Andor.cz - Dračí doupě online

Sedm statečných

Ležení před Jonesportem
22. 12. 2022

„Hmm, hmm, jistě. Na tom asi něco bude.“ Povzdechnu si, zatímco se zahledím společně s Nymem na panorama Jonesportu rozkládajícího se před námi. Má pravdu v tom, že nemůžu příliš spoléhat na to, že by mě Hardwood nechal jen tak projít městem a zavřít jizvu. Vlastně ta Jizva je tu při bližší pohledu celá tak trochu navíc. Jen důvod k tomu, abych za ním opět přišla. Alespoň pro nás dva. A vím, že na to spoléhá. Čeká.

„Dám. Nemusíš se bát. Tohle nedělám poprvé… A když nám bude přát štěstí, bude to naposledy.“ Vzhlédnu krátce k profilu jeho tváře hledící stejně jako před tím já na město, kde to všechno začalo. Jsem opravdu ráda, že zrovna Nymovi jsem nikdy nevyprávěla o tom, co se v Jonesportu před lety tehdy stalo. Celé to mělo ke koordinované akci, kdy jsem měla vše pod kontrolou, opravdu daleko. Spíše to byla zoufalá snaha to celé dotáhnout do konce a ideálně přežít. A ani to se mi nakonec nepovedlo…

„Dnes to bude jiné.“ Pokývnu spíše sama pro sebe, než se ozve tiché zakřupání sněhu, jak bez dalších slov vykročím zpátky k ležení, zatímco nechám elfa, aby si v klidu dokouřil poslední cigaretu. Avšak po pár krocích se zastavím a naposledy se ohlédnu, jako kdybych na něco zapomněla.

„Slibuji.“

Zazní to prosté slovo, následované už jen pouze vzdalujícím se křupáním sněhu. 

__

Vracím se k vojenskému ležení, které vypadá už z velké části vylidněné. Všude je pohyb. Všichni se připravují nebo už přesouvají na pozice. Kolem mě projíždí několik tanků, kterým od pásů odlétá sníh smíchaný s rozrytou zmrzlou zeminou. Jsou to obrovská ocelová monstra. Větší než většina těch čekajících na nás tam dole. Dovedu si představit, že nám dokáží poskytnout citelnou palebnou podporu. Alespoň na začátku. Otázkou však je, co všechno nás tam dole čeká.

Procházím stranou od ostatních a připadám si zvláštně. Je to jako kdybych byla součástí nějakého válečného filmu. Armády. Tohle se skutečně nedá nazvat jinak než armáda. Heh, zrovna já. Ty tam jsou mise v malých nenápadných skupinách. Snaha o to, nebýt vidět. Tohle bude otevřený konflikt se vším všudy. Raději proto ani nepřemýšlím nad tím, co se asi stalo s obyvateli Jonesportu. Ostatně ani před lety nedopadli zrovna nejlépe. Někteří.

Jen blázen by ale chtěl žít na takovém místě.

__

„Takže? Přišla jsem o něco?“ Promluvím, jen co dorazím k mé nezvyklé jednotce a našemu společnému veliteli.

„Tam u silnice? Hmm, dobře.“ Zahledím se stejně jako ostatní na místo, kam ukazuje Leonard. Trochu se zamračím a ostřeji potáhnu vzduch nosem, když z něj, přesněji z jeho batohu, vycítím tu prastarou magii. Ale neměla bych se divit. Vím, komu za tohle budeme vděčit. Sama jsem ho potkala.

„Každopádně nesmíme přijít o sféru. Bez té by to celé bylo zbytečné.“ Vezmu si batoh se sférou, který si hodím na záda. Za normálních okolností bych ji nechala vzít někoho jiného. Ideálně úplně jinou jednotku, zatímco bude Hardwoodova pozornost upřená na mě, ale… Pokud potřebujeme, aby nás tam osobně pustil, je největší šance, že se tam dostanu já. I kdyby tam měl odtáhnout moje tělo k čemukoliv dalšímu. Není to zrovna uklidňující fakt, ale co dnes je.

„Hmm, hlavní ulice… Dobře. Na začátek to bude nejrozumnější. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet a zda pak nezvolíme nenápadnější postup.“ Ohlédnu se po přicházejícím elfovi a koutky mi jen na nepostřehnutelný okamžik cuknou vzhůru, ale jinak mou tvář neopouští soustředěný chladný výraz bez větších známek jakýchkoliv emocí. „I tak… Hardwood nás zná. Velmi dobře zná Hikoriho a jiné z vás už také potkal. Pochybuji, že se nám podaří městem proplížit nepozorovaně. Spíše bych spoléhala na výhodu našich počtů a vojenské podpory. Což nahrává hlavní cestě.“ Dodám hledíc na město. Jistě… Samozřejmě, že si tu ulici pamatuji. Tehdy jsem jí jela až…

„Shaw, počkejte. Je tu ještě jedna věc.“ Otočím se k veliteli. „Jistě jste složku z Jonesportu četl, ale…Pro jistotu. Počítáme s tím, že je Jizva v tom sile. Ale… Tehdy jsem si také myslela, že je Hardwood ve škole. Nakonec jsem ale skončila přemístěná v jeskyni u pobřeží. Tam na jihovýchodě u těch skalisek.“ Zvednu ruku a ukážu zhruba směrem k vzdálenému okraji města. „To místo má pro něj silný význam. Kdyby cokoliv… Možná bude lepší, aby to zaznělo teď.“ Pohlédnu vážně na velitele spojených sil Lovců, ÚPKŠ a americké armády. Nevím, jestli tahle informace nakonec k něčemu bude. Upřímně doufám, že ne, ale… Pro jistotu.

„No, tak pojďme na to. Než dostaneme žízeň.“ Pokývnu na ostatní a vykročíme směrem k bariéře.

__

Jdeme sněhem. Linii vojáků i těžkých strojů jsme nechali za námi. Teď už jdeme jen my.

Nás sedm.

Nemohli bychom být rozdílnější. Přesto, a nebo možná právě proto, vím, že to bude fungovat. Cíl totiž máme všichni stejný. A není jím nic menšího, než zachránit tenhle svět. Správná motivace umí zázraky a teď by se nám jich pár hodilo.

Vnímám Oniho přítomnost nedaleko, ačkoliv není vidět. Vím, že je to pro Hikoriho osobní stejně jako pro mě. Cítím to. Mlčím a jdu. Ohlédnu se na jednu stranu a kývnu na Edwarda se Sharkem a Nymem, než se otočím na tu druhou, kde jde můj bratr společně s Anthonym a Harveym. Vyměníme si krátké pohledy, ale nic neříkáme. V tuhle chvíli to bohatě stačí. Čas na slova vypršel.

A město plné monster se blíží.

__

„Jsme tady.“ Zastavím se zčistajasna uprostřed silnice a vzhlédnu k prázdného vzduchu nad našimi hlavami. Cítím to. Tu energii protékající neviditelnou bariérou před námi, která drží dvě k boji připravené armády od sebe. Alespoň zatím.

„Dobře.“ Kývnu na bratra a posunkem naznačím ostatním, aby o pár kroků ustoupili a připravili si zbraně. Sama se chopím té své, abych byla připravená na cokoliv, co přijde. Natáhnu její závěr a první náboj skočí do komory. Vyčkávám. Avšak…

Povytáhnu o pár čísel obočí, když se v rudém světle zableskne povědomá žlutá barva. Sleduji, jak na ni dopadají kapky bratrovy krve, než se ozvou slova, která se zarývají do uší a mysli jako ostré drápy. S přimhouřenýma očima se nahrbím, když jsem tomu nelidskému zvuku vystavená. Ostatní na tom nejsou viditelně o moc jinak. Přesto držíme stále zbraně, i když o poznání křečovitěji, a nechytáme se panicky za uši. A na tu prchavou chvíli mi zase dojde to, že Leonard už není skutečně bratrem, kterého jsem znala. Který mi seděl na posteli, když jsem se bála pro jiné neviditelných stínů našeho starého sídla, až jsem usnula. Stále to byl ale můj bratr. I přes to všechno. A krev není voda…

Což se ukázalo vzápětí, když se žlutá kápě potřísněná rudou krví sama od sebe vznesla do vzduchu. Vidím rozsvěcející se hvězdy v dokonalé černé. Bariéra začne praskat.

Je to tady.

Začíná to.

Nebo snad pokračuje?

♬♬♬♬♬

Sevřu pušku pevněji a zagestikuluji k ostatním, abychom vyrazili k městu. Avšak nespěcháme. Nehodlám se sebevražedně vrhnout mezi vlnu rozzuřených monster bez podpory. Ta už se však blíží k našim zádům, zatímco mi k přílivové vlně vyceněných zubů a tesáků vyšleme první ostré pozdravy.

„Hikori, potřebuji tě vepředu. Potřebuji vidět s předstihem, co nás tam čeká.“ Dám v hlavě pokyn Onimu, aby se skrz stíny přesunul dále před nás. V tuhle chvíli více než jeho sílu potřebuji přehled o okolí. Přesto… Nikdo neříká, že se nemůže zapojit do boje, když k tomu bude příhodná šance. S jeho možností přesunu mezi realitami je to otázka pár vteřin, kdy je schopen se postarat o nic netušící cíl. I když se nejedná o křehké lidi.

Ani se nemusím nějak více soustředit a začnu vnímat obraz světa i skrz jeho oči. Už jsem si na to po letech zvykla. Být zároveň na dvou místech najednou. Pracovat s tím. Využívat toho.

Napravo! Díky Oniho zbystřeným smyslům zahlédnu trojici stínů ženoucích se k naší pozici po nebi. Blanitá křídla roztažená do široka a připevněná na vzdáleně hmyzích tělech prořezávají vzduch. Byakhee. Nesnáším Byakhee! Nepříjemný oponent. Pokud ovšem…

Zvednu hlaveň pušky a zahledím se skrz kolimátor. Barevná tečka se usadí na první z protáhlých trupů. Vím, že jindy by mi jedna rána zdaleka nestačila. Ale… Přimhouřím oči a vydechnu.

Sněhové vločky, které do té doby padaly svisle dolů zavíří všemi směry ve vzduchu, v němž se z nich přede mnou začne skládat dobře známý kruh obklopený přeskupujícími se symboly. Nemám sice své magické propriety, ale nakonec jsou to všechno jen berličky. Věci, které pomáhají usměrňovat myšlenky. Síly. A všechna ta omezení máme jen ve své hlavě… Viděla jsem to. Poznala jsem to. Tam v kůži Anthonyho dcery na druhé straně existence. Bylo to draze vykoupené poznání, ale teď jsem věděla, že všechno tohle je jen vedlejší efekt. Jemné částečky, které se nechávají strhnout proudem energie. Nic víc. Nic míň.

Všechny ty překážky…

…Prst se dotkne lučíku…

… Si stavíme sami…

…magický kruh se na moment ustálí v dokonalé nehybnosti…

… A sami si je můžeme zase zbořit.

…A projektil skrz něj vystřelený si ukousne kus nahromaděné energie…

Koutek rtů mi povyjede do spokojeného úsměvu a prst znovu zmáčkne spoušť. A znovu a znovu. Několikametrový Oni se bez slyšně vynoří z čistého vzduchu za jedním ze svých nic netušících cílů.

Tentokrát to bude jiné!

Rituál toho ve žluté

Ležení před Jonesportem
22. 12. 2022

„Občas je potřeba se nějak uklidnit. Kouření je jedna z věcí, která na to funguje od nepaměti a snad ve všech kulturách.“ Pronese Nym zamyšleně a sleduje popel který dopadá na bílou pokrývku pod vašima nohama.

Usmívá se, když vidí tvé rozpaky a když ho chytneš za popruh a přitáhneš ho jeho oči se na okamžik rozšíří překvapením, pak se ale přivřou a tvůj polibek opětuje. Vize se nedostaví, máš chvíli, kdy jsi s někým jiným a neponoříš se do hlubin jeho nejtemnější tajemství. Nym je jiný, viděla jsi něco z jeho minulosti, ale teď je to jiné. Čím to je ale zůstane záhadou.

„Zbytečně riskovat?“ Promluví po několika okamžicích od vašeho polibku a rozesměje se. „Noro, jdeme do města monster postavit se jejich pánu a kdovíčemu co na nás pošlou jeho temná božstva která se snaží pozřít svět.“

„Vím, ale jak to myslíš.“ Jeho pohled zvážní i když jsou v něm pořád známky radosti. „Všichni uděláme vše pro to abychom se dostali ven. Slib mi ale to samé. Nezapomeň, že já jsem člen starých národů, uprchlík, tvor, který se schovával před vlastním národem celá desetiletí, vycvičený zabiják vládnoucí magickou puškou, která byla dovezená z naší domoviny. Hlavně dej pozor na sebe. Protože mám pocit, že jsi ta, po které půjdou, ne já. Prosím.“ Hlavně poslední slovo zní doopravdy upřímně.

Nym stojí a sleduje město. Po tvých slovech se podívá na krabičku a doopravdy si ještě jednu vytáhne, zapalovač škrtne a jeho tvář osvětlí, když si z ruky vytvoří kryt proti větru a tabák začne hořet.

„Schovám. Všechno to skončí.“ Řekne potom. „A ano, slibuji.“ Dodá, než odejdeš.

---

Mezitím co jsi se převlákala a stála na kraji lesa se všechno dalo do pohybu, v rozbředlém sněhu jsou stopy nohou i těžké techniky. Kombinované síly armády, Lovců a ÚPKŠ jsou připravené k boji. Je to impozantní pohled. Poslední skupina vychází z tábora, vojáci jdou vedle tanku a nad hlavou jim žhne podivné rudé slunce. Nezdá se, ale že by se báli. Jsou připravení. Poznáš obličej jednoho z nich. Lovec, musel přežít masakr na základně, teď že zase na nohou a připravený bojovat. Všichni během posledních hodin zažili peklo, a přesto se do dalšího vrhají po hlavě. Pak uvidíš svou jednotku, jak stojí na vyvýšeném místě odkud je dobře vidět na Jonesport, Shaw je tam s nimi.

---

„Tamhle. Tam zničím bariéru.“ Ukazuje Leo na silnici, která vede k Jonesportu. Na sobě už má stejně jako ostatní vojenské oblečení a výbavu. Na zádech má batoh. Něco v něm je cítit magií, starou a chladnou. „Pár minut a budeme moci spustit útok na všech frontách.“

„Uvidíme, jak brzy monstra vyrazí. Nemusela by. Je to na hranici, kde přestali pronásledovat dodávku.“ Lee se podívá na cestu a vypadá že uvažuje. Je taky ve vojenském, vlastně jako všichni z tvé jednotky.

„Budeme mít solidní podporu. Pokud vyrazí zmasakrujeme je.“ Ukáže Anthony na připravené vojenské síly, které jsou připravené k útoku na město.

„Co přesně pak?“ Sharkův hlas zní podivně klidně. „Budeme bojovat, budeme zabíjet ale kudy?“

„Hlavní ulice je nerchylejší cesta k cíli, ne nutně nejbezpečnější.“ Ozve se Nym který přijde od lesa. „Budeme muset improvizovat. Nemáme možnost oblast dopředu prozkoumat. Nevíme, zda se nepříteli nepovede znovu obnovit bariéru, netušíme kolik, čeho se kde schovává. Prostě budeme reagovat podle nejlepšího uvážení.“

„Přesně tak. Taky se mi to nelíbí ale jinou možnost nemáme.“ Shaw si potáhne a vyfoukne kouř. „Je to naše nejlepší možnost i když zdaleka ne dokonalá. Budu všechno řídit odsud a pokusím se, aby to přežilo co nejvíc z našich sil.“

„Hodně štěstí. Pití je na mě jen to skončí.“ Shaw se otočí hodí nedopalek do sněhu a vydá se k velitelskému stanu. Po cestě si zapaluje další cigaretu.

„Tak asi jdeme, není na co čekat.“ Pokrčí rameny Leonard, pohodí si batoh a vyrazí po sněhu.

---♫♫♫---

Projdete kolem vojáků, stojí a dívají se k městu. Otáčejí za vámi hlavy všichni vědí, kam jdete a proč. Mají vás udržet naživu. Hlavní rozkaz, kteří dostali. Sedm postav, které je míjí, a i když jsou všichni oblečení do boje nemohou být rozdělenější. Anglická žena nadaná vizemi a magií, jeden z vrchních agentů ÚPKŠ s čínskými kořeny, Lovec, který ztratil svou setru a dal by se označit za typického Američana. Jamajčan jak z knihy, bývalý pašerák a muž který se rozhodl ochránit všechny co jim na nich záleží. Elfí zabiják stíhaný vlastním lidem, který vyměnil spasení za poslední bitvu a možná i něco zcela jiného. Anglický učenec, který se spojil s prastarými, aby zvítězil nad jejich druhy. Čaroděj snažící se zachránit ostatní nadané, možná s poslední možností se sám vykoupit ve vlastních očích. Samozřejmě ještě Oni, vázaný celé věky přísahou, skrytý ve stínech a čekající na jeho čas, aby rozpoutal masakr, zabíjel a krmil se, to, k čemu byl stvořen.

Sedm postav mine první linii a jde po sněhu k městu. Z něj je pozorují desítky, možná stovky očí tvorů z nočních můr. Pomalu se šourají po ulicích, polehávají na silnici a čekají. Nezdá se, že byste je vyprovokovali k činům. Čekají na větší sousto, které bude blíž jejich rajónu. Nejsou to jen tupá zvířata, myslet si to by byla zásadní chyba.

---

Dvě vyčkávající armády a sedm postav mezi nimi, téměř uprostřed.

„Tady.“ Řekne Leonard, když dojdete k silnici do Jonesportu. „Kryjte mě a nezasahujte. Cokoliv se bude dít nezasahujte. Za chvíli se rozpoutá peklo. Doufám, že budeme připravení. To už je na tobě sestři.“

S těmi slovy rozepne batoh.

---

Na zem dopadne kus potrhaného žlutého pláště. Leonard vytáhne nůž a přejede jeho čepelí po dlani. Kapky krve začnou dopadat na látku. Z jeho hrdla se začne ozývat zvuk připomínající motlidbu. Takový zvuk by z lidského hrdla neměl nikdy vyjít. Slova se formují a téměř fyzickou bolestí útočí na všechny kdo je slyší. Je z nich nevolno a mozek se brání, aby je slyšel. Jen plnou silou vůle se zvládnete udržet a nechytit se za uši abyste je neslyšeli. Už dává smysl, že jsou vojáci tak daleko. Jedna věc je jít proti hmatatelným monstrům v boji, nezešílet z tohoto zvuku je něco úplně jiného.

Plášť se pohne. Trhne sebou a v jeho záhybech je vidět noční obloha. Hvězdy se rozsvěcí jako by začínala vesmír. Pak sebou kus látky cukne a vyletí do vzduchu, visí tam a jako kdyby ho někdo držel na lanku. Mostra se shromažďují na kraji města a se zaujetím sledují tu věc která vlaje ve větru. Pak jako mávnutím startovní vlajkou začne poslední bitva. Přesně ve chvíli, kdy se látka rozveře.

---

Přízračné a až podivně krásné černé kusy noční oblohy vyrazí k bariéře.

Narazí do ní plnou silou.

Kolem nich se začnou objevovat praskliny.

Bariéra se roztříští na kusy.

Žlutý plášť padá k zemi.

Lonard vyskočí, schová nůž a popadne zbraň.

Shaw zařve do vysílaček povel.

Vojáci za vašimi zády se vydají do útoku.

Z Jonesportu se na vás žene vlna smrti.

Řetězec událostí

Ležení před Jonesportem
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Skrz čerstvě napadaný prašan jsem dorazila na místo. Nebylo zde vlastně nic zvláštního. Byl to jen kus přírody nedaleko vojenského tábora, který jsem nechala za sebou i s tím jeho protivným ruchem a spoustou tváří bez jmen. Potřebovala jsem klid. Možnost se nadechnout a… Zapálit si. Jak je to dlouho, co jsem měla poslední cigaretu? Roky. Ale, jak se říká. Život se točí v kruzích a my s ním. Je to tak správné, že si svou dnešní cigaretu zapálím nedaleko místa, kde dohořela i ta předchozí. Tady. Před osmi lety.

__

„Nemáte ještě jednu?“

Ta prostá otázka mi tehdy vysloužila jednu z Wrightových bezedných zásob. Naprosto jsem tehdy ignorovala bratrovy pohoršené pohledy a prostě jsem si ji vzala. Potřebovala jsem ji. Po tom setkání s tou bandou amatérů, kteří s námi měli jít na misi, jsem se potřebovala uklidnit a sklenku kvalitní whisky jsem tu stejně nikde nemohla sehnat.

„Tak tedy hodně štěstí.“ Loučila jsem se s nimi, než jsem vyrazila s bratrem po vlastní ose.

“Přesně tak, hodně štěstí... A třeba i sbohem…“ Zašeptal tehdy Leonard dovětek pouze pro nás dva, zatímco jsme byli na odchodu. „Jestli to bylo kvůli nervozitě, nechceš si ve městě rovnou koupit krabičku?“ Pokračoval ironicky.

„To vlastně není vůbec špatný nápad.“ Přitakala jsem mu vesele, zatímco jsme se vzdalovali od posledního bezpečného místa v tomto městě směrem k majáku tyčícímu se na pobřeží.

Brzy se ukázalo, že ten den by byl nejlepší nápad, kdybychom to celé zrušili a nikam nejezdili.

Všechno mohlo být jinak.

__

Konec cigarety rudě zažhne, zatímco potáhnu první dávku kouře do plic, ve kterých to nepříjemně zaškrábe, až se trochu zakuckám. Nikdy jsem nebyla zkušený kuřák. Tehdy na univerzitě jsem si užívala cigaret pouze rekreačně. A po Jonesportu jsem na ně neměla ani pomyšlení. Až… doteď.

Až do doby, kdy jsem byla opět zpátky.

Hledím na americké maloměsto, které je zasypané sněhem a v dálce za ním se leskne vodní hladina. Moře, to tu způsobilo také nemalé problémy. Kdyby tu nebylo moře, nikdy by nenašel toho vyplaveného námořníka a…  

A všechno mohlo být také jinak.

__

„Myslím, že tohle nezabere. Tady typické vymýtání nebude fungovat.“ Promluvil na nás tehdy ostrou angličtinou zčistajasna mladý muž, který už z dálky vypadal jako japonský turista.

„Omlouvám se za své vychování. Ozawa Keiji. Japonská pobočka.“ Mihla se mu mezi prsty kartička připomínající vizitku. „K vašim službám. Pozorovatel třetí generace. Kontroler rodiny Ozawa.“

Tehdy jsem potkala poprvé pana Ozawu. Tam v tom lese, na který zrovna hledím. Pár set letý kontrolor z Japonska tu nakonec nebyl jen tak pro nic za nic. A kdyby tam nebyl… Nezachránil by mi život a nepřenesl na mě jednu ze svých dvou smluv s duše požírajícími démony. Tehdy začal můj život spojený s tím Hikoriho.

Nestat se to…

… vše by bylo jinak.

__

Cigareta už tak nepříjemně neškrábe v plicích. Místo toho začínám cítit lehké chvění v prstech, ve kterých ji čas od času držím, zatímco hledím skrz klikatící se dým na zasněženou krajinu kolem.

Je tak tichá. Poklidná. Avšak tohle místo klame tělem. Je to past… Peklo převlečené za ráj. Většině lidí bych to vysvětlovala těžko. Ale znám pár takových, kteří by se mnou souhlasili. Kdyby jen nebyli všichni po smrti. Tedy… všichni, až na jednoho.

__

„Leo?“ Skláněla jsem se nad bratrem, který byl paralyzován po zásahu čepelí jednoho ze sešitců.  „Leo slyšíš mě?“ Ptala jsem se měkkým hlasem, ale věděla, že nemá, jak odpovědět. Jed už stihl až příliš postoupit do těla. „Všechno bude v pořádku. Zvládneš to. Wright u sebe bude mít určitě něco proti tomu zatracenému toxinu... Neboj. Zvládneš to... A já taky. Copak jsem někdy něco nezvládla?“ Pokusila jsem se povzbudivě usmát, ale měla jsem z toho loučení takový hořkosladký pocit. „Za chvíli budu zase s vámi.“

I když jsem si tehdy myslela, že říkám pravdu, ukázalo se to jen jako krutá lež. Ta slova jsem měla vyrytá nesmazatelně do paměti. Tolik roků jsem si je přehrávala v hlavě. Stále dokola a dokola. V prázdném sídle v Anglii, ve kterém jsme s bratrem vyrůstali a v němž jsem nakonec zůstala jen já. Sama. Naprosto sama. Byla to připomínka toho, jak jsem selhala. Zklamala ho. Nechala ho zemřít.

Avšak Leonard toho dne ve skutečnosti nezemřel. Kdyby ano…

… Vše by dnes bylo jinak.

__

Dým stoupá i nadále k rudé obloze. Klikatí se. Protáčí v nekonečných spirálách. Začínám na prstech cítit horkost z cigarety, ze které už zbývá méně než polovina. Je to jako knot vedoucí k soudku prachu, který odměřuje poslední okamžiky před výbuchem. Před tím, než má chvíle klidu skončí a budu se muset vrhnout zpátky tam dolů.

Tam k budově školy, do které jsem nakonec dorazila jediná. Jen já a japonský démon. Ti, kteří přežili cestu zamořeným městem plným nočních můr, aby se té nejhorší postavili v samotném centru toho všeho. Ale tehdy jsem se pořádně spletla, protože střed pekla nebylo tak snadné najít.

Avšak já měla pozvánku.

__

„Panebože...“ Ozval se můj šeptající hlas, aniž bych si to uvědomovala, protože mou mysl teď naplňovaly hrůzné obrazy umučených těl, rozvěšených všude kolem. Jako nějaké zvrhlé dekorace, které ale stále křičely v nekončící agónii. Slyšela jsem je všechny. Všechny ty hlasy, překřikující neartikulovanými skřeky a nářky jeden druhý, jako šílený pekelný chorál plný chaosu a utrpení. Sem tam se mezitím ozvala i nějaká zoufalá prosba, ale ta jen dotvářela hrůzu celého díla. Háky s visejícími zbytky těl. Dokonce i “oblek“ učitele, pod kterým Father Meat zapadl do místní komunity a zející rány na ostatcích jasně značící, co s nimi muselo být prováděno.

„Panebožepanebože....“ Šeptala jsem dál, zatímco jsem vytřeštěným pohledem sledovala tohle místo, klečíc na zemi na rozbitých krvácejících kolenou.

Musela jsem se dostat do pekla. Tohle je peklo!

Mé oči nakonec ukončily svou jízdu hrůzy a zaostřily se na oltář a stoly, které jsem až moc dobře znala. Zachvěla jsem se při té vzpomínce, která teď zase začínala nabírat živých obrysů. Puch z hnijícího masa a vnitřností zde byl nesnesitelný. Cítila jsem, jak se mi přetočil žaludek. Přitiskla jsem si rychle ke rtům hřbet ruky a se silným sebezapřením polkla. V ústech mi zůstala nepříjemná pachuť a hrdlo mne pálilo, ale začala jsem se postupně zvedat. Nechtěla jsem totiž klečet před Ním.

Ano, tehdy jsem ho poprvé potkala. Ne jako projekci. Ne ve snech. Ale ve fyzické realitě. Já se mohla dotknout jeho. A on mě… A že jsem to pak záhy pocítila na vlastní kůži i maso. Tehdy se začal psát náš společný příběh, který nás oba dovedl až sem.

Neudát se to…

… no však už to znáte.

__

Potáhnu naposled z cigarety, která už skoro celá prohořela. Zbyl z ní jen skoro neviditelný poprašek popela na sněhu kolem a nedopalek, který si zamyšleně prohlédnu a poválím mezi prsty.

Je konec.

Zahodím jej do sněhu, aniž bych se trápila nějakou ekologií a vyfouknu poslední oblak dýmu. Je to uvolňující pocit. Alespoň na tu chvíli bych mohla… Trhnu ostražitě hlavou do strany a ruka mi automaticky sjede ke zbrani, když zahlédnou koutkem oka nějaký pohyb. Ne, i když jsem kousek od vojenského ležení, stále jsem u Jonesportu. Necítím se tu bezpečně ani na okamžik.

Avšak není to žádná delegace z města, ani sám Hardwood. Je to někdo, koho bych zde opravdu nečekala.

„Nyme? Už je čas?“ Povytáhnu trochu tázavě obočí, zatímco se elf ke mně neslyšně blíží. Na rozdíl ode mě po něm nezůstávají ve sněhu žádné stopy. Ostatně to tehdy ani po Gwynnestri. Avšak hned na to mě uklidní, že čas ještě je. Přišel si sem… zapálit cigaretu? Stejně jako já.

„V pořádku. Nerušíš. Zrovna ty opravdu nerušíš.“ Mihne se mi přes rty krátce úsměv. Ostatně Nym byl prakticky neslyšní společník, když chtěl.

„Ah, ne děkuji. Ta jedna mi musí vystačit alespoň na dalších osm let nebo ideálně ještě déle. Dokud mě sem opět nedotáhnou. A na to určitě nebudu spěchat.“ Naznačím krátce rukou, že další cigaretu už si dnes opravdu nedám.

„Jsem hodně… příležitostný kuřák.“ Pokračuji konverzačně, zatímco se od Nyma ozve škrtnutí zapalovače a sám si připálí. Na tu chvíli, kdy potáhne poprvé z cigarety se mezi námi rozhostí ticho. Nejsem si jistá, jestli bych neměla odejít. Nechat mu také možnost nerušeně hledět na tu prokletou díru před námi, ale… K tomu tu byla kolem spousta jiných vhodných míst. Tak proč zrovna tohle?

Ale nemusím se Nyma vyptávat a vlastně jej ani jakkoliv pobízet. Jeho díky mne… zaskočí. Jak je to dlouho, co jsme stáli všichni v Guatemale? To, když mě omráčil pažbou, abych pak nedlouho poté na Athonyho rozkaz hleděla do ústí Alpdrücken.

 „Ne! Zastřel ji!“

Jako kdybych mohla zase slyšet Anthonyho křik, stejně jako si vybavovala, jak vypadaly Nymovy ostré rysy ozářené modrými runami, než stiskl spoušť. A ten neomylný elfský ostřelovač… minul.

„Nyme… Nemusíš mi děkovat. Tohle přeci není něco, za co se děkuje.“ Hlesnu, avšak neskáči mu dále do řeči. To, jak se tváří. Je pro mě nové. Nezvyklé. Poslouchám jej. Ta slova vděku a ještě něčeho. Nikdy jsem svým činům nepřisuzovala takový význam, o jakém teď sám Nym mluví. Chtěla jsem to pro něj udělat, protože… protože jsem cítila, že je to tak správné. Kvůli němu. Zasloužil si to. Přesto je zvláštní slyšet to od někoho, kdo žil celá staletí, možná i tisíciletí, avšak spolu jsme se znali všehovšudy pár týdnů. I tak… Pomalu se narovnám v ramenou a lehce zakloním hlavu, abych mu mohla pohlédnout do tváře, když ke mně přistoupí ještě blíže.

„Nyme… I já jsem… Jsem ráda, že jsi zůstal. Samozřejmě i kvůli tvým nepopiratelným kvalitám v boji, zkušenostem a… Ale jsem především sobecky ráda.“ Pousměji se mírně. Ne, tohle je dalece za mou komfortní zónou, která byla poslední roky především o prázdném domě a samotě. Ale neotáčím se a ani neutíkám. Krátce kmitnu pohledem k jeho ruce, která se v jeden moment snad natahovala mým směrem, ale pak raději chytil cigaretu.

„Po tomhle? Jistě… to bych…“ Zaváhám rozpačitě, zatímco na mě shlíží s úsměvem, který jsem u něj nikdy neviděla. Sluší mu. „Ráda… Opravdu ráda.“ Přikývnu záhy. Nemůžu v první chvíli uvěřit, s čím tu souhlasím. S kým se o tom bavím. A co to znamená. Ale rozhodně se kvůli tomu necítím špatně. Naopak. Hlava mi nestíhá, ale to nevadí. Avšak je tu jeden problém. Já už se v duchu smířila s tím, že tohle může být má poslední akce. A dost pravděpodobně bude. Ostatně nebylo by to poprvé, co bych zemřela v Jonesportu. Netrápilo mě to. Nebylo moc věcí, ke kterým bych se musela vracet. O které bych se po tomhle ještě měla postarat. Myslela jsem si, jak mám všechno v hlavě urovnané. A jsem připravená na vše.

Teď se ale ukázalo, jak naivní jsem byla. Jeden krátký rozhovor a ten pohled stačili na to, aby se to vše rozsypalo jako domek z karet.

Ale k čertu s tím!

Když Nym zvedne ruku, aby opět potáhl z cigarety, chytím jej za zápěstí. Opatrně. Tak, jako kdybych se bála, že se zase v ten moment propadnu někam jinam. Stanu se někým jiným. Avšak s Nymem se mi tohle nestávalo. Ani dříve a ani teď.

„Nevím, co bude zítra. To asi ani jeden z nás. Můžu jen doufat, že tu šanci dostaneme. Oba. Ale nerada odkládám věci na potom. Ne, když možná končí svět.“ Přiznám se upřímně, zatímco se druhou rukou zachytím jeho zbraňového popruhu, na kterém visí jeho věrná Alpdrücken a přitáhnu se k němu opatrně k polibku, zatímco se kolem nás vznáší cigaretový dým. V první chvíli váhám, ale když se ani tentokrát nedostaví žádné vize, nechám se unášet okamžikem. Jonesport je skutečně místo nečekaných zážitků, ale nakonec ne vždy jen těch špatných. Výjimečně.

A sníh se dál snáší na hlavně artilerie, Jonesportské ulice i vojáky připravující se k blížícímu se boji a na nás.

„Hmmh, ne že by mi před tím chyběla motivace to dotáhnout do konce.“ Roztáhne se mi na rtech úsměv, zatímco stojíme pod rudou oblohou. „Ale teď mám důvod spěchat.“ Dodám, aniž bych Nyma pustila.

„Jen… prosím, slib mi… že tam nebudeš zbytečně riskovat. Ne, kvůli mně. Tohle nesmí nic změnit. Alespoň ne dnes.“ Zvážním hned na to. Vím, proč se poslední roky vyhýbala tomu si s kýmkoliv tvořit vazby. Kromě spousty jiných důvodů to byl i fakt, že lidé kolem mě umírali. Často. A vzhledem k tomu, kdo tam dole ve městě na mě čeká, vím, že to nebude procházka růžovým sadem. Naopak budu mít jeho plnou pozornost a s tou už mám také jisté osobní zkušenosti. Nevydržím tak Nymovi dlouho oplácet pohled a otočím se směrem k Jonesportu.

„Nějak to zvládneme. Lépe než posledně… Zavřeme tu Jizvu a necháme to všechno za námi. Možná za pár hodin už bude po všem. To je… Vlastně uklidňující představa.“ Povzdechnu si, než ukročím trochu stranou, ale zůstanu stát po Nymově boku.

„Myslím, že ještě stíháš jednu cigaretu.“ Pokývnu na něj nepatrně a na rty se mi vrátí úsměv. Alespoň pro teď. „Jednu mi schovej na to, až bude po všem.“

A rozbuška už pomalu dohořívá. Nebude to trvat dlouho a bedna s prachem vyletí do povětří. Nezbývá než doufat, že nás to nesmete také.

Všechna ta rozhodnutí nás ale dovedla sem. Do tohoto momentu. Na toto místo.

Kdo ví, jak vše dopadne.

Broken ones

♫♫♫

Ležení před Jonesportem
22. 12. 2022

Stojíš dost daleko od tábora abys měla klid a zapálíš cigaretu co jsi dostala od Shawa. Natáhneš kouř do plic a vyfoukneš. Oblak pomalu stoupá k nebi a mizí. První potáhnutí po takové době bodne v plicích, druhé už je lepší, třetí umožní si cigaretu pořádně vychutnat. Podivná rudá obloha, hluk vojenského tábora a okolí které ti je známé, a přesto je úplně jiné. Všechno vykresluje až abstraktní vizi Jonesportu ke kterému se všechno vrací. Támhle stála cedule, kde jste zastavili poprvé. „Je to tu... klidné.“ Přesně to jsi řekla Wrightovi než jsi od něj vyžádala cigaretu. Teď tam stojí vojenský stan.

---

Anthony sedí ve stanu a dívá se na křížek který svírá mezi prsty. Dostala ho k pátým narozeninám. Od té doby ho snad nesundala. Držela ho v tiché modlitbě před každou akcí, pak přiložila chladný kov ke rtům. Když to udělala byla připravená. Má pocit, že svět kolem se promění a vrátí ho do parku karavanů. Seděli zamčení v jednom z nich, kolem se ozýval smích, smečka popíjela a něco slavila. Brzy pro jednoho z nich přijdou. Tentokrát to byla ona. Už v patnácti byla krásná. Smáli se, vyhrožovali že jí kousnou. Třásla se a na modlila, to je jen víc bavilo. Odtáhli jí ven, Anthony si zacpal uši, nechtěl slyšet víc. Zavřel oči a slzy mu stékali po tvářích. Otevřel je a byl zase ve vojenském stanu. Přiložil křížek ke rtům. Slíbili si, že budou zabíjet monstra do posledního dechu. Ona svou službu splnila a určitě je na lepším místě. Jeho to čeká. Podíval se směrem k tomu proklatému městu a usmál se. Je připravený.

---

Mezi pramínky kouře vypadá Jonesport téměř klidně. Monstra se zase stáhla, když zjistila, že kořist utekla. Mohutné hlavně altilerie ční k obloze a působí děsivě. Za nimi je les. Tam jsi poprvé potkala pana Ozawu a všechno se změnilo. „Budu s vámi pořád. Pokud nepřikážete jinak." To byla jedna z prvních věcí, co ti Hikori tenkrát řekl. Od té doby dělal vše, proto aby tu přísahu splnil. Od doby, než jste se setkali v těch podivných lesích.

---

Harvey se vzdálil od tábora co to jen šlo. Na zem nakreslil magický kruh a usadil se v něm. Potřeboval nabrat síly. Manifestace moci v Útočišti ho vyčerpala víc, než chtěl. Útočiště. Jeho mysl zaplavila další vlna bolesti. Všechny je nahnal na jedno místo, myslel si, že je ochrání. Ne… nesmí na to myslet. Teď se musí soustředit. Zlatá aura se rozzářila kolem jeho kruhu a jeho mysl se začala uklidňovat. Seděl a nabíral síly ze samotné země. Tady byly magické proudy hodně silné, zároveň pošpiněné. Zvládal ale energii usměrňovat a čistit. Proudila do jeho těla. Cítil je kolem sebe. Duchy mrtvých. Vztek a bolest která z nich vycházela byla ochromující. Vinili ho za svou smrt. Nedivil se jim. Přáli mu smrt, pomstí se jeho duši až se dostane mezi ně. Sevřel zuby. Dostane se jim, čeho chtějí jen musí chvilku počkat. Zhluboka se nadechl. Na rameno mu dopadla ruka. Bál se otočit. Další ho chytila za dlaň. Další mu dopadla na koleno. Ne, ještě mě nechtě žít, přátelé. To bylo jediné, co si přál. Otevřel oči a viděl je všechny kolem. Jenže v jejich očích nebyla zlost. Došlo mu, že je v něm. On si přát, aby trpěl, on si nedokázal odpustit. Oni věděli že za to, co se jim stalo nemohl. Jejich pohledy byly plné pochopení a klidu. Jeho pocity to nezměnilo ale věděl že… vlastně to jediné co vědět potřeboval. Rozloučil se s nimi. Vstal, očistil se od listí a magický kruh zahrabal. Stejně za ně bude bojovat, protože je zklamal… ne zklamal hlavně sám sebe. Vzal pušku opřenou o kmen stromu a vyrazil zpět. Váha na jeho hrudi byla menší, ne o moc ale byla…

---

Další potáhnutí a vítr odnese kouř k lesu. Tam někde přistál vrtulník. Lovci se poprvé potkali s Hikorim. Nesl Leonarda, kterého zasáhl jeden ze sešitců a byl paralyzovaný. Tam jsi po cestě k městu poprvé odhalila plány vašeho soupeře. Sice jsi ho viděla skrz vize, ale tam tě poprvé ten tvor poctil svou osobní návštěvou. Těžko jsi mohla tušit, že to je naposledy co jsi Leonarda viděla až do nedávného setkání v kavárně. Mezitím se vlastně tvůj bratr nemohl proměnit víc.

---

Stěny dimenzí byly narušené, dřív s ním mohl komunikovat jen velice omezeně. Teď se situace změnila. Potřeboval s ním mluvit. Cítil strachy i nejistotu. Bál se o Noru a celé ty roky nikdy nezhasl plamínek pochybnosti, zda si s ním prastará entita jen nehraje a zda její plán má šanci na úspěch. Stál v lese a sevřel amulet se znakem Krále. Světy se prolnuly téměř okamžitě. Stál v podzimním lese mezi skálami. Cítil, že to není skutečná podoba toho místa, zároveň i věděl že pokud by viděl co tu doopravdy je pravděpodobně by se z něj stala slintající troska. On tu byl také. Vysoká postava ve žluté kápi, pod kterou se schovávaly hvězdy. Šli a mluvili. Jeho mysl se postupně uklidňovala. Jeho přítomnost byla vždy něčím, co ho vyvedlo z pochybností. Vždy když si připadal jako slaboch, zrádce ostatních lidí a všech principů stačilo vnímat jeho blízkost. Pro Leonarda Redfielda byl Král ve žluté něco jako pevný bod v chaosu. Potom co se rozhádal s rodinou, jeho sestra ho opustila v nejtěžší chvíli a nechala ho samotného s tím monstrem které teď ovládá město na které zaútočí potřeboval uklidnit tím jediným kdo s ním po celé ty roky byl. Prastarý ho přesvědčoval, vysvětloval a argumentoval. Nakonec byl Leo připravený a prošel zpátky do skutečného světa. Pomůže mu, bariéra padne. Jejich plán dnes dojde naplnění. Leonard byl klidný.

---

Dým tančí kolem místa, kde stávala škola, místo, ze kterého Meat začal svůj plán. Postupně unášel děti a dělal z jejich kůží své výtvory. Rituál otupil město a on schovával sešitce všude kolem, aniž by někdo cokoliv věděl. Ty jsi do budovy dala bombu, jenže pak se bitva přenesla jinam. Nestačilo jen všechno vyhodit do vzduchu. Válka s monstry občas prostě vyžaduje mnohem delikátnější přístup.

---

Lee seděl ve stanu a snažil se dát dohromady hlášení která se kolem něj kupila. Povzdechl si. Tentokrát to k ničemu nepomůže. Neskrývá se tu vyšší pravda nebo grandióznější plán nepřítele. Všechno je tady v Jonesportu. Jediné, co zprávy ukazovaly je fakt, že tentokrát je konec utajení. Konec stínových her a všechno se změní. Pokud přežijí. Pokud zvládnou bitvu, která je čeká. Musí udělat něco důležitějšího. Sebral satelitní telefon a vytočil jediné číslo které potřeboval. Po chvíli se ozvala jeho dcera Joan. Bylo jí šest a byla pro něj vším. Poprosil ať mu dá maminku. S Amélií se rozvedli tři roky zpátky. Přestalo to klapat. Jediné, co je drželo u sebe byla jejich dcera. Jenže Lee byl agent ÚPKŠ. Po cestě výš ztratil všechny, kteří neměli s agenturou nic společného. Naštěstí měli dům na venkově. Tam se nic kromě rudé oblohy zatím nedostalo. Byly v bezpečí. Uklidňoval jí a zároveň i sebe. Snažil se jí přesvědčit, že je vše v pořádku i když hlášení ve zprávách už začala mluvit o všem co se děje. Jedna zpráva mluvila o tom, že kontrola médií je v současné situaci už téměř nemožná. Někdy v průběhu rozhovoru mu došlo že se loučí. Když položil telefon třásly se mu ruce, cítil se ale líp. Naposledy slyšet Joan mu dalo důvod bojovat. Ne naposledy… pomyslel si. Ne naposledy…

---

Kouř stoupá k rudé obloze, těžko říct, zda je děsivější teď nebo když se z ní střemhlav vrhaly Byakhee ve chvíli kdy jste se snažili dostat k Jizvě, to už měl Hikori Meata v sobě. Seděla jsi ve vrtulníku s lidmi, kteří jsou dnes již mrtví. Mia, Wright i další kteří položili život v nekonečné válce. Vlastně mezi ně můžeš počítat i sebe. Vojáků nikdy není dost, zrovna teď potřebujete všechny, do jednoho.

---

Shark skrz plentu stanu pozoroval svou dodávku. Umřela. Vlastně si až doteď pořádně neuvědomil že žila. Bral ji za samozřejmost. Pořád nedokázal tu skutečnost přijmout. Představa že aby se dostal k rodině bude muset nasednout do letadla a zabere to moře času byla až neskutečná. Byl rád že je po Guatemale zvládl dostat pryč. I když teď se to zdálo jako zatraceně nedostatečné opatření. Sehnul se a utáhl vojenskou botu. Šel za Wrightem hned jak zjistil, že jeho dodávka zemřela. Nemá už kam utéct. Svou porci boje už měl za sebou. Teď už není pašerák s magickým vozem. Kdo je? Někdo, kdo bude dělat to co vždycky. Chránit své blízké. Postavil se a zkontroloval zbraň. Jak jinak by to mohl udělat, než že se přidá k tomuhle ródeu. Ukáže, že jeho dodávka nebyla to jediné, čím dokáže přispět. Byl připravený i když se mu kolena třásla nervozitou.

---

Nedopalek dopadne do sněhu. Najednou se z lesa vynoří postava. Podobně jako jeho druhové je neslyšný. Tiše došlapuje s elegancí a jeho pohyby jsou bezchybné.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyrušit. Vypadá to, že jsme měli stejný nápad.“ Zastaví se a vytáhne krabičku cigaret. Jednu si vyndá a gestem ti nabídne. Pak vytáhne z kapsy zapalovač a zapálí si. Pohledem sleduje tábor kus od vás.

„Chtěl jsem ti poděkovat. Za to že jsi mi věřila.“ Podívá se na tebe a v jeho očích vidíš něco cos tam doposud neviděla. „Těžko se to popisuje ale od doby, co jsem musel opustit svou domovinu jsem moc důvěry nezažil. Pak jsi přišla ty, a i naproti všemu co se událo jsi prostě věřila.“

Nym udělá krok dopředu a dívá se na tebe lehce z výšky.

„Náš svět padl. Jsme nomádi. Mohl jsem jít dál stejně jako ostatní. Jenže pak jsem tě potkal. Ztratil jsem chuť jít dál. Schovat se v novém světě se svým vymírajícím národem a čekat na další konec z prostého strachu z vyhynutí. Dala jsi mi chuť bojovat za tenhle svět. Chci abys to věděla, než nebude čas to říct. Připravil jsem se na možnost, že tohle bude poslední tažení. Ne ale na to že bych neřekl tyhle slova.“ Natáhne ruku, ale pak ji zase stáhne a skryje to za potáhnutí z cigarety.

„Chtěl jsem ti prostě poděkovat Noro. Protože bez ohledu na to, co se stane jsi mi dala zase důvod si tenhle život užívat.“ Jeho pohled je až hřejivý, mírný úsměv se mu usadí na tváři. To, jak se na tebe dívá jsi nezažila hodně dlouho. „Doufám, že po tomhle bude hromada času abych ti dokázal, co tím myslím.“

Hodina

Ležení před Jonesportem
22. 12. 2022

Stojím s ostatními ve velícím stanu, zatímco modrá záře holoplánu prozařuje šero a vykresluje všem ve tvářích ostré protáhlé stíny. Stačí mi krátký pohled na mapu před námi a hned mi v hlavě vytanou vzpomínky na tohle prokleté místo. Tady na kraji města jsme zastavili… Tam jsem se s bratrem vydala k pobřeží… A pak touto ulicí jsem jela zkrvavená po procházce peklem až ke škole, abych to celé dokončila. Očima kloužu po pravidelných liniích a mlčím.

Snad jen drobně povytáhnu obočí, když se bratr přihlásí jako někdo, kdo je schopen bariéru vyrušit. Ať už mu jeho patron propůjčil jakoukoliv sílu, viditelně musela být značná. A to měl v sobě dřívě jen špetku magického nadání. Viditelně se hodně změnil za dobu, kdy jsem jej považovala za mrtvého.

„A víme, kde je Jizva lokalizovaná?“ Zeptám se, aby vzápětí na to Shaw posunul mapou k opět známému místu. Takže opět v lesích… Tedy před lety by to tak bylo. Teď už to však neplatí. Musí to být samozřejmě uprostřed hlídané základny. Jak jinak. „Ani jsem nečekala, že by snad bylo.“ Zamručím a opřu se o hranu stolu, zatímco si pár tahy prstů zvětším fotografii, která je k této lokaci připojená. Na první pohled pohledný muž na ní zachycený má kolem sebe ale něco… nepříjemného. Trochu ji ještě zvětším a svraštím obočí.

„Hardwood. Jak jinak.“ Zamručím bezvýrazně, aniž bych od fotografie na moment odtrhla pohled. Až po Nymově výměně se Shawem k nim vzhlédnu, když se jasně ukáže, že bez nás to nepůjde. Přesněji beze mě.

„V lásce, heh… Co na to říct. Umím zanechat v ostatních hluboký dojem.“ Prohodím rádoby lehkovážně, ale celé to kazí můj kamenný výraz a slova, na nichž je slyšet, jak je trochu cedím přes zuby.

Shaw pak pokračuje. Tři fáze. To není zase tolik, ale zároveň to může být až příliš. „Máme i palebnou podporu na moři? To je rozhodně změna oproti posledně. Tedy… je tu více změn. Podstatně více změn.“ Vzhlédnu krátce k Shawovi, než opět skloním pohled k dvojici lodí umístěných dle mapy nedaleko Jonesportu.

„Takže se přidají i upíři a… vlčí brigáda? S tím naštěstí bych byla opatrná.“ Ohlédnu se po bratrovi. Vzpomínky na White Mountain a souboj s vlkodlaky, které následovala honička s Harbringerem se stále ještě úplně neusadila. Zvlášť, když tam tehdy zemřel Gary, náš velitel. „Ale je pravda, že teď musíme všichni táhnout za jeden provaz. Pokud to má být úspěšné.“ Poposunu si mapu zpátky k silu, do kterého se musíme dostat i se sférou a dokončit naši práci.

„Šance je vždycky.“ Pokývnu na Shawa, když už se dostane k závěru a domluví. „Ostatně s tím do toho jdeme. Protože tu ta šance je. Dobře tedy. Za hodinu. To je…“ Ušklíbnu se tomu ohraničenému času, který nás dělí možná od vlastní smrti a nebo ještě hůř. „Vlastně docela dost času.“ Povzdechnu si a zatímco se ostatní začnou rozcházet ze stanu, aby svou možná poslední hodinu užili po svém, já tam ještě chvíli zůstanu.

„Nemáte cigaretu?“ Promluvím na Shawa. „Naposledy jsem si zapálila před lety právě tady v Jonesportu a… A myslím, že si ještě jednu můžu dovolit, když se vracím k vlastnímu hrobu.“ Počkám, až mi jednu vytáhne ze svého pouzdra a vděčně kývnu. „Díky. Máte to u mě.“ Pousměji se trochu mnohoznačně, než vyrazím ven ze stanu.

__

♬♬♬♬♬

Je zvláštní mít hodinu. Jen hodinu? Nebo až hodinu? Záleží na úhlu pohledu. Čas je dost relativní pojem a já… Vlastně v první chvíli ani nevím, co bych měla dělat. Je tu na mě příliš mnoho lidí. Příliš rušno. Nejraději bych byla někde pryč od toho… Někde dál od všeho… Ale… je třeba být praktický. Ano, to bude nejrozumnější. Připravit se. Doslova. Sklouznu pohledem po svém oděvu, který se skládá z taktické vesty, pod kterou mám ještě oblečení, co jsem si brala na vánoční večírek, a to vše je pokryté směsicí krve, bahna a zbytků vnitřností carriona a do toho značně potrhané. Rozhodně to není něco, v čem bych se chtěla hnát lesem nebo prodírat podzemím.

A tak se vydám sehnat nějaké vhodnější oblečení na samotnou akci. Pořádné boty, bundu, zbraně a další. Snad jen své magické propriety tu nikde neseženu, ale co se dá dělat. Budu muset improvizovat.

Není nakonec problém najít zásobovací stan a pobrat si tam vše potřebné. Pouze s vojáky zrovna moc nemluvím a spíše se vyhýbám zvědavým pohledům či nedej bože otázkám. Občas mám pocit, že vědí, kdo jsem a jindy na mě koukají jako na ostatní z Lovců. Jako kdyby někoho jako já viděli poprvé v životě a ve většině případů tomu tak skutečně je. Pohybuji se mezi nimi rychle a zbytečně se nikde nezastavuji. Ne, dokud nejsem mimo největší mumraj, kde mi nehrozí, že by se o mě třeba někdo omylem otřel.

S rukama plnýma výbavy se nakonec odeberu do části, která je věnovaná nějakému provizornímu mobilnímu zázemí. Horká voda je příjemná. Alespoň na chvíli se cítím zase jako člověk. Na těch pár momentů, než se budu muset znovu ponořit do toho bahna a hnusu. To, že za chvíli budu běhat venku po zimě mě netrápí. Kontraktorům rýma ani jiné nemoci nehrozí a nedělám si iluze, že budu brzy řešit horší věci, než je lezavá zima.

Nebýt nutnosti vyžádání si výzbroje a výbavy, nepromluvím za celou dobu ani slovo. Ostatně proč?  Sedím v jednom z klidnějších stanů v zapadlém koutu a přemýšlím. O tom, co mě sem přivedlo. O tom, co mě čeká. O Hardwoodovi, který… Zase jako kdybych to slyšela. To nepříjemné křupnutí, které se neslo celou kostrou. Nakrčím čelo a pod rozcuchanými hnědými vlasy si promnu náhle ztuhlý krk. Jak málo stačilo…

A čas běží. Netuším, co dělají ostatní z mého nového týmu. Kam šel Leo? Nym? Nebo Anthony? Snad jen u Edwarda si dovedu představit, že je teď zavalen hlášeními a pracuje. Stejně jako tehdy u mě po ránu ve srubu. Workoholik. Nechávám je, ale ať se zařídí, jak potřebuji. Je to každého jeho osobní věc a možná i poslední klidná hodina, kdy žijí. Nikdo z nás neví, jak to skončí.

Poslední bitva. Opřu hlavu do dlaní a dlouze vydechnu… Hodina… Už to zdaleka není hodina, ale ještě nějaký čas je.

Natáhnu se po vestě, abych si na ni oblékla vojenskou bundu, zastrkala do kapes zásobníky a rozvěsila do závěsů své zbraně, než si natáhnu střelecké rukavice a vyjdu ven do sněhu. Je na čase zapálit si někde v klidu a tichu poslední cigaretu.  

Operace Rudá obloha

Ležení před Jonesportem
22. 12. 2022

V táboře je rušno, když si od vás Anthonyho syna převezmou ošetřovatelé konečně pořádně rozeznáváš, že se tu nachází tři skupiny. Lovci jsou rozhodně nejméně početní. Hodně z nich dohlíží na dodávky vybavení a mluví s ostatními. Rozhodně nejpočetnější skupinu totiž tvoří normální vojáci americké armády. Někteří z nich rozhodně budou mít prověrku, aby o mostrech věděli ale pro většinu je tohle první rodeo a pohled na Jonesport plný věcí z jejich nočních můr musí být něco co člověk lehko nezkousne. Pak jsou tu samozřejmě agenti ÚPKŠ. Jejich role je trocho komplikovanější. Tady už nejde o utajení nebo zahlazování stop. Jasně mají plány pro případ něčeho takového, ale znát je na papíře a provádět v akci jsou dvě rozdílné věci. Nejvíc z nich se přidalo k Lovcům a snaží se co armádě vysvětlit co nejvíc o tom, když se na váš vrhne skupina zombies nebo z nebe přiletí ještěr chrlící oheň. Varianty toho, co se stane, pokud se z oceánu objeví gigantická oliheň si raději nechávají pro sebe.

„Určitě, pojďte za mnou.“ Shaw pokyne a provádí vás táborem.

„Já tu zůstanu. Chci zjisti škody.“ Řekne Shark. Vypadá to, že nemá žádnou chuť se zúčastnit dalších porad, dokud nezjistí, zda své dodávce nemůže nějak pomoc. Zasune mezi masivní rty doutník a tvé díky jen odmáchne rukou.

Jak procházíte táborem k velitelskému stanu vidíš, že tu nejsou jen vojáci. Kromě artilerie vidíš několik tanků i bojové helikoptéry. Tentokrát můžete jít do bitvy s těžkou podporou. Když jsi ale viděla to, co na ulicích čeká je jen otázka, zda to bude stačit. Během cesty přiběhne k Leemu mladý agent a vrazí mu do ruky tablet. Vypadá téměř že má chuť zasalutovat. Nakonec to ale neudělá a když mu Lee poděkuje zase odběhne.

„Je to vlastně ironie.“ Poklepe prstem na displej. „Operace Rudá obloha, pro případ globálního ohrožení. Mobilizace armády a dalších pořádkových složek, autor, Robert Anthony. Nicméně se připravil na to abychom měli k dispozici co největší sílu. Většina ji je ale roztroušená po celých Státech nebo daleko.“

Ukáže ti tablet, na kterém je hromada hlášení o útocích monster. Stačí jen souřadnice, a krátký popis hrozby, není třeba je rozklinkávat. Děje se to po celých státech. Boje probíhají všude.

„Je alespoň vidět že nejsme doopravdy jen k tomu abychom kontrolovali lidi na letištích.“ Usměje se agent. „ÚPKŠ se snaží organizovat ofenzivu, ale všechno bude záležet, zda uspějeme tady.“

---

Shaw odklopí plentu velícího stanu. Pošle všechny pryč. Lovci i agenti opustí svá stanoviště a zmizí ze stanu. Zůstanete tu jen vy a zbytek tvé nové jednotky. Shaw se opře o stůl uprostřed místnosti a zapálí si cigaretu. Podle popelníku kus od něj to vypadá že to rozhodně není první. Dívá se na kostěnou hůlku ve své ruce.

„Nic jsem nenašel. Hádám, že Anthony vymazal všechno a schoval někde kde to nikdo nenajde. Tohle byla jeho pojistka.“ Pokrčí Lee rameny.

„Byl to zatraceně vychytralý parchant.“ Shaw sundá látku a sevře zdobenou kost v ruce. „Četl jsem o té věci. Údajně pochází z prastarého, co zemřel. Neznámo jak. Kus z něj sídlí pořád pod povrchem a pořád má hlad. Vzhledem k jeho… indispozici tak propůjčí svou moc každému kdo jeho kost drží, za jistou cenu. Anthony věděl že bude mít pojistku. Podle toho, co říkáte ale nečekal, že půjde o rodinné záležitosti. Nesnesl by aby měl v rodině monstrum. Bez urážky Redfield. Dobře máme poslední červené tlačítko. Pokud ale vše půjde podle plánu, který se mi rýsuje pod rukama nebude to potřeba. Pojďte se podívat, vysvětlím, o co jste během mise přišli.“ Ukáže ke stolu, na který se opírá. Když přijdete blíž vysvětlí vám, o čem je finále Operace Rudá obloha.

---

Stůl se rozzáří a ukáže vám mapu Jonesportu a okolí. Taktická mapa, kde jsou pomocí prostorových holografických modelů znázorněné pozice vašich spojenců i nepřátel.

„Hlavní problém je v tuhle chvíli bariéra. Platí, co jste říkal Leonarde?“ Otočí se na tvého bratra a zjevně odkazuje na setkání které spolu měli, než dorazil do útočiště.

„Ano, dokážu jí strhnout. Jen musím být dostatečně blízko.“ Leův prst ukáže na hlavní příjezdovou cestu do Jonesportu. Přesně tu kde jste před lety poprvé vystoupili z vozů a rozdělili se na vyšetřování zmizení Lovce. „Tady. Jakmile se tam dostanu bude potřebovat pár minut času.“

„Dobře ten vám poskytneme. Věřím, že hlavní problémy nastanou, jakmile bariéra padne. Všechno z města vyrazí proti nám. Pro nás je hlavní Jizva.“ Pohne mapou přes město, změnilo se, doopravdy tu ÚPKŠ vystavilo tajnou základnu. Na místě, kde byla Jizva je něco, co připomíná velké silo. „Jizva je krytá. Musíme vás dostat dovnitř. Jenže jediná cesta je skrz přístupovou kartu, kterou má velitel základny, jenže k ní se nebude tak lehké dostat.“

Shawovi prsty přiblíží obraz sila, směrem k jeho dveřím jde pohledný muž ve vojenské uniformě, podle označení velitel. Čepici má nakřivo a usmívá se. Přes ramena má přehozený plášť, chce to trochu fantasie, ale je jasný, že je z lidské kůže, hrubé stehy, a to, jak krev špiní uniformu je jasné, o koho se doopravdy jedná. Skupina mátožných sešitců za ním výjev jen dokresluje.

„Tahle fotka byla pořízená pár hodin zpátky. Meat je uvnitř a je jediný kdo vás tam může pustit.“ Vysvětlí Shaw. „Což nepochybně udělá. Váš souboj je pro něj to nejdůležitější, mnohem víc než vůle jeho pánů. To ukázal už když zaútočil na základnu Lovců a ohrozil tak celou operaci tady.“

„Takže vsadíme na ego několik století mrtvého děcka se skoly k nekrofilii narvaného až po okraj energií prastarých?“ Ušklíbne se Nym který se opírá o sloup vedle stolu. „Vlastně by to mohlo vyjít. Podle toho, co jsem četl z hlášení na Anthonyho základně to přesně sedí na to, co by udělal. Noru má navíc fakt v lásce, bez urážky.“

„Přesně tak. Celá operace bude mít tři fáze.“ Začne Shaw vypočítávat na prstech. „První dovedeme Leonarda k bariéře, tam jeho pán splní svou část dohody. Tím přejdeme do fáze dvě, musíme vyhrát bitvu o Jonesport proti armádě nepřítele, dostat vás k Jizvě. Poslední fáze je porazit Meata a zavřít Jizvu.“

„Kdo by čekal že to bude taková hračka.“ Povzdychne si Anthony. „Rozervat bariéru, zabít bambilion potvor, a nakonec si to rozdat s monstrem prastarých v jeho hnízdě. Klasické Lovecké pondělí.“

„Máme k dispozici všechnu podporu jakou mít můžeme. První fáze bude hlavně pěchotní s lehkou podporou. Hned jak bariéra padne vytáhneme plnou silou. Máme k dispozici těžkou techniku a tyhle dva miláčky.“ Shaw posune mapu mimo Jonesport. Dvojice nezaměnitelných tvarů se nachází na oceánu. „USS Missouri a USS Iowa. Jako všechny bitevní lodě byly vyřazené z aktivní služby po Studené válce, ÚPKŠ je ale udržovala připravené, protože víme, co z moře může přijít. Teď byla plavidla aktivována, aby podpořila útok na Jonesport. Jakmile bariéra padne budou připravené.“

Lodě na moři vypadají doopravdy děsivě. Ježí se kanóny namířenými na pobřeží.

„Budeme mít navíc podporu od našich méně tradičních spojenců. Jednání s upíry dopadlo dobře. Jsou na cestě. Rudé slunce jim nevadí. Naštěstí. Leonarde?“

„Vlčí brigáda bude připravená, shromažďují se v lese.“ Píchne tvůj bratr na lesy u Jonesportu. „Stačí jim dát rozkaz a vyrazí. Naštěstí další výcviková centra dopadla lépe než to ve White Mountain.“

„Dobře, obě tyhle síly snad využijeme naplno, nechci je dávat dohromady s lidskými vojáky, většina z nich nepřišla s nadpřirozenem do kontaktu a tohle by mohla být poslední kapka na podlomení morálky.“

„Nejen pro ně.“ Zamračí se Lee. „Agenti a Lovci taky nebudou nadšení.“

„Proto je využijeme na křídlech. Vniknou do města a vykonají svojí práci mezitím co hlavní síly budou bojovat v první linii.“ Vysvětlí Anthony. „Musíme využít každou sílu co máme k dispozici.“

Po téhle Shawově větě ve stanu zavládne ticho. Vypadá to, že všem je jasné, co se chystá. Jdete proti největší známé síle nepřítele, která byla zaznamenaná, ale prostředků na vítězství jste nashromáždili víc než dost.

„Myslím, že máme skutečně šanci vyhrát. Nebude to beze ztrát a obětí. Přesto bude cena menší než tohle.“ Podívá se na vás Shaw a ukáže na kost. „Pokud ale cokoliv selže je tohle poslední linie. Všichni jste ale ušli neskutečnou cestu, která vedla do tohoto bodu. Nebude to potřeba. Odpočiňte si, máme tak hodinu, než budeme připraveni zahájit první fázi ofenzivy.“

Všichni ve stanu se pomalu odeberou pryč. Jsou potichu a mají o čem přemýšlet, zanedlouho totiž začne vojenská operace která může být dost dobře ta poslední kterou lidstvo podnikne.

Zpátky na začátek

Základna v horách – Jonesport
22. 12. 2022

Naše kroky znějí chodbami podzemní základny, zatímco se blížíme výtahu a cestě ven, nechávaje za sebou minulost. Doslova.

„Ne, to nejsme.“ Otočím krátce po bratrovi. Tehdy před lety jsme byli… jiní. Se vším, co nám to dalo a vzalo. Těžko říct, jestli nás to na rovině osobního života dovedlo do nějakých šťastnějších vod. Spíše ne. Avšak někdo tuhle práci dělat musel. Říkal to Wright? Nebo jsem to tehdy slyšela od Stewarta? Už jsem ani nevěděla. Některé věci postupem času splývaly jedna do druhé.

„Já vím.“ Pousměji se nepatrně na Anthonyho. Vím, že do tohoto boje dá vše. Stejně jako jindy. Ačkoliv… Dnes je to osobní. Kvůli Grace.

„Tak to gratuluji?“ Směřuje pak můj pohled k Edwardovi. „Kdo by to byl řekl, že ÚPKŠ a Lovci najdou přeci jen tak rychle společnou řeč… I když je zadržujete na letištích.“ Povyjede mi koutek rtů trochu nahoru, při vzpomínce na naše první setkání po mém příletu do Ameriky, které bylo dosti… nezvyklé.

„Upřímně? Také v to doufám.“ Pokračuji dál s odpovědí Harveymu. „Už jen to, že to leželo eony na druhé straně… A s tím, z čeho to nejspíše je. Je to spíše smlouva s ďáblem než zázrak shůry. Na druhou stranu… Pokud vše půjde špatně, je to pořád poslední naděje na to s tím něco udělat.“ Povzdechnu si a pak už raději mlčím. Hlavou mi víří myšlenky a žádná z nich není zrovna pozitivní. Jak by také mohly.

Vracíme se do Jonesportu.

__

Sníh opět zakřupe pod podrážkami bot, jak se vracíme ve vlastních stopách od rudé budovy za našimi zády. Nikdo tam nezůstal. Je nás dokonce o jednoho víc. Tohle by zatím byla ta úspěšnější část dne. Ve zkratce Sharkovi vysvětlím, co se stalo a především děje.

„Musíme k Jonesportu. Souřadnice jsou tyhle… Zhruba.“ Nadiktuji mu pár čísel, zatímco se ostatní usazují do nákladového prostoru dodávky. „Já vím. Stačila už ta jízda sem. Ale… nemáme moc jiných možností. Není čas.“ Přikývnu na znamení toho, že jsem s tím srozuměná. Bude to risk? Zcela jistě. Ale co dnes není?

Nasednu tedy dozadu do dodávky za ostatními a po posledních zkušenostech, se pořádně připoutám, a především upevním sféru k popruhům na stěnách. Poslední, co bychom potřebovali je, aby něco tak velkého a těžkého mezi námi poletovalo jako klíče v bubnu pračky.

♬♬♬♬♬

„Tak dobře… Připravení, kdy ty.“ Zavolám k Sharkovi, na kterém je teď to hlavní. Dostat nás do Jonesportu ideálně v jednom kuse.

„Dlouhý den…“ Nadechnu se a pevně se chytím, zatímco se s námi dodávky rozjede a rozechvěje se, jak se spustí z prudkého horského kopce, aby nabrala rychlost.

Ne, nedívám se skrz čelní sklo, abych viděla kam jedeme. Hypnotizuji třesoucí se podlahu přede mnou, než… Vnitřek dodávky zalije tma protknutá pár záblesky rudého světla. Jsme na druhé straně. Nebo… někde.

Jeden pohled mi stačí, abych věděla, že měl Shark pravdu. Duhový bifrost nikde není. Nahradila jej jen rudo černá temnota, ve které se… Něco hýbe? Kousnu se do jazyka, když už chci Sharka na ten stín upozornit. Vím, že ho viděl. Tohle je jeho auto. A on nejlépe ví, jak nás dostat na druhou stranu, i kdyby… Ostře se nadechnu, když vidím, jak se za portálem, ke kterému míříme vynoří obrovská černá věc, pro kterou by byla dodávka i s námi jen prostou jednohubkou.

„Sharku….“ Hlesnu, když mám pocit, že jede příliš pomalu. Ta věc se blíží příliš rychle na to, abychom to…  „Sharku!“ Křiknu v momentu, kdy se první zuby proženou nad portálem, námi a… A my proskočíme skrz realitami zpátky do té naší.

„Haah, tohle bylo… na můj vkus příliš těsné.“ Vydechnu dlouze a raději se ani neohlédnu po Nymovi, který má dnes podobných situací skutečnou sbírku. Jsme tam. Jsme v Jonesportu. Vím to, aniž bych se musela podívat z okénka dodávky. Cítím to. Tohle místo i půdu, která je nasáklá dávnou neradostnou minulostí.

„Co?“ Přeci jen vzhlédnu, když Lee upozorní na nebezpečí. „Uvítací výbor.“ Ušklíbnu se, když uvidím skupinu monster blížit se k nám. Nejsou to sice sešitci jako posledně, ale něco mi říká, že ti zde také budou. Patří už přeci jen k místnímu folklóru. „Nemáme na tohle čas. Sharku, dostaň nás do toho tábora.“ Kývnu na řidiče, zatímco artilérie začne zasypávat blížící se nepřátele. Jakkoliv bezúspěšně.

„Ah, tohle zase?“ Vzhlédnu k neviditelné energetické kupoli, kterou si moc dobře pamatuji z mé poslední návštěvy zde. „Mám pocit, že dnes bych si na ten pocit deja vu měla začít zvykat.“ Ušklíbnu se prchavě a vyměním si pohled s bratrem, který jako jediný ví, o čem mluvím.

Ale to už se dodávka s námi co nejrychleji vydá do relativní bezpečnosti a za našimi lidmi.

Zastavíme a pak motor vydá nepříjemný zvuk, po kterém prostě vše zhasne. Je to jako… Cítím to. Tohle byla skutečně poslední jízda Sharkovy dodávky. Už žádné cesty po světě. Už žádné zastávky na barbecue ve středním Texasu s rychlým přesunem do Jižní Ameriky. Je… po všem.

Poposednu si a přiblížím se k Sharkovi, který to ví ještě lépe než já. Vidím to na něm. Ne, nestisknu mu chlácholivě rameno. Vlastně si dávám dobrý pozor, abych se kohokoliv omylem nedotkla. Pouze… „Díky, Sharku. Opravdu. Bez tebe bychom to nezvládli.“ Kývnu vděčně, než… Se náhle otevřou dveře dodávky a v nich stojí muž, kterého znám teď lépe, než jsem si kdy myslela. Shaw.

„Ah… ano. Jen trochu potlučení. Žádné ztráty na životech… tedy až na… Hmmh.“  Otočím se na Sharka, ale už nic víc nedodávám, jen si promnu si rameno než ostatním pokynu, aby vystoupili. Odepnu sféru a sama vyskočím za nimi.

„Je toho… trochu víc, co musíme probrat.“ Pohlédnu na Shawa vážně. „Máme ale sféru a jizva na Anthonyho základně je zavřená. Ovšem… Je to celé komplikovanější, než jsme si mysleli.“ Sklouzne můj pohled k zhroucenému agentovu synovi. Jedno se mu musí nechat. Dostal nakonec svého syna domů. I když kvůli tomu způsobil globální apokalypsu.

„Nebyla to ta první… Ta je tady. Samozřejmě a… A není tu někde nějaké klidnější místo, kde si můžeme promluvit?“ Rozhlédnu se roztržitě po našem okolí, které je až příliš živé. Některé věci jsou dnes pro mě už poněkud náročné. „A mladého Anthonyho by si měli převzít zdravotníci.“ Nechám pak na Shawovi, kam nás vezme. Jestli to bude velitelský stan nebo… cokoliv. Jen potřebuji být někde, kde nebudeme přitahovat tolik pozornosti a budu mít možnost v klidu přemýšlet.

„A vy? Jste v pořádku?“ Zalétnu kradmým pohledem k našemu veliteli, zatímco procházíme táborem na nějaké klidnější místo.

„Tak… Chcete to ve zkratce?“ Otočím se pak na Shawa, jen co jsme všichni z dohledu ostatních. „Anthonyho se nám nepodařilo zastavit v Útočišti. Bohužel, jsme dorazili příliš pozdě.“ Zavadím pohledem o Harveyho než pokračuji. „Pronásledovali jsme jej do základny, ve které byla otevřená jizva tehdy v šedesátých letech. Stihl ji otevřít i tentokrát… Nakonec se nám jej podařilo zneškodnit, ačkoliv… Jeho život vyměnil za to, že se postaral o svou dceru. Toho démona. A… Nedívejte se na mě tak, je to poněkud složitý příběh. Jeho závěrem ale je, že máme sféru. Anthony je mrtev a co je asi nejpodstatnější. Jeho syn přinesl z druhé strany artefakt, pro který tehdy původně šel. Harvey…“ Kývnu na mága, který má hůlku v držení. „Anthony byl tak laskav, že mi přenechal návod, jak s tím pracovat. Sice to zároveň byla past, která mě měla zabít, ale… Ale naštěstí jsem tam nebyla sama.“ Otočím se na Nyma, kterému vděčím za to, že jsem se vůbec mohla z té vize probrat.

„Prý je to něco, co je schopné smazat z existence cokoliv. I Prastarého. Anthony zmínil, že dle výpočtů analytiků by na něco takového měly stačit zhruba dva milióny dobrovolníků… což náš vede k tomu, že o tom musí mít ÚPKŠ nějaké záznamy. Edwarde?“ Otočím se na Leeho, který by v tom snad mohl mít možnost něco vyštrachat.

„Sám Anthony to použil na svou… dceru. Viděli jsme, že to funguje. Nějak. Samozřejmě, kdo ví, jestli všechno to, co mi řekl, je pravda. Ale… mohla by být. Viditelně spoléhal na to, že mě tím buďto zabije nebo dokončím jeho práci, pokud selže. I tak… stále bude snazší, pokusit se zavřít Jizvu v Jonesportu. Pokud uspějeme, zavře to všechny ostatní Jizvy. Žádné milióny obětí nebudou třeba.“ Přejdu pár kroky z místa na místo. Dělá mi už trochu problém zůstat v klidu, i když bych se na jednu stranu nejraději někde natáhla k zaslouženému odpočinku.

„Tentokrát máme v rukou lepší prostředky, jak tu Jonesportskou jizvu zavřít než posledně.“ Pohlédnu Shawovi zpříma do očí. „Minulost se nebude muset opakovat.“ Dodám pak klidným tónem. Teď už vím a nepotřebuji to před ním skrývat. Stejně… Stejně bych to udělala znovu, pokud bych musela.

„Jinak… Po světě se otevřelo množství jizev. Viděla jsem je, ale… To asi víte. Nemáme tedy moc času. Boje probíhají všude a každá vteřina stojí… No, však to znáte.“ Promnu si ztuhlý zátylek a jen pokrčím rameny, než předám slovo veliteli Lovců.

Poslední jízda

Základna v horách – Jonesport
22. 12. 2022

„Dává to vlastně smysl.“ Přikývne Leonard, když procházíte komplexem zase na povrch. „Je v tom nepopiratelná osudovost. Jonesport. Tentokrát už ale nejsme tak zranitelní jako před lety. Vlastně nemůžeme být připravení lépe.“

„Chápu. Je tedy naší povinností to v Maine ukončit. Stejně jsem myslel že to tady šlo až moc lehce.“ Ušklíbne se Anthony. V ruce svírá nějaký přívěšek. Podle řetízku, který mu visí z dlaně poznáš křížek, který měla kolem krku vždy Grace. „Můžeš se spolehnout, že udělám všechno, proto abychom tohle dnes skončili.“

„Když jsi zavírala sféru slyšel jsem několik dalších vysílání.“ Řekne Lee, který podpírá Anthonyho syna. „To, co zbylo z Lovců a síly ÚPKŠ které nejsou zaměstnané po státech se u Jonesportu shromažďují. Vezmeme mladého s sebou. Musím být na místě. Nějak jsem shodou okolností jedním z nejvýš postavených lidí v úřadě. Zajišťujeme i vojenskou podporu. Všechno, co jenom jde. Hlášení vypadají že se chystá tvrdý odpor.“

„Dobře, předám tu věc Shawovi.“ S odporem se Harvey podívá na látku ve svých rukou, do které artefakt zabalil. „Snad ji nebude muset použít. Nelíbí se mi, jaká energie z toho vychází.“

---

To už vyjdete z podzemního komplexu. Shark nervózně čeká u dodávky. Podle naplněného popelníku je jasné, jak si volné chvíle krátil. Když vás vidí vyskočí z otevřených dveří a vydá se vám naproti. Vypadá šťastně i když je mu jasné že jste neuspěli. Výhružné rudé nebe totiž nikam nezmizelo. Rychle ho seznámíte se situací a on přikývne.

„Dobře, vezmu vás tam. Jen nečekejte že to bude lehká cesta. Cítím to v kostech.“ Odpoví Shark mezitím co se chystáte k odjezdu. „To, co se dělo po cestě sem bude jen ochutnávka toho, co nás čeká na cestě tam. Pojedeme peklem a to doslova.“

Shark se usadí za volant, vytáhne gumičku s sváže si dredy do culíku. Potáhne z cigerety položená na hromádce v popelníku, opře se do sedadla a zhluboka se nadechne. Natáhne se ke starému kazeťáku připevněnému na palubní desce.

„Držte se bude to házet.“ Zmáčkne tlačítko se šipkou pro přehrávání. „Má to tak rád.“ Dodá jako by to vše vysvětlovalo a otočí klíčkem v zapalování.

---♫♫♫---

Dodávka se rozjede, Shark nabírá na rychlosti. Tentokrát nechce vjet na druhou stranu v bezpečné rychlosti. Jede z horského kopce a ručička tachometru se pohybuje po své ose. Pak trhne za řadící páku. Přesune ji na pozici s runou. Projedete skrz. Rovnou do rudého pekla. Cesta je roztříštěná na kusy. Mezi nimi jsou kusy prázdnoty.

Kola se odlepí od pevné země a letí temnotou. Tvrdě dopadnou na zbytky cesty mezi světy. Shark trhne volantem a vůz s sebou hodí do strany. Smykem se vyhne trhlině, která by vás poslala do prázdnoty. Dupne na plyn. Zadní kola zahrabají ve vzduchu nad nekonečnou propastí. Auto vyrazí zase vpřed, aby přeskočilo další trhlinu.

Něco se v temnotě pohne. Dlouhý černý tvar, který téměř splývá se tmou. Motor zařve a Shark přitlačí plyn ještě víc k podlaze. Musíte se zuby nehty držet a pásy vám dělají modřiny snad všude. Kola se zase odlepí od země a letíte. Letíte delší dobu, než by takové auto letět mělo. Ta věc venku se zase mihne kolem. Je obrovská. Připomíná hada alespoň podle toho, co můžete vidět. Jeho hlava i konec je v nedohlednu. Přesto to vypadá že se kolem vás stahuje.

Shark se vás snaží dostat na místo a zároveň se té věci vyhnout. Trhne za ruční brzdu, aby vybral zatáčku. Něco do vás narazí. Něco z vrchu. Na střeše něco je. Drápy se prorvou skrz střechu. Není vidět co to je. Shark šlápne na brzdu, něco spadne pod kola. Dupne na plyn a dodávka poskočí.

„Tam!“ Vykřikne Leonard a ukáže před vás, mihotající portál, který vede ven. Shark neodpoví, z čela mu stékají kapky potu, ale vyrazí tím směrem. Další věc se prožene kolem a narazí ztěžka do boku dodávky až chvíli jedete po dvou. Za portálem se objeví obří tvar. Tlama větší než nákladní loď. Míří proti vám buď stihnete projet nebo vás sežere.

Auto se vymrští k poslednímu úseku cesty. Tlama tvora se blíží. Uvnitř je jen prázdnota. Shark dopne na plyn. Cesta před vámi končí. Portál se vznáší ve vzduchu a vypadá to, že mizí, jak se ta věc blíží. Motor řve že téměř už ani nezní jako auto. Pak se kola odlepí od povrchu. Cítíte ten podivný pocit v žaludku. Čumák proletí portálem. Kola se ztěžka zaboří do sněhu, jste venku…

---

…ale není konec.

„Tam, pane bože, podívejte se!“ Zařve Lee.

Jonesport. Jeho ulice se hemží monstry. Musí jich tam být vyšší stovky. Mraveniště. Několik skupin se oddělí a vrhne se směrem k dodávce. Nad vašimi hlavami se ozve zasvištění. Několik baterií artilerie na kopci vystřelí. Střely ale explodují ve vzduchu. Vypadá to jako by celé město obklopovala okem neviditelná bariéra. Zdá se, že munice jí nic neudělá, to ale vojákům nebrání, aby to zkoušeli. Skupina tvorů vyrazí za vámi.

„Tam jsou!“ Ukáže Harvey k místo odkud přišla střelba. Skutečně vidíte něco, co připomíná vojenský tábor. Tanky, těžká technika, vojáci a provizorní velící centrum. Shark otočí vůz tím směrem. Vojáci si dodávku prohlížejí s nervozitou, ale nestřílí. Jen mluví do vysílaček. Vůz dojede do tábora a motor zaškytá a ztichne. Dodávka je pomlácená a vypadá že dojela kam až mohla. Shark přejede rukou po volantu a v jeho tváři je vidět smutek. Zdá se, že něco zmizelo. I když není nic vidět všechno je uvnitř cítit, prostě jinak.

„Jste v pořádku?!“ Zadní dveře se otevřou a v nich stojí Shaw.

Dominový efekt

Základna v horách – uvnitř Jizvy
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

„Dobře.“ Přikývnu jak na Anthonyho tak Leeho slova. Komunikace se bude hodit a o agentova syna se někdo musí postarat. Kdo ví, co všechno tam na druhé straně viděl.

Tentokrát to není Harvey ale můj bratr, kdo odpoví na otázku spojenou se sférou. Je vidět, že za ty roky, co jsem ho měla za mrtvého, se v hodně směrech dovzdělal. Dost možná díky svému patronovi. Leonard byl vždy děsný knihomol.

„Naladit se... A zavřít to. To zní až nečekaně jednoduše.“ Ušklíbnu se tváří v tvář rudé záři, která má svůj původ jen pár metrů přede mnou. Proč vždycky ty složité věci zní tak jednoduše. Nadechnu se a už jen tak napůl vnímám to, že se nám podařilo získat zpět rádiový příjem, zatímco cítím, jak si artefakt v mých rukách sahá po mém vědomí a já… nebráním se tomu. Je na čase to konečně skončit.

Oči se mi zavřou…

__

Vznáším se v temnotě, kterou začnou po chvíli prozařovat světelné body. Nejprve pár, ale záhy se přidávají další a další. Vím, co to je. Cítím to. Jizvy. Je jich tolik. Trhliny skrz čas a prostor mířící do nespočtu světů, včetně toho našeho. A ta otevírající se na Zemi postupně otvírá další a další… Je to jako dominový efekt.

Než se však stačím více zorientovat a pokusit se sféru přimět tenhle proces zvrátit, obraz se změní.

__

Rozbouřené moře rozrývají nezvkyle vysoké vlny, zatímco se z mlhy a studených vod vynořuje něco velkého. Ne velkého ne. Obřího! Ostny na zádech protnou hladinu a gigantický humanoidní ještěr se postaví. Připadám si, jako kdybych byla svědkem scény z nějakého filmu. Až na to, že tohle je realita. Kdo by to byl řekl, že to vše byly vlastně tak trochu upravené dokumenty.

A tam na pláži… Jistěže ho poznávám. Neviděla jsem ho už roky, ale stále vypadá stejně, jako když jsme se rozloučili naposledy v Jonesportu. Výhody prokletí kontraktorů.

Pan Ozawa stojí na pláži, kterou omývají vlny tříštící se o skaliska a tvořící vodní tříšť roznášenou větrem. Je tam s ním i druhý rudý Oni. Zalije mne silný pocit deja vu. Avšak hned na to se ozve hromobití a děla japonské bitevní flotily spustí palbu.

__

Obraz se změní. Najednou prolétám nad zasněženým lesem, který je mi povědomý. A hned na to mi hlášení z rádiové komunikace dá za pravdu. Německo. Evropa. Tohle byla místa, která jsem znala velmi dobře ze svého dřívějšího života. Avšak něco tu bylo navíc… Okřídlená silueta připomínající draka, která… byla skutečně drak.

Náhle se ozve hlasité zahučení a několik žhnoucích proudových motorů se prožene kousek nad mou hlavou.

Dvojice stíhaček se připojí k formaci a začne se rychle blížit svému cíli. Kanóny spustí svou salvu, zatímco létající ještěr obratně uhýbá spršce olova krájející vzduch. Jeden ze strojů pak pohltí zášleh ohně z jeho tlamy, než… Rakety vypuštěné z podvěsů na křídlech zamíří ke svému cíli a na německém nebi se rozpoutá to pravé předvánoční peklo.

__

Pohled na les z ptačí perspektivy vystřídá jiný. Vidím jednotku vojáků postupující obezřetně vpřed. Jejich hlášení napovídá, že zde je situace klidná, avšak to by mě sem vize nezanesla. Pak si toho všimnu. Mezi kmeny stromů se v mlze cosi pohybuje. Rychle… trhaně.

A pak se ozve výkřik prvního z nich a začne masakr. Dosti jednostranný masakr. Bytosti z legend a pohádek se viditelně rozhodly pod vlivem otevíraných Jizev srovnat své účty s lidstvem. A že zrovna tahle jich pár má…

Sleduji Babu Yagu, jak bez většího problému a především slitování zabíjí ruské vojáky, než…

__

Ruskou tajgu vystřídá něco více prosluněného. Vinice táhnoucí se po malebné krajině všude kolem mě. Evropa z toho místa jen dýchá a snad to i prozrazuje zámeček na obzoru, který mi napoví, kde to jsem tentokrát, ještě dřív, než se ozve hlášení se silným francouzským přízvukem.

To už se ale mezi řádky s hlavami révy proženou první stíny vířící suchou prašnou půdu pod tlapami. Je jich tolik. Vlci? Ne… Vlci ne. Vlkodlaci. Další z Jizev se přihlásila o pozornost a francouzské složky mají plné ruce práce. Dnes skutečně nebude na světě chvíle klidu.

__

Pohled, který se mi naskytne tentokrát poznávám okamžitě, jen co jej uvidím. Má domovina. Anglie. Avšak ta věc dole do typického anglického venkova rozhodně nepatří. Lindworm… Jistě. Spojí se mi hned hlášení s tím, co vidím i pár informacemi, které jsem kdysi četla v knihách. Původně to měla být pouze mýtická bytost, avšak literatura v Loveckých archivech mě přesvědčila o opaku. A teď jsem toho tvora viděla na vlastní oči.

Z těžkých ocelově šedých mraků se ozve hučení několika motorů a pak se mezi nimi vynoří okřídlený stroj.

 Bombardér z druhé světové války se přiblíží na vhodné trajektorii k cíli a pak vypustí první bombu. Druhou, třetí… Vím, co to je. Zatím jsem o tom jen četla, ale to o spoustě věcí, které se dnešního dne probudili z dlouhého spánku.

Bomby se zavrtají do země, která se náhle vzedme a…

__

Míhají se přede mnou další a další obrazy stejně jako hlášení ze všech koutů světa. Tohle je skutečně den D, na který se všichni chystali. A je teď na nás, abychom to co nejdříve zase utnuli. Nechám obrazy jiných míst za sebou a soustředím se na tu jedinou. Tu první. Kterou musíme zavřít, abychom to všechno konečně zastavili. Jdu po zářící lince. K zasněžené základně. Ke komplexu pod ní. Až k místu, u kterého fyzicky sama stojím… když v tom… Uvidím to. Další linky vedoucí jinam. K jiné Jizvě. To skutečně první!

Ani se nemusím dívat. Vím moc dobře, co je to za místo. Žaludek se mi sevře nepřirozeným chladem. Je to Jonesport. Jak jinak. Vždycky je to Jonesport. Vždycky je to to prokleté Maine. A moc dobře vím, kdo tam na mě čeká. Stejně jako před lety. Stejně jako… dnes.

Nechám sféru, aby dokončila alespoň to, co se zde dá. Zavřela Jizvu, která zela před námi. Ukončila alespoň tohle. Tohle malé zdržení…

__

Otevřu oči, zatímco cítím teplo sálající ze sféry. Až opožděně ke mně doléhají vítězoslavné výkřiky ostatních. Slaví. Myslí si, že to celé skončilo. Ale… Ne, ještě ne. Nehybně stojím a zírám do prázdného prostoru přede mnou, zatímco sbírám odvahu. Vrátit se opět na to místo. Čelit tomu, kdo mě už jednou zabil. Ale… Není jiná možnost.

„Ne… Nebyla.“ Řeknu poněkud dutým hlasem a otočím se na bratra. „Je to Jonesport. Opět.“ Pohlédnu na něj vážně. Vím, že on ví. Byl tam se mnou. To město se na něm podepsalo stejně jako na mně. Oba jsme tam o hodně přišli.

„Jak jinak… A je tam zase on. Jak jinak.“ Potřesu hlavou, než ztěžka vydechnu a otočím se na Anthonyho, který nerozumí tomu, co se zde stalo. Jak by také mohl? Tohle je naše dávná historie, u které nebyl. „Myslel to tak, že jsme tímto nezavřeli všechny ostatní Jizvy. Tohle nebyla první. Ta primární, která by přetnula spojení i těmi sekundárními. Byla to jen distrakce. Opět… Hlavní Jizva je v Jonesportu. V Maine. A tu musíme zavřít, pokud chceme, aby to celé skončilo.“ Protáhnu si hlavu na jednu a pak na druhou stranu, než si přechytím sféru v rukou a vyrazím k ostatním.

„Všude po světě se bojuje s monstry, jak se otevírají další a další Jizvy. Viděla jsem to. Německo, Japonsko, Anglie… Musíme co nejdřív k Jonesportu, abychom to zastavili. Harvey.“ Otočím se na mága. „Tu hůlku musíme dat Shawovi. Je to vhodná pojistka. Pokud selžeme… Tak je tato věc schopná smazat z existence i… Prastaré. Ovšem za vysokou cenu.“ Sklouznu pohledem ke kusu kosti v jeho rukou. „Přesnější informace řeknu až budeme mluvit se Shawem. Teď už nemáme čas.“ Sehnu se pro svůj nůž, který otřu o kalhoty a vrátím zpátky do pouzdra. Rána na ruce se mi už díky zrychlenému léčení stihla zatáhnout a pokryl ji hrubý strup.

„Edwarde, vezmi mladého Anthonyho. Musíme co nejdřív odtud. U Jonesportu se chystá útok. Viděla jsem to. Vím kde. To místo znám až moc dobře. Předám Sharkovi přesné souřadnice, jen co budeme odtud. Musíme…“ Zastavím se pohledem na zbytcích bývalého agenta, který nás sem všechny dovedl a za svou vizi, jakkoliv pomýlenou, zaplatil nejvyšší cenu.

„…Musíme to celé skončit. Na tom se všichni shodneme.“ Pokývnu ke zkrvaveným ostatkům, než společně s ostatními a Mynkowskiho sférou v rukou vyrazím pryč z komplexu.

Jizva se zavírá

Základna v horách – uvnitř Jizvy
22. 12. 2022

„Ano, až moc blízko.“ Nym ti pomůže na nohy a dívá se po místnosti která je poškozená od nárazů chapadel a ozářená nepozemskou rudou vycházející z Jizvy.

„Zprovozním komunikaci, musí to jít.“ Podívá se Anthony na řady techniky všude v sále. Potřebujeme vědět co se děje kolem.

Harvey mezitím přijde ke zkrvaveným zbytkům a sehne se pro kostěnou hůlku. Sevře ji s odporem do kapesníku, aby se jí nedotkl ani kouskem kůže.

„Ano, ten za šílenství svého otce nemohl.“ Přijde Lee k Anthonymu synovi, který sedí opřený o stěnu kus od Jizvy. Vypadá v šoku. Agent mu pomůže na nohy a posadí ho na jednu z židlí na kraji sálu. Prohrabe brašnu, kterou má u pasu a vytáhne nějaké prášky. „Nebo v to alespoň doufám, rozhodně ho musíme vyslechnout. Až bude čas.“

„Je aktivní, stačí se na ní naladit a tu věc zavřít.“ Chopí se slova Leo mezitím co Harvey jen pokrčí rameny. Ano, on je teď expert na artefakty související s druhou stranou.

Sevřeš chladný povrch sféry a cítíš, jak víš, co udělat. Artefakt ti hučí v hlavě mocí jako roj včel. Stačí jí poručit. Ona zavře Jizvu, která tohle všechno začala a tím to skončí. Další apokalypsa zažehnána a máte klid.

„Mám spojení. Rádiový příjem bere všechny frekvence ÚPKŠ. Jsme v kontaktu se světem venku!“ Řekne s úsměvem Anthony, který zdvihne oči od komunikačního terminálu.

Sféra začne fungovat cítíš to. V první chvíli máš pocit, že jde o další vizi. Tohle je něco jiného. Artefakt škubne tvou myslí a vede ji skrz abyste to celé ukončili.

---♫♫♫---

Kolem je prázdno. Nekonečné prázdno. Malá světýlka v dálce se rozsvítí jako hvězdy. Miliony hvězd. Za zády máš jedinou, co září rudě. Vyrazí z ní linka světla. Míří k dalším, propojuje je. Každé, které se dotkne se změní na rudou. Další Jizvy. Otevírají se. Po celé Zemi. Tvá mysl vedená sférou letí vpřed. Dotýká se linií a nabírá sílu, aby zavřela rudý bod který nechala za tebou.

---

„Máme kontakt, třída S. Zahajte palbu!“ Ozývá se z vysílačky, kterou slyšíš jakoby z dálky. Celý svět, který se zabývá lovem monster komunikuje. Naštěstí anglicky. Poplach nejvyšší úrovně. „Hlásím otevření u Senkakuwan Bay!“

Vidíš skrz rudé body i když se zdá že jsou jen hvězdy v dálce. Obrovský tvor se brodí oceánem. Připomíná humanoidního ještěra. Na pláži stojí dvojice postav. Poznáváš je, první je pan Ozawa, druhý Hikoriho bratr. Oni svírá dlouhý zahnutý meč a muž vysílačku. Něco do ní říká, jako ozvěna si uvědomíš že jsou to slova z vysílačky ve skutečném světě. Někde daleko se spustí bouře. Kanóny bitevních lodí spustí palbu a zasypou tvora salvou která by zničila město. Jak to tenkrát říkal? Japonci jsou specialisté na obří monstra.

---

„Je tady!“ Ozve se z vysílačky se silným Německým přízvukem. „Jsme hned za ním. Vyšel z Jizvy v Černém lese!“

Německo. Nad lesy se prožene silueta bájného tvora. Drak manévruje a za ním je několik stíhaček Typhoon. Střely z 27 mm kanónů protínají vzduch. Tvor je moc rychlý. Jeho pohyby téměř popírají fyzikální zákony. Otočí se a plamenem sežehne jeden za strojů. Během okamžiku ho ale zasype sprška raket ze zbývajících strojů. Jestli ho porazili ale už nevidíš.

---

„Hlásím, že zůstáváme bez kontaktu. Není třeba se strachovat. Hodně štěstí ale Rusko zůstává bez kontaktu.“ Ozve se z vysílačky hlas se silným přízvukem.

Vidíš, jak se lesem žene ženská postava. Vojáci se kolem ní stahují. Vyrazí a její tělo se kroutí a prohýbá nelidskými pohyby. Jednomu z vojáků urve hlavu švihem ruky. Kolem proletí palice s koulí na konci a narazí do hrudi druhého. Ten je na místě mrtev. Dalšího odpálí do zdobeného hmoždíře velkého, aby se do něj vešel i člověk a vletí tam za ním. Odporné čvachtavé zvuky doprovází smích šílené ženy.

---

„Loup Garou!“ Ozve se z vysílačky, když se blížíš k další rudé díře v realitě. „Celá vesnice se proměnila! Jizva u Bordeaux je aktivní!“

Vidíš smečku vlků, jak se žene přes vinná pole směrem k vojákům. Ti spustí střelbu a několik zvířat padne do prachu, jen aby se znovu postavili na nohy a vrhli se vpřed. Hodně Evropských vlkodlaků se nemění v humanoidy ale zvířata, vzpomeneš si na poučku z příručky. Několik vojáků je ale vybaveno stříbrnou municí. Ta smečku relativně zvládá redukovat, ale blíží se moc rychle. V tom se zpoza kopce vynoří obrněná vozidla. EBRC Jaguar, součást francouzského programu Scorpion. Kulomety se rozezní v tandemu s 40mm kanóny a začnou trhat vlky na kusy.

---

„Lindworm prorazil skrz. První výhonek je venku, posílám souřadnice.“ Ozve se z vysílačky další hlášení. „Brána u Scrutonu je aktivní!“

Zvuk čtveřice motorů se blíží. Obrovské tělo červu podobné bytosti se plazí jinak idylickým anglickým venkovem. Ničí všechno, co mu je v cestě. Přesto je zadní část tvora ještě pořád v otvoru, kterým prorazil ven. Musí být mnohem delší a větší. Avro Lancaster používaný Angličany už za druhé světové války je na místě. Ze stroje padají první bomby. Těmhle se říká bunker buster. Neexplodují po dopadu. Zavrtají se do země a hluboku pod povrchem. Říká se, že je během druhé světové války vynalezl Barnes Wallis právě když se RNAS naposledy potýkali s touhle obludou, která spí podzemí Velké Britálnie.

---

Další a další výjevy se střídají před tebou. Hlášení zní z vysílačka jedno za druhým. Svět je ve válce, na kterou se připravoval od doby kdy vznikli první Lovci. Ty jsi uprostřed. Sféra ti v rukou hřeje. Je připravená. Nalazená na místo kde je fyzicky v tvých rukou. Blížíte se k Jizvě pod Anthonyho základnou. Ta se zmenšuje. Jakmile se zavře prvotní narušení všechna vlákna se přetrhají a bude konec. Už jen pár chvil. Pak se objeví nové slunce. Pomalu vyjde za ranou do reality až s línou lhostejností. Provazce z něj vedou do zavírajícího se portálu.

---

Nezřetelný stín se mihne na druhé straně. Vidíš přístavní město. Na kopci před ním se shromažďují síly k útoku. Nemusíš se dívat na ceduli města ani slyšet další hlášení. Jonesport. Anthony nebyl první kdo Jizvu otevřel. Oni ho nechali, aby jí otevřel. Jen aby upoutala pozornost. Protože v tu samou chvíli se otevřel Jonesport a stal se centrálním bodem všeho co se děje. Nevíš, jak to víš, ale víš. Z druhé strany se ozve šílený smích. Poznáváš ho, moc dobře víš, kdo na tebe čeká v Maine…

---

Sféra tě hřeje v rukou a stojíš s ní uprostřed vojenské základny. Rudá je pryč. Nepříjemný pocti také. Sféra je neaktivní. Jizva je pryč. Kolem tebe se ozývají nadšené pokřiky tvých spolubojovníků. Hikori na tebe hledí a celý jeho postoj je napnutý. Viděl svět mezi světy stejně jako ty. Leo taky ví že to neskončilo.

„Tohle nebyla ta první, že ne?“ Zeptá se tě a ostatní přestanou jásat.

„Jak to myslí?“ Zeptá se Anthony a úsměv na tváři mu zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.