravenčení po celém těle. „Už žádné lhaní.“

---

Ležíš paralyzovaný a obvázaný a hledíš do stropu. Hluk rotoru vrtulníku naplňuje okolí. Cítíš se bezmocný, vyčerpaný a bolí tě celé tělo. Vybavuješ si poslední chvíle z Jonesportu. Les, boj a chlapce co se tě dotýkal a šeptal o tom, jak vše skončí. Byl jsi slaboch. Nechal jsi tam sestru samotnou. Všechno, kvůli čemu jsi se dal k Lovcům se pokazilo hned během první mise, na kterou vás vyslali. Tohle si neodpustíš. Nikdy.

---

Hledíš na dveře své cely. Ú.P.K.Š. tě zavřelo. Nevíš, co se stalo. Nevíš, kdo přežil ani jak celá mise dopadla. Byli schopní zabít to monstrum které město zotročilo své vůli? Dostala se Nora živá pryč? Je vůbec možné, aby někdo přežil a proč tě sakra drží bokem. Vždyť jsi nic neudělal. Navíc se pořád vrací ten sen. Ten jediný sen.

---

Spálená země. Kolem jen mrtvoly. Roztrhaná těla a nad tím světem se něco vznáší něco obrovského. Nakrmilo se to. Zbyla jen prázdná skořápka. Odlétá to. Míří to jinam. Vidíš, jak se otevírá brána do vzdáleného světa. Už na ní čekal moc dlouho. Podřimoval a trávil. Teď je čas se vydat dál a hodovat. Ještě kousek a projde Jizvami na druhou stranu. Tvůj život pro něj nic není. Jen kapka v moři. Nic víc nic míň. Muž ve žlutém obleku sedí vedle tebe a čte knihu. Nedokážeš zaostřit na jeho obličej. Je to jen rozmazaná čmouha. Sedí tam a ignoruje tě. Noc za nocí, sen za snem až do jednoho dne.

---

Jednoho dne tam totiž není. Jen ten tvor na obloze. Každým dnem je vzdálenější. Jeho velikost to zabraňuje přesně rozpoznat, ale vzdaluje se. Napovídají ti to detaily. Muž ve žluté přichází a s ním jde mladý chlapec. Tentokrát nemá oblek ale roucho. Nechá tě nahlédnout do temnoty pod ním něco se tam převaluje, temného a kroutivého. Jinak to popsat neumíš. Tvé srdce zachvátí strach, ale nedokážeš odtrhnout oči. Jeho myšlenky proudí skrz tebe. Ta věc na obloze je sběratel. Tvor vše pohlcující svým hladem. Ten, který ukončil mnoho existencí. Teď se blíží, aby se dostal do tvého domova. Narušuje status quo, který hodně z prastarých existencí vyznává. Nechtějí, aby se dostal na zemi. Chtějí své uctívače a hry. Nechtějí konec. Může ti pomoci, jak ho zastavit. Ne zabít ale alespoň zastavit. Pokud budeš hrát podle jeho pravidel. Přemýšlíš, zvažuješ a přikývneš.

---

Základnou se rozezní sirény. Střelba a křik. Ten utichne. Dveře tvé cely se rozletí a dovnitř vstoupí tři muži a jedna žena. Mlčky na tebe hledí až největší z nich pokyne rukou. Vedou tě ven. Konečně po měsících vidíš měsíční světlo. Nadechneš se chladného vzduchu. Čeká na tebe auto. Za volantem sedí ten, co doprovázel muže ze snu. Představí se jako Boby. Ti, které ovládá tě osvobodili. Jsi součástí jejich skupiny. Muž ve žluté jim dává prostředky na to, aby zastavili, co má přijít. Tihle jsou jen zrnko toho, co může nabídnout. Harbringeři.

---

Spolupracuješ s několika buňkami. Málokdo v nich zná vašeho skutečného benefaktora. Ti, co ho ale znají mají ale k dispozici prostředky, jak ovlivnit směr celého hnutí. Dostal jsi přístup ke svazkům, o kterých se ti nesnilo. Vymýšlíš, jak je využít. Zkoušíš experimentovat s lektvary i vylepšováními kouzly. Studuješ chování monster a možnost, jak je využít v nadcházející válce. Nebo alespoň extrahovat jejich schopnosti. Spojil se s vámi dokonce Wright. Přežil Jonesport a chce vykořenit vliv kultů mezi Lovci i Ú.P.K.Š. netuší ale nic o tom kdo vám pomáhá tuhle skrytou válku vyhrát.

---

Je to dobrý chlap. Sházíte se i když jsi hledaným mužem. Ú.P.K.Š. tě z nějakého důvodu prohlásilo za mrtvého, ale víš, že po tobě někdo jde. Cítíš, jak slídí, ale dávno jsi využil své znalosti, aby ses skryl. Nikdo tě nebude schopný najít. Píše si s Norou. Dává ti ty dopisy číst. Chápe proč se skrýváš i před ní i když tě to bolí. Jednou až bude konec si třeba všichni sednete u čaje a vše bude dobré. Třeba jednou…

---

Wright není idiot. Zjistil o tvém plánu na militarizaci smečky vlkodlaků. Zjistil, na čem děláš a tuší kdo stojí za tebou a je donátorem celého programu. Řval dlouho a vytrvale. Slíbil, že všechno vyzradí Lovcům. Jejich nový velitel Shaw není někdo, s kým máš čas bojovat. Ne teď když se realita otřásá v základech a proniká sem čím dál tím víc artefaktů a posluhovačů té věci. Slíbíš mu, že smečku odstraníš. Nebo ať jí odstraní sám. Je to Lovec do morku kostí. Neodmítne. Ty moc dobře víš, co musíš udělat.

---

Stojíš nad jeho hrobem. Vidíš věci, co mu tam všichni dali a cítíš se pod psa. Víš, že jsi to, ale musel udělat. Základna ve White Mountain je funkční a první vojáci tam už cvičí. Naliješ poslední zbytky z lahve alkoholu na hrob. Podle šmouh na náhrobku nejsi první. Někdo to musel udělat před tebou. Očividně jsi nebyl jediným jeho důvěrníkem. Potřebuješ se ujisti, že jsi udělal správnou věc. Vytáhneš staré hodinky a otevřeš je. Uvnitř není ciferník ani čísla. Jenom tma v té tmě něco rotuje. Postava. Nahá indiánka. Poselo ji už tisíc ran. Měla být mrtvá už celé roky, ale pořád žije. To ona se obětovala v Jonesportu. Její život je bariéra, přes kterou ta věc nemůže projít. I jí oslovil ten ve žluté. Taky přijala jeho dar a stala se mučedníkem. Poslední západkou na dveřích, do kterých buší celá armáda. Dokud žije je čas. Dokud trpí poslední bariéry nepadnou. Mia je poslední brána před tím, než se Jizvy vašeho světa otevřou dokořán.

---

„Už to chápeš?“ Řekne Leonard a tváří se vážně. Nevíš, zda je to vaším pokrevním poutem nebo tím kolik magie a dalších věcí do svého těla schoval ale vize byla jasná jako víno. Chtěl abys viděla, co za poslední roky zažil. „Pokud myslíš že bylo cokoliv z toho pro mě snadné, nebylo. Jenže tohle je válka, která jinak vyhrát nejde. Navíc pochybuji, zda by ses na mém místě zachovala o tolik jinak. Ostatně Hikori je pořád tady a pořád není zase tak hladový, nemýlím se?“ Odtáhne se zpět na svou stranu stolu a klepne do prázdného hrnku. „Copak tu nikdo neobsluhuje?“ Zamručí a tobě dojde že od chvíle co se tě dotkl uteklo jen pár vteřin.